S odstupem zahraniční dovolené čtu na internetu ohlášení pražské manifestace gayů a lesbiček a ohlasy na ně. Hradčanský pan Hájek svým výrokem o homosexuálech už posté potvrdil, že si plete roli vysokého státního úředníka s bavičem v bulvárním kabaretu, snažícím se provokovat nestoudností absurdních tvrzení. Jeho hradní pán opětovně v jeho stínu přibrukuje, že si myslí vlastně totéž, jen by to řekl lépe. Co se týče podpory pražských diplomatů té víkendové akci, musím však po delší době souhlasit s Klausem: myslím si o tom vlastně totéž, jen bych to řekl jinak. To, že organizace „G and L“ jsou v dnešním světě vlivná politická lobby s dlouhými prsty v médiích, není paranoidní představa, nýbrž fakt; veřejní činitelé včetně diplomatů se jim neradi staví do cesty. Klausova nonkonformní statečnost v této věci je ovšem poněkud zpochybněna tím, že on po svých mnohých Hájka hodných výrocích na mezinárodním poli už nemá mnoho co ztratit.
Pražský pochod neuvidím ani v televizních zprávách, budu v cizině, hodnotit jej nemohu. Narazil jsem na pár podobných akcí na ulicích evropských metropolí a musím se přiznat, že se mi můj dost konzervativní žaludek obracel nad tím ohňostrojem nevkusu a obscenity. Ale nechci nechat svému žaludku a soukromému vkusu vládu nad svým úsudkem: prostě se mi zdá, že je to kromě juvenilní maškarády výraz rezignace určité skupiny na to, aby byla uznána většinovou společností – tedy jí už jen provokuje. V Čechách je to provokování trochu zbytečné: Češi jsou k homosexuálům většinou velmi tolerantní; i když nevím, zda je to opravdu ctnost tolerance, nebo spíš „laciná tolerance“ lhostejnosti k okolí a důsledek devastace smyslu pro rozlišování hodnot. Rozhodně bych takové akce neradil zakazovat nebo na ně útočit, nejsme naštěstí v Rusku nebo v oné části Polska, naslouchající Rádiu Maryja; pan Bátora a jeho strašidla z D.O.S.T. naštěstí u nás zřejmě zůstanou okrajovou exotickou sektou. Ale nevidím ani důvod, proč by podobné akce měly hledat a nacházet zvláštní úřední, politickou a diplomatickou podporu a potlesk. Proč jim neponechat prostě charakter jedné z okrajových skupinových slavností?
Ve své psychoterapeutické klinické praxi a nyní ve službě zpovědníka jsem poznal zblízka osudy mnoha lidí, s kterými si bez jejich volby příroda zahrála tak, že je touha po intimitě přivádí k lidem stejného pohlaví. Vím o jejich těžkostech a nikdy bych se neopovážil na ně, ani na kvalitu jejich citových vazeb s jejich partnery, házet kameny zatracení. Seč jsem mohl, snažil jsem se, aby pro ně a jejich nemalé problémy byl ve společnosti a hlavně v církvi a křesťanských kruzích větší prostor vstřícnějšího pochopení. Snahy fundamentalistů prohlašovat sám jejich sklon za hřích, odsuzovat je, „léčit je“ či podrobovat exorcismům jako posedlé ďáblem považuji za hřích bigotnosti proti zdravému rozumu, onomu velkému Božímu daru.
Znám zejména v intelektuálních a uměleckých kruzích řadu gayů, kteří se nijak úzkostlivě neskrývají se svým citovým zaměřením, ale nikdy by nešli exhibovat na podobné manifestace, ani by je nenapadlo usilovat o uzavírání úředních sňatků a někteří z nich dokonce považují (podobně jako já) obecné „právo na adopci dětí“ pro stejnopohlavní páry za poněkud nezodpovědné experimentování s dětmi, zvláště když na adopci toužebně čeká spousta manželských párů nebo i rodin (zejména křesťansky motivovaných), ochotných přijmout do stabilního prostředí velké rodiny další dítě z dětského domova. Lidé, o nichž mluvím, mají dost přirozené sebeúcty, sebekritičnosti a jiných důvodů k hrdosti, než aby potřebovali na „parádách hrdosti“ veřejně demonstrovat svou hrdost právě na svou homosexualitu. To, že se člověk chorobně nestydí za svou sexualitu, je dobře; nemusí to však vést až k opačnému extrému, kdy sexualita ztrácí přirozenou ochranu věcí soukromých a intimních.
Možná má nechuť k manifestačním pochodům pramení v dětských vzpomínkách na nucené školní prvomájové parády; nikdo by mne – i když jsem odpůrcem potratů - nedostal ani na křesťanské „pochody pro život“ a podobné akce. Jestliže však plánovaná akce Mladých křesťanských demokratů nebude křečovitou „truc-akcí“ v bátorovském stylu, nýbrž dokáže důstojně a nehystericky připomenout, že to, co v naší společnosti je opravdu ohroženo a co tedy zaslouží víc ochrany a veřejné podpory než homosexuální menšina, které u nás naštěstí nikdo neubližuje, je normální tradiční rodina, pak ji považuji za dobrou. Ti, kteří dokážou i v nestabilní společnosti založit rodinu, zachovat manželskou věrnost, zplodit a dobře vychovat děti a postarat se o staré rodiče, asi opravdu mohou být na co hrdí.
Uveřejněno v LN 12.8. 2011
