Na konci roku 1989 jsem po 11 letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v kostele Nejsvětějšího Salvátora, v němž kdysi slavná tradice univerzitních kazatelů byla drasticky přerušena perzekucí padesátých let. Začínal jsem opravdu „od píky“.
Postupem let se však „Salvátor“ stal nejen první personální farnosti v naší zemi, nýbrž i duchovním a intelektuálním hnutím, myšlenkovou školou, výrazným kulturním, zejména uměleckým centrem, místem dialogu víry se současnou filozofií, vědou a uměním, místem občasného ekumenického a mezináboženského dialogu, úrodnou líhní řady kněžských a řeholních povolání; farností, kde víc než 1500 převážně mladých, vzdělaných lidí přijalo po důkladné přípravě iniciační svátosti církve a mnoho dalších se do církve vrátilo po letech náboženských krizí. Kázání na našich webových stránkách pravidelně poslouchá mnoho lidí nejen po celé republice a na Slovensku, ale i řada krajanů a studentů v zahraničí. Cizinci na nedělních večerních mších, přeplněných mladými lidmi, si musí korigovat představu o „nejateističtější zemi planety“. „Salvátor“ je dnes jednou z výrazných tváří současného českého křesťanství.
Protože prostory farnosti už dávno nestačí jejím aktivitám, vznikla řada „detašovaných pracovišť Salvátora“ – exerciční dům v Kolíně pod vedením našeho kaplana Petra Vacíka (který byl v naší farnosti kdysi pokřtěn a po letech vysvěcen na kněze), kde stovky zájemců prošly kurzy uvedení do kontemplace a hlubšího duchovního života, klášter sester karmelitek v Košířích, pod vedením „dcery Salvátora“ sestry Denisy, kde se konají také přednášky, besedy či semináře nad mystickou literaturou, studentské mše, mše Vysokoškolského katolického hnutí v kostele svatého Ignáce, promítání a komentování filmů v Městské knihovně, sportovní klub „Lazar Betánie“ – a celá řada dalších aktivit, které tak či onak souvisí s naší farnosti a vyzařují jejího ducha.
Salvátor už dávno není „dílem jednoho muže“ – tajemství jeho vitality je v týmové práci řady obětavých spolupracovníků a několika speciálních grémií. Za mnohé bych zmínil uměleckou radu, která pod vedením architekta Norberta Schmidta připravuje v kostele nejen řadu výstav moderního umění a uměleckou část každoročního Popelce umělců, nýbrž i dvakrát do roka překvapivě proměňuje prostor kostela „výtvarnými intervencemi“, také všechny, kdo přispívají k důstojnosti salvátorské liturgie, hlavně Roberta Huga a ostatní varhaníky a naší scholu. Pastoračnímu referentovi Martinu Staňkovi, „motoru naší farnosti“, pomáhá dnes kromě dalších zaměstnanců tým z farníků, kteří mají zkušenosti v managementu.
„Tajemství Salvátora“ však nespočívá v množství aktivit, nýbrž ve stylu chápání křesťanství a místa církve v dnešní společnosti. Nejde jen o to poskytovat věřícím studentům bohoslužby s kvalitním kázáním a možnost setkávání a navazování osobních kontaktů. Dnes je hlavně třeba vytvořit prostor pro „hledající“, kteří tvoří největší procento v této části české populace, a to citlivě, bez odstrašujícího „lovení duší“; naší zásadou je „všichni jsou pozváni, nikdo není nucen.“ Je také třeba pomáhat k „druhé konverzi“ mnohým, jejichž dětská víra či prvotní nadšení konvertitů vyprchaly, ukázat jim, že tyto krize víry jsou příležitosti „zajet na hlubinu“ a objevit jinou podobu křesťanství. Je nutné se vyhnout jak pokušení uzavřít se do ghetta tradicionalismu, křečovité hry na svět, který už není, tak i povrchnímu přizpůsobování se „duchu doby“ a názorům okolí.
Akademická farnost musí rozvíjet symetricky tři oblasti křesťanské existence. Poskytnout důkladné náboženské vzdělání, které umožňuje tvořivý dialog se současnou filozofií, vědou a kulturou; formou kázání, přednášek a diskusí rozvíjet odvahu přemýšlet o vlastní víře. Neméně důležité je však uvést do hloubky osobního duchovního života, do umění meditovat, trpělivě duchovně doprovázet jednotlivce, poskytovat pravidelně prostor nejen pro svátost smíření, ale také duchovní rozhovory a poradenství. Široká nabídka duchovních cvičení, otevřených i hledajícím mimo církve, zejména kursy kontemplace, jsou dnes tím nejdůležitějším, čím naše farnost slouží církvi i společnosti. Probíhají rovněž cykly skupinové přípravy na svátost manželství se zapojením teologů, právníků i psychologů nebo kursy „biblioterapie“.
Třetím rozměrem je občanská angažovanost křesťana, schopnost postavit se proti populismu, aroganci a demagogii ve veřejném životě, místo konformismu a servility podporovat odvahu ke kritickému vztahu k moci, mít střízlivě kritický vztah k informacím na sociálních sítích a k náladám veřejnosti, nebát se být v nonkonformní menšině, umět prozíravě „ číst znamení doby“. Žijeme v době velkého přelomu ve světě i v církvi, nostalgické folklorní slavnosti nás nespasí. Prorocký hlas papeže Františka vyzývá k radikálnímu návratu ke kořenům evangelia – je třeba do hloubky promýšlet jeho reformní úsilí.
Chtěl bych nejnadanější mladé lidi z naší farnosti časem zapojit jak do mezinárodních výzkumných úkolů, kde spolupracuji s řadou významných teologů a sociologů z celého světa, tak i do týmu, v němž na půdě České křesťanské akademie nyní ekumenicky pracujeme na vizi budoucího působení církví v naší zemi. I s vědomím našich mnoha nedostatků a omezení – žeň je hojná a dělníků málo – považuji pražskou akademickou farnost za důležitou laboratoř budoucnosti. Jsem opravdu vděčný Bohu, že nás během víc než čtvrtstoletí chrání a tak mnoho dobrého nám už daroval.
Psáno pro Katolický týdeník - publikováno 19.9.2017 v č. 2017/38
