Rozruch kolem otevřeného dopisu konzervativních katolíků papeži Františkovi se týká dokumentu, který je sám o sobě bezvýznamný, je však přesto symptomem zajímavého vývoje v současném (nejen katolickém) křesťanství a náboženské scéně vůbec.
Otevřený dopis papeži nepodepsal nikdo z episkopátu (ani ze známých kritiků papeže mezi kardinály), ani z významných teologů, jedná se většinou o starší generaci penzionovaných profesorů „předkoncilní“ orientace plus schismatickou skupinu příznivců exkomunikovaného arcibiskupa Lefebvra („Bratrstvo Pia X.“). V Čechách se k nim připojili dva mladší filozofové ze školy úctyhodného novotomistického filozofa profesora Sousedíka – oba, jak upozornil doc. Štampach, jsou tam podepsáni (předpokládám, že ne vlastní vinou) neexistujícími akademickými tituly a funkcemi, což ovšem také vypovídá o věrohodnosti celého dokumentu.
Přesto je užitečné zařadit ten dokument do širšího historického rámce. Už od vzniku „víry“ jako nové duchovní orientace, spojené s hebrejskými proroky v tzv. „osové době“ dějin, trvá v dějinách kultury napětí mezi „náboženstvím“ (kněžským, rituálním) a „vírou“ prorockého typu. V judaismu toto napětí vrcholí střetem mezi Ježíšem a částí tehdejší náboženské elity, kněžími a „farizeji a zákoníky“. Pak přičiněním Pavla z Tarsu se ježíšovské hnutí, zpočátku tvořící jednu z řady radikálních židovských sekt, emancipuje od židovství a postupně vytvoří „třetí náboženství“ vedle judaismu a římsko-helénského pohanství. Uvnitř celých dějin tohoto nového náboženství, křesťanství, trvá však podobné napětí mezi vnějškovou náboženskostí (typicky reprezentovanou teologií císařského ideologa Eusebia) a vírou, nesenou prorocko-reformními postavami. Výmluvně toto napětí zobrazil Dostojevský v „Legendě o Velkém inkvizitorovi“.
Prorocko-reformní postavy se objevovaly zejména na prahu nových dějinných epoch. Není náhodou, že papež František spojuje spirituality dvou takových reformních osobností v přelomových dobách – Františka z Assisi a Ignáce z Loyoly; obě hnutí kolem těchto reformátorů dostala časem (v jistém napětí s ideály zakladatelů) podobu řeholních řádů, františkánů a jezuitů.
Dva velcí papežové dvacátého století, Jan Pavel II. a Benedikt XVI., s velkou důstojností uzavřeli dlouhou kapitolu církevních dějin, jejichž hlavním tématem bylo vyrovnání s evropskou modernitou. Klíčovým okamžikem této epochy byl postoj, který k moderně, vzniklé z osvícenství, zaujal Druhý vatikánský koncil, který mezi extrémy nekritického odmítání moderny papeži „piánského období“ a nekritickým přijetím novověkých ideálů radikální větví „modernistů“ zvolil střední pozici „dialogu“. Tuto „střední pozici“ (s jistým „vychýlením doprava“) pak hájili oba zmínění papežové, Jan Pavel a Benedikt.
Papež František pak zahajuje novou kapitolu církevních dějin v novém dějinně-kulturním kontextu světa, hluboce proměněného globalizací – ve světě „postmoderním a postsekulárním“, nábožensky a kulturně radikálně pluralitním, v němž se těžiště katolicismu vychýlilo z Evropy a „severní polokoule“ na Jih; ve světě, kde unavené západní křesťanství a údajně vítězná sekularita jsou převažovány pozoruhodnou vitalitou křesťanství v Jižní Americe, Africe a Asii včetně dosud značně skrytého křesťanství současné Číny. Odpůrci papeže Františka, utěšující se tím (jak mi řekl jeden český prelát), že papež je starý a po něm se vše zas vrátí do bývalých kolejí, staví svá přání na iluzi: nelze se vrátit do světa, který už není.
Je pochopitelné, že se reformní pontifikát papeže Františka – jako mnohé podobné reformy v dějinách církve, včetně reformy Františkovy a Ignácovy – setkává s odporem. Svatý František byl dokonce svými spolubratry v jednu chvíli vyloučen z řádu a Ignác byl vyšetřován inkvizicí. Dnešní papež čelí odporu hlavně těch skupin v církvi, které myšlenkově strnuly v době piánského zápasu s evropským novověkem, anebo těch, kteří reprezentují „extrinsivní“ (vnějškové) náboženství příkazů a zákazů či servilní opory světské moci, jako tomu bylo u odpůrců Ježíšovy reformy.
V „dopise čtyř kardinálů“, který předcházel poslednímu manifestu, jsme mohli jasně rozpoznat pozici, kterou hájili farizeové, když se snažili Ježíše chytit do pasti: Mojžíš nám přikázal cizoložnice kamenovat – a ty rušíš odvěký svatý Zákon, hlásáš milosrdenství a odpuštění? Ježíš jim neodpověděl (podobně jako papež František jejich následovníkům), psal tiše prstem do písku. A pak řekl: Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!
Rozkacení farizeové se tehdy zastyděli, pustili kameny z rukou a rozešli se. Co se musí stát, aby se jejich dnešní nástupci, vytýkající papeži Františkovi, že podle Ježíšova vzoru staví milosrdenství a solidární lásku nad spravedlnost v pojetí zákoníků a farizejů, zachovali podobně?
publikováno v Lidových novinách 5. října 2017, převzal ChristNet
