Vraždy ve Francii mne hluboko zasáhly a nutí k promýšlení mnoha věcí, o nichž by – až pomine vlna emocí – měla být vedena vážná debata.
Hluboce se solidarizuji se všemi, kdo odsuzují jakékoliv projevy násilí a nesnášenlivosti, vraždy jsou neospravedlnitelné. Před chobotnicí „Islámského státu“ a jejími chapadly v podobě teroristických bojůvek nelze ustupovat. Vážím si však těch, kdo i v nynější emocionálně vypjaté situaci dokáží s chladnou hlavou rozlišovat mezi islámem a mezi extrémisty, zneužívajícími symboly a rétoriku islámu, a kdo se umí jasně vymezit jak vůči terorismu, tak vůči nepřiměřeným reakcím na terorismus v podobě šíření nenávisti vůči muslimům a pogromistických nálad vůči menšinám a imigrantům, kteří s terorismem nemají nic společného. Je třeba říci „ne“ jak terorismu, tak populistům, kteří ze strachu z islámu chtějí získávat politické body.
Co mne však uvádí do rozpaků, je snaha oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury. Pokud prezident Hollande nazývá redaktory Charlie Hebdo „našimi hrdiny“, ukazuje se tím mělkost a prázdnota nejen tohoto politika, ale také politické kultury, kterou reprezentuje. Když jsem viděl „karikatury“ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku. Přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami.
Ještě jednou: naprosto nesouhlasím s násilím a ničím nechci zlehčovat a omlouvat vinu vrahů, ta je neospravedlnitelná. Možná patří k svobodné kultuře i prostor pro dekadenci, nevkus a laciné provokace; ale hájíme-li svobodu kultury proti násilí a nenávisti, asi bychom se měli vyvarovat druhého extrému, totiž toho, abychom oslavovali dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury a naší svobody: k svobodě patří zodpovědnost.
Je zdravé, je-li lidská stránka náboženství předmětem humoru, a humor jistě může být legitimní zbraní proti nelidské podobě náboženství, která ve jménu posvátného vraždí; ale pokud by náboženstvím budoucnosti měl být všepohlcující průmysl zábavy a stav, v němž nikomu není nic svaté, pokládám za svou povinnost varovat také před tímto cynickým trendem naší západní kultury.
Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.
(publikováno v LN 12.1.2015, str.10)
