T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)

„To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě,“ napsal před téměř 80 lety Jaroslav Seifert o čtrnáctém září, úmrtním datu prezidenta Masaryka. Naše doba zapsala do historické paměti celého lidstva černým písmem jiný zářijový den. Jedenáctého září 2001 se objevily na televizních obrazovkách celé planety hrozivé záběry padajících mrakodrapů na Manhattanu.

Toho dne nabylo zlo nové kvality, stalo se globálnějším a nestoudnějším, jeho pohrdání životy nezúčastněných lidí, zcela nahodile se vyskytujících tam, kde si zlo právě zlíbilo demonstrovat svou sílu, přesáhlo představitelnou míru. Snad všichni jsme si uvědomili, že po událostech 11. září nemá smyslu se ptát, komu zvoní hrana. Nám všem zvoní, žádný člověk – řečeno veršem Johna Donna – není izolovaný ostrov.

Dovedl bych snad pochopit, že mne někdo, posedlý fanatismem zprava či zleva, zabije pro mé náboženské nebo politické přesvědčení, národnost, rasu či barvu kůže; to se bohužel děje a dělo v celých dějinách. Ale že mne zabije spolu s mnoha dalšími, ačkoliv o mně vůbec nic neví a osobně proti mně nic nemá, zabije mne jen proto, že jsem se náhodou ocitl na letišti či v obchodním domě a on chce pouze na sebe upozornit a děsit svět – to je skutečně vynález naší doby.

Zločin, který se odehrál na samém prahu nového milénia, byl mnohými vnímán jako zlé znamení: život v 21. století nebude lehký.

Zdá se, že vývoj světa v následujících 15 letech bohužel ono tušení potvrzuje: Přes všechno poznání, které nám dala věda, přes všechnu moc, kterou nám zprostředkovala technika, přes všechny zkušenosti s dvěma světovými válkami a se dvěma totalitními ideologiemi, nacismem a komunismem, je náš svět křehký, zranitelný, je znovu plný strachu, hrubosti, fanatismu a násilí. I v demokratických zemích se derou ke špičkám moci primitivní demagogové a populisté a získávají hlasy – za všechny jmenujme nezodpovědného klauna Donalda Trumpa.

Přestali jsme si rozumět s přírodou. Jistými byznysmeny a politiky záměrně zlehčovaný problém globálního oteplování, spolupůsobený lidskou nezodpovědností, působí vysychání vody – a to zřejmě vyvolá zanedlouho takovou míru migrace, že současné problémy s uprchlíky se budou jevit jako malicherné.

Nenaučili jsme se dostatečně si rozumět mezi sebou – my, lidé různých jazyků, kultur a náboženství – a znovu a znovu na různých místech planety tato neschopnost a neochota vidět svět také očima těch druhých, vybuchuje v podobě násilných aktů.

V náboženství – snad v každém náboženství – je velké množství pozitivní energie k etické výchově lidí, avšak síla náboženských symbolů, kterou sekulární svět podcenil, může být také zneužita k podněcování skupinové nenávisti.

Když bojovný ateista profesor Dawkins po 11. září napsal, že kdyby neexistovalo náboženství a zejména víra v posmrtný život, k útoku na newyorské mrakodrapy by nemohlo dojít, právem mu odpověděl tehdejší canterburský arcibiskup, že kdyby neexistovala letadla, nemohlo by k němu dojít také. Náboženství i technika jsou mocné síly, které lze využít k dobrému i zneužít ke zlému; zlo nevězí v náboženství ani v technice, nýbrž v srdcích a myslích lidí, kteří techniku i náboženství zneužívají.

Nenaučili jsme se zvládat naši lidskou agresivitu, pohrávali jsme si tak dlouho s násilím jako oblíbeným tématem konzumní zábavy, až ony scény z akčních filmů a počítačových her najednou vyhřezly ze světa fantazie do světa reality.

Rádi bychom vnímali bin Ládina jako „zlého muslima“ ze vzdálené arabské pouště. Pouze jeden evropský žurnalista zdvořile upozornil na to, že bin Ládin nebyl vychován a inspirován Koránem, nýbrž spíše hollywoodskými filmy.

Ne, ani v nejmenším nechci omlouvat fanatiky či profesionální zabijáky z arabských zemí a masochisticky bít do vlastních řad. Ale přece jen jsem trochu čekal, když se objevila nebezpečná metafora „války s terorismem“, že někdo zodpovědný, v Americe či na Západě, vůbec připomene něco takového, co před prahem komunistického temna vskutku prorocky napsal český básník Jan Zahradníček: „Můj příteli, můj bratře, ten kdo půjde a natře, svět ošklivou barvou nenávisti, namáčí stejně v srdci svém jako ve tvém... na lavici obžalovaných i pro nás místo je!“

Ano, zločincům, kteří si přivlastnili jméno Islámský stát – těmto zločincům, které právem jasně odsoudily všechny významné politické i náboženské autority světa - včetně, což je zvláště důležité, nejvyšších náboženských autorit islámuse musíme bránit také silou. Ale připomeňme si moudrá slova americké političky českého původu Madeleine Albrightové: válku s terorismem nemůžeme vyhrát jen jako válku zbraní, nýbrž je to také a především zápas idejí.

Přitažlivost a síla ideologií je v jejich „náboženském“ charakteru, v jejich schopnosti mobilizovat energii, která se vymyká rozumu a která rozum překračuje, která pramení v hloubkách nevědomí a poukazuje k nejzazšímu horizontu světa. I komunismus a nacismus se staly silnými svou „mystikou“, tím, že pro mnoho lidí byly politickým náboženstvím, náhražkou tehdy oslabeného tradičního křesťanství. Sekulární ideologie, zrozená z racionalismu osvícenství, této síle neporozuměla a podcenila ji. Je to síla – opakujme to stále znovu – použitelná k dobrému i zlému (podobně jako technika).

Je možné připomenout, že nejen ideje tradičních náboženství, nýbrž i ideje osvícenství mohou být zneužity a vést k násilí. Mohli bychom mluvit o vytěsněné stránce či stínu osvícenského rozumu, který se poprvé ukázal v oné etapě Francouzské revoluce, která nejen vynalezla slovo teror, nýbrž zřejmě poprvé využila teror – záměrné masové zastrašování – jako hlavní nástroj politiky.

Domnívám se, že v budoucnosti se budeme vděčně vracet k naléhavé výzvě papeže Benedikta XVI., abychom zejména tváří v tvář ohrožení západní civilizace fundamentalismem a fanatismem všech barev (jak jsme si ukázali, jde o ohrožení nejen z vnějšku, ale i zevnitř) konečně ukončili studenou válku mezi křesťanskou vírou a sekulární racionalitou, abychom naopak spojili pozitivní morální síly obou tradic Západu, křesťanské etiky a spirituality a racionality vědecko-technické civilizace. Podle Benedikta XVI. teprve vzájemný respekt a vzájemné doplňování, pevné spojenectví víry a racionality, může vrátit Západu stabilitu a vitalitu.

Několikrát jsme v poslední době slyšeli znevažující slova na adresu mezináboženského dialogu. Prý nepřinesl žádné velké výsledky, dokonce byl přirovnán k naivním pokusům o vstřícnost k nacistickým zločincům. To je hluboký omyl a velmi nebezpečná slova. Jistě, dialog je hlavně nástrojem prevence konfliktů, případně hojení ran po ničivých dobách. V době horké války, která dnes probíhá v Sýrii a dalších zemích, ohrožených džihadisty, nelze spoléhat jen na sílu slov a argumentů – o tom asi málokdo pochybuje. Neslyšel jsem, že by někdo věřil ve filozofické rozpravy s teroristy.

Avšak dialog mezi představiteli náboženství je nesmírně potřebný právě v současné době, protože jeho cílem je ukázat všem to, co stále zdůrazňuje papež František (a co bohužel zatemňují i někteří křesťané), že totiž nejde o válku náboženskou, nejde o spor křesťanství a islámu.

Hlavní cíl teroristů je opravdu proměnit konflikt Západu s džihadisty, s terorismem, na globální náboženskou válku, na spor Západu s muslimským světem. Teroristi chtějí přesvědčit obě strany – Západ i muslimský svět - o zásadním a nevyhnutelném nepřátelství mezi nimi. V tomto jim významně pomáhají všichni, kdo nedokážou jasně rozlišovat mezi teroristickým džihadismem a islámem jako takovým. Tímto nerozlišováním a útoky na islám jako takový tak nahánějí muslimy na stranu extrémistů.

U nás tomuto zmatení napomáhá nedostatek vědomostí o náboženství a nedostatek osobních zkušeností s muslimy – v tomto klimatu neznalosti se daří nesolidním médiím rozšiřovat předsudky, generalizovat jednotlivé případy a nahrazovat rozumné a střízlivé uvažování šířením paniky a strachu.

K slovu teror se do našeho slovníku přidružil ještě další pojem, budící strach: migrace. Svět se stal po staletích znovu dějištěm stěhování národů. K uprchlíkům před násilím se bohužel přidává i migrace z důvodů ekonomických. Příliv migrantů pochopitelně budí obavy a starosti, které nelze zlehčovat.

Avšak nesmíme dovolit, aby starosti přerostly ve strach. Ten totiž ochromuje dar rozumu, znemožňuje rozumná, inteligentní řešení. Inteligence je schopnost rozlišovat – nyní především rozlišovat mezi islámem a džihadismem, ve vztahu k migrantům zas mezi obětmi násilí a pronásledování a obětmi prodavačů iluzí o snadném přístupu k blahobytu Západu. Strach se rychle proměňuje v agresivitu a nenávist, v nedostatek solidarity a empatie. S tím se zejména ve vztahu k uprchlíkům u nás setkáváme bohužel i u křesťanů, ačkoliv zejména křesťané a představitelé církve by se měli statečně a rozhodně postavit proti těmto u nás nyní tak rozšířeným náladám a postojům. K tomu nelze mlčet, protože mlčení by mohlo být spoluvinou pasivního souhlasu.

Nezapomeňme, kolikrát už v naší civilizaci chyběla schopnost rozlišování, kolikrát většina naletěla zrůdným ideologiím – nacismu v předválečném Německu či komunismu v poválečném Československu – a kolik lidí u nás po pádu komunismu podlehlo iluzím, že svoboda a demokracie znamená rychlý a snadný přístup k bohatství Západu. „Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost,“ říká Písmo.

Prosme a usilujme v této době o moudrost a statečnost, o tyto tak důležité hodnoty, které jsou zároveň Božími dary i cennými lidskými ctnostmi.


(Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne - vysíláno 10., 11. a 12. září 2016)

Náboženství a společnost

VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.