Události posledních týdnů potvrzují slova papeže Františka o již probíhající třetí světové válce. Otevřela se nová fronta této války, konflikt ve Svaté zemi. Tyto události prožívám velice bolestně.
Několik desítek let se věnuji mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu doma i v zahraničí. Angažuji se proti všem formám antisemitismu, proti všem rasovým a náboženským předsudkům. Má láska k Izraeli, k židovskému národu – „první lásce Boží", židovské kultuře, filozofii a náboženství je snad dostatečně známa. Za dlouholeté působení na tomto poli jsem obdržel i čestný titul Člověk smíření od mezinárodní společnosti křesťanů a Židů ve varšavské synagoze.
Po barbarském útoku Hamásu vůči Izraeli jsem pomohl zorganizovat modlitební večer za oběti a proti terorismu v našem kostele se zástupci křesťanů, Židů i muslimů v rámci iniciativy Společný hlas, které se mnoho let věnují. Jasně jsem se vyslovil proti neospravedlnitelné akci Hamásu, uznávám právo a povinnost Izraele chránit své občany. Ale v zájmu pravdy a spravedlnosti člověk nesmí být zaslepený a jednostranný. Obávám se, že po izraelské odpovědi na zločin Hamásu leží všechny snahy o mír a pokojné soužití v troskách, a to na celé generace.
Ano, v tomto konfliktu stojím na straně Izraele, ale nikoliv na straně jestřábů současné izraelské vlády včetně populistického premiéra Netanjahua, jehož nezodpovědná politika dlouhodobě zostřovala vztahy mezi oběma národy, zejména na okupovaném území, a která nyní nepřiměřenou válečnou reakcí dostává Izrael do mezinárodní izolace a přispívá k nebezpečnému růstu antisemitismu. Náboženští fundamentalisté a političtí extrémisté v Netanjahuově vládě paradoxně splnili přesně to, co Hamás zločinným útokem 7. října sledoval: vyprovokovat Izrael k nepřiměřenému „kolektivnímu trestu“, a tím znemožnit připravované sblížení Izraele s arabskými státy, zmobilizovat proti Izraeli arabský svět, mezinárodní veřejné mínění, a to nejen mladou generaci a politickou levici, ale nakonec i americkou vládu, nejdůležitějšího spojence Izraele. To vše nyní bohužel nastalo.
Nelze vyloučit, že kdyby Izrael nereagoval takto brutálně, mnohé arabské státy by se distancovaly od Hamásu a proces dialogu mezi umírněnými arabskými státy a Izraelem by pokračoval a situace v celém regionu by mohla vypadat jinak. To jsou však jen spekulace - nyní jsou tyto naděje zmařené.
Více než milion Izraelem vysídlených lidí je vystaven akutnímu hladomoru a přežívá bez úkrytu, bez přístřeší, bez zdravotní péče a bez humanitární pomoci. Mezinárodní soudní dvůr OSN vyzval 26. 1. Izrael k okamžitým opatřením, umožňujícím poskytování humanitární pomoci obyvatelům Gazy a žádá Izrael, aby se vyvaroval genocidního jednání. Prakticky celý civilizovaný svět, včetně spojenců Izraele, jako je vláda USA, důrazně varuje Izrael, aby ustal v eskalování násilí, aby umožnil mezinárodním organizacím pomáhat obětem obou stran a dohlížet nad tím, aby se žádná strana nedopouštěla zločinů. Zdaleka ne všechny zničené domovy, nemocnice, školy, kostely a kláštery byly úkrytem teroristů, tisíce civilních obětí jistě nebyly jen jejich „živými štíty“. Jestliže Netanjahuovi jestřábi podlehli pokušení „vylít s vaničkou i dítě“, zbavit se se nejen teroristů Hamásu, nýbrž násilně vyřešit „problémy s Palestinci“, je to možná z jejich hlediska pochopitelné, avšak z hlediska mezinárodního práva neospravedlnitelné. Mrzí mne, že palestinští křesťané, s nimiž jsem v kontaktu a kteří mohli být zprostředkovateli mezi Palestinci a Izraelci, nyní jednoznačně stojí na straně Palestinců – ano, i palestinských radikálů. Viděno v širším a dlouhodobějším horizontu, je třeba si položit otázku, zda Netanjahuova politika neuškodila Izraeli nakonec víc než Palestinci.
Státní sekretář Svatého stolce kardinál Parolin jasně vyjádřil postoj Vatikánu: Izrael má právo na obranu, ale pokud jeho vojenské akce v Gaze už stály 30.000 životů, nelze jej ospravedlňovat jako přiměřený. Podobně se vyjadřuje latinský jeruzalemský patriarcha kardinál Pizzaballa: „Válka a bomby nikdy nevyřešily problémy, spíše vždy vytvářejí nové“.
Plně sdílím spravedlivý a vyvážený postoj papeže Františka. Zlo vítězí tam, kde dobří přejímají jeho styl. Na desetitisíce civilních obětí izraelské armády nelze cynicky reagovat tím, že je nám to sice líto, ale že je přece v každé válce normální, že trpí i nevinní civilisté, „když se kácí les, tak lítají třísky“ - a všechna vina padá pouze na toho, kdo si začal. Všechnu vinu nenese pouze ten, „kdo si začal“, nýbrž i ten, kdo nedokáže včas přestat roztáčet spirálu odplaty a pomsty. Budeme-li se řídit zásadou oko za oko, bude brzy celý svět slepý. Evangelium mluví jasnou řečí.
Jednostranný postoj naší vlády, neochota nebo neschopnost vidět obě strany věci, je v mezinárodním kontextu anomálií. Proto jsem podepsal – spolu s otcem biskupem Malým a desítkami českých osobností zejména z akademického prostředí a obránců lidských práv petici, vyzývající českou vládu, aby namísto jednostranné podpory izraelské politiky zvážila také druhou stránku věci a zasazovala se za řešení humanitární krize v souladu s postoji OSN. Za každým slovem té petice stojím. Žádná petice však nemůže zohlednit naprosto všechny aspekty. Je proto přirozené a zcela legitimní, že se vyskytly i petice, vyjadřující opačné stanovisko. Navázal jsem přátelskou výměnu názorů s autory první petice, podporující vládní politiku. Tyto dialogy byly pro mě nadějným znamením, že i lidé s odlišnými názory na konkrétní politické otázky mohou mít k sobě vzájemnou úctu. S hlavní signatářkou té petice Věrou Roubalovou jsme se shodli, že respektujeme odlišnost našich perspektiv a vnímáme je ne jako konfrontaci, nýbrž jako doplnění. V podstatném se shodujeme: Všem nám jde o to, aby rukojmí byla propuštěna, aby ustalo vraždění, víme, jaká řešení jsou špatná, zároveň si však musíme přiznat, že nikdo nejsme schopni nabídnout spolehlivý recept na obnovení míru.
Nepříjemně mě však překvapil tón, který vnesla do debaty tzv. Valentýnská deklarace, kterou vydali dva bývalí představitelé naší církve, Dominik Duka a Petr Piťha. Tato „deklarace“ je v naprostém rozporu se stanoviskem papeže Františka a Svatého stolce. Kromě toho, že bagatelizuje oběti konfliktu, tak její autoři měli zřejmě potřebu veřejně urážet své spolubratry, duchovní (tedy i mne a biskupa Malého), kteří podepsali původní dopis vládě; mluví o nás jako o lidech, „kteří nemají úctu k pravdě“. I tato slova kromě dvou duchovních v důchodu, několika pravicových politiků a bývalého předsedy komunistické strany podepsalo k mému překvapení několik lidí, kterých si vážím.
Ano, svět je dnes bolestně rozdělený, rozdělení zasahuje i křesťany, a to nikoliv mezi církvemi, nýbrž uvnitř nich. Svatý Ignác nabádal křesťany, aby o lidech, kteří s nimi nesouhlasí, vždy předpokládali, že i když se třeba mýlí, mají dobrý úmysl. V církvi, jak opakuje papež František, je oprávněná různost mnoha názorů a synodální reforma má vytvářet prostor pro otevřený dialog ve vzájemné úctě, naslouchání, rozhovoru bez urážek a předpojatostí. Nemoci církve začínají tam, kde názorová pluralita přechází na osobní rovinu. Právě vyjádření názoru na složitý konflikt ve Svaté zemi mohl být příkladem toho, že různá hlediska na nejednoznačné problémy mohou být vnímána jako cenný příspěvek do demokratické diskuse.
Zkusme v kající době postní naslouchat druhým, diskutovat a třeba i polemizovat s nimi, ale nikdy jim nepodkládat špatné motivy nebo jim dokonce přičítat „neúctu k pravdě“. Mnohá zla v církvi povstala z klerikalismu, jehož typickým rysem je arogantní nárok na majetnictví pravdy. Jen Ježíš může říci: Já jsem pravda. My nejsme Ježíš, jsme jen na cestě následování a na cestě stálého hledání pravdy. Ano, leckdy vidíme některé události z jiného úhlu pohledu, ale právě ta různost nás může přiblížit k spravedlivějšímu, méně jednostrannému vidění. Z české křesťanské tradice zaznívá výzva: Pravdu každému přejte!
Modleme se tedy nejen za mír ve Svaté zemi, pokojné spolužití mezi Izraelci a Palestinci, ale také za pokoj a vzájemnou úctu v naší církvi.
