Otázka v názvu tohoto panelu sugeruje poněkud triviální odpověď. Kdo jiný by měl být odpovědný za přítomnost křesťanství ve veřejném životě, ne-li křesťané, působící ve veřejném životě – v politice, kultuře, médiích, podnikání a samozřejmě i představitelé církví, které i sekulárních společnostech jsou součástí občanské společnosti a veřejné sféry.
Já bych chtěl však ukázat na to, že zvláštní zájem na přítomnosti křesťanství v Evropě by měli mít také a zejména ti, kteří se hlásí k sekulárnímu táboru a které někdy nazýváme laici, laicisté.
Zdá se mi, že křesťanství – náboženství Vtělení – bylo vlastně vždy „synkretické“, „vícečetné“, bylo vtělené do různých kultur, které nikdy nebyly nenáboženské. Ať šlo o prvotní židokřesťanství či helenokřesťanství, nebo pozdější křesťanství starověkých Řeků, Římanů, Egypťanů, Keltů, Slovanů, Germánů apod. – i když se církev snažila vymítit (někdy však též částečně pokřtít a integrovat) původní náboženskou vrstvu kultury, do níž se víra vtělovala, patrně nikdy touto složkou nezůstala zcela neovlivněna.
Co je však pozoruhodné, je už přibližně 200 let trvající symbióza tradičního křesťanství s jedinou kulturou v dějinách lidstva, která se zdá být sekulární, totiž s evropskou modernitou. S kulturou, která vlastní „náboženskost“ neobsahovala ani nehledala, protože vyrostla z kořenů křesťanského náboženství .
Křesťanství, které dnes v Evropě žijeme, není „čisté“ (jako nebylo čisté nikdy a asi z podstaty své „vtělenosti“ ani nemůže být) – je hluboce promíšené se sekulární kulturou Západu. Této sekulární kultuře paradoxně jen křesťanství zabraňuje v tom, aby se plně stala náboženstvím. Sekulární kultura Západu je natolik sekulární, nenáboženská, nakolik je křesťanská.
Mizí-li křesťanský prvek z evropské kultury, nestává se tato kultura ateistickou, nýbrž náboženskou, náboženskou v nekřesťanském (a často protikřesťanském) smyslu. Dokonce i její ateismus se pak stává „náboženstvím“, dokonce „státním náboženstvím“, jak jsme to viděli na příkladu marxismu.
Je v zájmu křesťanství a křesťanů uchovávat sekulární složku evropské kultury v její sekularitě, kritizovat tendenci sekularity stát se náboženstvím. Tím brání jak prostor pro křesťanství v Evropě, tak tím hájí skutečný charakter evropské kultury, jejíž identita už po několik staletí spočívá v kompatibilitě „laicismu“ a křesťanství .
Křesťanská a sekulární složka evropské kultury zřejmě nikdy nemohou úplně splynout, vždy mezi nimi bude určité napětí. Záleží na mnoho okolnostech, zda to bude napětí plodné, anebo obě strany vyčerpávající poziční válka. Modernita zřejmě nikdy nemůže být plně christianizována ( a ani pod líbivým heslem „nové evangelizace Evropy“ bychom se neměli pokoušet realizovat toto utopii). Charles Taylor ukázal, proč křesťanství nemůže k misii dnešní modernity přistupovat jako přistupoval např. pater Ricci k inkulturaci křesťanství do kultur Asie. Je to proto, že modernita je kultura, která je už osudově prostoupena křesťanstvím, jakkoliv ji nelze nazvat bezvýhradně křesťanskou. To, co je na modernitě „nekřesťanské“, často není vůči křesťanství neutrální a potencionálně otevřené (jako tomu bylo v případě vzdálených „pohanských“ kultur), nýbrž programově protikřesťanské. Ovšem některé hluboce křesťanské hodnoty se v moderní kultuře prosadily až po pádu mocenské politické hegemonie „křesťanských institucí“ a leckdy v zápase s nimi.
Obávám se, že kdyby nastal rozchod křesťanství a sekularity, nebo kdyby jedna složka totálně zvítězila a vytěsnila tu druhou, Evropa by prohrála jak svůj závazek vůči své minulosti, tak svou budoucnost. Ať už by zvítězila jedna či druhá složka, ať už by se jedna či druhá od té druhé osamostatnila, v každém případě by prohrály obě. Myslím, že k podobnému závěru došel slavný dialog kardinála Ratzingera s Jürgenem Habermasem na Katolické akademii v Mnichově: sekulární humanismus a křesťanství se potřebují navzájem, aby vzájemně korigovali své jednostrannosti. A podobné stanovisko nalézáme v encyklice Jana Pavla II. Fides et ratio: víra bez myšlení je nebezpečná, racionalita bez etických a spirituálních hodnot, vyvěrajících z víry, je rovněž jednostranná a tím nebezpečná.
Jak by vypadalo křesťanství, kdyby se chtělo opravdu emancipovat od dědictví osvícenství, od dnešní sekularity, vidíme na současném křesťanském fundamentalismu a tradicionalismu. Jak by vypadala sekularita a laicita, kdyby se chtěla ke křesťanství zcela obrátit zády, můžeme jen tušit z projevů takových nesnášenlivých a totalizujících ideologií, jako je např. snaha vnutit newspeak „politické korektnosti“ či pod heslem „multikulturality“ provést duchovní kastraci či lobotomii kultury vlastní.
Plně souhlasím s tím, co řekl papež Benedikt letos v květnu na cestě do Portugalska:
„V těchto staletích dialektiky mezi sekularismem a vírou vždy byly osoby, které chtěly stavět mosty a zahajovat dialog, ale bohužel dominovala tendence střetů a vzájemného vylučování. Dnes vidíme, že právě tato dialektika představuje šanci, že musíme nalézt syntézu a obsažný a do hlubin jdoucí dialog. V multikulturním prostředí, ve kterém se všichni nacházíme, vidíme, že čistě racionalistická evropská kultura bez transcendentní náboženské dimenze není s to vstoupit do dialogu s velkými kulturami lidstva, které všechny mají tuto transcendentní náboženskou dimenzi, která je dimenzí lidského bytí.(..) Proto bych chtěl říci, že přítomnost sekularismu je něčím normálním, ale rozluka, střet sekularismu a kultury víry je abnormální a musí být překonán. Velká výzva tohoto okamžiku je v tom, že oba musí jít spolu a na této cestě najít svou pravou identitu. To je poslání Evropy a potřeba lidstva v dějinách.“
Já rovněž vidím budoucnost Evropy v zachování a prohloubení kompatibility mezi vyznavači „explicitního“ křesťanství a strážci specifických hodnot osvícenství; proto by jedni měli mít zájem a cítit odpovědnost také za přítomnost toho druhého v Evropské kultuře a společnosti. Křesťané nesou rovněž odpovědnost za zachování „zdravé laicity“ Evropy a ti, kteří chtějí Evropu „sekulární“ ( a obávají se klerikalismu a fundamentalismu), by si měli uvědomit i svůj zájem a spoluodpovědnost za věrohodnou přítomnost křesťanství ve veřejném životě sjednocené Evropy.
Domnívám se však, že křesťané by v pochopitelné a potřebné obraně proti těmto tendencím se neměli vysilovat v prvé řadě zápasem o vnější viditelné symboly křesťanství, kříže na stěnách veřejných budov a náměstích či „invocatio Dei“ v ústavě, - jakkoliv roli symbolů zdaleka nepodceňuji. To, kam je třeba vrhnout nejvíce energie, je kultivovat myšlení a jazyk vír tak, aby se křesťanství stalo slyšitelným a srozumitelným, avšak především věrohodným a kompetentním hlasem v diskusi o klíčových mravních otázkách naší civilizace. To považuji za ten nejpotřebnější způsob přítomnosti křesťanství ve veřejném životě v Evropě.
(Příspěvek k panelové diskusi na téma „Kdo je odpovědný za přítomnost křesťanství ve veřejném životě?“ na mezinárodní konferenci Křesťanská odpovědnost v Evropě v Krakově 10.9. 2010)
