Na konci roku 1989 jsem po 11 letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v kostele Nejsvětějšího Salvátora, v němž kdysi slavná tradice univerzitních kazatelů byla drasticky přerušena perzekucí padesátých let. Začínal jsem opravdu „od píky“.
Postupem let se však „Salvátor“ stal nejen první personální farnosti v naší zemi, nýbrž i duchovním a intelektuálním hnutím, myšlenkovou školou, výrazným kulturním, zejména uměleckým centrem, místem dialogu víry se současnou filozofií, vědou a uměním, místem občasného ekumenického a mezináboženského dialogu, úrodnou líhní řady kněžských a řeholních povolání; farností, kde víc než 1500 převážně mladých, vzdělaných lidí přijalo po ...
