Jsme v oktávu velikonočním. Vždycky je mi líto lidí, pro které je velikonoční triduum pouze součástí prodlouženého víkendu, bez zvláštního duchovního obsahu. Málokdo si dovede představit, že by Vánoce byly pro něj jen obyčejným dnem, že by necítil atmosféru Štědrého večera – a Velikonoce mají v tradici křesťanské kultury ještě hlubší kořeny a ještě daleko bohatší obsah a také liturgické, ale i umělecké vyjádření. Dovedeme si představit několik staletí v dějinách evropského výtvarného, hudebního i slovesného umění bez velikonočních motivů?
Tyto velikonoce jsem však prožíval v myšlenkách na ty, pro něž drama Velikonoc není jen námětem k tichému rozjímání před obrazy Ukřižování, podmalovanému podmanivými tóny Bachových pašijí podle Matouše. Mnoho lidí v našem světě prožívá křížovou cestu, stávají se obětí násilí jako Ježíš anebo jejich křížovou cestou je život ohrožující útěk z vlasti, kde by je a jejich rodiny čekala smrt – a na konci jejich křížové cesty je často čeká nepřijetí, podezírání a nepřátelství těch, kteří nerozlišují mezi pachateli zločinů a jejich obětmi. Ano, příliv těch, mezi nimiž těžko rozeznáme oběti násilí a oběti iluzí, že Západ je bohatě prostřený stůl pro všechny strádající, je křížem pro Evropu dneška. Ale velikonoční příběh nás učí kříž přijmout, ne před ním utíkat. O Velikonocích bychom neměli propadnout zbožné sentimentalitě profesionálních jeruzalémských plaček, které Ježíš napomíná na své křížové cestě: Ženy jeruzalemské, neplačte nade mnou! Plačte nad sebou a nad svými syny.
Je třeba hledat, jak se pašijový příběh týká nás a našeho světa, k čemu pohne naše srdce.
Nesu po celý týden v živé paměti pohled do očí šedesáti mladých lidí, které jsme letos po půldruhého roku trvající důkladné přípravě o velikonoční vigilii v naší farnosti pokřtili. A zítra k nim přibude ještě několik desítek dospělých mladých konvertitů, kteří sice byli pokřtěni jako děti, ale k víře dospěli až nyní. Těch, kteří v naší pražské akademické farnosti přijali během posledního čtvrtstoletí o Velikonocích křest, je už kolem 1.500.
Ale nejde o počty. Pamatuji, jak mi františkán otec Bonaventura Bouše říkával: Pokřtít někoho, to je veliká odpovědnost!
Ano, vždycky si říkám, udělali jsme vše proto, aby tito lidé vytrvali na Ježíšově cestě?
Snažili jsme se předat jim tajemství víry tak, aby jejich náboženské vzdělání bylo kompatibilní s jejich světským vzděláním, vědou, které se věnují a kulturou, v níž žijí a cítí? Udělali jsme vše proto, aby se jim Písmo otevřelo jako hluboký mnohovrstevnatý svět, v němž se nemohou spokojit s primitivním, prvoplánovým, doslovným čtením, nýbrž musí stále hledat hlubší smysl a propojovat svět Písma se svým vlastním životem a svým vnitřním světem? Udělali jsme vše proto, aby se tito mladí lidé naučili meditovat? Aby modlitba nebyla pro ně obtížnou povinností recitace básniček ráno a večer, nýbrž něčím, co nese celý rytmus jejich dne a místo magie, kterou nutíme Boha, aby plnil naši vůli a naše přání, je modlitba okamžikem, kdy poctivě hledáme Boží vůli a čerpáme odvahu plnit jeho přání? Udělali jsme vše proto, aby liturgie pro ně nebyla nesrozumitelným posvátným tělocvikem, který se děje u oltáře, nýbrž aby prožívali své křestní kněžství a s pozorným srdcem spoluslavili posvátná tajemství? Udělali jsme vše proto, aby si uvědomovali, že křesťanství nespočívá jen „v chození do kostela“, nýbrž že je výzvou k umění života, že je stylem života a myšlení, který zahrnuje obětavou solidární lásku a má se také promítnout v občanské odpovědnosti – včetně statečnosti postavit se většinovému mínění a podbízivým frázím populistických politiků? Udělali jsme vše proto, aby dokázali být věrni církvi, i když nebudou mít k dispozici bohatý program velkoměstské Akademické farnosti, ale třeba jen zapadlou ospalou venkovskou farnost s unaveným vyhořelým knězem, odbytou liturgií, s kázáním bez hloubky a bez jiskry a s poloprázdnými lavicemi? Budou umět rozpoznat nevěstu Kristovu i v chatrných šatech? Budou i zde vnímat skutečnou Ježíšovu přítomnost?
Udělali jsme vše proto, aby dokázali – podle výzvy svatého Ignáce a řady mystiků – hledat Boha ve všech věcech, zejména v událostech svého života, a to nejen v těch zářivých jako na hoře Tábor, ale i těch temných a bolestných jako Getsemany? Nezapomněli jsme při té dlouhé přípravě na svátosti na něco důležitého?
Na jednu věc nesmíme zapomenout, říkám si: že i když jsme třeba udělali vše, co jsme udělat mohli a uměli, jsme nanejvýš nástroji a pomocníky. Bůh žije v každém člověku, s každým má svůj záměr a svůj příběh. Žije v něm dřív, než ho člověk může poznat a pojmenovat, dokonce v něm žije i tehdy, když ho člověk pojmenovat nedokáže. Bůh byl v těchto mladých lidech ještě předtím, než v naší farnosti nastoupili na cestu katechumenátu. Konverze znamená okamžik – anebo dlouhý proces – kdy si člověk uvědomuje tuto Boží přítomnost ve svém životě, kdy jí vědomě uvolňuje prostor a činí ji reflektovanou, uvědomělou, výslovnou, pojmenovanou, zařaditelnou do velkého proudu křesťanské tradice a začleněnou do rodiny věřících.
Papež František končí snad každou svou promluvu – i každé osobní setkání – prosbou: Modlete se za mne. Rád bych tuto malou velikonoční meditaci zakončil podobnou prosbou: Modlete se, prosím, za ty, kteří o letošních Velikonocích nastoupili na cestu s Kristem, aby mu zůstali věrni až do konce.
(Psáno pro Radio Proglas jako Komentář týdne, vysíláno poprvé 22. 4. 2017)
