Byla nejen ženou za pultem mýdlových seriálů normalizační televize, ale i nenávistí skřípajícím a k nenávisti vyzývajícím ocelovým hlasem, deklamujícím Antichartu, onen povel k poslední velké akci režimní perzekuce nepohodlných občanů a lámání českých charakterů. Na to těžko zapomenout. Avšak jak hodnotit to, že na této cestě vytrvala i přes dvacet let po pádu režimu až do své smrti? Byla to nenapravitelná zaslepenost a zatvrzelost, anebo v tom byl i kousek jakési podivuhodné věrnosti, která i u člověka z opačného tábora budí nakonec víc respektu než šikovnost přemnohých, kteří bleskurychle vyměnili rudé legitimace za modré, moudra z večerních univerzit marx-leninismu za vzývání neviditelné ruky trhu a kapitál peněz, styků a informací, získaných horlivým službičkováním minulému režimu, chytře zúročili při své proměně ve velkopodnikatele bez morálních skrupulí. To nepřísluší rozsoudit žádnému člověku, do hlubin srdce a svědomí druhých nevidíme. A tak se jen modlím za její duši, která je možná až nyní velmi překvapena tím, že Pánbůh opravdu existuje – kéž pro ni toto překvapení není tvrdé a nemilé.
Uveřejněno v Právu 11.8. 2011 (Doporučuji pro silné žaludky přečíst i internetovou diskusi k tomuto článku; kromě několika ojedinělých slušných hlasů, které textu porozuměly, tam najdete několik set nesmírně hrubých a agresivních reakcí – zčásti alergie na cokoliv katolického, zčásti naprosté rozzuření nad tím, že někdo zpochybňuje dogma materialistického ateismu o tom, že se nebudeme zodpovídat za svůj život spravedlivému a milosrdnému Soudci; kdo se přizná ke své víře, už je jen za to napadán, že ji „vnucuje“ lidem. Roztomilé je opakované tvrzení, že věřící bude po smrti překvapen tím, že po smrti nic není.)
