Dámy a pánové, vzácní hosté,
vzpomínáme dnes výročí vítězství nad nacismem.
Sotva však byl poražen nacismus, znovu se nadechlo jeho starší a ještě nebezpečnější dvojče, sovětský komunismus. Právě od velkého vzoru ruských komunistů nacisté převzali mnohé, co komunisté praktikovali již před nimi – monstrprocesy, koncentrační tábory, systém jedné státostrany, všudypřítomnost tajné státní policie, přesidlování a vyhlazování celých skupin obyvatelstva.
Krátce po válce naše země padla do pasti komunismu - jistě zde hrály roli velmocenské zájmy a naivita politiků, podceňujících odvěký ruský imperialismus. Avšak nezapomeňme, že do naší země vstoupil komunismus dvířky demokracie, která si nedovedla dost vážit sebe samé. Také hrálo svou roli to, že demokracie v některých představitelích nebyla dost věrohodná a sociálně citlivá, aby ji lidé dostatečně bránili.
To je velké poučení pro dnešek: Ti, kteří využívají a zneužívají svobodu a demokracii jen pro svůj vlastní prospěch, činí demokracii nevěrohodnou a ohrožují ji a neměli by se divit, že mnozí lidé pak nejsou dost ochotni demokracii bránit.
Když skončily hrůzy stalinismu 50. let a ruská okupace 1968 vyléčila mnohé z iluze, že komunismus může být spojen s demokracií, nasadil čs. komunismus jinou, rafinovanější masku. Doba „normalizace“ stála na nepsaném paktu vládnoucí moci s občany: když se občané nebudou dovolávat svých práv, když jim bude lhostejná nepřítomnost duchovní svobody a fakt, že na vrchol se snadno dostávají nejhorší z lidí, pak stát za to zajistí základní sociální jistoty, nezaměstnanost skryje flákáním v práci a bude tolerovat mnohé: bude možné trochu si přikrádat z majetku, který patří všem a nikomu, jezdit po práci na chalupy a tam tlumeným hlasem na vše nadávat. To vše vedlo k nevídané korupci nejen hospodářské, ale především duchovní a mravní.
Právě doba normalizace poškodila mravní páteř české společnosti možná víc než kterákoliv jiná, i objektivně tvrdší doba nesvobody – a její následky v charakterech a hlavách lidí, v duchovně-mravním stavu společnosti, v smýšlení a zvycích lidí přežívají dodnes v míře větší, než jsme si ochotni připustit.
Tímto vyznamenáním bychom chtěli připomenout ty, kteří onu nemravnou dohodu s mocí nepřijali. Odvážné lidi v politickém disentu (kde nejvýznamnějším hnutím byla Charta 77 a VONS), v kulturním disentu (samizdatu a bytových přednáškách) a v náboženském disentu (podzemní církvi). Chtěli bychom dnes připomenout zvláště ženy v tomto kruhu statečných, ať už se samy přímo nasazovaly, anebo tvořily důležité osobní zázemí těm, kdo nesli údery v prvních řadách.
Chceme připomenout ty, kdo snášeli nejen šikany režimu, ale často i posměšky těch, kteří nechápali proč si tito lidé kazí život pro tak abstraktní věci, jako je pravda, spravedlnost a čest. Ty, kteří se řídili slovem Bible: Nepřidáš se k většině, když koná nepravost.
Stará židovská legenda říká, že svět v každém okamžiku stojí na 36 spravedlivých – kteří jsou skryti tak, že nikdo z nás lidí neví, zda právě na jeho věrnosti nezáleží ještě mnohem víc, než může domyslet.
Nebyl to primárně zápas o politickou moc, nýbrž zápas o mravní charakter národa, zápas, který pokračuje. Stále je třeba rozlišovat, odpovědně se rozhodovat, předávat příkladem hodnoty další generaci.
Paní Věro Roubalová, gratuluji Vám a děkuji Vám i všem, které zde zastupujete.
„Nevzdali jsme to“ – a nemůžeme to vzdát ani dnes ani v budoucnu.
