T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Náboženství a společnost

PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)

Vyznání na rozloučenou

Když jsem se před 15 lety dozvěděl, že arcibiskup Vlk vchází do dějin českých kardinálů, promítl jsem si před očima mnohá naše setkání v minulých letech. Poznali jsme se během dramatického jara 1968, plného snů, plánů a nadějí. Přesně si jarní den pamatuji. Jako člen Akademického výboru studentů jsem v březnu pozval na studentské shromáždění univerzity do auly FF UK také zástupce školy, s kterou tenkrát nikdo nepočítal, byť byla původně zakládající fakultou Univerzity Karlovy – litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty. Přijeli studenti Vlk, Radkovský, myslím i Graubner, to už si nepamatuji úplně přesně. Ale docela přesně si pak až do detailů vybavuji večer v blízké hospůdce, kde mi bohoslovec Míla Vlk vyprávěl o svých plánech po blížícím se vysvěcení a já jsem zkoušel, zda by neměl zájem se stát duchovním studentského kostela, na který jsme si tenkrát mysleli. On však namítal, že se ještě chystá na postgraduální studia do Jeruzaléma.

Asi bychom se tenkrát oba divili, kdyby nám někdo dal nahlédnout do budoucnosti: viděli bychom nejprve valící se sovětské tanky, které za pár měsíců převálcovaly naše plány. Ale ještě více by nás překvapilo, že do toho Jeruzaléma vstoupíme poprvé až spolu – ovšem o čtvrtstoletí později a že v té době oním studentským duchovním budu já a on bude můj arcibiskup. A kdyby nám bylo dovoleno vidět i záběry z doby mezitím, z 80. let, viděli bychom řadu našich setkání na ulicích kolem Karlova náměstí – on v montérkách s kýblem umývače oken, já v bílém zdravotnickém plášti psychoterapeuta apolinářské kliniky (ovšem se schránkou s eucharistií pod košilí na cestě do blízké nemocnice během polední přestávky). Anebo bychom viděli tajné schůze představitelů „podzemní církve“, které z řady diecézí a ilegálně působících řeholí kolem sebe shromáždil Otto Mádr? Anebo bychom se viděli v Miloslavově bytě v Rybné ulici, kam jsem ho přišel seznámit s připravovaným projektem Desetiletí duchovní obnovy? A po listopadu roku 89 by film pokračoval: jeden dlouhý noční rozhovor na ulicích Říma, když jsem se vrátil z jednoho důležitého setkání s Janem Pavlem II., anebo jiný náš hovor ve Vatikánských zahradách, který byl velmi podstatný pro můj další život a působení? Anebo pak řadu rozhovorů v arcibiskupském paláci: i když jsme někdy měli na některé věci trochu rozdílný pohled, vždycky jsme v upřímném dialogu našli dřív nebo později zas vzájemné porozumění, protože nám nikdy nechyběla vzájemná úcta a dobrá vůle pochopit stanovisko druhého. Já jsem si byl vždycky vědom toho, že žádný církevní představený to nebude se mnou mít úplně lehké, protože se často dívám na skutečnost z trochu jiného úhlu než bývá většinový obvyklý pohled a obdivoval jsem tohoto svého arcibiskupa, že nepřerušil náš dialog ani tehdy, když jsem občas říkal věci, kterým určitě není příjemné naslouchat, že si dokázal vážit upřímnosti a kritičnosti. A snad také cítil, že já jsem ho nikdy nepřestal mít rád.

S velkou radostí a hrdostí jsem vnímal, jak pozitivně je náš kardinál Miloslav přijímán v zahraničí – např. na mezinárodním kongresu evropských teologů, kde slovutné profesory okouzlil skromností a přirozeností svého chování (včetně toho, že se zařadil na konec dlouhé fronty na oběd v kongresové jídelně). Někdy zdánlivé maličkosti řeknou o člověku víc než dlouhé proslovy.

Když jsem nedávno slyšel kardinálova sebekritická slova o neúspěšnosti jeho mise, chtělo se mi protestovat. Možná, že kdyby dosáhl restitucí církevního majetku a kdyby církev byla po dnes všech stránkách ekonomicky a právně zabezpečená, vlastnila by katedrálu s Vikárkou a mnoho dalšího, mohla by přijít o něco, co je mnohem důležitější a k čemu náš kardinál nepochybně přispěl: zachovat si kus normální lidské člověčiny. Pamatuji si, jak studenti bývali získáni jeho upřímností a srdečností v diskusích v salvátorské sakristii, nebo jak mu kdosi po besedě s věřícími překvapeně a s uznáním řekl, že „je tak nebesky normální“. Podobný dojem z něho měli i mnozí nekatolíci z akademického světa či politického života na pravidelných kolokviích na půdě České křesťanské akademie. Mnozí z té dlouhé purpurové řady před ním byli „knížaty církve“ (a to jistě nemusíme hodnotit vždy negativně, mnohdy to vyžadovala doba) – Miloslav Vlk, kardinál z doby bolestného zrání obnovené české demokracie – významně přispěl k demokratizaci biskupské služby. Odchází-li ze svého úřadu zdánlivě s prázdnýma rukama či „s bosýma nohama“, nezapomeňme, že jeho velký svatý předchůdce Vojtěch těma bosýma nohama na svůj stolec připutoval. Možná jiná cesta k srdci Čechů ani není schůdná – i když se to ocení nejspíš až s odstupem doby.

Pro www.kardinal.cz k 15. výročí jmenování mons. Vlka kardinálem a k ukončení jeho služby arcibiskupa pražského

Náboženství a společnost

VYJASNĚNÍ STANOVISEK S PETREM DVOŘÁKEM (říjen 2017)
.
POZVÁNÍ K DIALOGU (říjen 2017)
.
VZPOURA PROTI PAPEŽI? (říjen 2017)
.
TAJEMSTVÍ NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (září 2017)
.
NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ? (září 2017)
.
ANKETA MESAČNÍKA EVÝCHOD (září 2017)
.
VELIKONOČNÍ KŘEST A NOVÝ ŽIVOT (duben 2017)
.
11. ZÁŘÍ – VAROVÁNÍ PŘED GLOBÁLNÍM TERORISMEM (září 2016)
.
VZPOMÍNKY NA PŮSOBENÍ V PODZEMNÍ CÍRKVI BĚHEM NORMALIZAČNÍHO REŽIMU (srpen 2016)
.
MÁME S MUSLIMY STEJNÉHO BOHA? (prosinec 2015)
.
The Afternoon of Christianity: Church and Theology for a Post-Secular Age
.
DLOUHÁ CESTA UZDRAVOVÁNÍ (říjen 2015)
.
KDO JE TADY UVĚDOMĚLÝ? (listopad 2014)
.
OTEVŘENÝ DOPIS MUSLIMSKÉ KOMUNITĚ V ČR (květen 2013)
.
PŘEKVAPENÍ NA PAPEŽSKÉM STOLCI (duben 2013)
.
POLEMIKA O VÍŘE A ATEISMU POKRAČUJE (říjen 2010)
.
PŘEDPOKLADEM DIALOGU JE OCHOTA POROZUMĚT (říjen 2010)
.
ZAČ KŘESŤANÉ VDĚČÍ ATEISTŮM (září 2010)
.
"KDO JE ODPOVĚDNÝ ZA PŘÍTOMNOST KŘESŤANSTVÍ" (září 2010)
.
STRUČNÉ PROHLÁŠENÍ PRO ČTK KE KAUZÁM ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ (březen 2010)
.
20 LET AKADEMICKÉ PASTORACE V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍHO SALVÁTORA (únor 2010)
.
CO ČEKÁ NOVÉHO PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA? (únor 2010)
.
KULATÝ STŮL: PŘIBLÍŽILA SE ZA POSLEDNÍ LÉTA (leden 2010)
.
PATNÁCT PURPUROVÝCH LET A CO BYLO PŘEDTÍM (listopad 2009)
.
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KLÍČE (říjen 2009)
.
SETKÁNÍ PAPEŽE BENEDIKTA S AKADEMICKOU OBCÍ (říjen 2009)
.
PAPEŽOVA LEKCE ČESKÉ CÍRKVI I SPOLEČNOSTI (říjen 2009)
.
MÉDIA – NÁBOŽENSTVÍ NAŠÍ DOBY? (podzim 2009)
.
PŘÍSPĚVEK PRO MEZINÁBOŽENSKÝ PANEL NA KONFERENCI FORUM 2000 (říjen 2009)
.
ROZPAKY Z JEDNÉ VELKORYSOSTI (únor 2009)
.
CO SE DĚJE V HLAVÁCH NÁBOŽENSKÝCH FANATIKŮ (prosinec 2008)
.
ROLE CÍRKVÍ V UDÁLOSTECH ROKU 1989 (říjen 2008)
.
PROMĚNY SVĚTOVÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNY (prosinec 2007)
.
OSLOVIT VZDÁLENÉ (říjen 2007)
.
PAPEŽSKÝ SKANDÁL (září 2006)
.
O TOM NAŠEM BEZBOŽECTVÍ (léto 2005)
.
MYSLITEL „NENÁBOŽENSKÉHO KŘESŤANSTVÍ“ (duben 2005)
.
O ATEISMU, POCHYBNOSTECH A VÍŘE (leden 2005)
.
CÍRKEV A "ČÁSTEČNĚ IDENTIFIKOVANÍ" (květen 2004)
.
JE POSTMODERNÍ KULTURA POSTSEKULÁRNÍ? (říjen 2003)
.
CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI (únor 2002)
.
SPOR O NÁBOŽENSTVÍ? ()
.
STÁTEM VNUCENÝ ATEISMUS (srpen 2000)
.
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKÉ REPUBLICE PO ROCE 1989 (2000)
.
NÁBOŽENSTVÍ - POLITIKA - VĚDA: PROMĚNY VE VZTAZÍCH (září 1998)
.
JAK PROMĚNIT TRAGÉDII CÍRKVE V BOŽSKOU KOMEDII? (duben 1998)
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Víra je nadějí na osvobození z nejtěžšího žaláře, do nějž může být člověk uvržen, z žaláře vlastního já, posedlostí sebou a bezvýchodným kroužením kolem sebe.