Tomáš Halík

I. Rodové kořeny

Pocházím po meči i po přeslici ze dvou starých chodských rodů. Oba přišly ve středověku z Bavorska a téměř všichni moji předkové - až do sňatku mých rodičů - sídlili v městě Domažlicích blízko bavorských hranic. Praze však daly oba tyto rody také několik zajímavých lidí: z jedné větve pocházel filozof a přírodovědec Emanuel Rádl a z druhé Antonín rytíř Randa, „Jeho Veličenstva císaře skutečný tajný rada a ministr“, prezident České akademie věd a umění“, rektor Univerzity Karlovy a zakladatel české právní vědy. Můj pradědeček Jan Halík bojoval za revoluce roku 1848 ve studentských legiích proti vojskům generála Windischgrätze. Poté se vrátil do rodných Domažlic a stal se cukrářem, zakladatelem jedné z nejstarších firem v Domažlicích; stal se váženým měšťanem a otcem deseti dětí. Ovšem styky s vlastenci a revolucionáři udržoval až do smrti. Po porážce varšavského povstání pomáhal polským vlastencům utíkat přes hranice. Byl přítelem a mecenášem spisovatele Josefa Tyla, autora textu české národní hymny.

Můj otec Dr. Miroslav Halík (1901 – 1975) se po smrti Karla Čapka o Vánocích 1938 stal editorem Čapkova díla. Pro otce z toho vyvstal celoživotní úkol. Moje matka Marie, rozená Wimmerová (1904 – 1986) mu v této práci pomáhala.

II. Dětství

Tři dny po narození, ještě v kapli porodnice (která zakrátko poté byla na čtyřicet tři let zavřena a proměněna ve skladiště) jsem byl pokřtěn. Když se dívám na fotografii z té události, vidím, jak se nade mnou sklánějí čtyři muži. Kde byla tenkrát víra? Já jsem jako kojenec netušil, co se se mnou děje. Můj otec vystoupil z katolické církve jako osmnáctiletý po pádu habsburské monarchie v kampani „Pryč od Vídně – pryč od Říma“. Oba moji kmotři, strýcové z otcovy i matčiny strany, už v kostele na bohoslužbě nebyli patrně od svých gymnaziálních let. Upřímně řečeno, ani za víru kněze, který mne křtil (a zakrátko se stal činovníkem kolaborantského hnutí „mírových kněží“), bych také ruku do ohně nevložil.

Seménko křtu bylo zaseto do neorané půdy. Náboženstvím naší rodiny byla – jako u velké části české inteligence, která dospěla na konci první světové války a pak spojila svůj život s Masarykovou meziválečnou demokracií - víra v humanitu, sekulární etiku, vědecký pokrok a demokracii. Kněze mnozí lidé této generace zvali už právě jen ke křtu dětí; k svatbě či pohřbu už málokdy. Ostatně v letech, která následovala po mém narození, už nebylo tak snadné a nebylo ani bez rizika se s knězem setkávat.

Seménko křtu padlo na půdu, která záhy zmrzla na kost a zarostla trním: Stalinisté si právě Československo vybrali jako půdu pro experiment totální ateizace společnosti. Pronásledování církve a všudypřítomná brutální proti církevní a protináboženská propaganda zde nabyla intenzity daleko větší než ve všech okolních zemích „socialistického tábora“ včetně samotného Sovětského svazu. Církev byla totálně vytěsněna z veřejného života, prakticky všechny její aktivity na poli školství, kultury a sociální práce byly zakázány, klášterní komunity byly zlikvidovány, tisíce kněží, řeholníků a aktivních laiků putovalo na dlouhá léta do komunistických vězení, koncentračních táborů, uranových dolů či trestných oddílů armády; někteří z nich byli popraveni či ubiti v mučírnách. Všechen majetek církve byl zabaven, mnohé klášterní budovy, které církev vybudovala a po staletí udržovala ve vzorném stavu jako perly národní kultury, komunisté během několika desetiletí proměnili v ruiny. Biskupské stolce na prahu padesátých let na dlouhou dobu osiřely; prakticky všichni biskupové byli v žalářích nebo v izolaci, v domácím vězení. Kněží, kteří směli působit ve veřejné pastoraci, museli mít speciální „státní souhlas k výkonu duchovní služby“, který jim komunističtí „tajemníci pro věci církevní“ mohli kdykoliv odebrat. Církev tuto tvrdou dobu stalinismu přežila ve své většině se ctí; mučedníků bylo mnohem více než Jidášů, i když se i mezi kněžími našli kolaboranti a udavači. Do povědomí české společnosti byl po desetiletí vtloukán ideologickou propagandou pokřivený, zcela negativní obraz církve – ten pak v mnohých hlavách přežil o mnoho let komunistický systém.

Já jsem se ve svém dětství s katolickou církví prakticky nikde nesetkal, snad s výjimkou historických románů. Někdy ve čtvrté třídě obecné školy jsem si na dlouhá léta vášnivě zamiloval historii. Zájem o husitství byl mezi zájmy mého dětství nejsilnější. Od páté třídy to vyústilo v pokusy o psaní vlastních historických povídek a románů. Tehdy jsem doslova hltal historickou literaturu. Na svou „spisovatelskou činnost“ jsem se začal systematicky připravovat a tehdy otec tyto mé zájmy velice podporoval; vlastně mě tak nenásilnou formou uvedl do metodiky vědecké práce. Naučil mě sestavovat kartotéky a archivy, takže jako malý kluk jsem si udělal kartotéku postav a faktů o husitství. Dal jsem si heslo „Ani den bez řádky“, a opravdu řadu školních let až skoro do poloviny střední školy jsem po škole pravidelně seděl a psal, ve všední den jako ve svátek, i při největším návalu úkolů, alespoň symbolickou řádku. Všichni otcovi známí i moji učitelé a spolužáci po léta brali za hotovou věc, že tady v tom pubertálním chlapci vyrůstá příští historik husitství a spisovatel historických románů. Na střední škole jsem se začal hodně zajímat o filozofii, ale je možné, že jsem se k ní původně dostal hlavně díky zájmu o Masaryka a politiku. To byl asi jeden z důvodů, proč jsem se později celkem nečekaně těsně před maturitou rozhodl pro studium nikoliv historie, nýbrž sociologie a filozofie. Začal jsem číst Nietzscheho, ke kterému se v různých periodách života vždy znovu vracím.

III. Cesta k víře

Když jsem si pro sebe začínal psát různé mladické filozofující eseje, které v průběhu střední školy docela nahradily historické romány, poprvé se mi tam vynořily i náboženské motivy. Asi v sedmnácti jsem se začínal horlivě se zajímat o všechna možná náboženství. Rozhodnutí pro křesťanství však zrálo ještě určitou dobu. S živou církví jsem neměl zkušenosti vůbec žádné.

Ta první fáze „konverze“ měla povahu jakéhosi obratu k „filozofickému životu“. Pak o jedněch prázdninách jsem byl s kamarádem v severních Čechách a začal jsem tam číst bibli. To je obvyklá chyba potenciálních konvertitů, kterým nikdo neřekne, že pokud hledají odpověď na otázku, zda je Bůh, tak jí nemají hledat v bibli, protože, jak často šokuji konvertity, „ta kniha o tom vůbec není“. Navíc tyto hledající nikdo zpravidla nepřipravil na to, že bible není „kniha“, ale spíš knihovna, a tak neuvedeni do její struktury ji začnou naivně číst od počátku jako román a zpravidla se ztratí někde mezi Druhou a Třetí knihou Mojžíšovou v nekonečných pasážích liturgických předpisů.

Dozvěděl jsem se také, že je tam nedaleko v krásné, ale opuštěné sudetské krajině zdevastované poutní místo, a udělal jsem si tam celodenní pouť. Vzal jsem si jenom bochník chleba a celý den putoval k tomu rozbořenému zamčenému kostelu na hoře a zase zpátky. Chtěl jsem se během cesty rozhodnout, jestli v toho Boha věřím, nebo nevěřím. Při této cestě se možná skutečně něco událo, jakýsi přechod od intelektuálního zájmu k osobní víře. Na té hoře jsem se pomodlil Otčenáš a poprosil Boha, aby mi dal světlo. Vrátil jsem se s pocitem, že v Boha skutečně věřím.

Kladu si zpětně otázku, do jaké míry byl můj první příklon k náboženství součástí tehdejšího politického protestu. Jistě - stejně jako jiní mladí lidé začal jsem i já a priori sympatizovat se vším, na co komunisté nadávali. Když jsem horlivě četl zapovězené autory, začal jsem se stále víc přiklánět k jakési filozofické víře v Boha. V té době jsem také přečetl Chestertonovu Ortodoxii. Tento autor mi byl velmi milý už pro svou blízkost Čapkovi, ale svou roli tu hrála také má sympatie k anglosaskému kulturnímu světu, k intelektuálnímu humoru a myšlenkové hře s paradoxy. Chesterton mě potěšil svou provokací vůči moderním předsudkům, svým uměním polemiky a brilantní schopností náhle ukázat věci z jiné a překvapivé stránky. Tato kniha mi ukázala, že bych v křesťanství mohl najít svůj domov, a pomohla mi artikulovat mou osobní filozofii. „Dogma“ přestalo být strašákem a synonymem pro duševní strnulost a stalo se zajímavým a vzrušujícím světem.

V té době mě někdo ze spolužáků upozornil, že v Týnském chrámě na Staroměstském náměstí působí zajímavý farář, který má pozoruhodná a vtipná kázání, při nichž citoval i Karla Čapka. To mě zarazilo – co má katolický kněz co citovat Čapka? Začal jsem tedy chodit před koncem mše u sv. Jakuba na ta kázání do blízkého Týnského kostela. Otec Jiří Reinsberg, který byl oním farářem, se mi od prvního okamžiku líbil. Kdyby chodil v kolárku a choval se jako „důstojný pán“ ze starých filmů, okamžitě bychom si ho zařadili do příslušné kategorie, a tím „odepsali“. Svou nekonvenčností v nás probouzel otázku, v čem to kněžství vlastně spočívá, co je to „tajemné x“, které z tohoto moderního člověka, s nímž se v mnohém můžeme identifikovat, dělá kněze. Černá klerika, upjatý tón řeči a zbožný sklon hlavy to zřejmě nebude.

I když už byla doba jakéhosi „tání“, kněží byli stále pilně sledováni. Za styk s mládeží mohli okamžitě ztratit „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“ a jít k lopatě nebo putovat pravidelně na policejní výslechy s vydíráním a nucením ke spolupráci. Týnský chrám byl však v určitém smyslu výjimkou, patřil k jakýmsi výkladním skříním pro turisty, aby viděli živý kostel v centru Prahy a mysleli si, že je u nás náboženská svoboda. Pater Reinsberg také na rozdíl od mnoha svých kolegů a přátel nebyl nikdy vězněn, i když byl pilně špehován.

Pomalu jsem se neděli od neděle posouval sloup od sloupu ze své bezpečné vzdálenosti u dveří blíž a blíž ke kazatelně a oltáři. Dnes se tak usmívám, když vidím, jak někdo v našem kostele přijde „na kázání“, stojí se založenýma rukama blízko dveří a pak odejde, příště jde o něco blíž a zůstane déle, pak zase blíž ... jako já před téměř padesáti lety. Vzpomínám si na to, jak jsem si poprvé při mši klekl. Když o tom dnes vyprávím mladým konvertitům, tak se usmívají, protože to všichni znají. Když si takový počínající věřící poprvé veřejně klekne, potřebuje k tomu strašně odvahy, myslí si totiž, že se na něj všichni dívají a posuzují ho.

V roce 1966, v roce mé maturity a přechodu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, jsem se rozhodl, že bych mohl ve věcech víry udělat další krok, jít k přijímání a zpovědi. Moc jsem o tom dohromady nevěděl, měl jsem mnoho otázek a problémů osobního charakteru, potřebu životní změny, očisty, větší opravdovosti, ryzosti a upřímnosti. Zdálo se mi, že by životní zpověď mohla být prahem k novému způsobu života, po jakém jsem toužil.

Tehdy jsem ale vlastně ještě blíže neznal žádného skutečně praktikujícího křesťana. Také jsem vlastně nikdy nezažil prostředí běžné živé farnosti, protože Týn byl velmi specifický kostel. Pohyboval jsem se mezi „sympatizujícími“, kteří s údivem registrovali, že mi zřejmě jde o něco víc než o módu a protest a že ten můj zájem o náboženství začíná mít osobnější charakter. Má konverze probíhala dlouho hlavně prostřednictvím knih a uvažování, než vlivem nějakého určitého člověka a jeho svědectví a příkladu. Pater Reinsberg, kterého jsem pozoroval zpovzdálí, ve mně probudil důvěru, že církev může mít „lidskou tvář“, ale ani on mě v pravém slova smyslu „neobrátil“. Nevím, nakolik jsem si tehdy uvědomoval, že konverze znamená něco zcela jiného a hlubšího než jen dospět k názoru, že křesťanské učení je pravdivé a že i já bych rád patřil k této tradici, chodil do kostela a dělal věci, které obvykle dělají katolíci, včetně umírněného dodržování Desatera.

Teprve mnohem později jsem poznal pravdivost příměru, že konverze je něco jako východ slunce. Východ slunce přece člověk neprožívá tak, jako by na oblohu před jeho očima přibyl pouze jeden nový předmět, totiž sluneční kotouč, nýbrž náhle vidí všechno jinak než v noci. Tak také když vstoupí do našeho života Bůh, není jen jednou veličinou, kterou teď připočítáme mezi „věci“, jež jsme nějak vzali na vědomí, nýbrž opravdu všechno vidíme najednou v jiném světle a úplně jinak se ve světě orientujeme.

Během dlouhých pomaturitních prázdnin jsem se konečně rozhodl a v polovině září 1966 šel k otci Reinsbergovi. Odvážil jsem se vstoupit po mši do sakristie a říci mu, že bych rád poprvé ke zpovědi a přijímání. On na to řekl: „No to je gól!“ Pozval mě do farní kanceláře a ptal se, co studuji, a pak jsme si chvíli povídali o filozofii a Sigmundu Freudovi. Dohodli jsme se, že přijdu příští středu; bylo to na svátek svatého Václava, den předtím, než jsem měl být imatrikulací oficiálně přijat na univerzitu. To odpoledne jsem šel ke zpovědi a pak pěšky na Hrad, kde jsem v katedrále při slavnostní svatováclavské mši, sloužené biskupem Tomáškem, poprvé přistoupil k přijímání.

IV. Mládí – Pražské jaro 1968

V lednu 1968 se věci československá politická scéna začala hýbat a my jsme to na Filozofické fakultě bedlivě sledovali. Z jara 1968 si pamatuji návrat profesorů, vyloučených v čistkách padesátých let, na filozofickou fakultu. Každý takový návrat byl velká událost. Literární historik Václav Černý uspořádal besedu ve stylu velké show v hlavní posluchárně, kde vyprávěl o svém životě a velmi sarkasticky se vyrovnával se všemi svými nepřáteli, různými českými „stalínky“. Když o týden později přišel profesor Patočka, filozof a žák Husserlův, vyhozený z univerzity v padesátých letech, čekali jsme, že také udělá takovou show, ale on místo toho vzal do ruky křídu a pravil: „Aristoteles v první knize Metafyziky definuje filozofii takto,“ a začal psát řecky na tabuli. Nikdo z nás pořádně neuměl řecky a zakrátko jsme si uvědomili, jak málo známe z filozofie. Na Patočkovy přednášky chodili nejen studenti, ale do škamen s námi usedali i učitelé fakulty. Pochopili jsme, že dosud jsme slýchali o filozofii, ale tady, na Patočkových přednáškách, se filozofie „děla“. Pamatuji si, jak jsem po jedné takové přednášce chodil rozkvetlými sady na druhém břehu Vltavy jako omámený, „plný fenomenologie“. Otevíraly se mi úplně nové světy, nový typ myšlení, a já to všechno sál plnými doušky.

Kdybych měl z mnoha svých učitelů jmenovat dva, na které vzpomínám v okamžicích životního rozhodování, kdy se člověk ptá, co by asi udělal jeho učitel, pak by to byl Josef Zvěřina a Jan Patočka. Oba tito moudří a stateční muži mi jednak otevřeli nové styly myšlení a nové duchovní horizonty, jednak byli příkladem morální pevnosti a občanské statečnosti. Byli „kompatibilní“ i myšlenkově, Patočka mě zasvětil do Husserlovy fenomenologie a Heideggerovy fundamentální ontologie a Zvěřina do Rahnerovy teologie, která by bez Heideggera nebyla myslitelná. Heideggera jsem však plně docenil až v počátcích vlastní učitelské dráhy na univerzitě, když jsem porovnával různé interpretace Nietzscheho myšlenky smrti Boha a kdy v kdy jsem se zabýval vztahem díla Mistra Eckharta a Heideggera. Patočka byl mým přísným examinátorem při státnicích z filozofie, bylo to těsně před jeho nuceným odchodem do penze v počátcích „normalizační“ éry Husákova režimu. Pak jsem ho ještě slýchával na přednáškách v soukromých bytech.

V. Smrt Jana Palacha

Palachova oběť v lednu 1969 nebyla především protestem proti sovětské okupaci. Palach viděl, podobně jako my všichni, že solidarita v národě a mravní síla k odporu začíná polevovat, objevuje se únava, ochota ke kompromisům a někdy i k přímé kolaboraci s okupanty. Palach svou obětí ukázal, že mu o to, abychom neztratili vůli k svobodě, jde víc, než o jeho vlastní život, že si nás váží víc, než svého vlastního života. Chtěl nás vyburcovat k tomu, abychom si sebe a své svobody a důstojnosti více vážili.

Tváří v tvář Palachově oběti jsem si uvědomil, že tu jde o něco mnohem hlubšího než jen o politický zápas mezi konzervativci a progresisty v komunistické straně o podobu socialismu - že tu jde o duchovní a mravní zápas o charaktery, o samu mravní a kulturní podstatu národa. Objevil se tu někdo, kdo neodpověděl na sílu silou zbraně, ale silou charakteru, dobrovolnou obětí vlastního života. Bylo to ovšem něco naprosto neobvyklého v křesťanském duchovním prostoru a nemálo věřících Palacha odsuzovalo jako sebevraha. V debatách s nimi jsem citoval Chestertonova slova, jimiž jasně odlišil sebevraha a mučedníka: sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí. Palach nevrátil Bohu nevděčně „vstupenku do života“.

Pomáhal jsem organizovat rekviem za Jana Palacha v malostranském kostele sv. Tomáše. Pak jsem z kostela nesl Palachovu posmrtnou masku na fakultu, kde jsme ji umístili ve výklenku nad schodištěm, z něhož jsme odstranili Leninovu bystu. Tu noční cestu zimní zasněženou Prahou nikdy nezapomenu. Když jsem procházel alejí světeckých soch po Karlově mostě, vedl jsem vnitřní dialog s tím, jehož posmrtnou masku jsem nesl pod zimníkem. Myslel jsem na dopis, který po sobě Palach zanechal: že patří ke skupině studentů, kteří se rozhodli pro stejný čin, losovali - a on si vytáhl lístek s nápisem „Pochodeň číslo jedna“.

Řekl jsem si v té noci, že nyní všichni jsme Janovým činem postaveni do situace „Pochodně číslo dvě“. Ptal jsem se, co já mohu obětovat, jak já mohu odpovědět na Janův čin, který mne tenkrát zasáhl do morku kostí. Z té úvahy - tu noc a v následujících dnech vzešlo mé rozhodnutí nevrátit se do Británie, neemigrovat, zůstat definitivně v okupované vlasti. A zároveň slib, nedat se zlomit k žádné kolaboraci, zříci se raději příjemností běžného života - neusilovat o založení rodiny a materiální zabezpečení, jít cestou horlivého studia všeho, co komunisté zapovídají. Ačkoliv jsem nedal žádný výslovný slib, týkající kněžství, mám-li zpětně vysledovat první a rozhodný krok na cestě, která můj život obrátila směrem ke kněžství, pak to byla tato „palachovská noc“. Přitahoval mne motiv oběti, požadavek askeze, vysoký cíl, pro nějž je třeba se bezvýhradně nasadit a překročit a pominout vše, co rozptyluje a zdržuje.

Nejsem žádný rozený hrdina, pradědečkovy geny nejsou všechno. Kdykoliv však na mě v následujících dvaceti letech přišel byť jen závan pokušení udělat nějaký mravní kompromis s režimem, stačilo si vzpomenout na Jana Palacha a člověk dostal sílu říci „ne“. Ne, jeho smrt nebyla marná, už také pro tuto ohnivou hráz ve svědomí nemála lidí jeho generace.

V té mrazivé noci, když jsem šel z kostela po rekviem za Jana Palacha, jsem si uvědomil, že nejen definitivně skončilo Pražské jaro a naděje na blízké dosažení politické svobody, ale že je u konce i celé „jarní období“ mého života a mé víry. Uvědomil jsem si, že s celou společností i církví vstupujeme do mrazivé noci.

VI. Cesta ke kněžství

První jasnější myšlenky na kněžství se mi vynořily během srpnových dní 1968, kdy jsme v noci na schodech londýnského českého exilového střediska Velehrad poslouchali svobodné vysílačky a uvažovali, jak odpovědět na znásilnění naší země. Pak ještě naléhavěji vytanuly kolem pohřbu Jana Palacha a sílily po celý rok 1969.

Doslova rok a den po návratu z Anglie, pozdě večer na svátek Tomáše Becketta, jsem byl u zpovědi u patera Reinsberga. Vyslechl moje vyznání a pak mi řekl: „Nechci tě rozhodně manipulovat a někam postrkovat, ale mám pocit, že tady cítím znamení poctivého povolání ke kněžství. Bůh si tě vede jinak než tvoje kolegy z fakulty. Ale teď máš určitě jako první úkol dostudovat. To víš, ta cesta bude ještě dlouhá, bude to trvat! Rodiče tím nebudou nadšení, možná, že otec to ponese lépe než matka.“ Říkal to, jako by to byla hotová věc. Během jeho slov jsem si uvědomil, že mluví o něčem, co skutečně odpovídá mým nejhlubším tužbám. Měl jsem pocit velkého ulehčení a ujasnění, jako když se něco narodí, co bylo ve mně dosud hluboko ukryto, a vyvstala ve mně veliká touha po kněžství. Ta myšlenka mě pak už neopustila. Je ovšem pravda, že ještě pár let jsem jí uhýbal a že její realizace skutečně trvala ještě dlouho, skoro deset let.

V českých zemích byl jediný kněžský seminář, už opět plně pod kontrolou komunistického státu, jeho „tajemníků pro věci církevní“ a tajné policie. Do semináře – jako po celou dobu komunistické vlády s výjimkou krátké doby Pražského jara – mohli vstoupit jen kandidáti, kteří neměli žádné předchozí akademické vzdělání.

Od počátku sedmdesátých let ve mně povolání ke kněžství stále více dozrávalo. Do oficiálního kněžského semináře a na teologickou fakultu jsem nemohl jít. I další působení kněží po vysvěcení nezáviselo tenkrát na biskupech (v době mého absolutoria už prakticky všechny biskupské stolce, obsazené během Pražského jara, byly už zase prázdné), nýbrž na stranických „tajemnících pro věci církevní“. Ti mohli aktivním kněžím libovolně odnímat „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“ nebo je překládat do mrtvých pohraničních farností, pokud se proviňovali největším přečinem, stykem s mládeží.

Na konci roku 1970, přesně rok a den po mém zmíněném o rozhovoru s P. Reinsbergem rok po mém návratu z Anglie, jsem měl důležitý rozhovor s jezuitou P. Mikuláškem, kterému jsem řekl o své touze vstoupit do jezuitského řádu. Načrtl mi tenkrát svou vizi kněze pro budoucnost: měl by mít dvě povolání, působit svou profesí v laickém světě a být tu především pro nevěřící a hledající.

Na březen 1971 – bylo to v době mé prezenční vojenské služby – jsem měl domluvenou konspirační schůzku s provinciálem jezuitů Šilhanem. Už to skutečně vypadalo tak, že mě do řádu vezmou, přirozeně ve vší tajnosti. Krátce předtím jsem ještě požádal o rozhovor patera Václava Dvořáka, kněze, který po mnoha letech věznění tehdy pracoval v jednom pražském antikvariátu. Vyšlo to „náhodou“ tak, že rozhovor s P. Dvořákem se odehrál dřív než plánovaný rozhovor s otcem Šilhanem. Chodili jsme spolu asi tři hodiny po Libeňském ostrově uprostřed Vltavy. Tam mi sdělil, že existuje tajné, přísně zakonspirované kněžské společenství, které má formu podobnou sekulárnímu institutu: každý má své světské povolání a žije uprostřed světa, nezaměřuje se na běžnou pastoraci, nýbrž na nenápadné svědectví uprostřed nevěřících, na diskrétní a hluboké „posvěcování světa“.

Toto společenství mělo již své dějiny, sahající až do doby druhé světové války. Jeho pozoruhodný zakladatel musel po únoru 1948 emigrovat a společenství prošlo tvrdým obdobím padesátých let. Jeho tehdejší spiritus agens byl za dramatických okolností tajně vysvěcen jako příslušník trestných vojenských oddílů. Za pražského jara navázali kontakty s francouzskými kněžími-dělníky a poznali blízkost své spirituality a činnosti, odolali pokušení vyjít z ilegality a nyní pokračují v přísně zakonspirované činnosti. Třikrát do roka se scházejí a smyslem jejich činnosti není dublovat veřejnou pastoraci, ale spíše jít do hloubky a specializovat se každý na nějakou oblast. Jde jim o teologické a spirituální promýšlení vztahu mezi civilním povoláním a kněžstvím. Svou situaci totiž nechápou jako něco vnuceného okolnostmi, ale jako nabídnutou šanci, aby církev získala novou zkušenost, potřebnou i v budoucnosti, kdy – dá-li Bůh – bude moci působit svobodně. Je nutné už dnes promýšlet koncepci církve do budoucnosti, udržovat kontakt s kulturou vlastní země a světovým katolicismem, aby se česká církev nedostala do izolace a neutonula v provincionalismu.

To vše hluboce rezonovalo s tím, co jsem intuitivně dlouho hledal. Stále jsem si však nechával otevřenou možnost vstupu do jezuitského řádu. Vrátil jsem se do kasáren a vzal si breviář, abych se pomodlil Te Deum na poděkování. Vtom se otevřely dveře, vešel velitel kasáren a oznámil mi, že jsem odvelený mimo Prahu a mám si do druhého dne sbalit své věci. Poslední měsíce vojenské služby – po několika překládáních z místa na místo – jsem trávil na Šumavě hlídáním vojenské techniky. V té době jsem si řekl, že mé odvelení záhy po rozhovoru s paterem Dvořákem je jakýsi prst Boží a že to bude moje cesta. Po návratu jsem mu řekl, že jsem se rozhodl do tohoto společenství vstoupit.

VII. Charta 77

K mému prvnímu otevřenému konfliktu s režimem došlo 14. července 1972, kdy jsem při své doktorské promoci v Karolinu odmítl přečíst oficiálně připravený projev s povinným díkem straně a vládě a pronesl spontánní řeč, v níž jsem poděkoval našim učitelům, vyhozeným právě v těch letech v tvrdých politických prověrkách, vyzdvihl z naší doktorské přísahy slova o věrnosti pravdě a zakončil svou řeč citátem z Karla Čapka: „Pravda je víc než moc, protože je věčná.“ Poté mi bylo oznámeno, že „na věčné časy“ nesmím působit na univerzitě ani na žádné jiné vysoké škole a nikdy nebudu smět cestovat na Západ.

Našel jsem zaměstnání podnikového sociologa v jednom průmyslovém podniku a přece jen se dostal k přednáškám – nikoliv na vysoké škole, nýbrž institutu ministerstva průmyslu. Tam jsem později přešel a přežil řadu let jako instruktor výcviku komunikace pro vedoucí pracovníky v průmyslu. Hodné úřednice personálního oddělení na mne psaly po léta ukázkově vzorné posudky. Asi by se ony i moji tehdejší posluchači velmi divili, kdyby věděli, že v té době působím „v ilegalitě“ – v podzemní církvi a v bytových seminářích. Naše skupina pracovala velmi konspirativně, a jak se později ukázalo, nenašel se mezi námi jediný zrádce. Nicméně mé styky s disidenty nemohly policii uniknout, takže jsem absolvoval řadu výslechů, na konec jsem na nátlak StB musel z onoho Institutu odejít.

O přípravách politické inciativy zakládající skupiny „chartistů“ jsem se poprvé dozvěděl 21. srpna 1976. Tehdy jsme měli na hradě Houska, kde evangelický farář Svatopluk Karásek působil jako kastelán, takové výjezdní zasedání. Při noční debatě prozradil několika z nás filozof Jiří Němec, že spolu s Václavem Havlem připravují manifest, který by mohl být zárodkem opoziční politické strany nebo občanského hnutí za lidská práva. O Vánocích 1976 jsme už věděli o plném textu a někteří ho podepsali. Počátkem ledna 1977 mě brzy ráno navštívil přítel Ivan Medek (pozdější kancléř prezidenta Havla, ke kterému jsem s celým okruhem lidí kolem otce Bonaventury Bouše jezdíval řadu let na dovolenou), aby mne upozornil, že se rozjíždějí kola pronásledování, a dohodl způsob, jak se budeme nadále stýkat.

Pro mě to bylo dramatické období. Cítil jsem mravní povinnost Chartu podepsat, ale tenkrát se proti tomu tvrdě postavili moji představení v kněžském společenství, v němž vrcholila má příprava na kněžství. Předpokládali velmi tvrdé pronásledování chartistů a řekli, že si tedy musím vybrat. Pokud na sebe nechám dopadnout reflektory policejního zájmu, ohrozím celou konspirační strukturu této části podzemní církve. Znamenalo by to, že bych musel tyto kruhy opustit. Stálo mě to několik bezesných nocí rozhodování a mluvil jsem o tom také s několika chartisty. Také oni soudili, že bych měl solidaritu s chartisty vyjádřit jiným způsobem než veřejným připojením podpisu. Podílel jsem se tedy o to horlivěji na šíření samizdatově vydávaných dokumentů Charty, periodika Informace o Chartě a později Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Naše kněžské společenství – na rozdíl od některých jiných, programově apolitických katolických skupin – od počátku ovšem s chartisty jednoznačně sympatizovalo a uvědomovalo si význam politického a kulturního disentu. Proto nakonec představení, byť ne zcela jednoduše a bez výhrad, souhlasili, abych se nadále i jako tajně vysvěcený kněz aktivně podílel na řadě podzemních filozofických seminářů, zejména u Radima Palouše (po r. 1989 pak prvního rektora Univerzity Karlovy) a u Václava Havla, kde jsem jednou přednášel o Gabrielu Marcelovi. Díky stykům s disidenty tato skupina měla určité napojení na širší kulturní disent a mohla tak naplnit jeden ze svých úkolů: nedopustit, aby církev ztratila kontakt s tím nejkvalitnějším a nejživějším ze současné české kultury, zejména filozofického myšlení.

K činnosti tohoto semináře patřily pravidelné letní týdenní konference na chalupě Václava Havla na Hrádečku ve východních Čechách. Tam probíhaly velmi živé diskuse v báječné atmosféře pevného přátelství a humoru, který nemohl překazit ani „lunochod“, jak se na Hrádečku říkalo pohyblivé policejní pozorovatelně, která registrovala návštěvníky, ale nezasahovala. Václav Havel mluvil málo, spíše naslouchal a kladl otázky, a ovšem také báječně vařil. Později, když jsem četl jeho státnické projevy i zahraniční přednášky, často jsem s radostí poznával mnohé ozvuky tehdejších debat, v nichž krystalizovala i jeho politická filozofie.

VIII. Tajné svěcení

Když jsem dokončil zhruba pětiletou spirituální formaci a studium teologie, došli moji představení po řadě rozhovorů a porad k názoru, že přišel čas, abych přijal svěcení; v našem společenství se však pokládalo za samozřejmé, že duchovní formace, sebevýchova a sebevzdělání kněze je celoživotní úkol a samozřejmá dimenze života. Počátkem června 1977 jsem byl v Erfurtu ve východním Německu tajně vysvěcen na jáhna. Svěcení se odehrálo v domácí kapli biskupa Aufderbecka. Právě tam jsem se poprvé seznámil s tehdy pomocným erfurtským biskupem Dr. Joachimem Meisnerem.

Katolická církev ani v NDR nežila v plné svobodě, byla zatlačena do určitého ghetta, avšak v tom ghettu měla nesrovnatelně větší prostor k životu než v Československu. Prostřednictvím světícího biskupa Meisnera jsem dostal kontakt na klášter redemptoristů v Heiligenstadtu, kde jsem pak trávil po několik let tři týdny dovolené. Připadal jsem si tam jako v ráji: celé dny a velkou část noci jsem trávil studiem v krásné barokní klášterní knihovně, bohatě zásobené nejnovější teologickou literaturou ze Spolkové republiky.

V létě 1978 bylo už všechno připraveno na mé tajné kněžské svěcení a čekali jsme jenom na konspirační vzkaz z Německa. Tehdy však přišla zpráva o smrti papeže Pavla VI. a za kratičkou dobu i jeho nástupce Jana Pavla I. Mysleli jsme, že se teď možná tajná svěcení zbrzdí a bude se čekat na příchod nového papeže a na to, jaké zaujme stanovisko k podzemní církvi ve „východním bloku“. Nicméně i přes tyto události přišel od světícího biskupa Meisnera zašifrovaný vzkaz, že mám přijet.

Těsně před odjezdem jsem byl u svého zpovědníka vykonat celoživotní zpověď. Pak jsme připravili na malém stolku všechno potřebné ke mši a ještě na chvíli otevřeli rádio, neboť ve Vatikánu právě probíhalo konkláve. Všeobecně se ještě v odpoledních zprávách soudilo, že k volbě nového pontifika dojde až za několik dní. Z vatikánského rozhlasu se však ozvalo vzrušené hlášení, přerušující obvyklý program a přepínající na náměstí Svatého Petra, odkud se do celého světa právě nesla slova: „Annuntio vobis gaudium magnum! Habemus papam! – Oznamuji vám velikou radost, máme papeže! Nejdůstojnějšího pána Karla, svaté římské církve kardinála... Wojtylu!“ Papež z Východu! Zůstal jsem, jako když do mě uhodí blesk. Jakékoliv slovo bylo příliš slabé, aby vyjádřilo naši radost. Okamžitě po doznění kardinálových slov jsme začali slavit mši – kdoví, zda to nebyla vůbec první mše na světě za nového papeže?

Před vlastním obřadem svěcení jsem strávil tři hodiny o samotě v modlitbě v kapli erfurtského kláštera sester voršilek Am Anger. Uvědomoval jsem si váhu okamžiku, kdy přijmu „nezrušitelné znamení“ Kristova kněžství. To, co se stane, už se nikdy nemůže „odestát“. Uvědomoval jsem si plně svou svobodu: kdybych teď řekl ne, vyvíjel by se můj celý život patrně úplně jinak, teď držím v rukou celou svou budoucnost. A v té chvíli mi vyvstalo jako nikdy předtím, že svobodnou volbou jediné možnosti a spálením všech ostatních mostů svou svobodu neničím, nýbrž uskutečňuji. Ano, Abraham uvěřil Hospodinu a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Pustil jsem otěže z rukou a starosti ze srdce a vstoupil na cestu.

Byla sobota 21. října 1978; večer po páté jsem byl vysvěcen na kněze biskupem Aufderbeckem v soukromé kapli jeho rezidence ve stínu erfurtského dómu. Do biskupova domu mne vezli na zadním sedadle auta přikrytého kabátem; i když církev měla v NDR větší volnost, přece jen jsme si nebyli jisti, zda na vchod biskupské rezidence nemíří nějaká skrytá kamera východoněmecké tajné policie. O průběhu mého svěcení vyprávěl o mnoho let později v televizním pořadu Třináctá komnata Tomáš Halíka jeden z malé skupiny jeho přímých účastníků, pozdější erfurtský světící biskup Reinhard Koch. Záznam o našich svěceních byl později Joachimem Meisnerem – když se stal berlínským arcibiskupem – uložen v jeho tajném archivu v jednom západoněmeckém klášteře a teprve po listopadu 1989 zaslán pražskému arcibiskupství.

Druhý den velmi časně ráno jsem sloužil svou první mši v téže malé kapli sester, kde jsem předcházející odpoledne meditoval před obřadem svěcení. Koncelebroval se mnou světící biskup Meisner a otec Václav Dvořák, kaple byla úplně prázdná. Chtěli jsme skončit dřív, než se sestry přijdou modlit ranní chvály. Přece jenom se však bohoslužba hodně protáhla, a tak se stalo, že na konci byla kaple plná sester, které zřejmě pochopily, oč se jedná, když mladému vousatému knězi přisluhuje biskup a ještě jeden starší šedovlasý kněz. Jedna z řeholnic přistoupila k biskupovi a zeptala se, zda sestry mohou zazpívat Te Deum.

Po mši jsme se šli společně s biskupem dívat na přímý přenos západoněmecké televize z papežské intronizace a slyšeli jeho první projev, vrcholící slovy „Nebojte se!“. Bylo nám jasné, že první slovanský papež bude mít velký vliv na změny v životě také naší, české církve a možná na osud celé Evropy. Uvědomil jsem si, že jsem patrně vůbec první kněz, který byl za jeho pontifikátu vysvěcen. Kladl jsem si otázku, jestli budu mít někdy možnost se s ním osobně setkat a třeba mu říci i tuto věc, a srdcem jsem tušil, že ano. To se však stalo až za víc než jedenáct let.

IX. Knězem podzemní církve

Bylo mi tenkrát jasné, že tajným kněžským svěcením na sebe člověk bere značné riziko. Už když jsem se loučil se svým světitelem, řekl jsem mu, že nevím, co mne v Čechách čeká a zda se vůbec ještě uvidíme. On odpověděl: „ Ano, člověk musí počítat se vším“ – a řekl to tak klidně, že mi tato věta jako uklidňující formule zněla v uších ještě léta. Ano, opakoval jsem si, člověk skutečně musí počítat se vším.

Dnes člověk zpětně velmi těžko rozliší své podvědomé touhy a tušení od racionálních úvah, ale zdá se mi, že jsem nikdy příliš nekalkuloval s tím, že se dožiji svobody církve. Daleko spíše jsem očekával, že dřív nebo později budu policií odhalen a tak či onak zlikvidován. Přál jsem si jenom, aby to nebylo moc brzo; jednak nejsem rozený hrdina prahnoucí po mučednické palmě a jednak jsem chtěl ještě trochu lidem jako kněz posloužit, když jsem se na to připravoval tak dlouho. Jednou mi přítel Jaroslav Kašparů přinesl zprávu, že jeden z tajně vysvěcených biskupů na Moravě byl nalezen mrtev v tratolišti krve; dodnes je ten případ nevyjasněn a zdá se, že byl zavražděn agenty KGB, protože měl kontakty na podzemní církev v Rusku. Zeptal se mne, jestli nemám o svůj život strach. „Mám,“ odpověděl jsem mu upřímně, „ale kašlu na něj.“ Skutečně si myslím, že nejdůležitější není nemít strach (to může také znamenat otupělost nebo nedostatek informovanosti), ale to, aby strach nebyl motorem našeho jednání.

Platila zásada, že o svém kněžství můžeme druhým říci – a to pod přísahou naprostého mlčení – jen při splnění třech podmínek: lidem, které velice dobře známe, o nichž víme, že dovedou mlčet a zachovat tajemství i v extrémních podmínkách a kteří zároveň z nějakého důvodu potřebují naši kněžskou službu. Zásadně však v našem kruhu bylo zakázáno sdělovat to vlastním rodičům, protože prý v minulosti právě v těchto případech několikrát došlo z neopatrnosti k prozrazení. To pak mohlo ohrozit celou skupinu a na takovou neopatrnost mohla těžce doplatit řada lidí, nejen tajně vysvěcený kněz. Tomu hrozilo několik let vězení na základě zákona o „trestném činu maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“ – v naší době to byly obvykle dva roky žaláře, ale mohla se k tomu přidat „spolupráce s nepřátelským zahraničím“ a kdoví co ještě. Ovšem už dávno nehrozily tresty smrti či doživotního žaláře, jako „špionům Vatikánu“ v 50. letech.

Ani své matce, s kterou jsem žil až do její smrti v roce 1986, jsem tedy nesměl říci, že jsem kněz. Jsem však přesvědčen, že mateřské srdce samo velice mnoho věcí vytuší.

Náš kruh se snažil nezdvojovat církevní práci, nedělali jsme tedy zásadně to, k čemu lidé mohli mít přístup veřejně v kostele, abychom je pošetile neodváděli „do podzemí“ a aby se církev tím příliš nerozdvojovala. Zaměřili jsme se na to, co se oficiálně nesmělo: na exercicie, studijní kroužky, pokusy o jakousi „kategoriální pastoraci“, zejména v oblasti, ke které jsme měli blízko a která zároveň byla komunisty nejvíc zakazována – na práci se studenty a mladou inteligencí. A v tom jsme s některými „oficiálně“ působícími kněžími vědomě spolupracovali.

Později jsem připravoval hlavně kandidáty kněžství, pomáhal jsem jim při studiu i duchovní formaci a dával exercicie před svěcením. U některých jsem byl svědkem při jejich tajném svěcení, většinou v Berlíně v soukromé kapli kardinála Meisnera nebo v noci v kryptě berlínské katedrály sv. Hedviky, kam vedla podzemní chodba z biskupské rezidence.

Naše společenství kladlo velký důraz na to, že spojení kněžství s civilním povoláním a životem uprostřed sekulárního prostředí nechápeme jako nouzovou dočasnou situaci, vnucenou politickými poměry, ale jako velmi důležitou formu, potřebnou zejména pro budoucnost. A to i tehdy, bude-li církvi někdy dopřána plná svoboda. Ani tehdy, dožijeme-li se toho, říkali jsme si, se určitě nerozprchneme na fary, i když už nebudeme muset své kněžství skrývat před policií.

Několikrát jsem byl pak sám předveden k výslechu. Většinou se však netýkal přímo podzemních kněžských aktivit (mám důvod si myslet, že policie snad nikdy neodhalila mé kněžství, i když měla samozřejmě podezření), nýbrž mých styků s kulturním undergroundem, politickými disidenty a sítí katolického samizdatu. Při výsleších mě policisté tvrdě zastrašovali a za chvíli zas slibovali možnost okamžitě učit na univerzitě a cestovat do zahraničí, kdybych podepsal spolupráci. Klasický model při výsleších byla kombinace „Zlého“ a „hodného“ vyšetřovatele; zlý křičel a vyhrožoval, pak na hodinu odešel a zanechal nás o samotě s „hodným“, chápajícím a slibujícím: z počátku řada lidí právě v tom okamžiku svolila k spolupráci. Každý výslech byl tudíž báječný trénink sebepoznání. Jejich otázky fungovaly jako rentgen, snažící se odhalit slabá místa – najít to, po čem člověk nezřízeně touží nebo čeho se bojí. Díky Bohu jsem na všechny výhrůžky i nabídky vždycky řekl jasné NE a ukázalo se to jako lepší řešení než pokusy některých s policií příliš taktizovat. Když se po roce 1989 otevřely archivy tajné policie, dočetl jsem se v jejich záznamech, že jsem se choval „zpupně, odmítal spolupráci a dával najevo svou intelektuální převahu.“

Jednou mi vyšetřovatelé řekli, že se jim sice přes veškerou snahu nepodařilo najít v mém životě nic, čím by mě mohli vydírat, ale že už pracují na podvržených materiálech, kterými mě mohou mravně kompromitovat. Používali vůči mně různé metody psychického nátlaku, ale - na rozdíl například od výslechů Václava Malého, pozdějšího světícího biskupa v Praze – jsem nebyl nikdy vystaven bití ani žádnému fyzickému násilí. Možná se mýlím, ale měl jsem někdy dokonce dojem, že si mne někteří z inteligentnějších vyšetřovatelů osobně váží. V těch letech se hlavně jednalo o mé vztahy s disidenty z kulturních oblastí, filozofických kroužků a samizdatu, zejména s Václavem Havlem a jeho bratrem Ivanem. Na závěr těch výslechů mi ale jednou řekli: „Nemyslete si, že nevíme o vašem významném postavení v jezuitském řádu.“ S úsměvem jsem jim tehdy odpověděl, že obdivuji policii, která o mně ví i věci, které já sám o sobě nevím. Věděl jsem tedy, že toho zas tolik nevědí, že v mnoha případech jen bluffují.

Tlak StB později způsobil, že jsem ztratil své zaměstnání v Institutu ministerstva průmyslu. Ředitel mi celkem otevřeně řekl, že na něj policie tlačí a že ačkoliv mě velmi potřebuje, nebude mě moci udržet; podal jsem tedy raději sám výpověď. V té době se uvolnilo místo na protialkoholní klinice ve fakultní nemocnici u sv. Apolináře – několik kroků od porodnice, v níž jsem se narodil. StB zřejmě usoudila, že v práci s alkoholiky a narkomany nemohu společnosti nadělat žádné škody, a tak jsem tam přežil až do konce roku 1989.

Během práce v Apolináři jsem vedl stáže mediků a měl pro ně přednášky o závislosti a psychoterapii vůbec. V té době jsem už dlouho úzce spolupracoval s doktorkou Scarlett Vasilukovou-Rešlovou. Scarlett se věnovala řadu let výzkumu v oblasti nádorových onemocnění. Během pracovních pobytů ve Spojených státech se spolupodílela na objevu platinového léku proti nádorům; zabývala se také etikou medicíny a otázkami životního stylu. Několik let jsme přednášeli tuto problematiku medikům v rámci „vědeckého studentského kroužku“ a pak lékařům ve spolupráci s Institutem pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, a to formou aktivního sociálního učení. Byla to zajímavá a užitečná práce.

X. Ve štábu kardinála

Počátkem osmdesátých let mi otec Oto Mádr sdělil, že formuje poradní centrum, které by v církvi připravilo nový kurs, odpovídající rýsujícím se novým potřebám. Mělo by být jakýmsi mozkovým trustem pro stařičkého kardinála Tomáška. V tomto sboru by měli být zastoupeni představení největších mužských řádů, působících v ilegalitě, pár klíčových kněžských postav za jednotlivé diecéze (půjde tedy o důležité propojení nadzemních“ a „podzemních“ církevních struktur) a pár teologicky „otevřených hlav“, jako je Josef Zvěřina, redaktoři nejvlivnějších samizdatových periodik a jiných aktivních katolických kruhů. Půjde v prvé řadě o to zmapovat celkovou situaci, překonat roztříštěnost, a není-li tu biskupská konference, která by život církve řídila, „podívat se na věci z jakéhosi episkopálního celkového pohledu a výhledu“.

O této nabídce jsme se pečlivě radili s mými představenými v kněžském společenství. Bylo nám jasné, že vznik takového grémia je potřebný, ba nutný, a zároveň odpovídá úkolům, které si naše společenství vytklo: být místem koncepčního uvažování o budoucnosti. Bylo ovšem zároveň zřejmé, že je to nesmírně nebezpečné; vstoupím-li do tohoto kruhu, překročím tím zásadu přísného utajení a ohrozím nejen sebe, ale i ostatní tajně vysvěcené kněze a kandidáty kněžství, s nimiž pracuji. Pro Mádra byl nepřijatelný zpočátku navrhovaný kompromis, že budu pouze jakýmsi „styčným důstojníkem“ mezi ním a těmito kruhy. (Byl jsem po léta „styčným důstojníkem“ mezi naším společenstvím a kardinálem Meisnerem, kterého jsem pravidelně navštěvoval během svých služebních cest do Berlína; Meisner jako jediný biskup, pravidelně se pohybující mezi Západem a Východem – byl biskupem obou částí rozděleného Berlína – spojoval náš okruh s Vatikánem.) Z mnoha důvodů, také pro tuto vazbu na kardinála Meisnera a Řím, mě Mádr chtěl mít stálým členem svého kruhu. Nakonec jsme se dohodli tak, že budu pro tuto práci uvolněn z našeho společenství a budu se jí věnovat se všemi riziky; naše kněžské společenství budu průběžně informovat jen při třech konspiračních schůzkách za rok.

V Mádrově týmu jsme se scházeli poměrně často v různých bytech, začínali vždy po vstupní modlitbě „panorámatem“ - přehledem informací o situaci, a následovala porada a rozdělování úkolů. Později se vytvořila užší trojice, Zvěřina, Mádr a já, pro nejbližší kontakt s kardinálem Tomáškem; mně nebo Mádrovi připadala většinou úloha vypracovávat návrhy textů kardinálových otevřených listů vládě a některých kázání.

XI. Desetiletí duchovní obnovy

Na přelomu roku 1984 a 1985 jsem přišel s myšlenkou Desetiletí duchovní obnovy národa. Záhy jsem na této iniciativě začal spolupracovat zejména s jiným tajně vysvěceným knězem naší skupiny, Petrem Piťhou, se Scarlett Vasilukovou-Rešlovou a dalšími; postupně se kolem tohoto díla vytvořilo několik pracovních skupin. Po určité době jsem s tímto nápadem seznámil kardinála Tomáška a nakonec se mi podařilo ho přesvědčit, aby nad touto iniciativou převzal záštitu. Desetiletí pak bylo vyhlášeno pastýřským listem kardinála k 1. neděli adventní 1987.

Desetiletí duchovní obnovy národa mělo být přípravou nejen na milénium svatého Vojtěcha v roce 1997, nýbrž na vstup do nového tisíciletí, mělo být jakousi laboratoří nového životního stylu pro nadcházející třetí tisíciletí. Mělo být velkými exerciciemi, reflexí tradice, ale především znovunalezením hodnot, které je možné vložit do základů budoucí společnosti. Ano, cítili jsme blízkost velkých změn ve společnosti, ale nechtěli jsme, aby zůstalo jen u nějaké gorbačovovské „perestrojky“. Věděli jsme, že má-li jít skutečně o radikální (to jest ke kořenům jdoucí) obnovu společnosti, pak nesmí zůstat jen u přeměny vnějších poměrů, změny politických a ekonomických struktur, nýbrž že musí jít o „revoluci hlav a srdcí“, nebo lépe: o kultivaci celkové morální atmosféry společnosti.

Základní strukturu projektu Desetiletí tvořila témata jednotlivých let, která byla vždy pozitivním vyjádřením jednoho přikázání Desatera: tak „nezabiješ“ bylo vyjádřeno slovy „služba životu“, „nepokradeš“ - „práce a sociální odpovědnost“, „nesesmilníš“ - „rodinný život“ apod. Každý rok tak měl svým tématem soustředit pozornost na obnovu jedné oblasti života církve i společnosti – rodinu, výchovu, práci, kulturu a umění apod.; každý rok měl také zvláště oslovit – v souladu s tématem a vybraným patronem – určitou skupinu ve společnosti: anežský rok „služby životu“ pracovníky ve zdravotnictví, rok výchovy učitele, prokopský rok řeholníky atd.

Témata jednotlivých let byla symbolizována jedním (nebo dvěma) z českých světců, aby nezůstala v abstraktní rovině, nýbrž získala „tvář“ a s ní zakořenění v národní tradici. Navíc každý světec byl zpravidla spojen s nějakou řeholní rodinou, a tak jsme chtěli každý rok – šlo o dobu, kdy řády u nás pracovaly kompletně v ilegalitě – jednu řeholní společnost připomenout: s Anežkou františkány, s Vojtěchem benediktiny, se Zdislavou dominikány...

Dále jsme chtěli přenášet v jednotlivých letech pozornost i na jednotlivé regiony a jednotlivé diecéze, spojené s patrony jednotlivých roků. Tenkrát začaly poutě nabývat na důležitosti jako několikrát ve starších českých dějinách; začínaly být nejen manifestacemi touhy po náboženské svobodě, ale i příležitostí k netradičním formám pastorace. Nezapomeňme, že bylo dosud církvi zakázáno všechno kromě bohoslužeb; právě na prvních poutích Desetiletí ještě v době totality se začaly konat přednášky, diskuse, adorace, koncerty i divadelní představení mladých, bylo to tedy z hlediska policie masivní „maření státní kontroly nad církvemi“ - avšak režim už neměl sílu to úplně zlikvidovat.

Desetiletí mělo spojit „podzemní“ i „nadzemní“ struktury církve, mělo být ekumenickou akcí, a to v nejširším slova smyslu – chtěli jsme při naplňování tohoto díla nejen spojit křesťany různých církví, ale také něco nabídnout množícímu se počtu sympatizantů, kteří zatím církevní život pozorovali z určitého odstupu.

Celý program připomínal postavu svatého Vojtěcha jako symbol naší přináležitosti k Evropě (o Vojtěchovi lze právem hovořit jako o prvním Evropanu české krve a prvním Čechu opravdu evropského smýšlení a evropského formátu). Vojtěchův reformní zápal však zůstal v jeho vlasti v jeho době nepochopen a nepřijat, a tento velký biskup musel, jako tolik Čechů v celých následujících dějinách – včetně Vojtěchova moderního nástupce kardinála Berana – odejít do ciziny; i tento motiv vede k zamyšlení nad českými dějinami!

Jako za mnohými reformními koncepty v Čechách (vzpomeňme např. na Masarykův politický program), tak i za myšlenkou Desetiletí stála určitá filozofie českých dějin: zdůrazňovali jsme, že onou „červenou nití“ v české historii je právě snaha po mravní obrodě, která se opakovaně vrací po dobách úpadku...

Slavnostním zahájením Desetiletí se stala národní pouť do pražské katedrály k svátku blahoslavené Anežky české na jaře 1988 – ta se přes mobilizaci celorepublikových policejních sil a řadu zastrašovacích akcí režimu stala velkou manifestací za náboženskou svobodu.

Když se po listopadu 1989 otevřely brány svobodného života, většina společnosti byla novou situací zaskočena; mnohé společenské skupiny slepovaly urychleně nedozrálé koncepce a projekty, mnozí „převlékali kabáty“. Ještě léta po listopadovém převratu si politici stýskali, že tu „chybí vize“. Katolická církev tu však měla v rukou projekt, který byl šancí nabídnout společnosti nejen „vizi“, nýbrž konkrétní program, odpovídající na nejnaléhavější otázky tehdejší doby. Tenkrát měla církev opravdu velkou historickou šanci a hodně se od ní čekalo. Ostatně, kdo jiný tenkrát mohl oslovit společnost lépe než katolická církev, která se hlavně díky „novému kursu“ kardinála Tomáška stávala populárnější než kdykoliv předtím v celých moderních českých dějinách? Církev začala mít v širokých vrstvách společnosti velkou morální autoritu a věrohodnost.

Věděli jsme však, že nadlouho nevystačíme s devizou „je nás mnoho a velmi jsme trpěli“, že církev bude muset společnost něčím oslovit, nabídnout novou myšlenku, povzbudit k nové cestě. V programových prohlášeních, jimiž jsme doprovodili tuto iniciativu, jsme však neustále zdůrazňovali, že církev nechce a nemůže vystupovat jako spasitel národa, že snaha vzít věc mravní obnovy společnosti pouze do své vlastní režie by ze strany církve byla zároveň naivní i arogantní. Jasně jsme prohlašovali, že církev může přispět k obnově společnosti jen tím, že se důsledně a pokorně bude snažit o svou vlastní obnovu, že si dokáže přiznat své historické viny i současné slabosti a v těchto deseti letech se sama vydá na cestu obnovy, pokání a uzdravení. Dílo Desetiletí nechtělo být projevem katolického mesianismu, nýbrž ochotou církve spolupracovat na obnově společnosti partnersky se všemi, kdo cítí odpovědnost za morální stav společnosti.

V letech 1985 až 1992 se Desetiletí stalo absolutní prioritou mého života, zapojil jsem se do něj všemi vlákny své duše, myslel jsem na ně ve dne i v noci. Ta myšlenka prostupovala a poháněla veškerou mou činnost, stravovala mě jako vášeň či horečka: byl jsem přesvědčen, že tímto posláním dal Bůh mému životu směr a úkol na dlouhou dobu.

Bohužel tato iniciativa nepřinesla očekávané plody. Řada těch, kteří na tomto díle spolupracovali, byli brzy po listopadu zahlceni novými úkoly a odpovědnostmi – někteří se stali biskupy, jiní odešli do vysokých politických a akademických funkcí. V katolické církvi v Čechách převládla restaurační mentalita – spíše stesk po minulosti před rokem 1948 než odvaha nově odpovídat na novou dobu a její výzvy. Také já jsem se stal v jistých konzervativních katolických kruzích po určitou dobu předmětem nevybíravých útoků; ty až na výjimky ustaly vlastně až poté, kdy mne papež Benedikt XVI. jmenoval monsignorem, čestným papežským prelátem.

XII. Rok 1989

V druhé polovině 80. let se stalo zvykem, že řada zahraničních biskupů přijížděla do Prahy, aby svou návštěvou morálně podpořili pražského kardinála; podobně i západní státníci při oficiálních návštěvách zařazovali do svého programu audienci v pražském arcibiskupském paláci. Režimu pochopitelně záleželo na pověsti v zahraničí, a tak to se skřípěním zubů nemohl než tolerovat; a také se tím zvyšovala politická a diplomatická váha kardinálovy osoby i úřadu. V těchto letech mě pan kardinál – zřejmě velkou zásluhu na tom měl jeho sekretář monsignore Vyhlídka – dosti často k těmto návštěvám zval a já jsem je doprovázel po Praze, oficiálně jako dobrovolný průvodce po církevních a historických památkách. Ve skutečnosti to byla vítaná příležitost uniknout z odposlouchávaných prostor a informovat biskupy pravdivě o naší církevní situaci; využil jsem toho i opačně a hodně jsem se vyptával na situaci na Západě a na jejich zkušenosti.

Samozřejmě to zcela neuniklo pozornosti policie. V dnes dostupných archivech jsou hlášení StB, kde mě označují za zvlášť nebezpečného člověka, který připravuje kardinálovy texty a pod kardinálovou ochranou se stýká s nejvyššími západními hierarchy. „Jeho aktivity se nám zatím nedaří tlumit,“ končí hlášení. To byl přelom roku 1988 a 1989; ve vzduchu už byl příchod velkých změn, StB už spíše registrovala, než likvidovala disidentské aktivity. I ve vysokých stranických kruzích a zejména v tajné policii zřejmě probíhaly politické zápasy.

V té době jsem se rozhodl vystoupit i veřejně. V květnu 1989 se konala pouť k světci dalšího roku Desetiletí, k svatému Klementu Hoffbauerovi, tentokrát v brněnské katedrále. Bylo nám zřejmé, že tato velká shromáždění nesmějí zůstat jen projevem sílícího sebevědomí a rostoucího množství odhodlaných věřících, nýbrž že církev musí nabídnout především sílu inspirujících myšlenek. Rozhodl jsem se po důkladném přemýšlení, modlitbách a poradě s přáteli, že i za cenu všech rizik nyní vystoupím z anonymity. V rámci duchovního programu před hlavní bohoslužbou jsem vystoupil v katedrále přeplněné poutníky z celé republiky a pronesl asi hodinový proslov, v kterém jsem se zaměřil na smysl a cíl Desetiletí i blížící se kanonizace Anežky České.

Představil jsem Klementa Hoffbauera jako muže „zápasu za svobodu církve proti byrokratickému šikanování absolutistického státu“, který se snažil, „aby církev neztratila živé spojení se světem ducha, s předními mysliteli a umělci, ale ani se světem chudých a ukřivděných“. Celou promluvu jsem postavil na jeho slovech „hlásat evangelium nově“. Řekl jsem: „Mnozí se nyní soustředili na obhajobu práv věřících. K tomu je snad třeba říci pouze toto: hledat důstojné místo církve v této společnosti, aby měla volné ruce pro svou službu všem a pro plné rozvinutí svého svědectví – to je samozřejmá věc. Kdo by se o ni měl zasazovat, ne-li věřící sami a jejich pastýři? Ale toto nesmí být naše jediná snaha: jde o prostředek, není to poslední cíl. Blíží se nový práh na naší cestě. Nová etapa, v níž už hlavní důraz nebudeme klást na naše práva, ale na naši odpovědnost. Na naši spoluodpovědnost za život národa a společnosti /.../ Co je podstatným projevem zralosti, ne-li schopnost nést odpovědnost – nejen za sebe, ale i za druhé, za celek? /.../ Nechceme se starat jen o sebe a své přežití a zabezpečení, nechceme si jen „hrát na svém písečku“. Ujímáme se nově a rozhodně základního poslání církve: hlásat evangelium všemu stvoření, uzdravovat každou nemoc v lidu, být solí země. Evangelium musí být hlásáno a dosvědčováno docela novým způsobem. Neznamená to ovšem, že bychom chtěli vzít věc obnovy národa výhradně do svých rukou, do své vlastní režie. Chceme pomáhat společnému dobru v duchu dialogu, široké ekumenické otevřenosti i občanské spolupráce se všemi lidmi dobré vůle.“

Vyložil jsem podrobně celý program Desetiletí a náplň jednotlivých let i symbolický význam svatého Vojtěcha. „Ve všech proměnách času a tváří v tvář mnohým možnostem buďme nesmírně bdělí, aby nám – biblicky řečeno – neztučnělo a neztvrdlo srdce. Církev se nesmí stát do sebe uzavřeným ghettem, nesmí ztratit živé spojení s obyčejným životem lidí kolem nás, s jejich problémy a těžkostmi, spojení, které se právě v posledních letech tak prohloubilo. Chraňme se sebeuspokojení, nevracejme se ke všem starým formám, zvláště se vyhýbejme všemu triumfalismu, okázalosti, vnějškovosti, vší pompě, která v minulosti tolik lidí odradila! V této věci je právě náš národ nesmírně citlivý. K jeho srdci nelze jít ani v okovaných botách, ani ve zlatě – jen těma ¸bosýma nohama‘. Tomuto národu nikdy neimponovala moc a přepych; ten, kdo si jej chtěl naklonit, a přitom sáhl po nějakých privilegiích pro sebe, vždycky to u něj vnitřně prohrál. Chraňme si i v budoucnosti ducha pokory a neokázalost života církve jako královský klenot a jako velikou šanci!“

Řekl jsem, že současné probuzení církve a konverze mladých jsou ovocem utrpení a poděkoval pronásledovaným: „Je to zákon prověřený dvaceti stoletími křesťanství, že každé utrpení a pronásledování církev očišťuje a zpevňuje. Mnozí tito lidé žijí ještě dnes mezi námi. Chtěl bych jim za sebe, za svou generaci, za ty ještě mladší i za ty, kteří teprve přijdou, z tohoto místa vyslovit vroucí poděkování a vděčnost. Křesťané prvních staletí líbali ruce těch, kteří nesli pouta pro Krista. Oslavujeme-li světce minulých staletí, nezapomínejme na ty velké vyznavače, kteří ještě dnes žijí mezi námi!“

Oslovil jsem i kněze, kteří do brněnské katedrály přišli ze všech koutů země: „Jsme vděčni našim kněžím za jejich službu v nelehkých podmínkách. Ale i zde je mnoho věcí, které nemůžeme věčně svádět jen na vnější těžkosti... Kdo stáhne naše kněze z lešení, kam často unikají před svými podstatnými úkoly, ke svatostánku a do středu obcí věřících? Kdo jim ukáže, že mnohem větší odpovědnost než za církevní budovy mají za živý chrám Boží, jímž jsme my? Kdo učiní z mnoha samotářských a izolovaných kněží bratrské a kolegiální společenství? Kdo je naučí naslouchat a mluvit s těmi, k nimž byli posláni? Kdo se postará o větší vzdělanost našich kněží? Kdo překoná údržbářskou mentalitu v církvi a probudí v ní misionářského ducha zakladatelů a tvůrců?“ Vyjádřil jsem vizi, že přes všechny těžkosti brzy dostaneme biskupy, a naději, že to budou muži, „kteří by srdcem rozuměli, co Duch praví církvi, kteří by milovali církev a zároveň rozuměli době i světu, ve kterém žijeme, kteří by měli široký rozhled a hluboké zakotvení v Pánu a vedli nás na cestě obnovy“.

Mluvil jsem z hloubky svého srdce a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podobně jako kdysi při své promoční řeči, a zakázal jsem si myslet na důsledky, jaké by pro mě tato řeč mohla mít; byl jsem přesvědčen, že právě toto musí být nyní nahlas řečeno. Ta řeč záhy vyšla v samizdatových časopisech, opisovala se a v magnetofonových nahrávkách šířila po celé zemi. Řada lidí mi řekla, že si až tehdy zřetelně uvědomili, že život s církví neznamená jen osobní zbožnost, pravidelnou účast na bohoslužbě a snahu o spořádaný soukromý život, nýbrž že církev a každý její člen má opravdu odpovědnost za celek společnosti. Kostky byly vrženy.

Když bylo stanoveno definitivní datum svatořečení Anežky České a bylo rozhodnuto, že se bude odehrávat v Římě – čeští katolíci totiž toužili, aby papež přijel Anežku kanonizovat do Prahy – čekalo se, jak se režim k této události postaví. Kdosi chytře varoval komunistické úřady, že pokud nedovolí masovou účast věřících z Československa, bude celá událost záležitostí emigrace a bude to pro režim obrovská mezinárodní ostuda. Úřady skutečně ustoupily a rozhodly se umožnit tisícům věřících, včetně těch, kteří léta na Západ nesměli, odjet do Říma. Já jsem s napětím čekal a ke svému překvapení jsem povolení dostal. Kardinál Tomášek mě požádal, abych odjel do Říma o něco dřív a připravil v českém vysílání vatikánského rozhlasu duchovní přípravu, která by se vysílala každý večer po devět dní před svatořečením do vlasti a kterou by i během cesty mohly poslouchat stovky poutníků.

V neděli 12. listopadu proběhla vlastní kanonizace v bazilice svatého Petra a den poté se konala audience jedenácti tisíc českých a slovenských poutníků u papeže. Bylo domluveno, že mám pronést pozdravné slovo k poutníkům těsně před příchodem papeže do auly Pavla VI. Večer předtím jsem uvažoval, jestli už mám konečně odhodit ilegalitu a promluvit naplno jako kněz. Ráno jsem se na to ptal biskupa Škarvady a ten mě vzal na Státní sekretariát; arcibiskup Colasuonno a monsignore Bukowski, kteří v posledních letech vyjednávali za Vatikán s československou vládou a znali naši situaci, soudili, že je třeba ještě zachovat inkognito.

Přednesl jsem projev k poutníkům a tam jsem řekl, že existuje česká legenda z barokní doby, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře; že již cítíme příchod těchto lepších časů jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí. Poutníci na to odpověděli bouří potlesku. Stačil jsem ještě zahlédnout nenávistně sevřené obličeje zástupců československého Úřadu pro věci církevní v první řadě.

Večer 20. listopadu jsem se vracel domů letadlem s kardinálem Tomáškem. Protože to bylo československé letadlo, mohli jsme si na palubě přečíst Rudé právo, kde byly zprávy o tom, že byl při demonstraci možná zabit nějaký student a že se objevují výzvy ke generální stávce. Vzpomínám si, jak kardinál Tomášek svým charakteristickým krokem přešel přes uličku a ukazoval mi noviny: „Co tomu říkáte? Co tomu říkáte?“ Na letišti na kardinála čekal italský velvyslanec a jeho první slova byla: „Eminence, tady je revoluce.“

Již na letišti na mě čekali někteří moji přátelé, kteří mě hned vzali k sobě a vyprávěli mi o průběhu demonstrací a o tom, že jsou den ode dne mohutnější. Když jsem dojel domů, přijeli za mnou o půlnoci dva studenti a sepsali jsme prohlášení katolíků k situaci. Od druhého dne jsem začal dostávat pozvání od stávkujících studentů na přednášky. Během okupační stávky studenti uspořádali cyklus přednášek pod názvem „Co nás ve škole neučili“ a zvali si na to různé přednášející, kteří do té doby nesměli učit na univerzitě a kteří jim nyní otevírali dosud tabuizovaná témata. Měl jsem několik přednášek a diskusí o náboženství, o církvi a o Desetiletí.

Překvapilo mě, že téměř na všech fakultách během stávky se vytvořil určitý prostor pro modlitbu a meditaci; místnost, v které po celých čtyřiadvacet hodin se množství studentů modlilo. Tenkrát to všichni – ve společnosti, čtyřicet let formované státní ideologií ateismu – brali jako samozřejmost. Uvědomil jsem si, že v okamžicích, kdy jde o všechno, kdy zejména mladá srdce zaplavují tak silné zkušenosti a pocity – radost z nové životní perspektivy, naděje, ale zároveň obavy, zda „sametová revoluce“ nebude ještě znásilněna terorem otřeseného režimu – lidé spontánně začnou tyto silné emoce vyjadřovat modlitbou. Sekulární jazyk a sekulární výrazové prostředky se v takových chvílích ukazují jako příliš chudé.

Praha měla tenkrát dva hrdiny: Václava Havla a kněze Václava Malého. Mimo Prahu a mimo disidentské kruhy nebyli příliš známí, leda z nenávistných článků komunistického tisku. Havel se stal hlavou Občanského fóra a Václav Malý na sebe vzal nesmírně závažnou úlohu moderátora masových demonstrací. Otec Václav Malý svou morální pevností, klidem a humorem dokázal zvládat nálady davu. Revoluce byla ve znamení vtipu, smíchu a písně; lidé nikoho nelynčovali, nýbrž „odzvonili“ režimu klíči a zvonečky. Žádné násilí, žádné volání po odplatě a hledání obětních beránků: spíše „fiesta“, radostný lidový svátek. Mrazivé listopadové dny se proměnily v jaro velkých nadějí.

Oto Mádr sestavil pro kardinála text radikálního prohlášení k událostem a předložil mu ho k schválení a podpisu hned po příletu z Říma. Pak ovšem vyšla v Rudém právu zpráva, že text je podvržený nepřáteli socialismu a kardinál se od něj distancuje. Kardinála Tomáška osobně navštívil tajemník komunistické strany Miroslav Štěpán a prohlásil v médiích, že se kardinál k listu nezná; záběry z tohoto setkání ukázala televize. Mezi mnoha lidmi to vyvolalo rozčarování a veřejnost byla zmatena. Pospíchal jsem proto, abych pana kardinála informoval o vážnosti situace – televizní záběr se Štěpánem může znamenat obrovskou ztrátu prestiže. Dohodli jsme se, že se pan kardinál vyjádří k celé záležitosti po sobotní mši v katedrále na poděkování za svatořečení Anežky. Řekl mi pevným velitelským hlasem: „Připravte text. Ať je to ostré.“

Bylo to poprvé v dějinách československé televize, kdy se konal přímý přenos české bohoslužby. Katedrála byl naplněná k prasknutí, u obrazovek byly miliony diváků. Před přenosem mše televize vysílala záběry z nočního zasedání ÚV KSČ, na němž se komunisté pět minut po dvanácté rozhodli nabídnout národu reformní změny. Ale nikoho to už nezajímalo. Poprvé po více než 40 letech začalo být náhle už zcela bezvýznamné, kdo stojí v čele komunistické strany. Prezident republiky Gustav Husák jakoby se někam ztratil; objevil se, až už bylo po všem, naposled na malý okamžik na veřejnosti, když potřásal rukou nové vládě a bez jakéhokoliv projevu abdikoval. Přímý přenos důstojné bohoslužby z katedrály, následující po komunistickém ideologickém blábolení, ukázal naprostný kontrast těchto dvou světů. Národ byl tu hodinu myslí v katedrále, komunismus se zhroutil jako domeček z karet. Národ opět začal nad hroby svých světců a králů žít své velké dějiny.

Kardinál pronesl v závěru mše historická slova „Napsal jsem vám poselství a za každým jeho slovem stojím. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi stojím já i celá katolická církev na straně národa! Nikdo z nás by neměl zůstat stranou, když jde o lepší budoucnost národa. Prosím vás, abyste v tyto dny spojovali odvahu s moudrostí a odmítali cestu násilí. Bože, osvoboď nás pravdou a obnov tvář naší vlasti, celé země, celého světa!“ Měl jsem v tu chvíli závratný pocit, jako by padla ta staletá hráz mezi církví a národem, jako by se zavřely dosud nezhojené rány našich dějin a my všichni jsme společně překročili nový práh.

Z katedrály se dav valil na Letnou na největší manifestaci, která se udála v dějinách Prahy. Zástupy uvítaly Václava Havla a vypískaly premiéra Adamce. Ve vzduchu bylo cítit značné napětí, když na tribunu vystoupil jeden z policistů, který byl v komandu potlačujícím studentskou demonstraci; při jeho prvních slovech dav zahučel a měl jsem strach, že může přeskočit duch pomsty, který by tohoto člověka roztrhal. Mladý policista se zajíkavým hlasem omluvil a Václav Malý zástup vyzval ke smíření a odpuštění, k modlitbě Otčenáše s pohledem na katedrálu a s důrazem na slova „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Viděl jsem, jak mnozí lovili v paměti slůvka Otčenáše, která kdysi možná znali...

Byla to naprosto nezapomenutelná chvíle. Tehdy už nešlo o politický zápas, nýbrž o něco mnohem významnějšího, o duchovní uzdravení. Podobně jako události roku 1968, Pražské jaro a srpnová okupace, dostaly pro mne duchovní a mravní rozměr Palachovou obětí, tak „sametová revoluce“ v listopadu 1989 se pro mne stala „obratem“ ve chvíli té modlitby na Letenské pláni. Historici ať se přou, v kterém okamžiku tehdejšího vývoje událostí nastala ta chvíle exitu totalitního režimu; já jsem přesvědčen, že se to stalo tehdy, když byl tímto symbolickým gestem přeťat nejhlubší kořen komunismu, totiž nenávist.

XIII. Na prahu svobody

Dne 14. prosince 1989 proběhlo historické setkání kněží pražské arcidiecéze v kostele svatého Josefa na Náměstí republiky. Poprvé se tu setkali kněží z oficiální pastorace, ti bez státního souhlasu i ti tajně vysvěcení. Otec Mádr, který mě uváděl, mě poprvé představil všem kněžím jako jejich spolubratra. Přednesl jsem programovou řeč, která později vyšla v jednom z prvních čísel Katolického týdeníku.

Pokusil jsem se v deseti bodech vyjádřit koncepci působení církve ve svobodné společnosti. Nejprve jsem vyjádřil kněžím z veřejné pastorace úctu a poděkování za to, že v těžkých podmínkách udrželi, co mohli; upřímně jsem řekl, že bych nyní nejraději šel od jednoho k druhému a políbil jim ruku. Chtěl jsem předejít představě, že kněží z podzemí vystoupí jako soudci těch, kteří byli přinuceni dělat různé kompromisy, šlo mi o odpuštění a sjednocení. Na adresu Pacem in terris jsem řekl, že kolaboraci je třeba nazvat jasným jménem a jako postoj vyznat a odsoudit, že však vinu konkrétních jednotlivců mezi kněžími může posoudit jen sám Bůh, my se máme snažit o odpuštění, uzdravení a smíření. Řekl jsem, že ještě nejsme v zemi zaslíbené, ale že teprve vycházíme z Egypta na poušť a máme před sebou dlouhé putování. Neměli bychom podlehnout pocitu triumfu, když vidíme nadšení pro katolickou církev. Prvky českého antiklerikalismu se mohou vrátit, zvláště nevyvarujeme-li se určitých nebezpečných chyb: „Zmíněné sympatie k církvi ... nelze přeceňovat a nutno si uvědomit, že je církev lehce může ztratit – zejména tím, propadne-li nyní triumfalismu, touze po moci a majetku apod., nebo čemukoliv, co by se tak mohlo vykládat. Zachovejme si pokoru, střízlivost, vkus a diskrétnost.“

Řekl jsem: „Nemůžeme počítat s tím, že k církvi budou nadále tíhnout všichni, kteří byli nespokojeni s dosavadním režimem. Nemůžeme se ucházet o sympatii národa programem: je nás mnoho – nebojíme se – mnoho jsme trpěli. Nemůžeme se ani omezit na tradiční formy práce církve. Máme povinnost předkládat národu poselství evangelia způsobem adekvátním této době, usilovat o „inkulturaci“, vstupovat jako kompetentní partner do dialogu různých duchovních a společenských směrů v pluralitní společnosti.“

Jako první bod jsem navrhl pravdivé poznání skutečného stavu církve, které by zahrnovalo solidní sociologické analýzy. Varoval jsem před restaurační tendencí – snahou obnovit „spolkový katolicismus“ z doby před rokem 1948 a uzavřít se do ghetta. Navrhl jsem svolání synody, která by byla bodem obratu v životě církve. Žádal jsem o systematickou práci na vytvoření základních struktur v církvi v duchu Druhého vatikánského koncilu – počínaje biskupskou konferencí s příslušnými odbornými týmy poradců až po farní rady a zejména větší zapojení laiků do pastorace. Navrhl jsem vypracování a přijetí dlouhodobé koncepce pastorační práce s jasnými prioritami, která by se mohla opřít o ideový půdorys Desetiletí. Navrhl jsem reformu duchovní správy, v níž by dosavadní josefinský model územních farností byl nahrazen flexibilnější strukturou, rozeznávající produktivní oblasti a misijní území, která vyžadují odlišný styl přístupu. Navrhl jsem zřízení Křesťanské akademie a vytvoření účinné koncepce vzdělávání v církvi včetně nezbytné reformy teologických učilišť pro budoucí kněze. Přimlouval jsem se za zavedení instituce stálých jáhnů, kteří však budou potřebovat dobrého spirituála, aby se nalezla duchovní identita této služby v církvi a nevytvářeli se jacísi „kentauři“ mezi farářem a laikem.

Prosil jsem o to, aby se věnovala náležitá péče včasnému začlenění tajně vysvěcených kněží do celku presbyteria tak, aby nedošlo k nivelizaci kléru, nýbrž k „jednotě v různosti“. Neměli bychom podceňovat a zapomenout zkušenost „tajné církve“ se spojením kněžství a civilního povolání: „Opatrujme ji jako oko v hlavě, nelikvidujme ji krátkozrakým převedením všech těchto kněží do duchovní správy! Respektujme povolání a rozhodnutí těch kněží, kteří budou chtít dále pracovat zároveň v civilních povoláních, a tak se dostat k lidem, ke kterým se kněz ve farní správě nikdy nedostane nebo kterými nebude vzat vážně. Vím, jak naléhavý je nedostatek kněží na farách, přesto zapřísahám na základě dlouholeté a pečlivě i teologicky a sociologicky reflektované zkušenosti biskupy a ordináře: buďme prozíraví a velkorysí, nemysleme jen na momentální potřeby dneška, starejme se odpovědně a prozíravě již dnes také o vzdálenější budoucnost církve v naší vlasti, a nejen v ní.“

Upozornil jsem na nebezpečí prakticismu, na to, že kněží považují vzdělávání za jakýsi luxus, a nikoliv za samozřejmou dimenzi svého povolání, upozornil jsem na chybění teoretického nadhledu a zaostalost v teologii. Prosil jsem, abychom při kontaktu se Západem nepodlehli ani jednomu extrému: abychom ani nekriticky nepřebírali vše, ale abychom se ani Západu nebáli a nenamlouvali si z nepřiznaného komplexu méněcennosti nepravdivý obraz západní církve jako semeniště bludů a rozkladu, zatímco u nás je jediná pravá víra a náboženské nadšení.

Prosil jsem, aby se církev začala učit vnitřnímu dialogu, aby po dlouhé době mlčení měl každý možnost se vyslovit a aby se shromáždily všechny návrhy a podněty, ale zejména se vytvořily týmy skutečných odborníků, zvláště z řad laiků. Upozorňoval jsem na to, že budeme muset najít vyvážený vztah k politické sféře, že církev se nesmí příliš úzce vázat na žádnou politickou sílu, ale že se bude muset učit včas a velmi kompetentně se vyslovovat k celospolečenským problémům. V závěru jsem znovu upozornil na důležitost iniciativy Desetiletí duchovní obnovy: „V době, kdy několikadenní revoluce změnila toho ve společnosti tolik, že mnoho věcí přestává rázem platit a nikdo se neodvažuje předpovídat další vývoj, stojí katolická církev uprostřed společnosti jako prakticky jediná síla nabízející promyšlený a dlouhodobý program reformy národního života, nekonkurující žádným rodícím se programům politickým, protože míří daleko hlouběji. Míří k té rovině národního života, která se začíná ukazovat jako podstatná a bez níž by všechny politické a ekonomické reformy nedosáhly cíle – k rovině duchovní a mravní... Nyní se ukazuje, jak hluboké spojení může dílo Desetiletí vytvořit mezi obnovou církve a současnou obnovou národa.“

V závěru jsem poprosil, abychom před všemi našimi koncepcemi a plány dávali vždy přednost vanutí Ducha, abychom se v modlitbě stále vraceli k onomu středu církve, jímž je živý Kristus, a ve světle jeho Ducha zkoumali znamení doby a měli odvahu otce věřících Abraháma, který „uvěřil Hospodinu a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde“.

Kněží mě sice odměnili potleskem a mnozí mi plácali po ramenou, avšak musel jsem si vzpomenout na onu scénu z Bernanosova Deníku venkovského faráře, kdy farníci říkají knězi, který právě vylil celý obsah svého srdce: „Krásně jste se rozhorlil!“ V očích mnohých jsem četl nedůvěru: „Kdo to je, že se odvažuje nás poučovat? Před pár měsíci ho nikdo neznal a teď je ho všude slyšet!“ Uvědomil jsem si, že budu muset ještě zaplatit daň za onu dobu ilegality, kdy jsem pracoval v anonymitě ve stínu kardinála Tomáška. Zjistil jsem, že řada kněží byla zaskočena tím, že jim vizi o životě církve předkládá někdo, kdo neprošel běžnou farní správou jako oni.

Často si dnes kladu otázku, kde jsem udělal chybu. Kdybych dnes byl v té situaci tři týdny po listopadových událostech, mluvil bych právě tak; myslím, že další vývoj správnost té celé koncepce i oprávněnost varování plně potvrdil. Co jsem měl tenkrát ještě udělat pro to, aby se odpovědní muži církve nad těmi náměty alespoň trochu zamysleli? Možná, že jsem ty myšlenky měl trpělivěji opakovat stále znova, ještě častěji, a odměřovat je po malých dávkách. Možná, že jsem se měl věnovat v dalších letech jen promýšlení, propagaci a organizování Desetiletí a odmítat všechny další úkoly. Nejspíš se však kloním k odpovědi, že jsem nadhodnotil stav a možnosti církve. Pohyboval jsem se přece jen v poněkud úzkém prostředí a asi jsem tak podvědomě – a velice naivně – předpokládal, že většina kněží jsou osobnosti jako Zvěřina a Mádr. Pak jsem musel s lítostí zjistit, že čtyřicet let komunismu církev zdevastovalo daleko více, než jsem se domníval.

XIV. Ve Vatikánu

Před Vánocemi přijel do Československa biskup Škarvada a já ho provázel po Praze. 23. prosince jsem ho vzal do Špalíčku, domu na Václavském náměstí, kde bylo centrum Občanského fóra, k Václavu Havlovi. Bylo to několik dní před prezidentskou volbou a Havel se zmínil i o tom, že kdyby se stal prezidentem, velice rád by pozval papeže. Biskup Škarvada soudil, že to není možné, že taková návštěva je předmětem plánování trvajícího aspoň dva roky. Václav Havel se však své myšlenky nevzdal a řekl na to: „Kdyby to šlo aspoň na jediný den.“

Když se monsignore Škarvada vrátil do Říma, byl na večeři u papeže a tlumočil mu Havlovo neformální pozvání. Ke svému velkému překvapení slyšel kladnou odpověď, že by to snad šlo. Ještě ten den večer mi telefonoval do Prahy, že je třeba připravit oficiální pozvání. Šel jsem tedy za prezidentem a tlumočil mu to. Česká země otevřela bránu pro první návštěvu hlavy katolické církve v dějinách.

V únoru 1990 mě kardinál Tomášek pozval do arcibiskupského paláce. Tam mě očekával papežský legát arcibiskup Colasuonno a předal mi na příští den letenku do Říma. Mám se ve Vatikánu zdržet asi měsíc a podílet se na přípravě papežovy návštěvy; o konkrétní náplni své práce nesmím s nikým hovořit. Druhý den jsem odlétal a hned následující ráno jsem měl předstoupit před papeže.

Tak začala další zajímavá kapitola mého života. Papež se na svou cestu pečlivě připravoval. Chtěl co nejvíce vědět o české kultuře a dějinách. Překvapilo mě, s jakou naléhavostí se stále znovu vracel k Husově otázce a chtěl vědět, proč v tom Češi ještě něco neudělali. Viděl jsem, že tento papež, který rehabilitoval Galileiho a pro něhož uzdravování jizev dějin a vyrovnání se s temnými stránkami církevní minulosti je velkým tématem, v tomto kontextu viděl i Husův případ. Několikrát mi s úsměvem připomenul, že jediný, kdo se na kostnickém koncilu Husa zastal, byl polský teolog z Krakova. Jednou mi papež ukázal na svém stole řádku knih Václava Havla a ptal se, co by si měl především přečíst. Namátkou jsem jmenoval asi tři tituly, které jsem považoval za nejzávažnější, a on mi řekl: „To jsem četl.“ Byl jsem překvapen a on doplnil: „Papež čte v noci.“

Když jsem se byl s Janem Pavlem rozloučit před svým odletem, pozval mě ještě na večeři a projevil přání, abych absolvoval na některé z papežských univerzit v Římě postgraduální studia v teologii a dosáhl doktorátu teologie v Polsku; toto spojení Prahy, Říma a Polska by prý bylo dobrým vkladem pro moje další působení. Monsignore Dziwisz mi přislíbil stipendium vatikánského Státního sekretariátu pro postgraduální studium, a tak jsem v samém závěru římského pobytu projednal s profesorem Skalickým možnost, že bych v příštím akademickém roce, bude-li kardinál Tomášek souhlasit, začal studia k licenciátu pod jeho vedením na Papežské Lateránské univerzitě.

Krátce po návratu do Prahy jsem dostal úřední dopis, kterým mě Jan Pavel II. oficiálně jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími, což po tři roky otevíralo možnost blízké spolupráce se Svatým stolcem. Členy a poradci byli kardinálové, biskupové, kněží i laici prakticky ze všech kontinentů. Člen byl povinen se účastnit velkých zasedání jednou za dva roky v Římě; mezitím se konala řada menších zasedání po celém světě. Bylo to zajímavé i kvůli tomu, že první den takových setkání byl věnován zprávám z různých kontinentů o tamní situaci církve. Dávalo mi to možnost globálnějšího pohledu nejen na světovou církev, ale i na poměry doma, kterým člověk mohl plněji porozumět teprve ve světovém kontextu.

XV. Sekretářem Biskupské konference

Po návratu z Vatikánu jsem se dozvěděl, že někteří mladší biskupové uvažují o mé kandidatuře na místo generálního sekretáře biskupské konference. Znamenalo by to, že bych mohl určitým způsobem zajistit kontinuitu mezi okruhem, který stál za kardinálem Tomáškem v kritických letech před zhroucením komunismu, a nynějším vedením církve v nové situaci. Sekretář biskupské konference – zvláště v takové době kladení základů – je velmi zodpovědná funkce; budu ji moci sloučit s ostatními kněžskými a pedagogickými úkoly, k nimž by se spontánně více klonilo moje srdce? Dost se mi ulevilo, když na prvním zasedání společné česko-slovenské biskupské konference bylo rozhodnuto, že jejím generálním sekretářem má být někdo z biskupů a volba padla na biskupa Radkovského. Ale za krátkou dobu se biskupové rozhodli volit sekretáře i pro českou a slovenskou část, a tentokrát volba skutečně padla na mě a já jsem byl zvolen a jmenován sekretářem České biskupské konference. Kardinál Tomášek mi sice naznačil, že mě osvobodí z ostatních církevních pověření, ale pak se na to jaksi pozapomnělo s odůvodněním, že na fakultu i do studentského kostela se za mě těžko najde náhrada. Několik let jsem žil s pocitem, že jsem spadl do divoké rozvodněné řeky obrovského množství úkolů, které daleko přesahují síly jedince. V době svého působení na Sekretariátu biskupské konference jsem se snažil prosadit tři věci: uskutečnění solidního sociologického výzkumu, který by realisticky ukázal stav náboženského života v českých zemích, svolání synody, která by formulovala vizi a přijala dlouhodobý pastorační plán a publikaci rozsáhlejšího dokumentu o vztahu církve a společnosti v duchu soudobé sociální nauky církve. Biskupové však měli jiné starosti a můj hlas byl příliš slabý.

XVI. Česká křesťanská akademie

Léto 1990 bylo poznamenáno tragickou smrtí Josefa Zvěřiny. Po Zvěřinovi jsem brzy zdědil další funkci: byl jsem zvolen prezidentem Křesťanské akademie. Poprvé to bylo 8. prosince 1990 a a pak v dalších letech znovu – stojím v čele České křesťanské akademie už téměř čtvrt století.

Česká křesťanská akademie je dnes jedna z největších neziskových organizací v naší zemi; má dnes přes tisíc sedm set členů a místní centra skoro v každém větším městě v Čechách. Má i své kolektivní členy, např. Asociaci katolických lékařů, Společnost pro církevní právo nebo Katolické hnutí vysokoškolských studentů. Mezi zahraničními hosty, kteří přijeli přednášet pro Českou křesťanskou akademii, byli i kardinálové Ratzinger, König, Cassidy, Schönborn a Kasper, biskupové Wanke, Laun či Kapellari, politolog Michael Novak a celá řada dalších významných osobností ze Západu i Východu.. Akademie má od samého počátku široce ekumenický charakter.

Když jsem se stal členem neformálního společenství intelektuálů, které se občas scházelo u prezidenta Havla v Lánech, napadlo mě, že něco takového chybí v církvi. A tak vznikla tradice pravidelných diskusních večerů, kde na půdě České křesťanské akademie s pozvanými hosty – vždycky jsou to jiní lidé, podle tématu, o němž je řeč – jednou za měsíc svobodně diskutujeme o závažných problémech společnosti. Diskutovalo se během let o mnoha problémech – o sociálních otázkách, o roli médií a o církevních médiích, o nezaměstnanosti, o práci s Rómy a jinými menšinami, o azylantech, o rasismu a nacionalismu, o nové ústavě a právním řádu, o vývoji Evropské unie, o vývoji v Rusku a bývalých sovětských republikách, o energetické politice, o reformách ve školství a zdravotnictví, o ekologii, o vztahu generací, o moderním islámu, o křesťansko-židovských vztazích, o problematice rodin, o sexuální výchově na školách, o vztahu k homosexualitě, o zneužívání mladistvých, o budoucnosti křesťanských politických stran, o katolickém učení a jeho vztahu k politické levici a pravici, o moderním umění v církvi – a mnoha dalších otázkách.

Česká křesťanská akademie není především vnitřním vzdělávacím zařízením církví, i když do značné míry supluje i tuto funkci, jejím hlavním posláním je být právě tím mostem směrem k laické společnosti.

XVII. Akademická farnost

V roce 1990 se splnil další sen, o jehož uskutečnění jsme usilovali už za Pražského jara 1968 – v kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu jsme obnovili studentskou duchovní správu. Ta zde zanikla po odchodu msgre Alexandra Heidlera do exilu v roce 1948 a po postupném zatčení a uvěznění všech kněží, kteří tam tenkrát se studenty pracovali, Oto Mádra, Františka Mikuláška SJ, Antonína Mandla. Prvního února 1990 jsem převzal duchovní správu v tomto kostele od pražského světícího biskupa Antonína Lišky. V době jeho působení byla v tom kostele pouze jedna mše týdně, v neděli ve dvě hodiny odpoledne, a chodilo na ní většinou jen několik málo starých žen. Kostel Nejsvětějšího Salvátora – první kostel jezuitů v českých zemích – měl slavnou a pohnutou historii, byl tam vysvěcen na kněze anglický misionář a mučedník svatý Edmund Kampián, působili tam mimo jiné český jezuitský misionář a mučedník v Japonsku blahoslavený Karel Spinola, jezuitský historik a barokní český vlastenec Bohuslav Balbín, filozof a matematik Bernard Bolzano, který zde v době osvícenství ovlivnil dvě generace české inteligence, univerzitní kazatel a pozdější první pražský arcibiskup po vzniku Československé republiky profesor František Kordač, profesor teologické fakulty Pražské německé univerzity Michael Schmauss, později jeden z učitelů Josefa Ratzingera a mnozí další.

Mnohé aktivity katolické církve v Čechách z doby po převratu v roce 1989 se záhy ukázaly jako projev krátkodobé euforie, která postupně vyprchávala. Imponující počet zájemců o kněžská a řeholní povolání postupně klesal na stav, podobný krizi povolání v řadě západoevropských zemí, počet lidí, hlásících se ke katolické církvi při sčítání obyvatel, drasticky rok od roku klesal. V anketách se povolání kněze dostaly mezi nejméně prestižní profese, ve výzkumech veřejného mínění důvěra k církvi stále klesala. Vleklé spory o restituce církevního majetku, zabaveného po roce 1948 státem, populisticky využívala řada politiků a politických stran a vyvolalo tak nárůst proticírkevních nálad. Začalo se mluvit o tom, že církev v naší zemi zklamala očekávání a Česká republika – vedle bývalé NDR – byla a dosud je označována za jednu z nejvíce ateistických zemí Evropy, ne-li celé planety.

Vitalita studentské duchovní správy v kostele Nejsvětějšího Salvátora (která se později stala samostatnou personální farností s názvem Akademická farnost Praha) během všech dalších let spíše rostla a dosud roste. Řada mladých lidí, kteří zde byli během let pokřtěni a biřmováni, se rozhodla pro kněžské či řeholní povolání a mezi nimi vyrostli i mí dnešní blízcí spolupracovníci. Akademická farnost se během let stala významným místem ekumenického a mezináboženském dialogu. Uvítali jsme v našem středu tibetského dalajlámu, řadu rabínů, buddhistické mnichy z Tibetu i Japonska, imáma z Iráku, hlavního kněze japonské císařské šintoistické svatyně a mnohé další. Vždy jsem se snažil ukázat svým studentům ostatní náboženství taková, jaká opravdu jsou, pokud možno „z první ruky“ a zdůrazňoval jim, že k tomu, abychom byli věrnými syny církve, nepotřebujeme snižovat a pomlouvat ostatní náboženství.

Akademická farnost se postupně stala také velmi živou dílnou umění a kultury vůbec. Pořádají se zde pravidelné výstavy moderního umění, koncerty vážné hudby, mladí umělci sem přicházejí číst své verše nebo povídky během literárně hudebních večerů, vystavovat své kresby, sochy a fotografie; v sakristii, velkém barokním sálu, se jako za dob prvních jezuitských misionářů občas hraje divadlo. Několik mladých hudebních skladatelů mělo v této své farnosti světové premiéry svých děl včetně liturgické hudby při mši. Každý rok se zde koná „Popelec umělců“, tradiční setkání světa víry a soudobého umění, doprovázené vernisážemi výstav výtvarných děl nebo premiérami divadelních her či koncerty.

Specifikem a v posledních letech hlavním rysem pastorace v Akademické farnosti je řada duchovních cvičení, společných meditací – ty se konají každý týden – a víkendových či týdenních meditačních kursů či experimentálních forem exercicií. Audiozáznamy kázání při mši a při bohoslužbách slova jsou k dispozici na webových stránkách farnosti, takže je sledují i „děti Salvátora“ v zahraničí a také mnoho českých krajanů v různých částech světa.

O pastoraci u Nejsvětějšího Salvátora – podobně jako kdysi o působení otce Reinsberga v Týnské farnosti – se léta říkalo, že je to „one-man-show“. To už díky Bohu dlouho neplatí. Kolem mne vyrostli schopní spolupracovníci a já se počínám řídit slovy evangelia: Oni musí růst, já pak menšiti se.

XVIII. Životní odpoledne

V den mých čtyřicátých narozenin mi Pater Reinsberg reprodukoval velmi moudrou zásadu jednoho jezuity: Do čtyřiceti se drž se starými, od čtyřicítky s mladými. Já jsem to o pět let přetáhl. Po odchodu z Teologické fakulty a z funkce sekretáře Biskupské konference jsem se však rozhodl, že budu nadále věnovat především studentům, a to jako vysokoškolský pedagog a zároveň jako studentský farář.

Když jsem se ve zlém rozešel s tehdejším hyperkonzervativním vedením Katolické teologické fakulty, nabídl mi děkan Fakulty sociálních věd možnost externích přednášek a habilitace. Pak jsem přijal nabídku ucházet se o místo docenta na nově vznikajícím pracovišti religionistiky Filozofické fakulty. Můj nástup na Filozofickou fakultu byl provázen přesně opačnými dojmy než vstup na půdu teologické fakulty – vracel jsem se domů, do prostředí, kde jsem studoval a prožil nádherné inspirující roky mého mládí. Mezi pedagogy fakulty byli mnozí moji bývalí spolužáci a studenti tvořili pestrobarevné vnímavé a náročné publikum, mezi nímž se dodnes cítím velice šťastný. Mezi kolegy i posluchači převládají lidé, kteří mají k církvi daleko, ale nikdy jsem nepocítil, že by mne někdo a priori odmítal proto, že jsem katolický kněz. Dával jsem si vždy velmi pozor na to, abych nikdy neprotěžoval věřící studenty před ostatními, a zkouším-li mezi jinými i své „farníky“, vědí, že na ně budu spíš ještě náročnější než na ostatní. Myslím, že studenti oceňují fakt, že jsem přijal pravidla hry sekulární fakulty, a třebaže vůbec neskrývám, kde názorově stojím, je mi zcela cizí jakýkoli lacině apologetický přístup. Snažím se být při výkladu jakéhokoliv názoru či náboženského systému práv tomu, jak on rozumí sám sobě. Návrat na filozofickou fakultu, kde jsem už jako student chtěl učit, byl jedním z přirozených podnětů, které mi vrátily po krizi kolem rozchodu s Teologickou fakultou chuť do života. Zaměřil jsem se zejména na sociologii a filozofii náboženství; později jsem v tomto oboru začal publikovat a přednášet i v zahraničí, včetně významných univerzit v Oxfordu, Cambridge, Vídni, Berlíně, Římě, Lovani a Harvardu.

Teprve po čtyřicítce se mi otevřela zcela nová životní kapitola: mohl jsem veřejně působit v církvi i v akademickém světě, a účastnit se zakládání řady iniciativ a institucí církevního, akademického i politického života. Spolupracoval jsem tehdy – v dramatických letech nesnadného přechodu z policejního státu k nové demokracii a svobodné společnosti – úzce s čelnými představiteli církve i státu, byl jsem po léta blízko Václavu Havlovi i Janu Pavlu II.

Několikrát jsem odmítl vážnou nabídku kandidovat na úřad prezidenta republiky.

Po téměř dvacetiletém období, kdy jsem nesměl cestovat nikam kromě několika zemí komunistické říše, jsem během několika let navštívil nejen většinu evropských zemí, ale postupně všechny kontinenty planety včetně Antarktidy. Poté, co jsem byl na dvacet let zcela vypuzen z akademického světa, jsem nyní mohl postupně přednášet na univerzitách pěti kontinentů.

Když mi bylo padesát let, začal jsem psát knihy. Květy opadaly, musí přijít plody, řekl jsem si. Psát pořádnou knihu před padesátým rokem mi připadlo troufalé; člověk musí napřed něco prožít, prostudovat, promyslet, procestovat a protrpět, aby směl něco předložit druhým k úvaze. Když mi bylo šedesát, začaly se mé knihy překládat do řady jazyků a nacházet čtenáře a komentátory v různých koutech světa. Dostalo se mi i řady mezinárodních ocenění – Cena kardinála Königa, Cena Romano Guardiniho, Cena evropské společnosti pro katolickou teologii za nejlepší teologickou knihu Evropy roku 2010, čestný titul Člověk smíření za zásluhy o vztahy křesťanů a Židů, Rytířský kříž řádu za zásluhy prezidenta Polské republiky a řada dalších. Někdy se ptám, zda Ježíšovo varování, že bohatý těžko vejde do nebeského království, se nevztahují také na pocty, které nám svět dává. Naštěstí začaly přicházet až ve věku, kdy už se člověku z takových věcí hlava tak snadno nezatočí.

Stojím na prahu stáří a pomalu mě přestává zajímat to, co na mém životě asi může zajímat druhé; spíš mě začíná zajímat, o co se bude zajímat Bůh, až budu stát před jeho soudem. A tam asi spíš půjde o duchovní plody těch let, než o události života samé – o to, k čemu člověk dozrál, k čemu dospěl, čemu porozuměl a co se naučil, čím obohatil životy druhých.

(Pozn.: Části tohoto vzpomínkového pásma jsou přepracovanými fragmenty z knihy rozhovorů Ptal jsem se cest)