Na Velký pátek se v kostelech se přečítají pašije evangelisty Jana. Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: “Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“
Dlouhá léta jsem se divil, proč mu Ježíš na tuto otázku vůbec neodpověděl, proč mlčel. Možná, že římský místodržitel zaháněl nudu v Judey četbou stoických filozofů a Ježíš nyní vůbec nevyužil příležitosti, aby mu na tuto stěžejní filozofickou otázku odpověděl, aby mu něco řekl o svém pojetí pravdy. Současní čeští politici mne naučili rozumět Pilátově otázce a Ježíšovu mlčení trochu jinak.
Minulý týden jsem sledoval televizní debatu, v níž se zoufalý moderátor marně snažil přerušit proud sebevědomého mlžícího „ptydepe“ (umělé funkcionářské pseudořeči, karikované ve hře Zahradní slavnost) mladé poslankyně, aby z ní dostal odpověď na otázku, zda lhala svým kolegům v kavárně či zda lže nyní, tvrdí-li, že tehdy lhala. Moderátor byl skvělý, ale jednu věc zřejmě nepochopil: poslankyně na to prostě neumí odpovědět, ona to totiž už sama neví – a to ne proto, že by trpěla zapomnětlivostí. Slečna poslankyně se upsala světu, který „není z pravdy“, který už nerozeznává, co je pravda a co je lež - především proto, že se těmito „nadstandardními otázkami“ vůbec nehodlá nezdržovat. Místo lži nastoupila „mystifikace“ a místo pravdy umění říci každému, co chce slyšet a co „získává body“.
Když jsem před dvanácti lety vystupoval v jedné televizní diskusi s místopředsedou a místopředsedkyní stran opoziční smlouvy, odvážil jsem se po vysílání špitnout panu místopředsedovi otázku, která mne opravdu trápila: „Ale vy přece víte, pane místopředsedo, že to, co jste teď celou hodinu tvrdil, přece není vůbec pravda?“ Podíval se na mne s opovržlivým údivem jako na naivního přihlouplého trpaslíčka, který znalému a zkušenému obrovi moci na okamžik nešikovně zahradil cestu: „Pravda? Ona mluví ke svejm a já taky ke svejm.“ Jinými slovy: Hlupáčku, to, co je pravda, nás vůbec nezajímá. Zjišťováním toho, jak se ve věci ve skutečnosti mají, se vůbec nezdržujeme. My na to jdeme vědecky: zaplatíme si agenturu, která nám zjistí, co naši potencionální voliči chtějí slyšet a my jim to řekneme. Dají nám hlasy, otevřou nám dveře do parlamentu a víc už nás nezajímají.
Ten večer jsem si otevřel znovu pašije v evangeliu svatého Jana. Možná, že se Pilát tenkrát po pravdě také vůbec neptal. Možná, že slovo pravda vyslovil tak štítivě a opovržlivě jako pan místopředseda. Možná chtěl také jen cynicky poznamenat: Pravda? Copak to je? Co záleží na nějaké pravdě? Zase je tu nějaký naivní „pravdoláskař“, který nepochopil, jak to máme v našem světě navěky zařízené a plete se nám pod nohy? Na kříž s ním!
Ano, pašijový příběh Velkého pátku nám říká, že pravda a láska opravdu nevítězí nad lží a nenávistí. Ve světě Pilátů, cynických místopředsedů a snaživých bezskrupulózních poslankyň končí na kříži. Avšak tím velikonoční příběh nekončí.
Jan Zahradníček napsal v jedné své básni, že totalitní režimy se vždy snaží o to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Patřil jsem tedy k naivním lidem, když jsem disentu snil o době, která ten čas Pilátů změní a pak v zástupu, zvonícím klíči a nadějí doufal, že se už blíží velikonoční ráno zmrtvýchvstání pravdy? Ta otázka mne – a asi nejen mne – letos trápí víc než kdykoliv předtím. Ale snad jsme byli naivní jen v tom, že jsme netušili, jak dlouhá a spletitá ta cesta bude a kolik lidí ji postupně opustí a kolik tuto naději zapře, dřív než kohout zakokrhá
Hranice mezi tmou Velkého pátku a nadějí velikonočního jitra probíhá naším životem. Překračujeme ji v každém okamžiku, když se rozhodujeme, zda ustoupíme a uvykneme zlu, zda si alibisticky umyjeme ruce, zda se zabydlíme ve světě Pilátů, Herodů a Kaifášů, zda konformisticky zdomácníme ve světě cyniků a obratných mystifikátorů, zda se otázce po tom, co je pravda a lži jen vědoucně vysmějeme – anebo budeme následovat toho, který dal na otázku po pravdě neodpověděl definicemi, nýbrž dal tichou odpověď vlastního příkladu věrnosti pravdě až k vrcholné oběti.
Minulo dvacet století, otázka po pravdě zůstává stále otevřená. O Pontském Pilátovi víme už jen to, že zastával svůj úřad římského místodržitele v době, kdy Ježíš, tesař z Nazaretu, natrvalo vstoupil do příběhu dějin lidstva.
Publikováno v Lidových novinách, 23.4. 2011
