T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)

Milí přátelé,
dovolte, abych se s Vámi rozdělil o jednu nedávnou zkušenost. V neděli po prezidentských volbách jsem stál u oltáře před kostelem nabitým mladými lidmi, z nichž mnozí se obětavě zapojili do předvolebního dění s nadějí, že volba konečně přinese změnu politické kultury a mravní atmosféry v zemi. Tato naděje v nich probudila ohromný vzmach dobré vůle a vědomí odpovědnosti za zemi, v které chtějí žít. Prezidentské volby u nás mají něco odlišného od mnoha ostatních zemí, v našem národním povědomí je stále archetyp hlavy státu nikoliv jako pouhého politického funkcionáře, nýbrž jako morální a intelektuální autority. Je to vzpomínka na prezidenty, které nám záviděl svět, Masaryka a Havla. Kamkoliv jsem přijel, od Afriky po Indii, mi obyčejní lidé, šoféři taxíku i prodavači zeleniny, po odpovědi na zvědavou otázku, odkud jsem, okamžitě říkali: Měli jste velkého prezidenta, pana Havla – žije ještě? Jistě, Masaryk a Havel se nerodí v každé generaci, a pokud ano, ne vždy míří do politiky. Někdy jsou volby rozhodnutím pro někoho, jindy spíš celonárodním referendem o tom, jaká míra arogance, cynického lhaní, vulgarity a pohrdání právní kulturou je ještě pro společnost přijatelná, s čím jsou voliči ochotni se ztotožnit a nechat se před světem reprezentovat. Díval jsem se do očí několika set mladých lidí a v mnohých z nich viděl slzy, hořkost zklamání – angažovali se pro změnu a také se za ni mnoho modlili, a nebyli vyslyšeni. Doufali, že na mnohé, za co se styděli, se už nebudou muset dívat a už neuslyší řeči, kterých jsou přesyceni.

Čím jsem je mohl utěšit? Má generace už zažila mnoho: Narodil jsem se v roce, kdy se naše země – také rozhodnutím většiny, slavnou „vůlí lidu“ – obrátila zády k Západu, prožili jsme dětství za stalinismu, nadechli se nakrátko za Pražského jara a pak viděli ruské tanky na ulicích a s nimi přišlo dalších dvacet let lhaní a nesvobody, zvonili jsme klíči v listopadovém mrazu a měli velké sny, z nichž se splnily jen některé. Nemysleli jsme si tenkrát, že za dalších téměř třicet let tu bude stále vlivná komunistická strana a že většina, byť nepatrná, řekne ano kandidátovi, za nímž stály tři strany: komunistická a svorně s ní extrémně pravicová a pak strana muže, který chápe stát jako svou firmu. V zemích našich spojenců se píše o tom, že republika s kdysi vyspělou demokratickou kulturou se nyní – podobně jako v osudových časech kolem února 1948 – otáčí zády k Západu a tleská těm, kdo v naší zemi posilují vliv nedemokratických mocností, Ruska, ovládaného oligarchy, a Číny, flagrantně porušující lidská práva, zejména náboženskou svobodu.

Mám ty mladé těšit, že přece není vůbec tak zle jako kdysi, že stále žijeme v demokracii a uprostřed svobodné Evropy, a byť dnes šampaňské na ruské a čínské ambasádě teče proudem, může se vše zase brzy změnit? Těm, kterým jde o rozbití Evropy a izolaci národů, snad nedovolíme strhnout naši zemi do této politické, kulturní a hospodářské sebevraždy, i když se teď zas cítí pevněji v sedle a budou se o to vší silou pokoušet - odervat nás od sjednocené Evropy a atlantického spojenectví, hlavních záruk naší bezpečnosti.

Mluvíme-li a přemýšlíme o věcech veřejných i na posvátném místě, pak o nich musíme mluvit a přemýšlet hlouběji než politici, političtí komentátoři a straničtí agitátoři. Ani pečeť křtu ani svátosti svěcení nás nezbavuje naší občanské odpovědnosti – zavazuje nás k ní naše víra. Od světa a života odtržená zbožnost by byla opravdu „opiem lidu“, uklidňující drogou tam, kde nemůžeme být lhostejní a alibisticky apolitičtí. Dívejme se však na duchovní stránku veřejného dění.

Pak uvidíme, že nejde především o to, zda vyhrál či prohrál ten či onen politik. To, co nás tížilo, bylo všechno to kalné, co v těch dnech vyplavalo na povrch – jaké argumenty padaly, jakým stylem lidé spolu komunikovali, podle jakých zpráv se rozhodovali, jaká byla úroveň politické kultury, jak probíhala diskuse, o níž Masaryk tvrdil, že je základem demokracie. Je třeba ocenit korektní vzájemné chování kandidátů, kteří nezvítězili.

Domnívám se, že síla populismu souvisí s nedostatkem víry v naší společnosti. Vírou však myslím něco daleko hlubšího než jen souhlas s dogmaty či návštěvu bohoslužeb. Myslím víru jako životní orientaci. Živá víra je terapie strachu.

Kde je málo víry, tam je mnoho strachu, a kde je mnoho strachu, tam je mnoho duchovní zaslepenosti a agresivity, a kde je mnoho duchovní zaslepenosti a agresivity, tam vítězí demagogové, kteří tento strach potencují, zaslepenost zneužívají a hledají pro vybití „tekutého hněvu“ vhodné cíle – kdysi to byli Židé, pak sedláci a živnostníci, nyní migranti a muslimové – a když populista strach a pocit ohrožení náležitě rozdmýchá, nabídne se jako zachránce.

Pozor na šiřitele strachu a nenávisti a jejich líbivá hesla. Ne, naše země není jen naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, říká Písmo – a ukládá Božímu lidu solidaritu s trpícími a pronásledovanými a vstřícnost k cizincům a přistěhovalcům: Byl jsem na cestě a ujali jste se mě, říká Kristus. A velký prorok a svědek Kristův naší doby papež František to ustavičně opakuje. Proto ho tak nenávidí lidé, kteří víru v evangelium zaměnili za politickou ideologii, šíření strachu a nenávisti. Ta hořkost po volbách byl také smutek z některých lidí, kteří se v debatách těch vzrušených dní zaklínali křesťanstvím, ale kdyby je Ježíš slyšel či četl jejich nenávistné e-maily, řekl by duchu, který jimi cloumal: Mlč a vyjdi z něho!

Ano, v zápase s populismem, se strachem a předsudky a s arogancí amorální moci potřebujeme víru. Srdcem víry je to, čemu evangelium říká metanoia – obrat od povrchnosti, ztracenosti uprostřed hlučných megafonů propagandy na hloubku, do nitra, do svatyně svědomí.

Máme volit srdcem, nebo rozumem; emocemi, nebo pragmatickou kalkulací? Nikoliv: volme svědomím – a to nejen při prezidentských či parlamentních volbách, ale i našem každodenním rozhodování. Ano, až místo demagogů budeme slyšet hlas svědomí, nabudeme onoho klidu, který svět nemůže dát, klidu, který není lhostejností a leností myslet a jednat. A jen tento klid můžeme pak nabídnout také této nyní rozrušené a rozdělené zemi.


Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 10. 2. 2018

K věcem veřejným

KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Věřící není nikdy úplně věřícím, protože leckdy také jemu se v hluku světa (nebo v oněch chvílích nejistoty a úzkosti) či vinou jeho vlastní nepozornosti ztrácí onen oslovující hlas; ano, někdy jsme my věřící také příliš zbabělí či líní, abychom mu odpovídali, anebo odpovídáme špatně a nevěrohodně.