T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Vzpomínky

Vzpomínky

I. Rodové kořeny

Pocházím po meči i po přeslici ze dvou starých chodských rodů. Oba přišly ve středověku z Bavorska a téměř všichni moji předkové - až do sňatku mých rodičů - sídlili v městě Domažlicích blízko bavorských hranic. Praze však daly oba tyto rody také několik zajímavých lidí: z jedné větve pocházel filozof a přírodovědec Emanuel Rádl a z druhé Antonín rytíř Randa, „Jeho Veličenstva císaře skutečný tajný rada a ministr“, prezident České akademie věd a umění“, rektor Univerzity Karlovy a zakladatel české právní vědy. Můj pradědeček Jan Halík bojoval za revoluce roku 1848 ve studentských legiích proti vojskům generála Windischgrätze. Poté se vrátil do rodných Domažlic a stal se cukrářem, zakladatelem jedné z nejstarších firem v Domažlicích; stal se váženým měšťanem a otcem deseti dětí. Ovšem styky s vlastenci a revolucionáři udržoval až do smrti. Po porážce varšavského povstání pomáhal polským vlastencům utíkat přes hranice. Byl přítelem a mecenášem spisovatele Josefa Tyla, autora textu české národní hymny.

Můj otec Dr. Miroslav Halík (1901 – 1975) se po smrti Karla Čapka o Vánocích 1939 stal editorem Čapkova díla. Pro otce z toho vyvstal celoživotní úkol. Moje matka Marie, rozená Wimmerová (1904 – 1986) mu v této práci pomáhala.

II. Dětství

Tři dny po narození, ještě v kapli porodnice (která zakrátko poté byla na čtyřicet tři let zavřena a proměněna ve skladiště) jsem byl pokřtěn. Když se dívám na fotografii z té události, vidím, jak se nade mnou sklánějí čtyři muži. Kde byla tenkrát víra? Já jsem jako kojenec netušil, co se se mnou děje. Můj otec vystoupil z katolické církve jako osmnáctiletý po pádu habsburské monarchie v kampani „Pryč od Vídně – pryč od Říma“. Oba moji kmotři, strýcové z otcovy i matčiny strany, už v kostele na bohoslužbě nebyli patrně od svých gymnaziálních let. Upřímně řečeno, ani za víru kněze, který mne křtil (a zakrátko se stal činovníkem kolaborantského hnutí „mírových kněží“), bych také ruku do ohně nevložil.

Seménko křtu bylo zaseto do neorané půdy. Náboženstvím naší rodiny byla – jako u velké části české inteligence, která dospěla na konci první světové války a pak spojila svůj život s Masarykovou meziválečnou demokracií - víra v humanitu, sekulární etiku, vědecký pokrok a demokracii. Kněze mnozí lidé této generace zvali už právě jen ke křtu dětí; k svatbě či pohřbu už málokdy. Ostatně v letech, která následovala po mém narození, už nebylo tak snadné a nebylo ani bez rizika se s knězem setkávat.

Seménko křtu padlo na půdu, která záhy zmrzla na kost a zarostla trním: Stalinisté si právě Československo vybrali jako půdu pro experiment totální ateizace společnosti. Pronásledování církve a všudypřítomná brutální proti církevní a protináboženská propaganda zde nabyla intenzity daleko větší než ve všech okolních zemích „socialistického tábora“ včetně samotného Sovětského svazu. Církev byla totálně vytěsněna z veřejného života, prakticky všechny její aktivity na poli školství, kultury a sociální práce byly zakázány, klášterní komunity byly zlikvidovány, tisíce kněží, řeholníků a aktivních laiků putovalo na dlouhá léta do komunistických vězení, koncentračních táborů, uranových dolů či trestných oddílů armády; někteří z nich byli popraveni či ubiti v mučírnách. Všechen majetek církve byl zabaven, mnohé klášterní budovy, které církev vybudovala a po staletí udržovala ve vzorném stavu jako perly národní kultury, komunisté během několika desetiletí proměnili v ruiny. Biskupské stolce na prahu padesátých let na dlouhou dobu osiřely; prakticky všichni biskupové byli v žalářích nebo v izolaci, v domácím vězení. Kněží, kteří směli působit ve veřejné pastoraci, museli mít speciální „státní souhlas k výkonu duchovní služby“, který jim komunističtí „tajemníci pro věci církevní“ mohli kdykoliv odebrat. Církev tuto tvrdou dobu stalinismu přežila ve své většině se ctí; mučedníků bylo mnohem více než Jidášů, i když se i mezi kněžími našli kolaboranti a udavači. Do povědomí české společnosti byl po desetiletí vtloukán ideologickou propagandou pokřivený, zcela negativní obraz církve – ten pak v mnohých hlavách přežil o mnoho let komunistický systém.

Já jsem se ve svém dětství s katolickou církví prakticky nikde nesetkal, snad s výjimkou historických románů. Někdy ve čtvrté třídě obecné školy jsem si na dlouhá léta vášnivě zamiloval historii. Zájem o husitství byl mezi zájmy mého dětství nejsilnější. Od páté třídy to vyústilo v pokusy o psaní vlastních historických povídek a románů. Tehdy jsem doslova hltal historickou literaturu. Na svou „spisovatelskou činnost“ jsem se začal systematicky připravovat a tehdy otec tyto mé zájmy velice podporoval; vlastně mě tak nenásilnou formou uvedl do metodiky vědecké práce. Naučil mě sestavovat kartotéky a archivy, takže jako malý kluk jsem si udělal kartotéku postav a faktů o husitství. Dal jsem si heslo „Ani den bez řádky“, a opravdu řadu školních let až skoro do poloviny střední školy jsem po škole pravidelně seděl a psal, ve všední den jako ve svátek, i při největším návalu úkolů, alespoň symbolickou řádku. Všichni otcovi známí i moji učitelé a spolužáci po léta brali za hotovou věc, že tady v tom pubertálním chlapci vyrůstá příští historik husitství a spisovatel historických románů. Na střední škole jsem se začal hodně zajímat o filozofii, ale je možné, že jsem se k ní původně dostal hlavně díky zájmu o Masaryka a politiku. To byl asi jeden z důvodů, proč jsem se později celkem nečekaně těsně před maturitou rozhodl pro studium nikoliv historie, nýbrž sociologie a filozofie. Začal jsem číst Nietzscheho, ke kterému se v různých periodách života vždy znovu vracím.

III. Cesta k víře

Když jsem si pro sebe začínal psát různé mladické filozofující eseje, které v průběhu střední školy docela nahradily historické romány, poprvé se mi tam vynořily i náboženské motivy. Asi v sedmnácti jsem se začínal horlivě se zajímat o všechna možná náboženství. Rozhodnutí pro křesťanství však zrálo ještě určitou dobu. S živou církví jsem neměl zkušenosti vůbec žádné.

Ta první fáze „konverze“ měla povahu jakéhosi obratu k „filozofickému životu“. Pak o jedněch prázdninách jsem byl s kamarádem v severních Čechách a začal jsem tam číst bibli. To je obvyklá chyba potenciálních konvertitů, kterým nikdo neřekne, že pokud hledají odpověď na otázku, zda je Bůh, tak jí nemají hledat v bibli, protože, jak často šokuji konvertity, „ta kniha o tom vůbec není“. Navíc tyto hledající nikdo zpravidla nepřipravil na to, že bible není „kniha“, ale spíš knihovna, a tak neuvedeni do její struktury ji začnou naivně číst od počátku jako román a zpravidla se ztratí někde mezi Druhou a Třetí knihou Mojžíšovou v nekonečných pasážích liturgických předpisů.

Dozvěděl jsem se také, že je tam nedaleko v krásné, ale opuštěné sudetské krajině zdevastované poutní místo, a udělal jsem si tam celodenní pouť. Vzal jsem si jenom bochník chleba a celý den putoval k tomu rozbořenému zamčenému kostelu na hoře a zase zpátky. Chtěl jsem se během cesty rozhodnout, jestli v toho Boha věřím, nebo nevěřím. Při této cestě se možná skutečně něco událo, jakýsi přechod od intelektuálního zájmu k osobní víře. Na té hoře jsem se pomodlil Otčenáš a poprosil Boha, aby mi dal světlo. Vrátil jsem se s pocitem, že v Boha skutečně věřím.

Kladu si zpětně otázku, do jaké míry byl můj první příklon k náboženství součástí tehdejšího politického protestu. Jistě - stejně jako jiní mladí lidé začal jsem i já a priori sympatizovat se vším, na co komunisté nadávali. Když jsem horlivě četl zapovězené autory, začal jsem se stále víc přiklánět k jakési filozofické víře v Boha. V té době jsem také přečetl Chestertonovu Ortodoxii. Tento autor mi byl velmi milý už pro svou blízkost Čapkovi, ale svou roli tu hrála také má sympatie k anglosaskému kulturnímu světu, k intelektuálnímu humoru a myšlenkové hře s paradoxy. Chesterton mě potěšil svou provokací vůči moderním předsudkům, svým uměním polemiky a brilantní schopností náhle ukázat věci z jiné a překvapivé stránky. Tato kniha mi ukázala, že bych v křesťanství mohl najít svůj domov, a pomohla mi artikulovat mou osobní filozofii. „Dogma“ přestalo být strašákem a synonymem pro duševní strnulost a stalo se zajímavým a vzrušujícím světem.

V té době mě někdo ze spolužáků upozornil, že v Týnském chrámě na Staroměstském náměstí působí zajímavý farář, který má pozoruhodná a vtipná kázání, při nichž citoval i Karla Čapka. To mě zarazilo – co má katolický kněz co citovat Čapka? Začal jsem tedy chodit před koncem mše u sv. Jakuba na ta kázání do blízkého Týnského kostela. Otec Jiří Reinsberg, který byl oním farářem, se mi od prvního okamžiku líbil. Kdyby chodil v kolárku a choval se jako „důstojný pán“ ze starých filmů, okamžitě bychom si ho zařadili do příslušné kategorie, a tím „odepsali“. Svou nekonvenčností v nás probouzel otázku, v čem to kněžství vlastně spočívá, co je to „tajemné x“, které z tohoto moderního člověka, s nímž se v mnohém můžeme identifikovat, dělá kněze. Černá klerika, upjatý tón řeči a zbožný sklon hlavy to zřejmě nebude.

I když už byla doba jakéhosi „tání“, kněží byli stále pilně sledováni. Za styk s mládeží mohli okamžitě ztratit „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“ a jít k lopatě nebo putovat pravidelně na policejní výslechy s vydíráním a nucením ke spolupráci. Týnský chrám byl však v určitém smyslu výjimkou, patřil k jakýmsi výkladním skříním pro turisty, aby viděli živý kostel v centru Prahy a mysleli si, že je u nás náboženská svoboda. Pater Reinsberg také na rozdíl od mnoha svých kolegů a přátel nebyl nikdy vězněn, i když byl pilně špehován.

Pomalu jsem se neděli od neděle posouval sloup od sloupu ze své bezpečné vzdálenosti u dveří blíž a blíž ke kazatelně a oltáři. Dnes se tak usmívám, když vidím, jak někdo v našem kostele přijde „na kázání“, stojí se založenýma rukama blízko dveří a pak odejde, příště jde o něco blíž a zůstane déle, pak zase blíž ... jako já před téměř padesáti lety. Vzpomínám si na to, jak jsem si poprvé při mši klekl. Když o tom dnes vyprávím mladým konvertitům, tak se usmívají, protože to všichni znají. Když si takový počínající věřící poprvé veřejně klekne, potřebuje k tomu strašně odvahy, myslí si totiž, že se na něj všichni dívají a posuzují ho.

V roce 1966, v roce mé maturity a přechodu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, jsem se rozhodl, že bych mohl ve věcech víry udělat další krok, jít k přijímání a zpovědi. Moc jsem o tom dohromady nevěděl, měl jsem mnoho otázek a problémů osobního charakteru, potřebu životní změny, očisty, větší opravdovosti, ryzosti a upřímnosti. Zdálo se mi, že by životní zpověď mohla být prahem k novému způsobu života, po jakém jsem toužil.

Tehdy jsem ale vlastně ještě blíže neznal žádného skutečně praktikujícího křesťana. Také jsem vlastně nikdy nezažil prostředí běžné živé farnosti, protože Týn byl velmi specifický kostel. Pohyboval jsem se mezi „sympatizujícími“, kteří s údivem registrovali, že mi zřejmě jde o něco víc než o módu a protest a že ten můj zájem o náboženství začíná mít osobnější charakter. Má konverze probíhala dlouho hlavně prostřednictvím knih a uvažování, než vlivem nějakého určitého člověka a jeho svědectví a příkladu. Pater Reinsberg, kterého jsem pozoroval zpovzdálí, ve mně probudil důvěru, že církev může mít „lidskou tvář“, ale ani on mě v pravém slova smyslu „neobrátil“. Nevím, nakolik jsem si tehdy uvědomoval, že konverze znamená něco zcela jiného a hlubšího než jen dospět k názoru, že křesťanské učení je pravdivé a že i já bych rád patřil k této tradici, chodil do kostela a dělal věci, které obvykle dělají katolíci, včetně umírněného dodržování Desatera.

Teprve mnohem později jsem poznal pravdivost příměru, že konverze je něco jako východ slunce. Východ slunce přece člověk neprožívá tak, jako by na oblohu před jeho očima přibyl pouze jeden nový předmět, totiž sluneční kotouč, nýbrž náhle vidí všechno jinak než v noci. Tak také když vstoupí do našeho života Bůh, není jen jednou veličinou, kterou teď připočítáme mezi „věci“, jež jsme nějak vzali na vědomí, nýbrž opravdu všechno vidíme najednou v jiném světle a úplně jinak se ve světě orientujeme.

Během dlouhých pomaturitních prázdnin jsem se konečně rozhodl a v polovině září 1966 šel k otci Reinsbergovi. Odvážil jsem se vstoupit po mši do sakristie a říci mu, že bych rád poprvé ke zpovědi a přijímání. On na to řekl: „No to je gól!“ Pozval mě do farní kanceláře a ptal se, co studuji, a pak jsme si chvíli povídali o filozofii a Sigmundu Freudovi. Dohodli jsme se, že přijdu příští středu; bylo to na svátek svatého Václava, den předtím, než jsem měl být imatrikulací oficiálně přijat na univerzitu. To odpoledne jsem šel ke zpovědi a pak pěšky na Hrad, kde jsem v katedrále při slavnostní svatováclavské mši, sloužené biskupem Tomáškem, poprvé přistoupil k přijímání.

IV. Mládí – Pražské jaro 1968

V lednu 1968 se věci československá politická scéna začala hýbat a my jsme to na Filozofické fakultě bedlivě sledovali. Z jara 1968 si pamatuji návrat profesorů, vyloučených v čistkách padesátých let, na filozofickou fakultu. Každý takový návrat byl velká událost. Literární historik Václav Černý uspořádal besedu ve stylu velké show v hlavní posluchárně, kde vyprávěl o svém životě a velmi sarkasticky se vyrovnával se všemi svými nepřáteli, různými českými „stalínky“. Když o týden později přišel profesor Patočka, filozof a žák Husserlův, vyhozený z univerzity v padesátých letech, čekali jsme, že také udělá takovou show, ale on místo toho vzal do ruky křídu a pravil: „Aristoteles v první knize Metafyziky definuje filozofii takto,“ a začal psát řecky na tabuli. Nikdo z nás pořádně neuměl řecky a zakrátko jsme si uvědomili, jak málo známe z filozofie. Na Patočkovy přednášky chodili nejen studenti, ale do škamen s námi usedali i učitelé fakulty. Pochopili jsme, že dosud jsme slýchali o filozofii, ale tady, na Patočkových přednáškách, se filozofie „děla“. Pamatuji si, jak jsem po jedné takové přednášce chodil rozkvetlými sady na druhém břehu Vltavy jako omámený, „plný fenomenologie“. Otevíraly se mi úplně nové světy, nový typ myšlení, a já to všechno sál plnými doušky.

Kdybych měl z mnoha svých učitelů jmenovat dva, na které vzpomínám v okamžicích životního rozhodování, kdy se člověk ptá, co by asi udělal jeho učitel, pak by to byl Josef Zvěřina a Jan Patočka. Oba tito moudří a stateční muži mi jednak otevřeli nové styly myšlení a nové duchovní horizonty, jednak byli příkladem morální pevnosti a občanské statečnosti. Byli „kompatibilní“ i myšlenkově, Patočka mě zasvětil do Husserlovy fenomenologie a Heideggerovy fundamentální ontologie a Zvěřina do Rahnerovy teologie, která by bez Heideggera nebyla myslitelná. Heideggera jsem však plně docenil až v počátcích vlastní učitelské dráhy na univerzitě, když jsem porovnával různé interpretace Nietzscheho myšlenky smrti Boha a kdy v kdy jsem se zabýval vztahem díla Mistra Eckharta a Heideggera. Patočka byl mým přísným examinátorem při státnicích z filozofie, bylo to těsně před jeho nuceným odchodem do penze v počátcích „normalizační“ éry Husákova režimu. Pak jsem ho ještě slýchával na přednáškách v soukromých bytech.

V. Smrt Jana Palacha

Palachova oběť v lednu 1969 nebyla především protestem proti sovětské okupaci. Palach viděl, podobně jako my všichni, že solidarita v národě a mravní síla k odporu začíná polevovat, objevuje se únava, ochota ke kompromisům a někdy i k přímé kolaboraci s okupanty. Palach svou obětí ukázal, že mu o to, abychom neztratili vůli k svobodě, jde víc, než o jeho vlastní život, že si nás váží víc, než svého vlastního života. Chtěl nás vyburcovat k tomu, abychom si sebe a své svobody a důstojnosti více vážili.

Tváří v tvář Palachově oběti jsem si uvědomil, že tu jde o něco mnohem hlubšího než jen o politický zápas mezi konzervativci a progresisty v komunistické straně o podobu socialismu - že tu jde o duchovní a mravní zápas o charaktery, o samu mravní a kulturní podstatu národa. Objevil se tu někdo, kdo neodpověděl na sílu silou zbraně, ale silou charakteru, dobrovolnou obětí vlastního života. Bylo to ovšem něco naprosto neobvyklého v křesťanském duchovním prostoru a nemálo věřících Palacha odsuzovalo jako sebevraha. V debatách s nimi jsem citoval Chestertonova slova, jimiž jasně odlišil sebevraha a mučedníka: sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí. Palach nevrátil Bohu nevděčně „vstupenku do života“.

Pomáhal jsem organizovat rekviem za Jana Palacha v malostranském kostele sv. Tomáše. Pak jsem z kostela nesl Palachovu posmrtnou masku na fakultu, kde jsme ji umístili ve výklenku nad schodištěm, z něhož jsme odstranili Leninovu bystu. Tu noční cestu zimní zasněženou Prahou nikdy nezapomenu. Když jsem procházel alejí světeckých soch po Karlově mostě, vedl jsem vnitřní dialog s tím, jehož posmrtnou masku jsem nesl pod zimníkem. Myslel jsem na dopis, který po sobě Palach zanechal: že patří ke skupině studentů, kteří se rozhodli pro stejný čin, losovali - a on si vytáhl lístek s nápisem „Pochodeň číslo jedna“.

Řekl jsem si v té noci, že nyní všichni jsme Janovým činem postaveni do situace „Pochodně číslo dvě“. Ptal jsem se, co já mohu obětovat, jak já mohu odpovědět na Janův čin, který mne tenkrát zasáhl do morku kostí. Z té úvahy - tu noc a v následujících dnech vzešlo mé rozhodnutí nevrátit se do Británie, neemigrovat, zůstat definitivně v okupované vlasti. A zároveň slib, nedat se zlomit k žádné kolaboraci, zříci se raději příjemností běžného života - neusilovat o založení rodiny a materiální zabezpečení, jít cestou horlivého studia všeho, co komunisté zapovídají. Ačkoliv jsem nedal žádný výslovný slib, týkající kněžství, mám-li zpětně vysledovat první a rozhodný krok na cestě, která můj život obrátila směrem ke kněžství, pak to byla tato „palachovská noc“. Přitahoval mne motiv oběti, požadavek askeze, vysoký cíl, pro nějž je třeba se bezvýhradně nasadit a překročit a pominout vše, co rozptyluje a zdržuje.

Nejsem žádný rozený hrdina, pradědečkovy geny nejsou všechno. Kdykoliv však na mě v následujících dvaceti letech přišel byť jen závan pokušení udělat nějaký mravní kompromis s režimem, stačilo si vzpomenout na Jana Palacha a člověk dostal sílu říci „ne“. Ne, jeho smrt nebyla marná, už také pro tuto ohnivou hráz ve svědomí nemála lidí jeho generace.

V té mrazivé noci, když jsem šel z kostela po rekviem za Jana Palacha, jsem si uvědomil, že nejen definitivně skončilo Pražské jaro a naděje na blízké dosažení politické svobody, ale že je u konce i celé „jarní období“ mého života a mé víry. Uvědomil jsem si, že s celou společností i církví vstupujeme do mrazivé noci.

VI. Cesta ke kněžství

První jasnější myšlenky na kněžství se mi vynořily během srpnových dní 1968, kdy jsme v noci na schodech londýnského českého exilového střediska Velehrad poslouchali svobodné vysílačky a uvažovali, jak odpovědět na znásilnění naší země. Pak ještě naléhavěji vytanuly kolem pohřbu Jana Palacha a sílily po celý rok 1969.

Doslova rok a den po návratu z Anglie, pozdě večer na svátek Tomáše Becketta, jsem byl u zpovědi u patera Reinsberga. Vyslechl moje vyznání a pak mi řekl: „Nechci tě rozhodně manipulovat a někam postrkovat, ale mám pocit, že tady cítím znamení poctivého povolání ke kněžství. Bůh si tě vede jinak než tvoje kolegy z fakulty. Ale teď máš určitě jako první úkol dostudovat. To víš, ta cesta bude ještě dlouhá, bude to trvat! Rodiče tím nebudou nadšení, možná, že otec to ponese lépe než matka.“ Říkal to, jako by to byla hotová věc. Během jeho slov jsem si uvědomil, že mluví o něčem, co skutečně odpovídá mým nejhlubším tužbám. Měl jsem pocit velkého ulehčení a ujasnění, jako když se něco narodí, co bylo ve mně dosud hluboko ukryto, a vyvstala ve mně veliká touha po kněžství. Ta myšlenka mě pak už neopustila. Je ovšem pravda, že ještě pár let jsem jí uhýbal a že její realizace skutečně trvala ještě dlouho, skoro deset let.

V českých zemích byl jediný kněžský seminář, už opět plně pod kontrolou komunistického státu, jeho „tajemníků pro věci církevní“ a tajné policie. Do semináře – jako po celou dobu komunistické vlády s výjimkou krátké doby Pražského jara – mohli vstoupit jen kandidáti, kteří neměli žádné předchozí akademické vzdělání.

Od počátku sedmdesátých let ve mně povolání ke kněžství stále více dozrávalo. Do oficiálního kněžského semináře a na teologickou fakultu jsem nemohl jít. I další působení kněží po vysvěcení nezáviselo tenkrát na biskupech (v době mého absolutoria už prakticky všechny biskupské stolce, obsazené během Pražského jara, byly už zase prázdné), nýbrž na stranických „tajemnících pro věci církevní“. Ti mohli aktivním kněžím libovolně odnímat „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“ nebo je překládat do mrtvých pohraničních farností, pokud se proviňovali největším přečinem, stykem s mládeží.

Na konci roku 1970, přesně rok a den po mém zmíněném o rozhovoru s P. Reinsbergem rok po mém návratu z Anglie, jsem měl důležitý rozhovor s jezuitou P. Mikuláškem, kterému jsem řekl o své touze vstoupit do jezuitského řádu. Načrtl mi tenkrát svou vizi kněze pro budoucnost: měl by mít dvě povolání, působit svou profesí v laickém světě a být tu především pro nevěřící a hledající.

Na březen 1971 – bylo to v době mé prezenční vojenské služby – jsem měl domluvenou konspirační schůzku s provinciálem jezuitů Šilhanem. Už to skutečně vypadalo tak, že mě do řádu vezmou, přirozeně ve vší tajnosti. Krátce předtím jsem ještě požádal o rozhovor patera Václava Dvořáka, kněze, který po mnoha letech věznění tehdy pracoval v jednom pražském antikvariátu. Vyšlo to „náhodou“ tak, že rozhovor s P. Dvořákem se odehrál dřív než plánovaný rozhovor s otcem Šilhanem. Chodili jsme spolu asi tři hodiny po Libeňském ostrově uprostřed Vltavy. Tam mi sdělil, že existuje tajné, přísně zakonspirované kněžské společenství, které má formu podobnou sekulárnímu institutu: každý má své světské povolání a žije uprostřed světa, nezaměřuje se na běžnou pastoraci, nýbrž na nenápadné svědectví uprostřed nevěřících, na diskrétní a hluboké „posvěcování světa“.

Toto společenství mělo již své dějiny, sahající až do doby druhé světové války. Jeho pozoruhodný zakladatel musel po únoru 1948 emigrovat a společenství prošlo tvrdým obdobím padesátých let. Jeho tehdejší spiritus agens byl za dramatických okolností tajně vysvěcen jako příslušník trestných vojenských oddílů. Za pražského jara navázali kontakty s francouzskými kněžími-dělníky a poznali blízkost své spirituality a činnosti, odolali pokušení vyjít z ilegality a nyní pokračují v přísně zakonspirované činnosti. Třikrát do roka se scházejí a smyslem jejich činnosti není dublovat veřejnou pastoraci, ale spíše jít do hloubky a specializovat se každý na nějakou oblast. Jde jim o teologické a spirituální promýšlení vztahu mezi civilním povoláním a kněžstvím. Svou situaci totiž nechápou jako něco vnuceného okolnostmi, ale jako nabídnutou šanci, aby církev získala novou zkušenost, potřebnou i v budoucnosti, kdy – dá-li Bůh – bude moci působit svobodně. Je nutné už dnes promýšlet koncepci církve do budoucnosti, udržovat kontakt s kulturou vlastní země a světovým katolicismem, aby se česká církev nedostala do izolace a neutonula v provincionalismu.

To vše hluboce rezonovalo s tím, co jsem intuitivně dlouho hledal. Stále jsem si však nechával otevřenou možnost vstupu do jezuitského řádu. Vrátil jsem se do kasáren a vzal si breviář, abych se pomodlil Te Deum na poděkování. Vtom se otevřely dveře, vešel velitel kasáren a oznámil mi, že jsem odvelený mimo Prahu a mám si do druhého dne sbalit své věci. Poslední měsíce vojenské služby – po několika překládáních z místa na místo – jsem trávil na Šumavě hlídáním vojenské techniky. V té době jsem si řekl, že mé odvelení záhy po rozhovoru s paterem Dvořákem je jakýsi prst Boží a že to bude moje cesta. Po návratu jsem mu řekl, že jsem se rozhodl do tohoto společenství vstoupit.

VII. Charta 77

K mému prvnímu otevřenému konfliktu s režimem došlo 14. července 1972, kdy jsem při své doktorské promoci v Karolinu odmítl přečíst oficiálně připravený projev s povinným díkem straně a vládě a pronesl spontánní řeč, v níž jsem poděkoval našim učitelům, vyhozeným právě v těch letech v tvrdých politických prověrkách, vyzdvihl z naší doktorské přísahy slova o věrnosti pravdě a zakončil svou řeč citátem z Karla Čapka: „Pravda je víc než moc, protože je věčná.“ Poté mi bylo oznámeno, že „na věčné časy“ nesmím působit na univerzitě ani na žádné jiné vysoké škole a nikdy nebudu smět cestovat na Západ.

Našel jsem zaměstnání podnikového sociologa v jednom průmyslovém podniku a přece jen se dostal k přednáškám – nikoliv na vysoké škole, nýbrž institutu ministerstva průmyslu. Tam jsem později přešel a přežil řadu let jako instruktor výcviku komunikace pro vedoucí pracovníky v průmyslu. Hodné úřednice personálního oddělení na mne psaly po léta ukázkově vzorné posudky. Asi by se ony i moji tehdejší posluchači velmi divili, kdyby věděli, že v té době působím „v ilegalitě“ – v podzemní církvi a v bytových seminářích. Naše skupina pracovala velmi konspirativně, a jak se později ukázalo, nenašel se mezi námi jediný zrádce. Nicméně mé styky s disidenty nemohly policii uniknout, takže jsem absolvoval řadu výslechů, na konec jsem na nátlak StB musel z onoho Institutu odejít.

O přípravách politické inciativy zakládající skupiny „chartistů“ jsem se poprvé dozvěděl 21. srpna 1976. Tehdy jsme měli na hradě Houska, kde evangelický farář Svatopluk Karásek působil jako kastelán, takové výjezdní zasedání. Při noční debatě prozradil několika z nás filozof Jiří Němec, že spolu s Václavem Havlem připravují manifest, který by mohl být zárodkem opoziční politické strany nebo občanského hnutí za lidská práva. O Vánocích 1976 jsme už věděli o plném textu a někteří ho podepsali. Počátkem ledna 1977 mě brzy ráno navštívil přítel Ivan Medek (pozdější kancléř prezidenta Havla, ke kterému jsem s celým okruhem lidí kolem otce Bonaventury Bouše jezdíval řadu let na dovolenou), aby mne upozornil, že se rozjíždějí kola pronásledování, a dohodl způsob, jak se budeme nadále stýkat.

Pro mě to bylo dramatické období. Cítil jsem mravní povinnost Chartu podepsat, ale tenkrát se proti tomu tvrdě postavili moji představení v kněžském společenství, v němž vrcholila má příprava na kněžství. Předpokládali velmi tvrdé pronásledování chartistů a řekli, že si tedy musím vybrat. Pokud na sebe nechám dopadnout reflektory policejního zájmu, ohrozím celou konspirační strukturu této části podzemní církve. Znamenalo by to, že bych musel tyto kruhy opustit. Stálo mě to několik bezesných nocí rozhodování a mluvil jsem o tom také s několika chartisty. Také oni soudili, že bych měl solidaritu s chartisty vyjádřit jiným způsobem než veřejným připojením podpisu. Podílel jsem se tedy o to horlivěji na šíření samizdatově vydávaných dokumentů Charty, periodika Informace o Chartě a později Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Naše kněžské společenství – na rozdíl od některých jiných, programově apolitických katolických skupin – od počátku ovšem s chartisty jednoznačně sympatizovalo a uvědomovalo si význam politického a kulturního disentu. Proto nakonec představení, byť ne zcela jednoduše a bez výhrad, souhlasili, abych se nadále i jako tajně vysvěcený kněz aktivně podílel na řadě podzemních filozofických seminářů, zejména u Radima Palouše (po r. 1989 pak prvního rektora Univerzity Karlovy) a u Václava Havla, kde jsem jednou přednášel o Gabrielu Marcelovi. Díky stykům s disidenty tato skupina měla určité napojení na širší kulturní disent a mohla tak naplnit jeden ze svých úkolů: nedopustit, aby církev ztratila kontakt s tím nejkvalitnějším a nejživějším ze současné české kultury, zejména filozofického myšlení.

K činnosti tohoto semináře patřily pravidelné letní týdenní konference na chalupě Václava Havla na Hrádečku ve východních Čechách. Tam probíhaly velmi živé diskuse v báječné atmosféře pevného přátelství a humoru, který nemohl překazit ani „lunochod“, jak se na Hrádečku říkalo pohyblivé policejní pozorovatelně, která registrovala návštěvníky, ale nezasahovala. Václav Havel mluvil málo, spíše naslouchal a kladl otázky, a ovšem také báječně vařil. Později, když jsem četl jeho státnické projevy i zahraniční přednášky, často jsem s radostí poznával mnohé ozvuky tehdejších debat, v nichž krystalizovala i jeho politická filozofie.

VIII. Tajné svěcení

Když jsem dokončil zhruba pětiletou spirituální formaci a studium teologie, došli moji představení po řadě rozhovorů a porad k názoru, že přišel čas, abych přijal svěcení; v našem společenství se však pokládalo za samozřejmé, že duchovní formace, sebevýchova a sebevzdělání kněze je celoživotní úkol a samozřejmá dimenze života. Počátkem června 1977 jsem byl v Erfurtu ve východním Německu tajně vysvěcen na jáhna. Svěcení se odehrálo v domácí kapli biskupa Aufderbecka. Právě tam jsem se poprvé seznámil s tehdy pomocným erfurtským biskupem Dr. Joachimem Meisnerem.

Katolická církev ani v NDR nežila v plné svobodě, byla zatlačena do určitého ghetta, avšak v tom ghettu měla nesrovnatelně větší prostor k životu než v Československu. Prostřednictvím světícího biskupa Meisnera jsem dostal kontakt na klášter redemptoristů v Heiligenstadtu, kde jsem pak trávil po několik let tři týdny dovolené. Připadal jsem si tam jako v ráji: celé dny a velkou část noci jsem trávil studiem v krásné barokní klášterní knihovně, bohatě zásobené nejnovější teologickou literaturou ze Spolkové republiky.

V létě 1978 bylo už všechno připraveno na mé tajné kněžské svěcení a čekali jsme jenom na konspirační vzkaz z Německa. Tehdy však přišla zpráva o smrti papeže Pavla VI. a za kratičkou dobu i jeho nástupce Jana Pavla I. Mysleli jsme, že se teď možná tajná svěcení zbrzdí a bude se čekat na příchod nového papeže a na to, jaké zaujme stanovisko k podzemní církvi ve „východním bloku“. Nicméně i přes tyto události přišel od světícího biskupa Meisnera zašifrovaný vzkaz, že mám přijet.

Těsně před odjezdem jsem byl u svého zpovědníka vykonat celoživotní zpověď. Pak jsme připravili na malém stolku všechno potřebné ke mši a ještě na chvíli otevřeli rádio, neboť ve Vatikánu právě probíhalo konkláve. Všeobecně se ještě v odpoledních zprávách soudilo, že k volbě nového pontifika dojde až za několik dní. Z vatikánského rozhlasu se však ozvalo vzrušené hlášení, přerušu