Když byl někdo vyloupen, nebo zakusil za minulého režimu domovní prohlídku, zná ten pocit: víc než ztráta věcí ho zranil bezohledný zásah do intimity domova, vědomí, že někdo pošpinil prostředí, obetkané jeho vzpomínkami a emocemi; bude to chvíli trvat, než se jeho byt znovu stane domovem. Něco podobného zakouší svět po útoku na Ameriku. Soustrast s oběťmi a technická opatření k zajištění národní bezpečnosti jsou první reakce, musíme však myslet dál: co učinit s tímto světem, aby opět mohl být naším domovem?
Sleduji reakce zraněného světa nyní z přemýšlivého ticha Oxfordu a uvědomuji si, že tím, co se stalo, se uzavírá velká kapitola dějin západní civilizace, která se také právě na tomto místě začínala před staletími psát. Toto je třetí z událostí, které otřásly jistotami civilizace, postavené na osvícenecké důvěře v moc rozumu. Tou první byla zpráva o tom, co se dělo v Osvětimi: z národa, který je právem počítán k nejkulturnějším zemím světa, vyšlehl plamen nenávisti, který bez ohledu na všechno právní a humanitní cítění téměř sežehl celou jednu lidskou rasu. Tou druhou byla ropná krize sedmdesátých let: ta smetla iluzi, že přírodní zdroje planety jsou prakticky nevyčerpatelné, že lidstvo po silnici vědecko-technického poroku se bezchybně a nezadržitelně blíží k blažené budoucnosti. Nyní nebude možné udržet další iluzi: že ideály otevřené demokratické společnosti jsou tak přitažlivé, že si je dříve nebo později ochotně osvojí celý svět, podobně jako si osvojil výdobytky západní vědy a techniky.
Nemylme se: teroristý útok na Ameriku tentokrát nebyl dílem skupinky šílenců, byl jen dosud největší bitvou v probíhající válce mezi uizavřenými a otevřenými společnostmi, která se dostala do další fáze, když mocné síly uvnitř někdejšího "třetího světa" se rozhodly přejít z obrany do útoku. Dosud se bránily kulturním vlivům západního světa; nyní se cítí dost silné na to, aby ho začaly ničit.Tyto síly jsou mocné nejenom svou ideovou semknutostí a svým odhodláním, nýbrž i tím, že zručně využívají slabá místa současného Západu, jako jsou drogy (patrně zdroj největších příjmů teroristických skupin), "morální únava" a fascinace násilím, všudypřítomná v průmyslu populární zábavy.
Nechci prvoplánově označit zářijové události za boží trest za konzumní civilizaci Západu, bráním západní kulturu před lacinými negativními nálepkami, fundamentalistické výzvy po "ideologickém znovuvyzbrojení Západu" mi připadají pro svobodu - základní západní hodnotu - právě tak riskantní jako populistické volání po vládě tvrdé ruky, mocné policejní kontrole všech disidentských směrů a tvrdé vojenské odvetě. Počítám realisticky s tím, že mnohé pokusy o upevnění "jistot" a omezení svobody asi nevyhnutelně zažijeme, hlasatelé pevného řádu v oblasti politiky i idejí budou mít zase navrch.
Ale přesto se velmi výrazně přimlouvám za to, abychom nezůstali jen u "obrany jistot", ale důkladně ony "jistoty" či hodnoty naší civilizace a kultury znovu promysleli, abychom xenofobně nehledali zdroje toho, co nás nyní ohrožuje, jen v prostorově a ideově vzdálených silách ("zlí muslimové"), ale zpytovali i vlastní svědomí a nespoléhali na "ducha odplaty", který znemožňuje vystoupit ze spirály strachu a násilí. Chvíle, než se vychýlený svět zase vrátí ke každodennímu fungování (opadne bolest a zděšení a bohužel opadne i silné vědomí solidarity), je vhodná k zamyšlení nad stavem světa a způsobem jeho fungování.
Použití násilí v mezinárodních vztazích je krajní prostředek, který snad může zastavit genocidy balkánských diktátorů, ale rozhodně nemůže vyřešit kulturně-civilizační konflikt tradičních a moderních společností. Výkřiky typu "Jediná odpověď teroristům - zabte je!" možná získají politické body, jsou však pošetilé: arabští teroristé prokázali, že smrt pro ně není žádnou hrozbou, spíše vítaným cílem, a síly, které tyto skupiny živí a vysílají, ani už z technických důvodů fyzicky zlikvidovat nelze, nechceme-li anihilovat celou planetu. Dlouhodobé řešení vzniklé světové situace se nemůže omezit na odvetná či bezpečnostní opatření.
Zkušenost s nacistickými zločiny, existence nukleárních zbraní a obava z komunistické totality vedla k přijetí Charty lidských práv, ropná krize posílila vědomí ekologické odpovědnosti; alespoň část lidstva si pokaždé uvědomila, že nelze spoléhat na samospád pokroku a evidenci rozumných řešení, nýbrž že je třeba se aktivně zasazovat o hodnoty, které jsou v ohrožení. Nynější třetí vstup zla nové kvality na světovou scénu nutí k podobnému obratu v myšlení - alespoň u těch, kteří jsou schopni a tudíž zavázáni přemýšlet, hledat skutečná východiska.
Zdá se mi, že je načase formulovat a učinit předmětem usilovné péče "morální ekologii", starost o prostředí hodnot, v němž může otevřená společnost nejen přežít, ale získat takovou věrohodnost, že jejím občanům bude stát za to, aby ji bránili, a pro mnohé z těch, kteří v ni nežijí, bude spíše inspirací než hrozbou.
Bitva na Manhatanu je natolik vítězstvím teroristů, nakolik svět ovládl strach. Viděli jsme ne bojující armády, ale lidi jako jsme my, padat po stovkách jako hmyz do plamenů. Zacházení se strachem a vztah k životu by měly být prvním bodem naší sebereflexe. Byla otřesná podobnost událostí v USA se scénami z tisícerých filmů, jimiž nejen komerční televize každou noc sytily lačné diváky, čistě náhodná? Někteří svědkové newyorské tragedie popisují, že se jakoby propadli do světa akčních a hororových filmů. Anebo tento svět jen vyvřel z lidského podvědomí, přesyceného agresivními popudy, na nejsledovanější ulice světa? Vzbuzování strachu a adorace násilí, ony všudypřítomné mozky-vymývající prvky zábavního průmyslu byly zřejmě nejoblíbenější psychologickou drogou na potlačení hlubších civilizačních úzkostí. Nedostatek úcty k životu, zejména v jeho nejkřehčích formách, ochota z komerčních důvodů zneužívat medicinské objevy k manipulaci lidskými bytostmi a samou podstatou lidského života, to vše činilo náš dosavadní zápas proti násilí a smrti nevěrohodným. Neučiníme-li úctu k životu, ke každé lidské osobě, úhelným kamenem naší kultury a nezačneme-li řešit velké problémy naší civilizace, aniž bychom před nimi unikali do plytké zábavy, drogového opojení a pohrávání si s emocemi strachu a agresivity, pak všechny pokusy tím či oním druhem násilí bránit naší civilizaci by svědčily pouze o tom, že už umíme hrát jen s těmi kartami, které rozdávají ti druzí. Oni ovšem tuto hru ovládají lépe než my. Je těžké posoudit, nakolik se zářijoví atentátníci inspirovali v temných stránkách islámské tradice a nakolik v amerických populárních filmech a televizních seriálech.
Nemá-li se náš svět změnit brzy v prostor hvězdných válek, bude Západ muset dříve nebo později nově komunikovat s představiteli islámského světa. Mezi islámským a západním světem dnes zeje propast vzájemné naprosté nedůvěry a zářijové události pochopitelně tuto propast ještě dramaticky prohloubily. Přestože se naprostá většina islámských zemí a organizací od teroristů distancovala, nelze popřít, že zářijový úder je možný právě jen v kontextu tohoto civilizačního sporu. S teroristy samozřejmě vyjednávat nelze, avšak je nutné hlouběji poznávat islámský svět, jehož jsou radikální a deviantní odnoží.
Možná, že v oblaku pochopitelných emocí, zvířených newyorskou katastrofou, je nyní hlubší komunikace Západu s arabským světem těžko představitelná. Je však nevyhnutná pro přežití světa. Možná, že politickou a diplomatickou akci mohou postupně připravit intelektuálové a duchovní, budou-li si vědomi mravní i politické závažnosti tohoto kroku. Opírám se tu o vlastní zkušenost: před dvěma lety jsem seděl za stolem s islámskými duchovními v centru islámského myšlení na univerzitě Al Azhar. Nejsem odborníkem na islám, avšak i to, co o něm vím, mne zavazuje odporovat těm, kdo islám jako celek démonizují či redukují tuto velkou živoucí kulturu na aktivity extrémistů. Myslím, že v této dějinné chvíli mohou otevření křesťanští myslitelé splnit nesmírně důležitou úlohu: vždyť právě oni mohou porozumět jak přísnému světu islámského práva, s nímž je spojuje monoteistická víra Starého Zákona, tak sekulárnímu světu Západu, který nikoliv náhodou vznikl na půdě, kultivované po staletí křesťanskou vírou. Považuji za správné, jsou-li západní křesťané v tuto chvíli solidární se zraněným Západem a při vší kritice slabin a selhání západní civilizace se nedají zahnat mezi fundamentalistické odpůrce otevřené společnosti; musejí si však zachovat jak kritickou svobodu vůči vlastní kultuře, tak schopnost porozumění pro "jiné", v tomto případě pro islámské vidění světa.
Zářijový útok na Ameriku byl dalším hřebem do rakve "moderního světa", který měl své těžiště v atlantické civilizaci. I v těchto bolestech se rodí - ať se nám to líbí či ne - jinak strukturovaný globální svět, který nepřijímá apriori naše hodnoty. Chceme-li je obhájit - včetně zásady, že spory se musejí nakonec řešit rozumnou rozpravou - musíme je sami napřed učinit znovu věrohodnými. Uvědomme si se vší naléhavostí, že nejtragičtější prohrou Západu by bylo, kdyby se otevřené společnosti ve sporu se svými odpůrci samy staly uzavřenými.
Oxford, září 2001 - publikováno v Lidových novinách
