Rok 2017 přinese řadu významných kulatých výročí, k nimž se jistě budeme vracet. Jsou příležitostí zamyslet se nad událostmi, které nám mají mnoho co říci i dnes. Pro nás křesťany bude zřejmě nejdůležitější výročí německé reformace, která dosud nezhojenou ranou rozdělila západní křesťanství. Zamyšlení nad osobností velkého křesťanského myslitele Martina Luthera i nad tragickými důsledky tehdejších sporů může jistě - s odstupem několika staletí a ve světle mnoha bolestných historických zkušeností - významně přispět k překonání starých předsudků a k odhodlání katolických i evangelických křesťanů posílit jednotu a vzájemnou spolupráci.
Podzim letošního roku přinese ale ještě jedno výročí, které se v době mládí lidí dnešní starší generace oslavovalo povinnými lampionovými průvody a plakáty ve výlohách obchodů; dnešní mladé generaci ono datum už prakticky vůbec nic neříká. Letos 7. listopadu uplyne 100 let od ruské bolševické revoluce. „Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu,“ napsali Marx a Engels už v roce 1848. Svou pravou tvář však toto strašidlo ukázalo až 70 let poté, nikoliv však revolucí proletářů v nejvyspělejších zemích kapitalistického průmyslu, jak to očekával Marx, nýbrž diktaturou v nejzaostalejší zemi Evropy, v Rusku, kde prakticky žádní proletáři nebyli, pod taktovkou muže, kterého tam, do válčícího Ruska, v zaplombovaném vlaku vyvezli v roce 1917 němečtí váleční stratégové. Po Leninově smrti se jeho revolučního odkazu ujal Stalin, jeden z největších masových vrahů lidských dějin. Když uprostřed druhé světové války Stalin viděl, že Rusové nejsou ochotni umírat za ideje komunismu, vsadil na ruský nacionalismus a pravoslavnou církev a to mu pomohlo stanout mezi vítězi války. Od té doby se mnoho věcí ve světě změnilo, avšak v Rusku opět vládne diktátor, někdejší vysoký důstojník komunistické tajné policie, který je velkým obdivovatelem Stalina a po jeho vzoru zneužívá ruskou pravoslavnou církev a imperiální sny ruského nacionalismu.
Ano, 72 let po bolševické revoluci, v listopadu 1989, ukončilo strašidlo komunismu svou krvavou procházku evropskými dějinami. Komunismus dnes pomalu dodýchává na Kubě, zločinný režim v severní Koreji patrně také nebude trvat navěky a v Číně a ve Vietnamu sice stále vlají rudé vlajky, ale pod blednoucími hvězdami komunismu se tam rozvíjí dravý kapitalismus bez demokratických svobod. Tak jako socializace hospodářství nepřinesla Marxem slibovaný ráj, tak ani privatizace hospodářství nesplnila sliby a očekávání vyznavačů všemoci neviditelné ruky volného trhu.
U nás jsme vítali ekonomický a politický krach komunistického režimu jako konec jednadvacetileté ruské vojenské okupace, jako „návrat do Evropy“, to jest návrat do rodiny demokratických států Západu, jako dar svobody, svobody politického rozhodování, svobody slova, kultury a víry, svobody podnikání, svobody cestování, jako konec ponižující nadvlády neschopných a bezcharakterních, kteří se k moci dostali nikoliv pro své schopnosti a píli, nýbrž pro ochotu kráčet v prvomájových průvodech a opakovat hesla, kterým už nikdo nevěřil, chodit k volbám, o nichž všichni věděli, že o ničem nerozhodují a být poslušným komparsem v truchlivé komedii „reálného socialismu“, jehož realita stála a padala právě s ochotou nevyjadřovat své vlastní názory anebo lépe žádné vlastní názory vůbec nemít. Komunistický režim se ničeho nebál tak, jako lidí, kteří se přestali bát.
V zemi, okupované sovětskými vojsky a prošpikované udavači, se komunisté nemuseli bát násilné revolty či povstání občanů, to bylo oběma stranám jasné přinejmenším od potlačení maďarské revoluce. To, v čem komunisté správně tušili své největší nebezpečí, bylo spojení intelektu a charakteru.
Pád sovětského impéria samozřejmě neměl jedinou příčinu. Svou roli jistě sehrála civilizační proměna našeho světa, kterou nazýváme globalizace: Režimy se státně plánovanou ekonomikou a cenzurou myšlenek nemohly obstát v ostrém větru konkurence v náhle otevřeném prostoru volného trhu zboží a idejí. Svou roli sehrály jistě i velké osobnosti na mezinárodním poli, Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a zejména papež Jan Pavel II.
Ale bylo snad možné očekávat zájem mezinárodní veřejnosti o osud našich zemí, když by se nenašla alespoň hrstka statečných, kteří dali najevo touhu občanů po svobodě, právu a spravedlnosti?
V této souvislosti připomínám výročí těchto dní. Právě před 40 lety se dozvěděl svět – a teprve prostřednictvím západních vysílaček i čeští občané – o občanské iniciativě Charta 77. Poselství Charty bylo prosté: Československá vláda přijala na Helsinské konferenci závazky v oblasti občanských práv a svobod. Přijala je však zcela formálně, bez nejmenší vůle tyto závazky, které se staly součástí našeho tehdejšího právního řádu, jakkoliv dodržovat. Společenství Charty vyzvalo občany, aby zákony, které vládní moc přijala, ale nechce je brát vážně, oni sami brali vážně, aby se občané v bezprávním státě začali chovat jako svobodní lidé.
Cítil jsem už tenkrát v této výzvě cosi hluboce křesťanského. Křesťané prvních staletí věděli, že násilné vzpoury proti otrokářskému řádu Římské říše, jako byla vzpoura Spartakova, nemohu dosáhnout svého cíle. Křesťanství se nezaměřilo na revoluční proměny společenských struktur, nýbrž na proměny chování lidí, na proměnu lidských vztahů. Svatý Pavel vrátil svému příteli Filemonovi uprchlého otroka Onezima, kterého pokřtil, se vzkazem: Bude ti dále sloužit, ale nyní je to tvůj bratr v Kristu. Otrocký řád tím nebyl zrušen, ale s otrokem už nebylo možné jednat jako s „mluvící věcí“ (jak to bylo v oné době obvyklé); Pavel vrací otrokovi jeho lidskou důstojnost – otrok sám i jeho pán si musí být vědomi Onezimovy lidské důstojnosti. V nové morální atmosféře, s novým pojetím lidské osoby, důstojnosti každého člověka jako Božího obrazu, nemohlo otroctví trvale obstát. Ano, byla to ještě velmi dlouhá cesta. Ale byla nakonec plodnější než revoluční zkratky, než cesta násilí.
Od vzniku Charty 77 k událostem podzimu 89 vedla ještě dlouhá cesta. Nicméně právě v tomto společenství a okolo něho uzrály osobnosti, které podstatně napomohly české a slovenské společnosti bez násilí a bez ducha pomsty překročit práh svobody. Uzrály tam osobnosti, které nám dlouho ukazovaly směr. Mnozí byli překřičeni vyznavači všemoci trhu bez morálních přívlastků, mnozí už zemřeli. Ano, dnes je jiná doba. Mnohé občanské svobody, za které bojovala Charta 77, jsou pro nás dnes samozřejmostí.
Přesto se právě dnes, více než v uplynulém čtvrtstoletí, stává zřejmým, že kvalita demokracie a garance občanských práv a svobod není pouze záležitostí společenských struktur, nýbrž závisí na mravním chování občanů. I dnes je zapotřebí spojení intelektu a charakteru, i dnes je zapotřebí kriticky přemýšlejících lidí s odvahou jít i proti většinovému mínění, nebát se vyjadřovat své názory, i když budou nálepkováni jako „nikým nevolená elita“, jako „pražská lumpenkavárna“ a podobně. Dnes nekonformním lidem naštěstí u nás nehrozí za jejich názory vězení, vyhazovy z práce, výslechy a obušky, i když jazyk a mentalita některých politiků a některých sociálních sítí se dnes zas nápadně podobá článkům Rudého práva v kampani proti chartistům. Ostatně autor tehdejších článků je dosud stejně horlivým komentátorem Haló novin a někdejší redaktor tohoto komunistického plátku je oficiálním mluvčím hlavy státu.
Charta 77 připomenula, že demokracie není jen věcí institucionálních struktur, nýbrž předpokládá kulturu vztahů a péči o morální hodnoty, o občanské ctnosti. A právě tento odkaz ani v nejmenším nezastaral.
(Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 7. 1. 2017)
