Události posledních týdnů potvrzují slova papeže Františka o již probíhající třetí světové válce. Otevřela se nová válečná fronta – konflikt ve Svaté zemi. Tyto události prožívám velice bolestně.
Několik desítek let se věnuji mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu doma i v zahraničí. Angažuji se proti všem formám antisemitismu, proti všem rasovým a náboženským předsudkům. Má láska k Izraeli, k vyvolenému židovskému národu, židovské kultuře, filosofii a náboženství je snad dostatečně známa. Za dlouholeté působení na tomto poli jsem obdržel i čestný titul Člověk smíření od mezinárodní společnosti křesťanů a Židů ve varšavské synagoze.
Po barbarském útoku Hamásu vůči Izraeli jsem pomohl zorganizovat modlitební večer za oběti a proti terorismu v našem kostele se zástupci křesťanů, Židů i muslimů v rámci iniciativy Společný hlas, které se mnoho let věnuji. Jasně jsem se vyslovil proti neospravedlnitelné akci Hamásu, uznávám právo a povinnost Izraele chránit své občany. Ale v zájmu pravdy a spravedlnosti člověk nesmí být zaslepený a jednostranný. Obávám se, že po izraelské odpovědi na zločin Hamásu leží všechny snahy o mír a pokojné soužití v troskách, a to na celé generace.
Ano, v tomto konfliktu stojím na straně Izraele, ale nikoliv na straně jestřábů současné izraelské vlády včetně zkorumpovaného premiéra Netanjahua, jehož politika dlouhodobě zostřovala vztahy mezi oběma národy, zejména na okupovaném území, a která nyní nepřiměřenou válečnou reakcí dostává Izrael do mezinárodní izolace a přispívá k nebezpečnému růstu antisemitismu.
Náboženští fundamentalisté a političtí extrémisté v Netanjahuově vládě paradoxně splnili přesně to, co Hamás zločinným útokem 7. října sledoval: vyprovokovat Izrael k nepřiměřenému „kolektivnímu trestu“, a tím znemožnit připravované sblížení Izraele s arabskými státy, zmobilizovat proti Izraeli arabský svět, mezinárodní veřejné mínění, a to nejen mladou generaci a politickou levici, ale nakonec i americkou vládu, nejdůležitějšího spojence Izraele. To vše se nyní bohužel nastalo.
Více než milion Izraelem vysídlených lidí je vystaven akutnímu hladomoru a přežívá bez úkrytu, bez přístřeší, bez zdravotní péče a bez humanitární pomoci. Mezinárodní soudní dvůr OSN vyzval 26. ledna Izrael k okamžitým opatřením, umožňujícím poskytování humanitární pomoci obyvatelům Gazy, a žádá Izrael, aby se vyvaroval genocidního jednání.
Prakticky celý civilizovaný svět, včetně spojenců Izraele, jako je vláda USA, důrazně varuje Izrael, aby ustal v eskalování násilí, aby umožnil mezinárodním organizacím pomáhat obětem obou stran a dohlížet nad tím, aby se žádná strana nedopouštěla zločinů. Zdaleka ne všechny zničené domovy, nemocnice, školy, kostely a kláštery byly úkrytem teroristů.
Státní sekretář Svatého stolce kardinál Parolin jasně vyjádřil postoj Vatikánu: Izrael má právo na obranu, ale pokud jeho vojenské akce v Gaze už stály 30 tisíc životů civilního obyvatelstva, nelze je ospravedlňovat jako přiměřené. Podobně se vyjadřuje latinský jeruzalemský patriarcha kardinál Pizzaballa: „Válka a bomby nikdy nevyřešily problémy, spíše vždy vytvářejí nové.“
Plně sdílím spravedlivý a vyvážený postoj papeže Františka. Zlo vítězí tam, kde dobří přejímají jeho styl. Na desetitisíce civilních obětí izraelské armády nelze cynicky reagovat tím, že je nám to sice líto, ale že je přece v každé válce normální, že trpí i nevinní civilisté – „když se kácí les, tak lítají třísky“ – a všechna vina padá pouze na toho, kdo si začal. Všechnu vinu nenese pouze ten, „kdo si začal“, nýbrž i ten, kdo nedokáže včas přestat roztáčet spirálu odplaty a pomsty. Budeme-li se řídit zásadou oko za oko, bude brzy celý svět slepý. Evangelium mluví jasnou řečí.
Jednostranný postoj naší vlády, neochota nebo neschopnost vidět obě strany věci, je v mezinárodním kontextu anomálií. Proto jsem podepsal – spolu s otcem biskupem Malým a desítkami českých osobností zejména z akademického prostředí a obránců lidských práv – dopis, požadující po české vládě, aby namísto jednostranné podpory izraelské politiky zvážila také druhou stránku věci a zasazovala se za řešení humanitární krize v souladu s postoji OSN. Za každým slovem toho dopisu stojím.
Je přirozené a zcela legitimní, že se vyskytly i petice, vyjadřující opačné stanovisko. Navázal jsem přátelskou výměnu názorů s autory první petice, podporující vládní politiku. Ty pro mne byly nadějným znamením, že i lidé s odlišnými názory na konkrétní politické otázky mohou mít k sobě vzájemnou úctu. S hlavní signatářkou té petice Věrou Roubalovou jsme se shodli, že respektujeme odlišnost našich perspektiv a vnímáme je ne jako konfrontaci, nýbrž jako doplnění. Všem nám jde o to, aby rukojmí byla propuštěna, aby ustalo vraždění, víme, jaká řešení jsou špatná, zároveň si však musíme přiznat, že nikdo nejsme schopni nabídnout spolehlivý recept na obnovení míru.
Nepříjemně mne však překvapil tón, který vnesla do debaty tzv. Valentýnská deklarace, již vydali dva bývalí představitelé naší církve, Dominik Duka a Petr Piťha. Tato „Valentýnská deklarace“ je v naprostém rozporu se stanoviskem papeže Františka a Svatého stolce. Kromě toho, že bagatelizuje oběti konfliktu, její autoři měli zřejmě potřebu veřejně urážet své spolubratry, duchovní (tedy i mne a biskupa Malého), kteří podepsali původní dopis vládě; mluví o nás jako o lidech, kteří nemají úctu k pravdě. I tato slova – kromě dvou duchovních v důchodu, několika pravicových politiků a bývalého předsedy komunistické strany – podepsalo několik lidí, kterých si vážím.
Ano, svět je dnes bolestně rozdělený, rozdělení zasahuje i křesťany, a to nikoliv mezi církvemi, nýbrž uvnitř nich. Svatý Ignác nabádal křesťany, aby o lidech, kteří s nimi nesouhlasí, vždy předpokládali, že i když se třeba mýlí, mají dobrý úmysl. V církvi, jak opakuje papež František, je oprávněná různost mnoha názorů a synodální reforma má vytvářet prostor pro otevřený dialog ve vzájemné úctě, naslouchání, rozhovoru bez urážek a předpojatostí. Nemoci církve začínají tam, kde názorová pluralita přechází na osobní rovinu.
Zkusme v kající době postní naslouchat druhým, diskutovat a třeba i polemizovat s nimi, ale nikdy jim nepodkládat špatné motivy nebo jim dokonce přičítat „neúctu k pravdě“. Mnohá zla v církvi povstala z klerikalismu, jehož typickým rysem je arogantní nárok na majetnictví pravdy. Jen Ježíš může říci: Já jsem pravda. My nejsme Ježíš, jsme jen na cestě následování a na cestě stálého hledání pravdy. Ano, leckdy vidíme některé události z jiného úhlu pohledu, ale právě tato různost nás může přiblížit k spravedlivějšímu, méně jednostrannému vidění. Z české křesťanské tradice zaznívá výzva: Pravdu každému přejte!
Modleme se tedy nejen za mír ve Svaté zemi, pokojné spolužití mezi Izraelci a Palestinci, ale také za pokoj a vzájemnou úctu v naší církvi.
