příspěvek do ankety časopisu Universum
Setkání papeže Benedikta s akademickou obcí považuji za patrně nejdůležitější a také myšlenkově nejzávažnější část jeho pastorační návštěvy. Papež tak naplnil to, co sám později (v rozhovoru s novináři na palubě letadla při zpáteční cestě) označil za hlavní úkol církve v Čechách: dialog s agnostickou většinou společnosti.
Bylo patrné, že papež se v akademickém prostředí cítí dobře – z tohoto prostředí vyšel, to formovalo jeho osobnost, jeho styl myšlení a vystupování, jeho vztah k světu. Každý, kdo studuje jeho texty a zejména proslovy posledních let, ví, že k jeho trvalým tématům patří apel na „novou alianci“ mezi vírou a kritickou racionalitou, v níž vidí radikální alternativu jak vůči fundamentalismu („víře bez myšlení“), tak vůči postmodernímu relativismu. Tato myšlenka byla snad nejpřesvědčivěji dokumentována pověstným dialogem kardinála Ratzingera s filozofem Jürgenem Habermasem na půdě mnichovské Katolické akademie. Skončila shodou, že sekulární liberalismus a současné křesťanství se potřebují navzájem, aby vyvažovali své jednostrannosti. Ve svém řezenském projevu pak papež obohatil tuto myšlenku ještě o další aspekt: spojení víry s racionalitou umožňuje dialog kultur a náboženství, je prevencí násilí – jeho logickým důsledkem je zásada náboženské svobody a svobody svědomí. Víra i rozum nutně potřebují ke svému životu a rozvoji prostor svobody.
Na tuto myšlenku navázal papež v Praze, když nejprve ocenil úlohu univerzit (a konkrétně studentů) v zápasu o svobodu před 20 lety. „Pátrání po svobodě“ pak označil za nedělitelnou součást diakonie (služby pravdě), kterou inteligence koná pro blaho celé společnosti. Papež výslovně označil svobodu za „předpoklad pro používání rozumu“.
Poté papež Benedikt pozoruhodně definoval svou vlastní úlohu: „papež je ve svém pastýřském úřadu uznáván jako hlas etického uvažování lidstva.“ To je velmi významná formulace, která by teology, zabývajícími se eklesiologií a službou Petrova nástupce, neměla být opomenuta.
K myšlence svobody univerzit a vědeckého bádání Benedikt připojil důležitou poznámku: akademické bádání dnes není zotročováno totalitními režimy, avšak hrozí mu jiné nebezpečí: akademické instituce jsou „– více či méně jemně – nuceny sklánět se pod tlakem ideologických zájmových skupin a podřizovat se vábení krátkodobých prospěchářských nebo pragmatických cílů“. Domnívám se, že také tato poznámka motivovala řadu českých akademiků k bouřlivému potlesku na konci papežova projevu. Zněla totiž nesmírně aktuálně v době, kdy akademické a vysokoškolské instituce v naší zemi zápasí proti pokusům o „vytunelování vědy“ a proti snahám dát rozhodování o financování vědy do rukou „zájmových skupin“ podnikatelů a jejich pragmatických zájmů a cílů.
V závěrečné části pak papež kritizoval snahy radikálního sekularismu vytěsnit náboženskou dimenzi z akademického prostředí a kultury. Řekl: „ Rozum, který je hluchý ke všemu Božímu a vyhošťuje náboženství do říše subkultury, je neschopný vstoupit do dialogu kultur, který náš svět tak naléhavě potřebuje“. Sekularismus nečiní naší civilizaci tolerantnější, nýbrž zranitelnější; vědomá přítomnost křesťanství v naší kultuře není překážkou dialogu s ostatními kulturami, nýbrž může být jeho významným obohacením, dokonce garantem.
Na papežova slova odpovědělo shromáždění české akademické obce neutuchajícím, bouřlivým potleskem. Velice si přeji, aby myšlenky, které papež pronesl, se staly základem dalších diskusí a promýšlení v českém akademickém prostředí.
