V MF Dnes byl otištěn text Veroniky Valíkové s příznačným názvem Kdo stojí za vatikánským dopise o Dukovi?, který připomíná Kojzarovy útoky na skryté pozadí Charty 77. „Kampaň má nepochybně své hybatele,“ tvrdí autorka a hned si sama odpovídá, kdo ti padouši jen mohou být, aniž by se obtěžovala si zjistit fakta – publikuje lživé a nactiutrhačné spojování mé osoby s oním dopisem katolických aktivistů papeži Františkovi a dopouští se tím hrubého porušení novinářské etiky.
A když už je v ráži, v další větě mne obviňuje – opět bez důkazů – že „mé praktiky“ porušují etické principy. Tedy: s otevřeným dopisem do Vatikánu nejen nemám nic společného, ale naopak jsem všechny, kdo mne žádali o radu, zda mají ten dopis podepsat, od toho odrazoval. Dost dobře totiž, na rozdíl od jeho pisatelů, znám vatikánské prostředí: Vím, že takové texty opravdu neputují na papežův stůl, protože jestli je Vatikán na něco alergický, tak jsou rady od těch, kteří o radu nebyli žádáni. Pokud člověk nedostane z nunciatury obálku s latinským upozorněním, že má odpovídat na položené otázky pod “papežským tajemstvím”, jeho názory na místní církevní záležitosti se opravdu papežská kurie nebude zabývat, protože má po celém světě s více než miliardou katolíků starostí dost.
Avšak pokud je Svatý Stolec na něco ještě mnohem více alergický – a to už od sporů o investituru v 11. století – pak je to vměšování světské moci do záležitostí jmenování či odvolávání biskupů. O to se v posledních staletích pokoušeli především představitelé totalitních režimů včetně československých komunistů – vždy marně. To, že prezident Zeman svým prohlášením, že zatlačí na papeže ve věci prodloužení arcibiskupova mandátu, dal svému příteli Dukovi polibek smrti, svědčí o tom, že staronovému hradnímu pánovi už slábnou nejenom nohy.
Po prezidentově veřejně ohlášeném a široce publikovaném úmyslu intervenovat do žárlivě střežených církevních záležitostí – o tom samozřejmě už Vatikán ví, i kdyby se pan prezident chytil za nos a dopis nakonec neodeslal – se Svatý stolec skutečně začne zajímat o dopis skupiny věřících, který by bez této prezidentské reklamy byl opravdu zcela bezvýznamný. Co že v něm stálo za hlavní výtku? Že se církevní poměry v Čechách díky arcibiskupově přítulnosti k moci dostávají zpět do dávno z obou stran odsouzených poměrů aliance trůnu a státní moci? A což nepodal právě Miloš Zeman onen pádný důkaz, že ti „písklouni“ – jak je nazval ve své pravidelné orwellovské „hodince nenávisti“ na své TV Barrandov – si to tak úplně nevymysleli?
Opakuji: Nejsem ani autorem, ani podněcovatele, ani signatářem, ani příznivcem textu stovky katolíků, odeslaném do Vatikánu. S Dominikem Dukou se známe letos přesně padesát let, v tvrdých dobách, kdy jsme oba nesměli ani vykonávat své kněžské povolání, ani učit na univerzitě, jsme spolu úzce spolupracovali ve „štábu“ podzemní církve kolem Josefa Zvěřiny a Oty Mádra, psali do samizdatu a konali mnoho věcí, pro které jsme byli vedeni jako režimu nepřátelské osoby.
Ano, v posledních letech se naše politické názory v mnohém silně liší, ale dokud mne nezačal kardinálův nešťastný mluvčí páter Badal ovčáčkovským způsobem napadat na své twitteru, v televizi a rozhovorech na Parlamentních listech (a neotevřel rozhovorům pana kardinála zeširoka tuto podivuhodnou tribunu), mohli jsme si bratrsky mnohé věci vyříkat tváří v tvář.
Teď už je trochu pozdě, v potlesku lidí jako Zeman, Klaus, Mynář, Okamura, Bobošíková, Ringo Čech, čtenářská obec Parlamentních listů a mnozí další noví fanoušci našeho kardinála můj hlas jistě zaniká; když jsem viděl fotografii svého biskupa, kráčejícího pod blesky novinářů na narozeninovou party Vratislava Mynáře či na svěcení hradní stříkačky, pochopil jsem, že na slíbené bratrské setkání už čas nemá, že jsme si prostě na stáří našli každý jiné přátele a těch se asi už budeme držet. Já přes všechny výhrady beru vážně slib respektu a loajality k svému biskupovi ve věcech víry a církevní správy, avšak ve věcech tohoto světa, kde nám církev naštěstí dopřává svobodu různosti názorů, se už asi neshodneme. Nechme tedy růst různé rostliny vedle sebe, jak nám radí Písmo, on si nás nakonec přebere Bůh.
Když jsem ze záznamu viděl pantomimu mladých lidí před arcibiskupským palácem, kteří tím dávali najevo starost, že jistými výroky kardinál mladé lidi od církve odhání, čekal jsem, že otce Dominika napadne udělat to, co by asi udělal papež František: otevřít vrata paláce a pozvat je na čaj a k rozhovoru – vždyť právě letos je tématem biskupské synody dialog s mladými, včetně pečlivého naslouchání jejich kritickým otázkám. Vrata paláce zůstala zamčená a páter Badal zahájil uragán urážek, kterým jsou teď autoři dopisu ze všech stran vystaveni: ta galerie současných obhájců kardinála je opravdu pestrá, podobně jako šiky nových obránců křesťanství proti neviditelným vojskům krvelačných machometánů, valících se na Říp. Ještě že nás Klaus ochrání před vojsky, která na nás papež František chce jako kdysi Brežněv poslat po tomto proradném „dopisu 99 pragováků“! Člověk někdy neví, má-li se smát či plakat.
Otevřený dopis papeži Františkovi nebyl šťastnou akcí, zejména proto, že ono opravdu není moc důležité, zda Dominik Duka bude sedět na Vojtěšském stolci tři nebo třiatřicet měsíců. Důležité je, zda české křesťanství za deset let, v té generaci, která se hledá, bude mít duchovní hloubku, morální poctivost, intelektuální čestnost a občanskou věrohodnost. A pro to je možné a potřebné udělat mnoho i teď.
(psáno pro MF Dnes, publikováno 24.2.2018, str.13)
