Je sebeupálení studenta humpolského gymnásia na Václavské náměstí - při vší míře soustrasti s bolestně zmařeným mladým životem - marginální zprávou pro černou kroniku, anebo nese v sobě nějakou výzvu veřejnosti, kterou bychom neměli přeslechnout?
Čteme-li pozorně text, který mladík po sobě zanechal, jistě můžeme najít náznaky, svědčící pro první možnost - chce se nám rychle odsunout tuto událost do análů patologie. Odkazy na stránky s absurdními výlevy sekty Vesmírní lidé, apokalyptické vidění stavu světa, naivně-utopické návrhy na všenápravu a zmínky o neúnosných osobních problémech opravdu těžko umožňují postavit nešťastného pisatele výzvy do jedné řady s Janem Palachem a Janem Zajícem. Navíc i dějinný kontext je jiný - zejména poměry v naší zemi jsou jistě důvodem k tomu se pořádně dopálit, ne však upálit.
Přesto se přimlouvám za to, abychom s tragickou událostí na Václavském náměstí nebyli tak brzy hotovi. Není to jen jeden výčnělek ledovce, který leží pod hladinou a který bychom opravdu neměli ignorovat? Ten ledovec se jmenuje pocit bezvýchodnosti, ztráta naděje a smyslu a můžeme ho, dokážeme-li pozorně naslouchat, zaregistrovat v myslích nemalé části především nejmladší generace. Některé chlad tohoto ledovce žene k drogám, jiné k sektám, jiné zas do politických uskupení pravého či levého extrémismu. Mnozí raději vegetují na povrchu, z podvědomé úzkosti, aby při trochu důkladnějším ponoru nenarazili na otázky, které by je jen zraňovaly, protože netuší možnost odpovědi.
Netýká se to jen naší společnosti a naší civilizace. Nevede podobné přesvědčení, že náš svět upadl pod vládu Satana, které vyjádřil mladík z Humpolce a jež ho vedlo k agresi vůči sobě samému, jiné mladé muže k tomu, že nasedají do sebevražedných, ale zároveň vraždících letadel a zas jiné k tomu, že obracejí agresivní zbraň vůči svým učitelům a spolužákům?
Jistě: nemáme právo posuzovat mladíka, který - alespoň na té vědomé rovině, kterou vyjádřil svým dopisem - chtěl protestovat proti nárůstu násilí ve virtuálním i faktickém světě kolem nás násilím na sobě samém. Rozhodně ho nechci klást do jedné roviny s teroristy, majícími na svědomí tisíce nevinných životů. Motivy v srdci člověka, který se dobrovolně rozhodne zemřít, bývají spletité a zpravidla ani ten člověk sám, natož kdokoliv druhý, nevidí až na dno duše a není tudíž oprávněn pronášet definitivní mravní soud.
Místo toho bychom však měli hledat odpovědi na onu otázku po smyslu a naději tváří v tvář mnoha zlům našeho světa, kterou komukoli z nás mohou položit jeho děti, žáci či přátelé. Asi bychom neměli předstírat, že vlastníme spolehlivé odpovědi. Určitě bychom neměli nabízet katastrofické vize, jako to dělají ti, kdo vzápětí obratně nabízejí své mesiášské služby. Ale na druhé straně nesmíme ani bagatelizovat tyto otázky, tísnivé pocity a reálné problémy, které mladé lidi - a nejen je - dnes tolik znepokojují. Lidí, kteří - řečeno slovy Ivana Karamazova - chtějí vrátit vstupenku do tohoto světa, kolem nás přibývá. Nemůžeme jim - řečeno slovy jedné poněkud smutné židovské anekdoty - nabídnout nějaký jiný globus. Zkusme pro ně alespoň vytvářet prostředí, kde je o těchto problémech a pocitech možné rozumně a bez zlehčování a zjednodušování mluvit.
Prosloveno v českém vysílání BBC 13.2. 2002, otištěno v čas. Universum, 2002, č. 2 (R XIII)
