Každoročně na Velký pátek mne při čtení Janových pašijí upoutá scéna soudu před Pilátem. Ježíš doznává, že je opravdu král. Jeho království však není ze světa moci a násilí. Jeho království je království pravdy. „Pravda malé místo má všude ve všem světě,“ zpívá se v jedné staré české kostelní písni. Ježíš přišel, aby se pravdy zastal, aby vydal svědectví pravdě.
Po těchto slovech následuje známá Pilátová otázka: Co je pravda? Myslím, že tu nejde o projev intelektuální zvídavosti člověka, který se zajímá o filozofické otázky. Spíš se mi zdá, že z Pilátovy otázky čiší cynismus moci: Pravda?! Co to vůbec je? Jakou váhu má pravda, co na ní záleží? Ve světě přece rozhodují úplně jiné věci!
Jedním z výrazů, kterým lidé stále častěji označují naši dobu, je doba post-pravdivá, post-faktická. Chce se tím říct, že stále více lidí se dnes řídí jiným věcmi, než jsou fakta, než je pravda. Vážnou otázku po pravdě a pravdivosti si vůbec nekladou.
Poprvé jsem byl s touto mentalitou konfrontován před řadou let, v době tak zvané opoziční smlouvy, mocenského paktu, kterým předsedové dvou velkých stran, Zeman a Klaus, zrušili přirozenou dynamiku politické soutěže mezi vládou a opozicí a doširoka tím otevřeli dveře všeobecné korupci a mocenskému cynismu. Tenkrát jsem debatoval v jedné televizní diskusi s čelnými politiky těch tehdy velkých a mocných stran. Když jsme odcházeli ze studia, zeptal jsem se jednoho z nich: Pane místopředsedo, řekněte mi prosím, když už hovoříme jen mezi sebou, vy přece víte, že to, co jste před kamerami nyní celou hodinu tvrdil, není vůbec pravda? Podíval se na mne jako na malého naivního kluka. „Pravda?“ řekl s opovržením, jako by se jednalo o sprosté slovo. „ Já přece mluvím ke svým a ona zase ke svým“. Jinými slovy: My politici máme zjištěno, co chtějí slyšet naši potencionální voliči – tak jim to říkáme a oni nám dají své hlasy. Takhle prostě to funguje. Nás vůbec, ale vůbec nezajímá, co je pravda.
Pochopil jsem, proč Ježíš na Pilátova slova neodpověděl. Kde je sama pravda v nevážnosti, tam jsou všechna slova zbytečná.
Už řadu let dostávám každý den v elektronické poště řadu senzačních zpráv, týkajících se hlavně nebezpečí ze strany migrantů a islámu vůbec. Včera mi zas přišla jedna zcela typická: fotografie velkého chrámu pod lešením a k tomu rozčilený hlas z takzvaného alternativního rádia tvrdí, že jde o jasný důkaz, že uprostřed Mnichova se na rozkaz kancléřky Merkelové křesťanské chrámy přebudovávají na mešity pro uprchlíky – a tohle chystá EU i pro další země. Zachraňte naší zemi před uprchlíky a muslimy! Přeposláno několika tisícům lidí a ti k tomu připojují své vyděšené a rozhořčené komentáře.
Pro návštěvníka Mnichova nebylo těžké poznat, že jde o fotografii běžné opravy fasády věže mnichovské katedrály – celá ta poplašná zpráva je od začátku až do konce kompletně vylhaná. Dal jsem si práci a pozorně prohlédl dalších asi 20 podobných zpráv – všechno stejná lež. Původním zdrojem byly dva z několika desítek serverů, které ve službách ruských dezinformačních centrál chrlí každou hodinu falešné zprávy, tzv. fake news. Rusko, které je na tom ekonomicky bídně, investuje miliardy do této mašinérie lži – je to součást hybridní války Ruska vůči Západu (tedy i naší zemi) s cílem oslabit důvěru v Evropskou unii a v transatlantické obranné společenství, rozvracet a rozeštvávat jednotlivé společnosti, šířit paniku a hysterický strach – a podporovat demagogické politiky s diktátorskými sklony, kteří se staví do role ochránců před zveličenými hrozbami. Komentáře pod těmito zprávami a výsledky voleb (parlamentních i prezidentských) svědčí o tom, jaký vliv tyto dezinformace mají. Opravdu je tolik lidí ochotno naletět něčemu, co se při minimu kritického zamyšlení ukáže jako primitivní podvod? Nebo snad lidem opravdu přestalo záležet na tom, co je a co není pravda, a jsou připraveni přijímat a šířit cokoliv, co odpovídá jejich emocionálnímu, nikoliv racionálnímu postoji – pocitům zloby a frustrace z příliš složitého světa?
Když jsem se e-mailem zeptal jednoho z těch mnoha neznámých, kteří mi ten zfalšovaný obrázek poslali, zda vědomě ohlupuje lidi, anebo zda sám se stal obětí cynických obchodníků s lidskou hloupostí a vystrašeností, odpověděl mi jen obvyklými nadávkami. Populističtí politici – nejen u nás a v postkomunistickém světě, avšak i v zemích s dlouhou demokratickou tradicí, vzpomeňte na brexit a volbu Donalda Trumpa – vítězí tím, že přesně vyjadřují to, co si myslí lidé, kteří nemyslí.
Bylo zajímavé pozorovat, kteří politici se zuřivě bránili návrhu zřídit instituci, která by se současné internetové ofenzivě lži postavila a systematicky odhalovala podobné podvody a ukazovala fakta. Byli to zejména ti, které tento cynický stroj lži a falešných zpráv vynesl do jejich pozic, včetně té nejvyšší.
Ne, nechci se prostě spokojit s tím, že zkrátka žijeme v době post-pravdivé, že Pilátův úšklebek i místopředsedova cynická politická prohnanost i Putinovy velkokapacitní továrny na lež a strach budou slovo pravda vyslovovat se štítivostí a výsměchem.
Ano, pravda má v této době opravdu malé místo v našem světě. Už nejen v Putinově Rusku, ale i v sousedním Slovensku novináři, snažící se odhalit fakta, zakrývanou a vysmívanou pravdu, riskují své životy. Vzpomeňme na nedávnou vraždu mladého odvážného slovenského novináře. I u nás přátelé lži z nejvyšších pater moci nevybíravě útočí na svobodu a nezávislost veřejných médií.
Pravda – co to vůbec je? Co na ní záleží?
Ten, který jediný směl říci „Já jsem pravda“, královský svědek pravdy, zemřel na kříži. Mocnosti zla, napsal Jan Zahradníček, jeden z mučedníků pravdy v komunistické říši lži a násilí, se vždycky snažily, aby dějiny skončily odpolednem Velkého pátku. Bílá sobota je den hlubokého mlčení. Zdá se, že násilí zvítězilo.
Avšak velikonoční příběh nám znovu a znovu říká, že temné síly lži a cynické moci nebudou mít poslední slovo. Žádný kámen není tak těžký, aby nemohl být jednoho rána odvalen.
Požehnané Velikonoce, přátelé!
Psáno pro Radio Proglas jako velikonoční Komentář týdne, vysíláno poprvé 31. 3. 2018
