Milý pane Kamberský,
při krátkém vyrušení z každoročního letního ticha v poustevně jsem si s pobavením přečetl, co všechno v českých médiích v době okurkové sezóny natropila novinářská kachna, že existuje nějaký tajemný tandem Sekyra – Halík s dalekosáhlými politickými plány. Jak velmi málo stojím o prezidentské křeslo na Hradě, odpovídám novinářům s malými přestávkami stejnými slovy už šestnáct let, takže jsem necítil potřebu nynější články komentovat. Ale Vás, pane Kamberský, jako svého bývalého studenta, jehož eseje jsem kdysi opravoval a známkoval, si dovolím upozornit na několik hrubek ve vašem krátkém článku.
Vaše proroctví „dřív peklo zmrzne, než bude Halík prezidentem“ by mohlo působit jako věštba čarodějnic v Shakespearově Macbethovi, že Macbeth nebude přemožen, dokud „birnamský les nezteče dunsinanský hrad“. Kdybyste četl Dantovo Peklo, věděl byste, že peklo už zmrzlo a hříšníci tam vězí v ledu. Tedy doufám, že se vám vyhnou dvě překvapující zkušenosti: zima v pekle a Halík na Hradě.
Za druhé: Halík nemůže být prezidentem, protože duchovní je v Čechách v žebříčku prestiže povolání na třetím místě odzdola. Jestliže já si pamatuji, kde přesně jste při mých přednáškách před lety v aule FF sedával (a jednou vyrušoval, když jsem mluvil o Anselmu Grünovi), překvapuje mne, že jste zapomněl, že Halík je na plný úvazek univerzitním profesorem, což je v Čechách v žebříčku prestiže povolání na druhém, někdy prvním místě odshora. Navíc je profesorem sociologie Univerzity Karlovy, což je přesně tatáž profese a kvalifikace, kterou měli T. G. Masaryk a Beneš.
Za třetí: stále opakovaná mantra, „byl by sice dobrý, ale duchovní přece nemůže prezidentem“, by mohla konečně splasknout při pohledu k rovněž nepříliš církevně založeným sousedům, kde pastor Gauck je prezidentem, kterého Evropa Německu závidí. (Podobně před volbou Kennedyho znělo Amerikou unisono, že V USA se katolík nikdy nemůže stát prezidentem; zkusil to a stal se jedním z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších státníků amerických dějin.) Když někdo chce rozmnožovat prázdninová slohová cvičení na téma mého prezidentství, ať si už proboha vymyslí jiné argumenty.
Musím ovšem vděčně vzpomenout i obětavé snahy Klausova Petra Hájka odstranit hlavní a asi jedinou překážku mé kandidatury tím, že přesvědčí veřejnost, že kněz vlastně nejsem a tajné svěcení jsem si vymyslel. Hájek chtěl zřejmě tehdy spolu s komplici Adamem Bartošem a Danielem Solisem přeběhnout do pravdoláskařského tábora z bankrotujícího Klausova Bratrstva kočičí pracky; bohužel ale my lháře ze zásady mezi sebe nebereme.
Moc mne už nebaví posté vysvětlovat, proč říkám na výzvy ke kandidatuře dokola „skoro jistě ne“, proč a kdy řeknu „určitě ne“ a za jakých (mimořádných a mnou nyní neočekávaných) okolností bych řekl: „ano, zde stojím a nemohu jinak“ (kdo to řekl, pamatujete, Kamberský?).
Tím motivem by opravdu nebyla hrůza z pana Škromacha. Moc nechápu, proč mne Váš kolega Zídek podezírá, že má vyjádřená pochybnost, zda pan Škromach má dostatečnou intelektuální a vzdělanostní kapacitu reprezentovat zemi na fóru světových státníků, stojí a padá s argumentem, že má doma bazén. Pan Zídek končí svou analýzu mé pošetilosti slovy: „Proč ale nejúspěšnější český intelektuál současnosti, jehož knihy se skvěle prodávají a překládají do cizích jazyků, jemuž naslouchají na zahraničních univerzitách a který má v určitých kruzích obrovský vliv, chce kandidovat na prezidenta? Netuší snad, že kdyby se náhodou stal ten zázrak a vyhrál by, že by přišel o všechnu svou intelektuální svobodu a stal se otrokem byrokracie a protokolu?“ Tím ovšem pan Zídek přesně zopakoval důvody, proč jsem prezidentskou kandidaturu, k níž jsem po šestnáct let z různých úst (včetně Havlových) vyzýván, nikdy nepřijal a dosud nevidím dostatečný důvod, proč bych tento postoj měnil. Role permanentního „potenciálního prezidenta“ je docela zábavnou psychologickou laboratoří jak ironického sebezpytu, tak chování okolí.
Novinkou letošní sezóny je pouze můj tajemný vztah s panem Sekyrou, jemuž jsem (ó hrůzo) křtil syna (ale nebyl jsem jemu ani jeho otci za kmotra). Ve skutečnosti pana Sekyru znám asi tři měsíce (právě když mne požádal o křest syna) a stýkám se s ním stejně jako s řadou podnikatelů, kteří – ať už jejich začátky byly jakékoliv – nechtějí skončit jako Mrázek či Janoušek, s nimiž se ve své branži asi nemohli nepotkat, nýbrž chtějí na sobě duchovně a intelektuálně pracovat a podporovat dobré věci a něco na této cestě už také dokázali. Napravující se hříšníci jsou ostatně potěchou každého kněžského srdce.
Tedy, pane Kamberský, Vaše základní teze o nepravděpodobnosti Halíkova prezidentství je dobrá, ale použité argumenty nepřesvědčivé; pokud se nezlepšíte, čeká Vás na podzim opravný termín.
Tomáš Halík, momentálně poustevník na břehu Rýna
(publikováno v LN 9.8.2014, str.10)
