Můj příběh s Čapkem
Dovolte mi osobní vyznání: Karel Čapek je pro mne víc, než jen mým oblíbeným spisovatelem. Narodil jsem se do „čapkovského světa“ a byl v něm vychován.
Mého otce seznámil s Čapkem jeho nejlepší přítel Zdeněk Bořek Dohalský, Čapkův kolega z redakce Lidových novin, později popravený nacisty. Po Čapkově smrti o Vánocích 1938 požádala na návrh Ferdinanda Peroutky Čapkova rodina mého otce, aby se ujal pořádání spisovatelovy pozůstalosti a po roce 1945 také literární pozůstalosti jeho bratra Josefa. To určilo hlavní náplň života mého otce až do jeho smrti v roce 1975.
Na počátku byla velká černá truhla, do níž si Čapek po léta ukládal výstřižky svých článků v různých novinách (bohužel bez udání pramene a data) a také nepublikované rukopisy; nazýval ji „literární hřbitovy“. Úkol zpracovat tyto materiály připadl otci ve velmi nevhodné době – za německé okupace byly archivy zavřeny a otec se do nich dostal jen díky mnoha známostem v knihovnickém světě. Krátce po válce došlo k novému mrazivému období stalinismu. Na počátku padesátých let otec z politických důvodů ztratil své místo na ministerstvu osvěty, kde pracoval se svým přítelem básníkem Františkem Hrubínem, a až do svého penzionování působil jako knihovník v Národní knihovně v Klementinu; z okna se díval na kostel Nejsvětějšího Salvátora, který se pak po 35 letech stal zas mým působištěm. Mravenčí práce při vyhledávání Čapkových textů, publikovaných pod nejrůznějšími pseudonymy, přinesla své plody. Když sovětští literární historici začali oceňovat Čapka, i českoslovenští komunisté poněkud uvolnili cenzurní klatbu nad Čapkovým dílem. Z velkého množství knih, které během let vyšly pod Čapkovým jménem, většinu Karel Čapek nikdy neviděl: sestavil je můj otec z dosud knižně nepublikovaných textů. Některé knihy však mohly vyjít až za Pražského jara 1968 a určité texty, například známy Čapkův článek Proč nejsem komunistou, až dlouho po otcově smrti, po roce 1989. Můj otec měl hlavní ideový podíl také na vytvoření Muzea bratří Čapků v Malých Svatoňovicích a Památníku Karla Čapka na Strži u Dobříše.
Během okupace byly Čapkovy rukopisy uloženy v sejfu jedné pražské banky a také v nuselském bytě mých rodičů. Když na konci války dopadla do blízkosti našeho domu nevybuchlá bomba a dům byl vyklizen, můj otec se tam v noci tajně vrátil a jediná věc, kterou s velkým rizikem zachránil, byly „krabice s Čapkem“. Otec budoval rozsáhlý čapkovský archiv až do své smrti v roce 1975 – proto se náš byt po několik desetiletí stal Mekkou čapkovských badatelů z domova i ze zahraničí. Zde jsem také poprvé potkal mladého Václava Havla, když se zabýval dílem Josefa Čapka.
Dobře si pamatuji na mnohé návštěvy u Olgy Scheinpflugové v Čapkově vile na Vinohradech, zejména na místnost, v níž se kdysi odehrávala setkávání „pátečníků“ kolem T. G. Masaryka. Tehdy jim ještě nikdo nenadával „pražská lumpenkavárna“, byť už tehdy populisté, komunisté i čeští fašisté tuto společnost prozápadních demokratů a humanistů nenáviděli stejně jako jejich ideoví dědici dnes. Když se Václav Havel stal prezidentem, obnovil tuto tradici otevřených debat prezidenta s kruhem intelektuálů různého zaměření; scházeli jsme se po léta a společně přemýšleli a diskutovali pravidelně ve vile Amálie v parku lánského zámku.
Po Masarykově smrti a zejména po Mnichovu se nenávist fašizujících kruhů, které Masaryk nazýval patologická sedlina společnosti, obrátila zejména vůči Čapkovi. Nenávistné kampaně v tisku, bohužel i v katolickém tisku a ze strany jistých katolických kruhů a vulgární anonymní útoky demagogů Čapka nakonec uštvaly k smrti. Už tenkrát existoval „katolicismus bez křesťanství“, záměna víry za politickou ideologii, uhranutou idealizovanou minulostí a snažící se křečovitě bránit společenskému vývoji.
Otec mi jednou dovolil probrat se krabicí, v níž Olga Scheinpflugová schovávala před Čapkem ty nejagresivnější anonymy; když porovnám jejich úroveň a styl, včetně příznačných gramatických chyb, s e-maily, které dostávám v posledních letech já a několik dalších lidí z Havlova okruhu, zdá se mi, jako by to psali stejní lidé – včetně toho, že někteří z nich se hrdě prohlašuji za věřící.
Čapka jsem vnímal jako inspiraci nejen pro jeho lásku k bohatosti, barvitosti a vůni naší mateřštiny, nýbrž i pro jeho veřejné působení. Čapek byl příkladem toho, čemu se dnes říká „public intellectual“, osobnost občansky angažovaná ve veřejném prostoru, sledující a komentující společensko-politické dění, účastná polemik a občanských iniciativ, petic či protestů, dbalá Masarykovy zásady, že základem demokracie je diskuse.
Z dnešního hlediska vidíme, že některé krajnosti politické pravice před válkou vedly Čapka k určitým jednostrannostem – například v případě španělské války, kde se obě strany dopouštěly krutostí, jak katolická inteligence druhé republiky, tak i demokratické kruhy viděly zlo převážně jen na jedné straně.
Přiznávám, že já jsem se na určitou dobu od čapkovské tradice vzdálil. K mé konverzi ke katolické církvi v polovině šedesátých let jistě do určité míry přispěla potřeba vymezit se jak proti komunistickému režimu a jeho ideologii, tak se poněkud emancipovat vůči rodičovské masarykovsko-čapkovské kultuře. Několik let jsem vášnivé hltal v klementinské studovně prvorepublikové katolické časopisy, knihy a články Jaroslava Durycha, Jakuba Demla, Jana Čepa, Karla Schulze a Františka Křeliny, básně Zahradníčka, Renče a Rotrekla, knižní produkci Staré říše i deníky Leona Bloye. První přímý kontakt se západním pokoncilovým katolicismem – výměnný studentský zájezd do Holandska v roce 1967 – ve mně způsobil „kulturní šok“ a vrhl mně do náruče superkonzervativního katolicismu, podobně jako se to stalo mnohým katolíkům po roce 1989. Když dnes sleduji tuto dětskou nemoc konvertitů u řady mladých seminaristů a kněží, s úsměvem čekám, zda z toho také brzy vyrostou. Mně pomohlo setkání s řadou velkých kněžských osobností – Zvěřinou, Mandlem, Mádrem, Boušem – během Pražského jara 1968, které těžké zkušenosti komunistických věznic přivedly na hloubku křesťanství a inspirovaly jejich otevřené a ekumenické chápání víry a církve. Vždy jsem si pamatoval větu Josefa Zvěřiny: náš katolicismus musí být noblesní. K podobné ekumenické otevřenosti jako tito moji učitelé víry i občanské statečnosti v době kulturního disentu a podzemní církve dozrál arcibiskupa Beran kolem roku 1948 a pak zejména v exilu. Když jsem pracoval na pastoračním projektu Desetiletí duchovní obnovy národa, vytkl jsem si za úkol pomáhat k ekumenickému sblížení nejen mezi katolíky a evangelíky, nýbrž i mezi věřícími křesťany a otevřeným sekulárním humanismem Čapkova typu.
Plachá zbožnost
Karel Čapek je výmluvným příkladem toho, co nazývám plachá zbožnost v Čechách či sekulární humanismus s duchovní vertikálou. Mezi profilujícími osobnostmi české kultury 20. století – snad až na kruh „salonních komunistů“ první republiky – najdeme málo výslovných ateistů. Jsou to lidé často s velkou senzitivitou vůči mravním a duchovním hodnotám, o nichž však většinou hovoří s cudnou plachostí, vyhýbají se tradiční církevní terminologii, která už tehdy ztrácela srozumitelnost a věrohodnost. Hledali pro to, co vnímali jako svaté, jiný jazyk.
Čapkův Bůh se nezjevuje v bouři a zemětřesení, spíše v jemném vánku – jako tajemná šlépěj ve sněhu, jako soudce, který nikoho neodsoudí, protože ví všechno, či jako stařeček, který ctižádostivému vynálezci trhaviny radí, aby se věnoval spíše věcem malým, „které by svítily a hřály“. Při pohledu na dnešní komercionalizaci náboženství si často připomínám Čapkovu „Továrnu na absolutno“. Smutně prorocký charakter má i závěrečná scéna Bílé nemoci: humanistický lékař i s kufříkem léků, které by mohly zachránit od zhoubné nemoci, je rozšlapán zfanatizovaným davem. Jak nevzpomenout v dnešní době populismu, který se rozlézá po celé planetě, na Válku s mloky?
Karel Čapek nepodléhal většinovým náladám. „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost,“ říká Písmo. Při pohledu na dnešní politickou scénu si často připomínám Čapkovo rozlišení mezi chytrostí a moudrostí: můžeme říci „chytrý zloděj“, ale nemůžeme říci „moudrý zloděj“; chytrost je vlastnost, zatímco moudrost je ctnost.
V smutných dnech po mnichovské konferenci napsal Čapek dva fejetony ve formě modlitby: „Modlitbu tohoto večera“ a „Modlitbu za pravdu“.
A protože jako mnozí zápasím v této době o naději, opakuji si Čapkova slova, jimiž jsem kdysi končil svůj promoční proslov v Karolinu v době normalizace (a následně dostal zákaz učit na univerzitě, který trval až do pádu režimu): „Pravda je víc než moc, protože je trvalá.“
Psáno pro Katolický týdeník, otištěno v č. 50 - 11. 12. 2018
