Nikdy jsem nepochyboval, že Václav Klaus je člověk, který se s vynaložením obdivuhodného úsilí a schopností snaží uskutečnit myšlenky, o jejichž správnosti a prospěšnosti pro tuto společnost je upřímně přesvědčen. Nikdy jsem se však nevyhnul pochybnosti o tom, zda ony myšlenky mají skutečně tu kvalitu, kterou jim Klaus přičítá. Anebo jsem mu nesprávně rozuměl? Od státníka - na rozdíl od řadového politika - máme právo očekávat, že vydá počet nejen z praktického dopadu, nýbrž i z filozofických východisek svého působení. Je to zvláště potřebné v době, kdy mnozí z těch, kteří u nás rozhodují o závažných věcech veřejného života, přišli do styku s filozofií a společenskými vědami jen v karikaturní podobě kursů marx-leninismu; kladu si otázku, kolik našich politiků ví, že filozofie není "ideologie", na níž je možné se rituálně odvolávat, nýbrž pramen tvořivého myšlení, umožňující vidět věci z různých stran, uvědomovat si širší kontexty a také lépe rozumět myšlení druhých. Klaus nepředložil žádný systematický výklad své politické filozofie; jsme tedy odkázáni na občasná "vyznání víry" uprostřed jeho mnoha textů. Jeho článek "Co dřív - svoboda nebo dobro?" (MFDnes..) patří v tomto ohledu k jeho textům nejzajímavějším a nejvstřícnějším.
Prezident v něm vyzývá k otevřené filozoficko-politické diskusi, bez níž nemůže dobře fungovat demokratická společnost. Tentokrát nedémonizuje ty, o nichž se vícekrát vyjádřil, že "patří na druhou stranu barikády", ba dokonce je chválí za "pevný názor" a myšlenkovou konzistentnost. Především je třeba ocenit, že Václav Klaus sám v závěru svého článku překonává "barikádnické myšlení" konstatováním, že věci nelze zjednodušovat, neboť i významní autoři, které rád cituje nevyznávají samospasitelnost tržního mechanismu, nýbrž důrazně hájí "něco navíc". Snad je to jakýsi korigující dovětek ke Klausově nedávné americké přednášce - jím uznávaní autoři, jako je například teolog a neokonzervativní politolog Michael Novak, opravdu nejsou ekonomickými deterministy, nýbrž "morálními ekology", studujícími hodnotové předpoklady vzniku a rozvoje politické a ekonomické kultury komunikace.
Při pozorném čtení prezidentova textu nám však nemohou ujít přinejmenším dvě "vady na kráse" zmiňovaného článku. První pomiňme jako úsměvnou drobnost: když se Václav Klaus neubrání svému zlozvyku podsouvat svým oponentům elitářskou pozici těch, "kteří vědí jak na to" a kteří se považují "za ty chytřejší z nás, kteří si myslí, že nás všechny mohou svým myšlením vyvést z omylů", unikne mu, že nikoliv oni, nýbrž on sám o několik odstavců výše vyvyšuje své vlastní názory z roviny mínění na piedestal vědění, slovním obratem: "stalo se módou tvrdit…ale já vím, že tomu tak není."
Druhá námitka je však vážnější: je tomu opravdu tak, že "podstatou všech našich sporů" , která se pak promítá do všech politických diskusí, je - jak Klaus tvrdí - otázka, zda svoboda ("svoboda trhu v nejširším slova smyslu") je pramenem zodpovědného chování či zda respektování morálky je naopak předpokladem zodpovědného zacházení se svobodou a dobrého fungování politické a hospodářské demokracie? Má-li toto být tématem závažné intelektuální diskuse, k níž prezident vyzývá, je třeba nejprve upozornit na to, že sama otázka je jím nesprávně položena. Takto vymezená debata by se pak nejspíš podobala rozpravě, zda byla dřív slepice nebo vejce.
Copak se opravdu najde někdo, kdo by (200 let po Kantovi) popíral, že svoboda je předpokladem mravního jednání, kdo by (generaci po Eriksonovi a Piagetovi) nevěděl, že odpovědnost zraje v procesu učení či kdo by vážně tvrdil, že lidem nelze dopřát právo měnit instituce, dokud je předem nějaký moudrý vůdce a "majitel pravdy" nevyškolí podle obrazu svého? Z nás, které Klaus pochválil za konzistentní a pevný názor, protilehlý jemu vlastnímu, takový arogantní naivka určitě nikdo není - to bychom si ani nezasloužili jeho pozvání k diskusi. Anebo k té rozpravě můžeme být přizváni až poté, co se naše výchozí pozice zkarikuje k nepoznání? To by pak ale ztěží byla ona "férová diskuse" se vzájemným respektem a nasloucháním.
Stejně tak si nedovedu představit, že by Václav Klaus - na to si ho přes všechnu názorovou různost příliš vážím - opravdu věřil, že lidské chování je "vedlejším produktem samotného žití", přičemž toto žití je v předchozí větě doslova definováno jako "fungování v rámci anonymních společenských institucí, jako je trh". Kdybychom zde chtěli vzít Klause za slovo, pak bychom jej asi museli považovat za ekonomického deterministu blízkého schématům marxismu-leninismu, pouze "s obráceným znaménkem". Nechce se mi však věřit, že by Václav Klaus zastával pozici, kterou Jan Vodňanský kdysi nazval "pohádkou o základničce a nadstavbičce". Lidské mravní jednání přece není "vedlejší produkt", nýbrž podstatný projev svobodného života - a ten zas není formován primárně "anonymními institucemi jako je trh", nýbrž v daleko větší míře "neanonymními" , naopak velice personálními sociálními strukturami, jako je na prvém místě rodina a pak celé ono pletivo občanské společnosti, v níž se "biologický jedinec" stává sociální bytostí, dříve než zaujme své místo na trhu práce.
Tomuto tématu přece právě Klausem citovaný Michael Novak věnoval své základní dílo - mluví o rodině jako srdci systému svobodné společnosti, jejíž dynamiku pak tvoří souhra a zároveň rozlišení tří pilířů demokracie - politických, hospodářských a morálně-kulturních institucí. Právě tento kulturní kontext spojení svobody a odpovědnosti mnozí konzervativně-liberální autoři zdůrazňují jako předpoklad toho, aby se ekonomické a politické struktury neprůhledně nepropojovaly a trh se nestal anonymní džunglí, nýbrž organickou součástí skutečně demokratické kultury vztahů. Ostatně názor, že odpovědné chování je produkt politicko-ekonomických poměrů, vyvrací sám život: což nevíme o lidech, kteří se chovali odpovědně v době nesvobody a naopak o těch, které svobodný trh "nezdisciplinoval"?
Podstatou sporu je tedy spíš filozofické pojetí člověka. Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že proces privatizace sám nevyprodukuje mechanicky jako svůj "vedlejší produkt" onoho svobodného "svéprávného jedince", podobně jako proces socializace nevyprodukoval slibovaného solidárního "člena kolektivu". Ono izolované individuum, jehož morálka má být zplozena mechanismem trhu, považuji za podobně prázdný ideologický konstrukt, jako byl marxistický "nový socialistický člověk". Proti těmto oběma abstraktům kladu osobu, od níž nelze oddělit jak onu vnitřní dimenzi svědomí a poznání, dotvářeného v trvalé interakci se světem, tak dimenzi sounáležitosti k druhým a spoluzodpovědnosti i za ně. Možná, že tyto dvě dimenze lidství, jimiž člověk transcenduje - ale zároveň ovlivňuje - své "ekonomické fungování" patří k onomu "navíc", jehož existenci v závěru své stati nakonec připouští i Václav Klaus. Spor - a možná ne nutně formou rozzlobené polemiky, nýbrž jako příležitost hledat pravdu z různých úhlů pohledu, jak to filozofie umožňuje a demokracie nutně potřebuje - spočívá spíše v otázce po povaze a úloze tohoto "navíc". Uznáním onoho "navíc" totiž překračujeme "ideologii" - tento pojem je běžně užíván pro uzavřené myšlenkové schéma ve službě mocenských zájmů jedné skupiny - a dostáváme se na půdu kritického myšlení, potřebného pro kultivaci "otevřené společnosti". Ano, diskutujme o tom.
(vyšlo zkráceno v MF Dnes 23.2.2004)
