Myslím, že pro vztah politiky (v našem případě demokratického státu) a náboženství (v našem západní světě především judeo-křesťanskou tradici) by bylo možné použít výraz, kterým stará křesťanská teologie definovala vztah lidství a božství v Kristu: nesmíšeně a neodděleně. Snahy nekriticky spojovat a míchat náboženství a politiku stejně jako snahy striktně je od sebe separovat jsou velmi riskantní. Jejich výsledkem mohou být dva stejně neblahé jevy - na jedné straně náboženství, diskreditující sebe sama spojením s mocí a násilím, případně fundamentalistické, triumfalistické a netolerantní náboženství jako „kontrakultura“ , tvořící kontraproduktivní gheto, „ostrov“ uprostřed soudobé západní civilizace. Na druhé straně pak neméně fanatický„sekularismus“, který se ve svém nepřátelství vůči náboženství stává sám intolerantním pseudonáboženstvím a mohl by z naší kultury učinit rovněž izolovaný ostrov, který bude velmi obtížně komunikovat s ostatním světem (např. s dynamickým světem islámu).
Heslo „oddělit stát a církev“ nemůže sloužit jako globální paradigma pro vztah náboženství a politiky. M. Novak už připomenul, že i na Západě existují dva velmi odlišné typy oddělení státu a církve. Je třeba ovšem ještě dodat, že model oddělení státu a církve nelze aplikovat v globálním měřítku ještě ze dvou dalších důvodů: „církev“ ( organizované společenství věřících, které existuje uvnitř různých společností, avšak je možné je rozlišit od celku společnosti, „národa“ i „státu“, je jedinečným fenoménem křesťanství). Dále je třeba dodat, že i na západě nelze vztah náboženství a politiky chápat pouze jako vztah státu a církve – národní státy dnes už nemají monopol na politiku a církve (církevní instituce) ztratily monopol na náboženství.
V procesu globalizace se mění úloha státu i sociální a politická role náboženství. Jsem přesvědčen, že hlavní příčinou zániku režimů sovětského typu v Evropě před dvaceti lety byl právě proces globalizace – režimy, postavené na státně plánované ekonomice a na cenzuře kultury nemohly obstát v rámci svobodného trhu zboží a idejí.
Všeobecně se předpokládalo, že do otevřeného prostoru se vrátí to, co komunismus potlačoval: demokracie a náboženství. Kdybyste se dnes, po dvaceti letech, ptali občanů České republiky, uslyšeli byste mnoho skeptických poznámek na adresu demokratické i náboženské kultury v naší zemi. Jsou zde demokratické instituce, konají se svobodné volby, existují tu mnohé náboženské instituce a pracují svobodně, i když mnohé otázky vztahu státu a církví zůstávají nedořešeny. Přesto důvěra občanů v politiky i v církve je extrémně nízká.
Jazyk politiků i jazyk církve je zcela odlišný a obě „jazykové hry“ nedokážou skutečně oslovit většinu společnosti, získat si jejich důvěru a upevnit atmosféru důvěry ve společnosti.
V češtině jsou víra a důvěra podobná, příbuzná slova.
Lidé víry potřebují být věrohodní, aby mohli do společnosti vnášet důvěru a naději: podaří-li se jim ukázat, že víra není ideologie, důvěra není naivita a naděje není iluze, mohou pro svobodnou společnost a demokratický stát vykonat opravdu dobrou a důležitou práci.
Vzájemný dialog světa náboženství a světa politiky a snaha oslovit ty, kteří nejsou „profesionály“ v žádném z těchto dvou světů může přispět k úkolu, který považuji v našem světě za nejdůležitější: učinit z procesu globalizace proces komunikace.
