„Kauza Williamson“ v širších souvislostech
Dění v katolické církvi zajímá nekatolickou veřejnost také proto, že tato církev je po staletí největším názorově jednotným celkem této planety a tudíž významným „globálním hráčem“. Zeslabuje-li se dnes její vliv v části Evropy, která se stává kontinentem minulosti, tím více roste v Asii a Africe, kontinentech budoucnosti. Všechny ostatní velké názorové skupiny od muslimů a buddhistů po nekatolické křesťany jsou rozděleny do ohromného množství proudů a větví, které se leckdy navzájem nemohou vystát. Čeká něco podobného i katolickou církev, jak naznačuje kauza kolem ex-exkomunikovaného monsignora Williamsona?
První dějství: „my jsme papež“
Tato kauza měla dosud několik dějství. V tom prvém, těsně po mediálním skandálu s Williamsonovými výroky, popírajícími skutečný rozsah a charakter holocaustu Židů a útocích na papeže, údajně „nehabilitujícího popírače holocaustu“, měli mnozí z těch, kdo byli skutečně do věci zasvěcení, chuť jednoznačně hájit papeže. Benedikt XVI. skutečně ve chvíli, kdy podepisoval dekret, jímž snímal trest exkomunikace za neoprávněné přijetí biskupského svěcení z rukou arcibiskupa Lefebvra a tedy vyvolání schismatu (organizačního rozštěpení církve), nemohl mít zdání o skandálních výrocích Williamsona, jednoho z těchto schismatiků, pro švédskou televizi.
Názor, že by papež mohl zpochybňování holocaustu či jakékoliv antisemitské postoje tolerovat či s nimi dokonce sympatizovat, nebo že církev reviduje svoji vstřícnost k Židům, vyjádřenou dokumenty II. vatikánského koncilu a mnoha činy papežů uplynulého půlstoletí, je zcela absurdní a může ho vyjadřovat jen ten, kdo záležitostem církve nerozumí nebo nechce rozumět. Reakce židovských představitelů, německých politiků a církevních disidentů, volajících dokonce po abdikaci papeže, se proto zdály být – a do značné míry byly - skutečně neadekvátní. Celý skandál mohl prostě tiše skončit tím, co se skutečně stalo, že papež svůj dosavadní postoj k Židům a holokaustu znovu zdůraznil a Williamsonovy výroky zcela jasně odmítl. Na internetu se objevila kromě protestů i petice solidarity s papežem, připomínající titulky německých novin po volbě Benedikta XVI. „my jsme papež“.
Celá kauza se do té chvíle zdála být přesnou kopií mnoha předchozích mediálních zkreslení papežových výroků, z nichž nejzávažnější bylo vytržení citátu středověkého byzantského císaře o Mohammedovi z papežovy přednášky v Řezně před několika lety. Tenkrát ona mediální nezodpovědnost a senzacechtivost skončila akcemi muslimských radikálů, masovými protesty vypalováním kostelů, dokonce vraždami několika duchovních osob. Tatáž média, která způsobila pozdvižení muslimské veřejnosti zkreslením papežova výroku, pak s uspokojením ukazovala zpravodajsky vděčné dramatické záběry barbarství islámských radikálů. Letošní pozdvižení způsobilo jen válku slov, avšak i za stál opět „drobný posun“ mediálních zpráv, naznačujících, že Williamson byl kdysi odsouzen a nyní rehabilitován „za své konzervativní názory“.
Williamsonova exkomunikace se však netýkala jeho názorů a už vůbec ne jeho názorů politických. Měl to být první krok v procesu znovusjednocení lefebvristických sektářů s katolickou církví; teď se dá další vstřícný krok Vatikánu dost těžko v dohledné době očekávat. Ti, kteří však navrhují či předpisují papeži, aby Williamsona znovu exkomunikoval, toho o církevním právu asi mnoho nevědí. Exkomunikace, nejvyšší možný trest v církvi, není svévolnou akcí rozhněvaných hierarchů, nýbrž právním aktem podle kánonů právního kodexu církve. Z katolické církve nemůže být nikdo vyobcován za své politické názory ani za hřích lživé interpretace dějin. Přesně vzato, nemůže být exkomunikován ani za své názory náboženské; do křížku s církevním právem by se katolík dostal až tehdy, kdyby své teologické názory, odlišné od oficiálního učení církve, trvale veřejně hlásal coby učení církve – a i tehdy by následovala (pro duchovního) spíš suspenze (zbavení úřadu) či pro učitele teologie zákaz vyučování na teologických institutech, než exkomunikace.
Snětí exkomunikace ze schismatických biskupů znamená prakticky jen to, že mohou přistupovat ke zpovědi a k přijímání; neznamená to ani schválení jejich názorů, ani pověření biskupským či jakýmkoliv jiným úřadem v katolické církvi. Toho se tito duchovní a zejména Williamson těžko dočkají.
Být členem katolické církve neznamená být členem politické strany se závaznou politickou ideologií či akademické instituce, požadující jistou úroveň vyjádření na odborná témata, ani (naštěstí) být členem sekty s jednobarevnou spiritualitou a uniformní náboženskou ideologií. Znamená to být členem v každém ohledu pluralitní rodiny, obepínající celou planetu, v níž člověk dle zásad statistické pravděpodobnosti nalezne, dá-li si s hledáním práci, jak lidi, kteří jsou mu svou mentalitou a politickými, náboženskými a vědeckými názory blízcí, tak takové, kteří ho budou popuzovat ještě víc než nesnesitelní příbuzní, které „vyženil“. Církev nedeklaruje, že by byla „svazem spravedlivých“ (tak se nazývala první komunistická strana světa), nýbrž vyznává, že je společenstvím hříšníků.
Druhé dějství: dvojí „ale“
Druhé dějství ve zmíněné kauze nastalo tehdy, když si řada zainteresovaných prošla tím, co se o Williamsonových názorech (nejen na holocaust, ale např. na 11. září či na postavení žen) může dozvědět každý, kdo dokáže pracovat s internetem. To, že si tuto práci nedali příslušní úředníci vatikánských institucí, je zarážející. Svědčí to o jejich lenosti, neschopnosti, nezájmu? Jiné verze (že by tito lidé chtěli vědomě papeže „podrazit“ či že by jim podobné názory vůbec nevadily), přenechejme snad raději zastáncům „konspiračních teorií.“ Bylo úlevné slyšet i od státního sekretáře kardinála Bertoniho, druhého muže Vatikánu, sebekritické slovo, že tohle Vatikán skutečně nezvládl – a podobná slova jsme pak slyšeli po celé církvi od kuriálních kardinálů po řadu evropských biskupů včetně pražského kardinála Vlka. Personální politika Vatikánu několikrát v poslední době zaskřípala – vzpomeňme na jmenování varšavského arcibiskupa, který musel v den plánované intronizace odstoupit, protože se provalily pečlivě utajované stíny jeho minulosti. Zdá se, že nyní si snad dá příslušná vatikánská kongregace dobrý pozor nejen při jmenování biskupů v postkomunistických zemích.
Avšak „kauza Williamson“ ukazuje ještě hlouběji. Co vypovídá o lefebvristických kruzích (jakkoli se jejich představení od konkrétních Williamsonových výroků distancovali) skutečnost, že člověk tohoto smýšlení a lidského typu zde může být vysvěcen na biskupa? Williamsonovy názory nejsou náhodným uřeknutím, nýbrž indikátorem sektářské mentality, která v těchto kruzích vedla k schizmatickému jednání a po odtržení od katolické církve se rozbujela ještě víc. Je to přesně onen virus paranoidního vnímání světa, kombinace strachu a agresivity, který napadá mentalitu sociálních skupin, které ztratily schopnost komunikace s okolním světem a jeho kulturou.
Je třeba si uvědomit podstatný rozdíl mezi církví a sektou. Církev musí unést určitou míru kompromisu a tolerance jak ve vlastních řadách (vědět, že je „společenstvím hříšníků“), tak ve vztahu k světu (kde nesmí vykopat nepřekročitelný příkop, nýbrž musí tolerovat určitou „šedou zónu částečně identifikovaných“). Sekta naopak stojí a padá s ostrým rozlišením na „my“ (čistí, světem zneuznaní) a „oni“ (ďáblem ovládaný, zlu a bludům propadlý svět).
Druhý vatikánský koncil byl plodem pastorační moudrosti a odpovědnosti teologů a církevních představitelů, kteří viděli, že další „antimodernistický boj“ (pokračování v reakci evropského katolicismu devatenáctého století na trauma, způsobené vývojem po francouzské revoluci) by znamenal ochromit církev a přivést do ji do slepé uličky dějin, do pozice sekty. Místo toho se inspiroval kromě jiného zkušeností amerického katolicismu, který vnímal prostředí moderní pluralitní demokratické společnosti spíše jako šanci než jako ohrožení.
Strach z jakékoliv změny kursu a apriorní odmítání kritické sebereflexe a reformy pozdně novověké formy katolicismu vedl určité skupiny v církvi k tomu, že pochopitelné turbulence a krizové jevy pokoncilního období v nich vyvolávaly „kulturní šok“. Důvodů k znepokojení nebylo málo. Semináře se oproti očekávání vyprázdnily, mnoho kněží a řeholníků opustilo svou službu, potlačované teologické spory vypluly na povrch. Někteří radikální příznivci „ducha koncilu“ a vstřícnosti vůči problémům a rétorice sekularizovaného světa natolik sekularizovali obsah svých kázání, že když vytrvale mluvili místo o Bohu o lidských právech, ekologii a feminismu, jejich kostely se vyprázdnily – lidé přestali chápat, proč by to, co slyší nepřetržitě omílat v liberálních médiích, měli ještě chodit poslouchat do kostela. Ti, kdo nekriticky poslechli stálé výzvy liberálů, že církev by se měla konečně „přizpůsobit“ modernímu světu a duchu doby, zažili pravdu bonmotu, že „kdo se žení s duchem doby, stává se velmi brzy vdovcem“. Ti, kdo hesla koncilu – dialog a aggiornamento (zdnešnění, či spíše „aktualizaci“) – pochopili povrchně jako výzvu k výprodeji vlastní identity křesťanství , tak mocně nahráli těm, kteří tyto výzvy nepochopili a odmítli zcela.
Recidiva triumfalismu?
Ultrakonzervativci, jejichž ikonou se stal arcibiskup Lefebre, spojený s fašizujícími a nacionalistickými politickými kruhy (zejména Le Pennem), který odmítl podepsat dokumenty koncilu o náboženské svobodě, ekumenismu a mezináboženském dialogu, zahájili protiofenzívu. Začali koncil, jeho strůjce a přívržence líčit jako „trojského koně“ v církvi, jako spiknutí – a za spiknutím, jako už dob Francouzské revoluce, viděly tyto kruhy vždy židy, zednáře a komunisty. A když se „z komunistického světa“ vynořil polský papež a začal se v Assisi společně modlit s tibetským dalajlámou, buddhistickými mnichy, šintoistickými kněžími, islámskými imámy a židovskými rabíny, když navštívil římskou synagogu a v mešitě políbil Korán, bylo jim vše jasné. Církev a jejího papeže prohlásili za odpadlíky a začali budovat svou vlastní církev, pokoušející se vrátit do světa, který už neexistoval. Už tradicionalistický piánský katolicismus 19. století stál do značné míry na romantické nostalgii po takovém středověku, jaký ve skutečnosti nikdy neexistoval - a nová recidiva této nostalgie nabyla tragikomických rysů, začala přitahovat především lidi vskutku podivné mentality. V tomto skanzenu triumfalismu se zbožnost měnila v bigotnost, teologie v ideologii, liturgie v romantické představení; hermeneutika jako hlavní metoda teologické práce a interpretace biblických textů byla zapomenuta, nastoupil opět fundamentalismus. Největším odklonem „tradicionalistů“ od principu katolicismu je ovšem jejich ignorování tradice, tohoto živého proudu interpretací a reinterpretací Písma a pokladu víry“, který je mízou teologie. Tradicionalisté jsou vlastně heretiky (toto slovo pochází od slovesa „vybírat si“), neboť vytrhují z tradice jenom její jednu část (ono nejméně šťastné období církve v defenzivě proti nastupující moderně) a snaží se ji „konzervovat“, možný další vývoj zmrazit.
Snaha uchovat tuto alternativu vůči pokoncilní církvi vedla pak arcibiskupa Lefebvra k rozhodnutí v červnu 1988 nelegitimně vysvětit své nástupce – tedy k schismatu, za nějž v katolické církvi následuje automaticky trest exkomunikace pro toho, kdo takto biskupy světí i ty, kteří to svěcení přijímají. Tím došlo k zmíněným exkomunikacím, které byly následně i formálně vyhlášené Janem Pavelem II.
Radikální „lefebvristé“ se odtrhli od církve, avšak i po tomto schismatu zůstalo v církvi jisté procento katolíků, kteří lefebvristy nenásledovali v tomto kroku, nicméně plně sdíleli jejich mentalitu, spiritualitu a teologii. Zejména těmto lidem záleželo velmi na tom, aby schisma bylo překonáno – a mohlo by se zdát, že několik rozhodnutí Benedikta XVI. (dát větší prostor příznivcům předkoncilní latinské liturgie a nynější zrušení exkomunikací) je odpovědí na tuto touhu po jednotě.
Jednota církve je pro katolicismus nesmírně cenná hodnota a zpočátku se mohlo zdát, že vstřícnost k ultrakonzervativním odpůrcům určitých důrazů II. vatikánského koncilu (tedy především na náboženskou svobodu, ekumenismus a mezináboženský dialog) vlastně paradoxně naplňuje vizi příznivců „ducha koncilu“ , totiž církevní jednotu jako „smířenou různost“.
Avšak sledujeme-li reakci lefebvristů a jejich sympatizantů na tyto kroky, nevidíme u nich zatím žádnou schopnost a ochotu smířit se s růzností. Papežův „akt milosrdenství“ chápou nikoliv jako výzvu k pokání, nýbrž spíše jako projev pokání církve – nikoliv oni se vrací do církve, nýbrž církev se v jejich podání konečně kaje a vrací se do jejich řad a kolejí.
Jsem rád, že z úst nejvyššího představitele české církve zazněl varovný hlas: pozor na odpuštění bez pokání, na smíření bez obrácení! Laciné a povrchní chápání smíření jako bagatelizace, přehlížení a rychlé zapomínání toho, co se stalo, známe z nepodařeného, polovičatého „vyrovnání se s minulostí“ po pádu komunismu.
Kritické otázky jsou tu na místě: Není „případ Williamson“ varování? Není velkorysá (ale poněkud uspěchaná) velkorysost vůči těmto schismatikům spíš ohrožení jednoty církve než její posílení? Nevrací se s nimi do církve nebezpečný virus triumfalismu a sektářské intolerance?
Před církví, chce-li kráčet cestou koncilu ve stopách velkého a odvážného Jana Pavla II., stojí v této době naléhavý a vpravdě „světodějný“ úkol: být ve světě, plném násilí (a nyní ohroženém i možnými důsledky celosvětové hospodářské krize) aktérem hlubokého mezináboženského dialogu, dlouhodobé terapie a prevence zneužívání náboženství k rozněcování nenávisti. Pokud církev bude pokračovat v těchto snahách, může v dnešním světě sehrát podobně pozitivní úlohu, jakou sehrála po pádu Říma a „vpádech barbarů“ na sklonku starověku, kdy mladé národy vychovávala nejen v křesťanské víře a morálce, ale uchovala a předala také nejvzácnější poklady antické civilizace, řeckou filozofii a římské právo a tím vystavěla základy velké evropské křesťanské kultury.
Lefebvristé a jejich sympatizanti jsou známi jako ti, kdo právě tuto iniciativu katolické církve všemožně brzdí, odmítají a démonizují. Dialog mezi náboženstvími jistě předpokládá i „vnitrocírkevní ekumenismus“ – avšak právě proto je třeba na poli smíření uvnitř katolické církve postupovat velmi zodpovědně a s vědomím širších souvislostí.
článek byl v mírně zkrácené verzi publikován pod názvem „Papež a popírač holocaustu“ v Lidovým novinách (příloze Orientace) 21.2. 2009
