Střet západních spojenců s podporovateli islámského terorismu, který na sklonku prvního roku nového tisíciletí vyústil do afgánské války, naznačuje, která témata budou klíčová pro mezinárodní politiku a budoucnost globální civilizace: bude to otázka univerzality či partikularity západní koncepce demokracie a lidských práv a vztah mezi duchovní kulturou a politickým jednáním, chcete-li: mezi náboženstvím a politikou. Bylo by nanejvýš žádoucí, aby tyto otázky, jejichž řešení bude mít nesmírně závažné praktické politické dopady na osud naší planety, byly předmětem kompetentní debaty mezi sociology, politology, religionisty a dalšími odborníky na straně jedné a politickými a náboženskými vůdci na straně druhé; zkratové emocionální odpovědi mohou vést ke katastrofám. Dvojnásob potřebná je tato debata v naší zemi, kde po léta tabuizované téma náboženství je obklopeno fatální neznalostí a předsudky a kde politický diskurs mohou suverénně ovlivňovat lidé, kteří nezodpovědně rozdávají ideologické nálepky a pomalu přestávají rozlišovat mezi komunitarismem a komunismem, sociologií a socialismem, křesťanskou solidaritou a fašistickým korporativismem.
Proto vítám články Jiřího Pehe k širším souvislostem "afgánské krize", byť - jak jsem už dříve naznačil - občas cítím potřebu tyto jeho texty doplnit kritickými poznámkami. Otázka, zda koncepce demokracie a lidských práv, k níž se hlásí západní velmoci, má univerzální platnost či je výrazem pouze jedné dílčí kultury, není otázkou pouze akademickou. Odpovíme-li s Jiřím Pehe a představiteli klasického liberalismu, že tento koncept má univerzální platnost, zdá se, že je logické z toho vyvozovat to, co vyvozuje Pehe: Západ má právo, ba povinnost tento koncept šířit na celém světě, v případě nutnosti i silou zbraní, následovanou ekonomickou pomocí. Odpovíme-li s představiteli multikulturalismu, postmoderního kulturního relativismu a radikálními kritiky západní civilizace, že se jedná jen o ideologii jedné kultury, případně jednoho politicko-ekonomického bloku a že představa univerzální "lidské přirozenosti", jíž by tento model měl vyhovovat, je jen ahistorická fikce, pak je politika, kterou uplatňují západní velmoci a obhajuje Jiří Pehe, imperialistickou agresí. Jiří Pehe má k dispozici emocionálně silný argument: prosazování lidských práv Západem a východoevropským disentem vedlo k pádu komunistických diktatur, jejichž ideologie mimochodem používala podobné argumentace o sociálně-politické podmíněnosti západní víry ve svobodu, s jakou se dnes setkáváme u multikulturálních relativistů. Také uvádí příklady víceméně úspěšných implantací demokracie v zemích s nezápadní kulturou. (Vzpomněl jsem si na bonmot, který pronesl Adam Michnik při jednom našem společném panelu na univerzitě v baskickém San Sebastiánu: Západ spojuje demokracii se svobodou, v postkomunistických zemích máme však dnes svobodu bez demokracie a v Japonsku mají demokracii bez svobody.) Jeho oponenti, jsou-li vzdělaní v dějinách západního myšlení, mohou zas namítnout, že Pehe stojí na pozicích, které vypracoval zejména sv. Tomáš Akvinský, když křesťanské hodnoty spojil s aristotelovskou etikou a vypracoval teorii přirozeného práva. Ta jistě přinesla své pozitivní plody - od prvního konceptu lidských práv, dominikánské a jezuitské obhajoby práv pohanských Indiánů proti kolonizátorům na prahu novověku na univerzitě v Salamance, až po odsouzení nacismu v Norimberku a mezinárodní soud s Miloševičem. Avšak je "politicky korektní" se jí dovolávat v době, která náboženská a metafyzická východiska scholastiků nesdílí?
Kladu - jako notorický zastánce "třetích cest" a zprostředkujících řešení - jinou otázku: je možná ještě třetí odpověď vedle "whighovské" alternativy a relativismu multikulturalistů? Jsem přesvědčen, že ano. Navrhuji řešení, které bych nazval "kulturní ekologie politických systémů". Nepracuje ani s ahistorickou koncepcí všeobecné "lidské přirozenosti", ani skepticky nezavrhuje vizi šíření demokracie ve světě. Pokládá západní koncept lidských práv a demokracie za jednu z legitimních cest k "civilizaci globálního konsensu". Ta však nemůže vzniknout z vojensko-ekonomické expanze Západu, ani pouze diplomatickým sbližováním režimů, nýbrž pomalu se rodit postupným vzájemným poznáváním kultur a náboženství, cestou dialogu přemýšlivých lidí, schopných ovlivňovat vlastní společnost. Tato civilizace všeobecného souhlasu zůstane asi navždy pouze ideálem, ke kterému se budeme nanejvýš jen částečně přibližovat, a to různými cestami. Dialog náboženství teprve ukáže, nakolik můžeme hovořit o komplementaritě cest. Zdá se, že právě náboženství - soubory symbolů, představ a rituálů, které strukturují zkušenost, vnímání a hodnocení a jsou tak hlubinnou dimenzí každé kultury, "kolektivní pamětí" společnosti a zdrojem jejích ideálů - zde mohou sehrát klíčovou roli: pozitivní ( motivaci k morálnímu jednání ) nebo negativní ( eskalace sociálních napětí).
Nevzdávám se naděje na zavedení demokracie v nezápadních kulturách (včetně opravdové demokratické politické kultury v postkomunistických zemích), ale nevěřím v silové řešení, nýbrž v dlouhodobé snahy vytvořit nejprve morálně-kulturní prostředí, z něhož demokracie může úspěšně vyrůstat - tedy to, čemu liberálně-konzervativní i komunitarističtí myslitelé říkají "občanská společnost". Přechod od autoritativních režimů k demokracii je úspěšný jen tam, kde dlouhodobě rašil pod sněhem diktatury pestrý trávník občanské společnosti; jinak se po přejití mrazivých režimů objeví jen bláto.
Jiří Pehe v odpovědi Pavlu Mášovi poněkud upresnil - oproti svému prvnímu článku na toto téma - své doporučení, jak může Západ implantovat demokracii např. v tradičně islámských zemích: odmítá možnost silového řešení a spoléhá na proces "modernizace". Tím se naše stanoviska přiblížila, nicméně některé mé rozpaky trvají. Právě jsem absolvoval v Londýně velmi zajímavé setkání "umírněných" muslimských představitelů a připravoval jsem se na ně důkladným studiem textů současných islámských myslitelů - "modernistů" i "fundamentalistů". Vidím tu jeden velký problém, který komplikuje i mezináboženskou spolupráci. Jako každé velké náboženství má i islám svou "liberálnější verzi pro vzdělance" a pak "lidovou verzi". V procesu modernizace se intelektuální verze náboženství poměrně snadno adaptují na nový typ kultury (včetně politické), jejich představitelé profitují z procesu globalizace - cestují, publikují, diskutují, osobně se seznamují s podobnými představiteli druhých náboženství a jejich myšlením. Zakrátko dochází k tomu, že tito intelektuální a liberálněji ladění náboženští myslitelé jsou si daleko bližší s podobnými vzdělanci v druhých náboženstvích než s lidmi na "bázi" vlastního systému. Na lidové vrstvy více dopadá stinná stránka globalizace, bez patřičného vzdělání nejsou schopni sladit vlastní duchovní kulturu a tradice s "modernizací", přicházející ze Západu. Pak v těchto lidových vrstvách dochází buď ke ztrátě vlastní kulturní identity ("macdonaldizaci" země) nebo k její zarputilé obraně a úzkostně-agresivní nenávisti k Západu, která může vyústit až v podporu vůdců typu Chomejního či bin Ládina. Proto více než (jen) na modernizaci společenských struktur bych sázel na trpělivou snahu otevřenější a vzdělanější části tradičních společností ovlivňovat morální klima uvnitř těchto společností. Na otázku, zda je možné očekávat, že v řadě tradičních nezápadních zemí zvítězí demokratické režimy, odpovídám: snad ano, ale bude to dlouhodobý a obtížný proces.
Říjen 2001 - v zkrácené podobě publikováno v Lidových novinách
