Možná by bylo zajímavé zeptat se pár osobností veřejného života nejen na to, co si myslí o globalizaci, Světové bance a násilí v ulicích, nýbrž co děli v tomto horkém pražském týdnu.
Mám-li vydat počet z těchto dní, pak jsem se snažil "být u toho" a nedělat si obrázek jen optikou televizních kamer.
Nepřeskakoval jsem, pravda, hořící barikády a nehrnul se do těch chvil, které byly nejatraktivnější pro fotoreportéry, ale zdaleka ne tak typické pro kongresovou Prahu, jak by se mohlo zdát. Snažil jsem se být všude tam, kde šlo o náznak toho,co bylo slibováno, že Praha bude místem dialogu o socioekonomických důsledcích srůstání světa. Byl jsem v Míčovně i v Městské knihovně, kde Česká křesťanská akademie uspořádala s předními představiteli Světové banky panelovou diskusi nad dokumentem o překonávání chudoby. Když média hlásila, že rozvášnění demonstranti táhnou na Karlův most, vzpomněl jsem si na svého pradědečka, který tam hájil barikády v roce 1848 a na svého salvátorského předchůdce Jiřího Plachého, který o dvě stě let dříve tam vzdoroval Švédům a spěchal tam: nebylo však třeba nikomu vzdorovat, "protestanti" letošního podzimu se chovali spíš jako rozjívení fotbaloví fanoušci a celkem si dali říci, když jsem jim mezinárodní posunčinou ukazoval, že podstavce barokních soch nejsou nejlepší plochou pro grafické zpodobení jejich víry v lepší svět.
Když jsem uslyšel výzvu ODS, tlumočenou z tepla stranického sekretariátu Ivanem Langrem české policii, aby byla mnohem tvrdší, naštval mne tento laciný populismus natolik, že jsem během večera a noci osobně a pěšky obešel několik desítek policejních vozů, potřásl si rukou s několika stovkami vystresovaných policistů a řekl jim, aby to v žádném případě nedělali. Byli skvělí tím, že se ani demonstranty, ani populistickými politiky, ani pivní bojechtivostí televizní veřejnosti k žádné "daleko větší tvrdosti" vyprovokovat nedali. Jediný náznak brutality, jediné selhání nervů ze strany policie by mohlo mít příšerné následky - pro lidi v ulicích, pro pověst naší země a celospolečenskou atmosféru. Odpovědět násilím na násilí je možné a nutné jen v naprosto krajních případech, kde jde o to zastavit diktátorské režimy Hitlerů a Miloševičů, provádějící genocidy celých etnických skupin; v uličních sporech ruka demokratického státu projevuje sílu svým neotřesitelným klidem - a právě tuto odvahu česká policie prokázala a její prestiž je teď větší než byla kdykoliv v uplynulém půlstoletí.
"Odpůrci globalizace" zářijovou bitvu v pražských ulicích v očích veřejnosti morálně, psychologicky a politicky tvrdě prohráli, zůstaly po nich rozbité hlavy a výlohy, ideologicky šablonovitá hesla a trapný dojem z lídrů, snažících se pubertálně vylhat z odpovědnosti. Přesto a právě proto je třeba neustat v dialogu, nedémonizovat tuto část společenského spektra, neházet všechny levicově zaměřené iniciativy mladých do jednoho pytle a tím je ještě více radikalizovat. Řada pravicových politiků bude určitě na koni. Zodpovědného politika od laciného sběrače hlasů však poznáme právě v této chvíli: nebude si vychutnávat vítězství, nebude nahrávat převažujícím náladám pobouřené veřejnosti, skrze mlhu zvířených emocí se podívá střízlivě na pestrou paletu svých ideových odpůrců a bude hledat ty, s nimiž je i po "svatováclavských bouřích 2000" možno zasednout ke stolu.
Ano, hlavní patos antiglobalizátorů byl trapný anachronismus - ekonomové Světové banky myslí skutečně dosti jinak než před deseti lety. Na diskusi s Českou křesťanskou akademií se její hlavní ekonomický expert několikrát jasně odřekl fundamentalismu "tržního hospodářství bez přívlastků" a pro svou vnímavost k mimoekonomickým faktorům společenského rozvoje by patrně od leckterých českých ideologů dostal nálepku "zastánce třetí cesty". Zpráva o hospodářském stavu světa a zápasu s chudobou, publikovaná v předvečer pražského zasedání, jistě zaslouží jinou odpověď než hesla, která doprovázela spršky dlažebních kostek pod Vyšehradem. Těžko říci, nakolik změnu v postojích Světové banky způsobily hlubší reflexe ekonomů, pro něž sociologie není "vědeckým omylem" a nakolik zde zapůsobil i tlak veřejnosti, artikulovaný také veřejnými demonstracemi. A jde skutečně o změnu postojů, nebo jen o změnu rétoriky? O tom všem bude třeba hovořit, a to i v naší společnosti. Až se uklidí střepy výloh, neměla by být zametena vážná politická a filozofická témata.
Září 2000, publikováno v MFDnes
