Překvapivá volba argentinského jezuity novým kormidelníkem katolické církve budí značné naděje, ale i mnohé otázky v církvi i mimo ni. Poprvé od roku 1831 je papežem je řeholník. Velké mezinárodní řeholní řády představují zpravidla dynamičtější, světovější, pružnější část katolického kléru. Poprvé v dvoutisíciletých dějinách papežství je hlavou církve jezuita. Jezuité patřili vždy k nejprogresivnějším a nejsvobodomyslnějším silám v církvi – už jejich zakladatel Ignác z Loyoly míval těžkosti s inkvizicí, jezuita Fridrich von Spee se zasloužil o ukončení čarodějnických procesů. Z řad jezuitů vzešli kromě řady geniálních vědců v různých oborech i teolog evoluce Teilhard de Chardin nebo nedávno zesnulý velký kardinál Martini, ostrý kritik zpátečnictví v církvi.
Jezuité byli a jsou intelektuální elitou církve, spojující důkladné vědecké vzdělání a hlubokou spirituální formaci s praktickým smyslem pro realitu a odvahou nasadit se tam, kde je to nejžhavěji třeba. V Latinské Americe je to zejména sociální oblast. Řada jezuitů v Latinské Americe – ať už v dávné minulosti slavného „jezuitského státu“ v Paraguay, vyhlazeného koloniálními mocnostmi, nebo v nedávné minulosti v Salvadoru - svou solidaritu s chudými dosvědčila mučednictvím krve, obětí vlastního života.
Z toho mála, co víme o novém papeži – kromě jeho vzdělání rozsáhlých zkušeností z univerzitního působení i ve vedení jezuitského řádu a církve v Argentině – je jeho životní styl: odmítl bydlet v arcibiskupském paláci a užívat přepychový služební vůz, jako arcibiskup bydlel v prostém bytě na předměstí, jezdil do práce autobusem, sám si vařil a staral se o svou domácnost. Tím ukazuje představitelům církve jasný směr: vyjít z uzavřených paláců starých jistot a triumfalistických zvyklostí, mít odvahu jít doprostřed reálného života a živě s ním komunikovat.
Zdá se, že od nového papeže nelze očekávat velké změny v oblasti morálního učení církve. Je však opravdu žádoucí, aby církev papouškovala názory liberálních médií, která se o ni zajímají jen optikou mediálních klišé: Kdy už budete tleskat potratům, eutanásii, homosexuálním manželstvím a ostatním vymoženostem pozdní moderny? Neprospěje však církev světu spíše tím, když bude – jako v případě Benedikta XVI., který představoval inteligentní konzervativismus, který je třeba si neplést se strnulým reakcionářstvím katolických „ultra“ – kritickým oponentem soudobého libertinismu a morálního relativismu a zároveň kompetentním partnerem liberálů v diskusi o směřování současné civilizace?
Lze jistě očekávat, že nový papež bude mnohem více zdůrazňovat sociální odpovědnost církve a přítomnost křesťanů v zápasech za sociální spravedlnost a lidská práva, než otázky antikoncepčních prostředků. Jistě se bude snažit navázat na závazné dědictví Druhého vatikánského koncilu v důrazu na trojí vstřícný dialog: dialog s ostatními křesťanskými církvemi, dialog s mimokřesťanskými náboženstvími a dialog se sekulárním humanismem, agnosticismem a ateismem. V dialogu s Židy má již dobré zkušenosti, oceňované židovskou stranou. Nyní je třeba zejména rozvinout vztah s muslimy a pokračovat v Benediktově vizi otevřít v církvi „nádvoří národů“, prostor pro duchovně hledající.
Hlavní dělící čára v dnešním světě totiž už dlouho neběží mezi těmi, kdo se považují za věřící nebo nevěřící, nýbrž větší příkop existuje mezi „zabydlenými“ (dwellers) a hledajícími (seekers). Když se mluví o úbytku věřících na Západě, bezmyšlenkovitě se pojem věřící stále ztotožňuje se „zabydlenými“ ve vnějších strukturách církve. „Zabydlených“ však ubývá jak mezi věřícími, tak mezi přesvědčenými ateisty. Přibývá „hledajících“.
Vitalita církve budoucnosti závisí ve velké míře na její odvaze vyjít vstříc hledajícím a srozumitelně, bez manipulace, jim nabídnout své duchovní bohatství a tisícileté zkušenosti. To, že nejčastějším pojmem ve dvou prvých projevech papeže během prvých 24 hodin pontifikátu byla „cesta“ – a důraz na to, že kdo nekráčí vpřed, ztrácí životnost - je dobrým znamením.
Dobrým znamením je osobní charisma papeže, který vyzařuje skromnost a vlídnost. Významným gestem bylo to, že dříve, než udělil první slavnostní požehnání, pokorně poprosil zástupy věřících, aby napřed oni jeho podpořili svou přímluvnou modlitbou. Bude to zřejmě papež, který si váží nejen hierarchie, ale i prostých věřících laiků.
Po svých předchůdcích dědí tento papež zanedbanou římskou administrativu, o níž sám papež Benedikt přiznal problémy se špatnou prací s informacemi a kde existují patrně i nemalé problémy v oblasti nakládání s financemi. Je dobře, že tento papež není spojen se strukturami kurie – ale velmi záleží na tom, zda si vybere dostatečně razantního Státního sekretáře, který se do agendy kurie pustí s velkou energií k reformám.
Katolická církev je dnes vnitřně rozdělena na ty, kteří se snaží za každou cenu uchovat vnější struktury církve v jejich nynější podobě a na ty, kteří se vysilují úsilím o jejich co možná nejradikálnější změny. Osobně jsem snil o papeži, který oběma stranám ukáže jejich společný omyl, spočívající v tom, že se příliš zaměřují na ono vnější, zatímco opravdová obnova vyžaduje především prohloubení duchovního života věřících a intenzivní teologickou práci na novém jazyku, jímž by církev mohla srozumitelně a přitom nezkresleně tlumočit své poselství. Zda tento papež ukáže církvi tento směr dalšího vývoje, se ukáže v následujících letech.
Publikováno v Hospodářských novinách, duben 2013
