Svatořečení knížete Václava, jehož svátek slavíme pod etiketou „svátek české státnosti“, bylo kdysi vstupenkou naší země do Evropy, do rodiny (tenkrát) křesťanských národů. O významu křesťanství pro evropskou identitu se před nedávnem diskutovalo v souvislosti s preambulí návrhu evropské ústavní smlouvy a lze čekat, že s revizí jejího textu tato debata vzplane znovu – doufejme, že už nikoliv jako politické „hašteření o slovíčko“, ale jako seriózní rozprava. Nenavrhuji, aby stát o svátku svatého Václava organizoval povinné náboženské poutě. Ale snad bychom patrona našeho národa mohli uctít novou tradicí seriózní veřejné disputace – o tom, jak to nyní s tou naší křesťanskostí, náboženstvím či bezbožectvím vlastně je – a co z toho plyne pro nás i budoucí.
Možná by tato úvaha mohla jít i dál za stereotypní klišé, že jsme patrně nejbezbožnější zemí nejen Evropské Unie, nýbrž možná celé planety – opakované některými z našich rodáků z neznámých důvodů dokonce s jakousi hrdostí. Z neznámých důvodů? Po několik generací bylo lidem této země systematicky vštěpováno přesvědčení, že náboženství je soubor hloupostí. Výsledkem je, že když lidé nevěří v onen soubor hloupostí, domnívají se, že jsou nenáboženští a „náboženství se jich netýká“. To, že nevěří hloupostem, je-li to pravda, je jistě dobře. Avšak závěr, který se z toho vyvozuje, je veliký omyl.
Náboženství se netýká se jen těch, kteří si myslí, že existuje Bůh (pod touto větou je ostatně možné si představovat téměř cokoliv, pokud se nezamyslíme nad tím, co se míní slovem „Bůh“ a co se míní slovem „existovat“) či těch, kteří „chodí do kostela“. Náboženství, viděno očima sociologie, je mnohem širší pojem, který bychom si neměli plést s jedním či druhým jeho možným obsahem (například s křesťanstvím) či jednotlivým aspektem (například osobní zbožností nebo přesvědčením). Náboženství neporozumí, kdo ho bude redukovat jen na jeden ze „světových názorů“ či „aktivit volného času“. Náboženská oblast v širokém a základním slova smyslu patří k životu člověka právě tak základně a přirozeně jako například oblast etická, estetická nebo erotická a podobně jako tyto oblasti může mít u konkrétních lidí různý obsah, různé zaměření a být různě kultivována nebo zanedbána, nerozvinuta. Za relativně nejlepší z mnoha definic náboženství považuji větu filozofa H. Lübbeho, že „náboženství je kultura našeho vztahu k tomu, co je nedisponovatelné“.
Tam, kde je tradice přerušena a náboženská kultura nerozvíjena, se daří nejrůznějším novotvarům; často jsou sakralizovány, zbožštěny jevy sekulární společnosti (vzpomeňme na scény po sportovních utkáních), případně se ujímají nejrůznější „kulty osobnosti“, s někdy komickými, jindy tragickými důsledky. Bohužel je třeba dodat, že i mnozí z těch, kteří si uchovali „tradiční víru“ (v našem prostředí ponejvíce křesťanskou) ji buď z nutnosti (vystaveni skutečné perzekuci či nucené izolaci od normálního svobodného prožívání náboženství včetně náboženského vzdělání) či z opatrnosti a strachu uchovávali v tak dobře skrytém koutku, že tam poněkud „setlela“. Není pak divu, že v této podobě se pak obtížně předává druhým, včetně vlastních dětí. Věta, že křesťanství se daří v dobách perzekuce, je pravdivá jen částečně; plody vytěsnění církve z veřejného života nejsou zdaleka jen pozitivní – a to jak pro církev, tak pro zbytek společnosti a pro jejich vzájemnou souhru a partnerský dialog, nezbytný pro život soudobé pluralitní společnosti.
Protože o náboženství obecně i o křesťanství v naší společnosti především chybějí solidní vědomosti a věcná znalost, vznáší se kolem náboženství a náboženských lidí i nadále jakýsi nimbus výjimečnosti, ne-li podivínství, takže věřící člověk se často i v dnešní době naprosté náboženské svobody těžce odhodlává se ke své víře přiznat, a pokud to udělá, nebo to „na něj praskne“, cítí se často povinen nejprve své okolí ujistit, že „jinak je normální“. Proto také k řadě konverzí mladých lidí z naší země dochází během jejich pobytu v zahraničí, kde s překvapením zjišťují, že tam jsou náboženskost, víra a církev považovány za zcela normální.
Názor, že naše země a naše společnost je nenáboženská, je s poněkud podivnou logikou používán jako argument proto, aby vše, co se týká náboženství, bylo ve veřejném prostoru (například médiích nebo školách) nadále odsouváno stranou – „ateistickou společnost“ to přece nemůže zajímat! Pro zastánce tohoto názoru je pak zcela šokující, že lidé, kteří se nepovažují za „věřící“, narazí-li na zdroj informací o náboženství, který je pro ně srozumitelný a věrohodný, zaplavují ho nekončícím proudem otázek duchovního charakteru, který prozrazuje nejen zájem, nýbrž skutečnou žízeň.
Žádoucí konfesijní neutralitu státu mnoho lidí stále zaměňuje za určitý nový druh státního ateismu. Nemáme však dost zkušeností s tím, jak ateismus, pokud se přestane chápat jako pouze jedna z mnoha „věr“ a je povýšen do mocenské pozice či role arbitra na náboženské scéně, dovede být intolerantní?
„Náboženská neutralita státu“ je právně zaručený prostor náboženské svobody a plurality (včetně legitimního prostoru pro lidi, věřící v ateismus). Neexistuje však v čisté podobě náboženská neutralita jednotlivců – existuje jen náboženskost uvědomělá či nereflektovaná, teistická či neteistická, dialogická či netolerantní, živá či odumřelá, tradiční či netradiční, existuje víra v Boha či v jeho alternativy a náhražky. Podobně jako člověk žijící v důsledném celibátu není „bezpohlavní“, tak ani člověk, deklarující svou distanci od jakékoliv víry není „nenáboženský“. Jako „odmítání politiky“ je politický postoj, tak i ateismus je vyhraněný náboženský postoj. Ale i ateismus v této zemi utrpěl tím, že chyběla a dosud chybí inteligentní a věcná rozprava o náboženství – i rozšířenému „ateismu“ chybí sebereflexe, protože mu chyběl partner k skutečnému rozhovoru.
To, oč jde v dnešní české společnosti, není ani zdaleka „odnáboženštění“, nýbrž odcizení od určitého typu křesťanské kultury – a otázka, co vstupuje do uvolněné náboženské oblasti, by měla zajímat nejen církevní hodnostáře. Nebyla by i tato otázka vhodným tématem pro „svatováclavskou disputaci“ – třeba příští rok?
(článek je upravenou ukázkou z připravované knihy Noc zpovědníka, která vyjde v nakl. Lidové noviny v listopadu r.2005)
