T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

K věcem veřejným

SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)

Domácí žabomyší války je užitečné sledovat s pořádným odstupem – nad tím, co by mne doma zřejmě rozčilovalo, se nyní během několikaměsíčního pobytu na amerických univerzitách jen usmívám. Patří k tomu i doznívající bitva mezi zastánci a odpůrci znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jakkoliv se v této chvíli zdá, že věc je ukončena, celý spor obnažil postoje, které trvají, a proto stojí za zamyšlení.

Mám pocit, že obě strany sporu sdílejí komicky nesmyslnou představu, že znovupostavení sloupu může nějak zvýšit religiozitu, či přesněji vliv katolické církve u nás. Jedni to snad očekávali s nadějí, druzí se toho obávali a předem hlasitě protestovali – v obou případech ale zbytečně. Postavením sloupu by se český národ nestal ani o chlup katoličtějším, než je nyní. Pohne-li snad něco specifickou „plachou zbožností“ české duše, kopie barokního sloupu na náměstí to patrně nebude.

Zbývá otázka, zda by se obnovou sloupu společnost stala trochu kulturnější a tolerantnější, protože jeho vandalské zničení byl nekulturní akt fanatiků a lůzy. Na druhé straně jsem si však dovedl živě představit slavnost odhalení sloupu jako pitoreskní setkání dvou reliktů minulosti: na jedné straně tělnatý prelát ve zlatě s barokní kaditelnicí, na druhé straně doruda rozběsněná Lenka Procházková s okovaným cepem a standartou: „Zasadíme zase ránu / proradnému Vatikánu!“ Nad tím vším by spínala ruce líbezná Bendlova madona s očima obrácenýma raději k nebesům: Kam se to, mé děti, vracíte? Scéna by to byla nepochybně atraktivní pro bulvární média na jeden večer, avšak stěží by znamenala důležitý obrat v duchovních dějinách země.

Do sporu horlivých bojovníků za sloup a jejich rozčilených odpůrců jsem se nezapojil. Ačkoliv bych se sám zařadil spíše mezi „umírněné podporovatele“ obnovy, dávám zapravdu oběma stranám v mnohém (kromě již vzpomenuté sdílené iluze o duchovním efektu celé kauzy). Zničení mariánského sloupu byl totiž nepochybně barbarský projev protikatolického afektu, který spolu s protiněmeckými a protižidovskými stereotypy tvořil nesvatou trojici předsudků, provázejících český nacionalismus na rozhraní 19. a 20. století; později byl využíván a dodnes je přihříván komunisty a jejich souputníky.

Pokud by obnovení sloupu bylo znamením, že česká společnost z této neblahé zátěže minulosti už vyrostla a vzala na vědomí, že katolická církev za papeže Františka se od dob Františka Josefa dosti změnila, sloup upřímně vítám. Pokud by však – jak se nyní zdá – celá tato kauza jen ukázala, jak v těch trapných předsudcích minulosti stále vězíme, pokud by je spíš rozjitřila, než uzdravila, pak bych také radil napřít úsilí k morální obnově společnosti poněkud jiným směrem. Pokud by střed staré Prahy zkrášlila jeho dávná vertikála, byl bych rád; nestane-li se to, tak se tam nadále jako už po léta v duchu pomodlím zdrávas za svůj národ, aby svou duchovní vertikálu neztratil. Národ i církev nepochybně přežijí obě varianty.

Silným argumentem zastánců obnovy sloupu je to, že důvod k jeho odstranění byl lživý. Sloup opravdu nebyl postaven na oslavu bělohorské bitvy, nýbrž jako projev vděčnosti za zachránění Prahy před ničivým nájezdem švédských vojsk; za uhájení města a záchranu své barokní krásy v roce 1648 vděčí Praha především statečným jezuitům a jejich studentům z Klementina (odkud 30 let předtím byli jezuité za stavovské vlády vyhnáni).

Na druhé straně měla však historie sloupu pokračování s jistou jedovatou příměsí. Část fašizujících katolíků za druhé republiky vnímala porážku československé demokracie jako zasloužený trest za prvorepublikové protikatolické nálady, jejichž symbolem bylo pro ně právě zničení mariánského sloupu. Josef Švejk by jejich pozici vyjádřil drsně: Urazili jste nám Panenku, tak tady máte přes držku. Pokud by se bitvy o sloup ujali dnešní pohrobci druhorepublikové katolické pravice, marnící své životy běsněním na internetových stokách, nemyslím si, že by takoví zastánci Matku Boží příliš potěšili.

Závěrem: Domnívám se, že rozhodnutí o obnově či neobnově sloupu se mělo spíš než přestřelkami sršatců mezi ultrakatolíky i neotábority řídit věcnou expertizou architektů a historiků umění. Vnímejme sloup esteticky, a ne ideologicky, nedělejme z něho projekční plátno sporů dávné minulosti. Bude-li debata pokračovat, zbavme ji emocionálního balastu. Možná že by se představitelé církví v ní – na té či oné straně – angažovat raději neměli. V tomto sporu jde dnes o cennou uměleckou památku a nic dalšího bychom do toho promítat neměli: zápas o duši národa a vertikálu naší duchovní kultury probíhá přece jinde.


publikováno v LN 19. 9. 2017 a na serveru Lidovky.cz

K věcem veřejným

NEVZDÁVEJME SE KRITICKÉHO "ALE" (březen 2024)
.
POLITIKA „ZUB ZA ZUB“ ODPORUJE EVANGELIU I ZDRAVÉMU ROZUMU (únor 2024)
.
CO NÁM ŘÍKÁ TENTO ČAS? (březen 2020)
.
KŘESŤANÉ A VZEDMUTÍ OBČANSKÉ NELHOSTEJNOSTI (červen 2019)
.
VÝKŘIK DO SVĚDOMÍ (leden 2019)
.
ČAPEK JAKO VYCHOVATEL (prosinec 2018)
.
VSTUPUJEME DO 30. ROKU SVOBODY (listopad 2018)
.
KLAUS HÁJÍ NEOBHAJITELNÉ (říjen 2018)
.
PRODAVAČI STRACHU (říjen 2018)
.
CO JE PRAVDA? (březen 2018)
.
POVOLEBNÍ ÚVAHA (únor 2018)
.
NAROZENINY PAPEŽE FRANTIŠKA (prosinec 2017)
.
SLOUPOVNÍCI A JEJICH NEPŘÁTELÉ (září 2017)
.
STRAŠIDLO POPULISMU V GLOBALIZOVANÉM SVĚTĚ (červen 2017)
.
ÚNOR 1948 A JEHO NEBLAHÉ DĚDICTVÍ (únor 2017)
.
ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ (leden 2017)
.
ZÁPAS O NADĚJI PO AMERICKÉ VOLBĚ (listopad 2016)
.
HLAS ZE SRDCE EVROPY - výzva k společné odpovědnosti (červen 2016)
.
15. června 2016
A VOICE FROM THE HEART OF EUROPE – an appeal for joint responsibility
.
Udavačům a mystifikátorům neodpovídám (Otevřený dopis redakci Parlamentních listů)
.
NENÍ ATEISTA JAKO ATEISTA (listopad 2015)
.
O UPRCHLÍCÍCH I SEBEVRAŽEDNÉM DEMOKRATICKÉM SKOKU (říjen 2015)
.
ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ (září 2015)
.
PŘÍPAD CHARLIE (únor 2015)
.
10 ODPOVĚDÍ NA OTÁZKY PETRA HONZEJKA (leden 2015)
.
EVROPA VS. MUSLIMOVÉ. MAŘÍME HISTORICKOU ŠANCI (leden 2015)
.
PROČ NEJSEM CHARLIE (leden 2015)
.
KAMBERSKÝ, PODEJTE MI INDEX! (srpen 2014)
.
DESET ZÁSAD – VIZE PRO BUDOUCNOST DEMOKRACIE V ČR
.
DIALOG O POVOLEBNÍ SITUACI (únor 2013)
.
KLAUS K OLTÁŘI NEPATŘÍ (říjen 2011)
.
PARÁDA RŮŽOVÉ HRDOSTI (srpen 2011)
.
MODLITBA ZA JIŘINU ŠVORCOVOU (srpen 2011)
.
OTÁZKA PILÁTOVA (duben 2011)
.
K VOLEBNÍM VÝSLEDKŮM 2010 (červen 2010)
.
TENTOKRÁT PODPORUJI KLAUSE (únor 2006)
.
VELKÝ BRATR A ZVÍŘECÍ FARMA (září 2005)
.
KLAUSOVA POLITICKÁ FILOZOFIE - A "NĚCO NAVÍC" (únor 2004)
.
VÁLKA MEZI METAFOROU A REALITOU (září 2002)
.
POCHODEŇ 2003? (únor 2002)
.
O (NE)PŘESADITELNOSTI DEMOKRACIE NEBO KULTURNÍ EKOLOGIE OTEVŘENÉ SPOLEČNOSTI (říjen 2001)
.
NEŽ SE NÁM SVĚT ZNOVU STANE DOMOVEM (září 2001)
.
PROČ NEJSEM CTITELEM VÁCLAVA KLAUSE (listopad 2000)
.
ZAMEŤME STŘEPY, NE VŠAK TÉMATA (září 2000)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

ČKA: Project Templeton
e-mail: projekt.templeton@gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

člen poradního výboru Evropské hodnoty

člen expertní rady Gymnázium Paměti národa

vicepresident
Council for Research ...

Myšlenka na den

Ano, obávám se a straním se „neochvějných“, protože z nich cítím chlad smrti a nepřátelství k životu, k jeho pohyblivosti, teplu a rozmanitosti; vyhýbám se jim, protože prostě nevěřím deklarované pevnosti jejich víry. Nemohu si pomoci, za jejich úporností cítím křečovitě potlačované otázky a nezpracované problémy, nevyřešené vnitřní konflikty, kterým se marně snaží uniknout do bojů s „jinak smýšlejícími“.