V době svého prvního zamilování do filozofie jsem dal Hospodinu pubertálně patetický slib, že budu celý život hledat pravdu nestranně a říkat a psát jen to, co si opravdu myslím, padni komu padni. A protože i mladistvé sliby se musí plnit, je můj respekt k pravdě dokonce silnější než má nechuť k Václavu Klausovi: pokorně tedy připouštím, že některé věci jsou správné, přestože je dělá Václav Klaus.
Mluvil-li Klaus v posledních šestnácti letech o čemkoli, od Evropské unie a úspěšnosti privatizace po vztah ke komunistické minulosti či tábor v Letech, většinou jsem se přistihl, že si myslím pravý opak. Podpořil ...
