Události v Bombaji opět probouzejí v médiích inflaci pojmů jako je fundamentalismus, náboženský fanatismus, extremismus, terorismus..
Pojem fundamentalismus, jímž se označovala skupina amerických protestantů na prahu 20. století, je dnes používán tak široce, že prakticky ztrácí smysl. Snad bychom spíše měli používat termín „fundamentalistické sklony“- pro označení pokušení dávat jednoduché odpovědi na složité otázky. To odpovídá na hlubokou potřebu lidí orientovat se ve světě, mít jasná pravidla, vrátit se z nebezpečné přítomnosti do „zlatého věku“. Existuje i fundamentalismus sekulární: nacionalismus, rasismus nebo extrémně zelené výzvy „zpět k přírodě“ či radikální feminismus jsou často jen jinými variantami snah hledat spásu před komplikovaným světem moderny v přimknutí k jednomu jednoduchému principu ryzosti. Avšak útěk ze světa, poskvrněného složitostí, není reálný – také proto, že něco takového, jako čisté náboženství, čistá rasa, čistá příroda nejen neexistuje, ale nikdy ve skutečnosti neexistovalo.
Jak ukazuje klasik moderní sociologie Peter Berger, náboženský fundamentalismus je jev poměrně moderní, aplikuje paradoxně na náboženství kritéria moderny („jasné a zřetelné ideje“) a tím mění náboženství v ideologii. Náboženský fundamentalismus je jakási inverze materialismu a pozitivismu do náboženského myšlení – zachází se symboly prvoplánově jako s jednorozměrnými „fakty“. (Ukazuje se, že premoderní kultura měla přirozený cit pro povahu symbolů.)
Ovšem ne každý fundamentalista se stává fanatikem a ne každý fanatik se uchyluje k násilí. Ve světě je plno „introvertních fanatiků“, kteří nikomu neubližují. Kdyby byl Václav Klaus soukromou osobou, pak by jeho názory (démonizace EU, připomínající pomalu obraz OSN v apokalyptických vizích Svědků Jehovových či popírání důsledků globálního oteplování, blížící se k popírání reality planety Měsíce ve fantastické kosmologii Hnutí Hare Krišna) byly jen hodny pousmání. Takové názory mají ovšem ve světě své „reálné ekonomické kořeny“ - na popírání lidského faktoru klimatických změn mají zájem globální koncerny, které nehodlají omezit své zisky ekologickou odpovědností a irské hnutí Libertas je financováno ze záhadných zdrojů, jimž se zřejmě lépe daří v příšeří „národních zájmů“ než na světle mezinárodní transparence. Nepřekvapí mne, zrodí-li u nás tato ideologie extrémistickou politickou sektu (v pravicovém tričku ideálního spojence komunistických proruských protievropských zájmů). Snad však půjde jen o krátkodobou kuriozitu.
Výzkumy ukazují, že skutečně nebezpečným jevem našeho světa nejsou jednotliví fanatici („esenciální fanatismus“), nýbrž potencialita celých sociálních skupin stát se „indukovanými fanatiky“, ochota nechat se zfanatizovat. Psychoanalytik F. Haecker poukazuje na to, jak přibývá individuí s nejasnými hranicemi osobnosti, které mají sklon k regresivní a projektivní identifikaci s „velikány“ a vůdci a mají „radost z podřízení“.
Z fanatismu se rodí násilí tehdy, jsou-li naplněny určité předpoklady v nitru lidí a ve stavu společnosti. Indikátorem akutního nebezpečí je okamžik, kdy konflikty ve světě nabírají sílu z náboženských symbolů. Mark Juergensmayer právem říká, že otázka nestojí tak, proč náboženství vede k násilí, nýbrž proč zápasy ve světě do sebe vtahují náboženství. Terorismus eskaluje v okamžiku, kdy aktéři začnou svůj zápas chápat jako „kosmickou válku“ – a sakralizování války jde ruku v ruku v ruce s démonizací nepřítele (jemuž už není přiznán statut lidí, jsou „velkým satanem“). Náboženské symboly – a symboly vůbec – jsou akumulátory energie, která může být využita k dobrému i zlému.
Uveřejněno v MF Dnes 3.12.2008
