Před půlstoletím proběhla světem zpráva, že v Československu, okupovaném vojsky Varšavského paktu, se upálil mladý člověk. Televizní stanice přenášely záběry z Prahy: protestní stávka studentů, nekonečné zástupy lidí, kteří se přišli poklonit před jeho rakev, a slavný pohřeb, který byl výmluvnou manifestací národního smutku nejen nad tragicky ukončeným mladým životem, nýbrž také nad politickými nadějemi Pražského jara. Jan Palach se stal symbolem národního osudu.
Jan Palach se však neupálil na protest proti okupaci samé, nýbrž proti jejím důsledkům, které se v té době začaly projevovat: národní vůle k odporu začínala ochabovat, komunistický režim chytře, krůček po krůčku, utahoval smyčku a dusil poslední zbytky politických výdobytků Pražského jara.
Začínala se tragédie dvaceti let morální korupce společnosti, která vešla do našich moderních dějin pod názvem „normalizace“. Záměna pravdy za lež, zbabělost, pokrytectví, ztráta cti a svědomí se staly „normálním“ jevem.
Jan Palach protestoval proti počínající mravní rezignaci. Snažil se pochodní svého těla dát zoufale varovný signál těm, kteří vjížděli na falešnou kolej přizpůsobivosti, chtěl těm, kdo se začali třást o svou „existenci“, ukázat, že život je něco víc než jen sociální i biologická existence – že je to mravní úkol. Že je to prostor pro svědectví pravdě.
Jan Palach pochodní svého činu na chvíli ozářil tuto dějinnou situaci našeho národa tak, že jsme mohli – kdo jsme nechtěli před tím zavřít oči – vidět ještě další, hlubší dimenzi té doby, dimenzi mravní a duchovní.
Když jsme před 50 lety organizovali rekviem za Jana Palacha, naráželi jsme i mezi křesťany na značné nepochopení. Mezi křesťany se vždy najdou takoví, kteří cokoliv rychle a bez velkého přemýšlení zatratí jen proto, že je to cosi nebývalého a nevejde se to do jednoduchých myšlenkových přihrádek. Jsou se vším rychle hotovi. Sebevražda je přece hřích! Argumentoval jsem jim slovy G. K. Chestertona: sebevrah je člověk, který pohrdá životem, zatímco mučedník je ten, který pohrdá smrtí.
Janova smrt nebyla obyčejnou sebevraždou. Jan nevrátil nevděčně „vstupenku do života“. Nehledal smrt, nýbrž daroval vlastní život, aby si lidé uvědomili cenu pravdy a svobody. S velkým ulehčením jsem pak přijal slova biskupa Tomáška, kardinála Berana i samotného papeže Pavla VI., kteří s plným porozuměním ocenili mravní hodnotu Janovy oběti.
Nikdy nezapomenu na noc, v níž jsem nesl pod zimníkem posmrtnou masku Jana Palacha na zádušní mši do malostranského kostela sv. Tomáše a odtud na Filozofickou fakultu, kde jsme jí umístili do výklenku, z něhož jsme odstranili Leninovu bustu. Tehdy mi s plnou vahou došlo, že v naší zemi už zdaleka neběží jen o uchování zbytků „socialismu s lidskou tváří“ – o to, zda se ještě udrží reformní komunisté nebo zcela politicky převládnou stalinisté, podpoření ruskými tanky. Nyní šlo o samu mravní páteř národa. Palachovou obětí dostal veřejný život nový a hlubší rozměr. Najednou tu byl někdo, kdo nám v čase inflace slov řekl plamenem svého těla, že mu na tom, abychom se neohnuli, záleží víc než na jeho vlastním životě. Najednou nám někdo svou obětí zjevil, jakou máme cenu: Mravní integrita této společnosti byla pro něj tak vysokou hodnotou, že výzvu k jejímu uchování podepsal svým utrpením a svou smrtí.
Nad Janovým činem krčili rameny mnozí političtí pragmatici: Vždyť to nepřineslo žádný viditelný důsledek! Na obhajobu Palachovy památky mohu nabídnout jen osobní zkušenost mých přátel a mou vlastní. Když jsem nesl tu posmrtnou masku Jana Palacha, tak jsem svému mrtvému kolegovi několik věcí slíbil, a dodržel jsem to. Slíbil jsem mu mimo jiné to, že se v nadcházející době nezkřivím a že budu vždy říkat a psát jen to, co si opravdu myslím – ať se to komukoliv líbí či nelíbí. Pro mne a mé přátele tedy jeho oběť marná nebyla.
Když mi během dalších 20 let u výslechů tu slibovali, tu vyhrožovali, aby mne zlomili ke spolupráci, vzpomněl jsem si na Palacha a dostal sílu jim říci ne. Já nejsem rozený hrdina, možná bych to bez vzpomínky na Jana nedokázal. Vím z řady osobních svědectví mých přátel, že do podobně do jejich života Palach vstoupil tak, že před normalizačním cynismem vnitřně nekapitulovali. Že to byla menšina? Zaplať Pánbůh za každého z nich!
Ale i těm, kteří počítají pouze masové události, připomeňme jednu věc: „palachovský týden“ v lednu 1989 – mohutné demonstrace na místě jeho činu, včetně zatčení Václava Havla – prokazatelně uvedly do pohybu poslední fázi procesu, který v pak listopadu skončil kolapsem komunistického režimu.
„Zrno pšeničné, odumřeli-li samo sobě, mnohý užitek přinese,“ píše se v Bibli.
Dnešní situace se v mnohém radikálně liší od ledna 1969, tváří v tvář dnešním těžkostem a nepravostem nemá smysl protestovat formou dobrovolné smrti. I dnes však je třeba hájit způsobem života, řeči i myšlení úctu k pravdě proti svodům populismu, cynismu a rezignace; ptát se, co je správné – a nejen, co právě přináší výhody. Jen nesmířením s mentalitou přežívající masy se konečně staneme společností svobodných občanů a zbavíme se mravních pozůstatků doby normalizace. Jen tehdy ukážeme, že oběť Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších nebyla marná.
Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 19. 1. 2019
