Kázání krakovského arcibiskupa Jedraszewského, v němž nazval hnutí za společenské uznání komunit LGBT morem, který nahradil rudý teror komunistické diktatury duhovou diktaturou, vyvolal pochopitelně vzrušené debaty v polské církvi i společnosti. Lze pochopit, že některé záměrně provokativní projevy, doprovázející Pride Parade, mnohé církevní představitele vydráždí a některé vyděsí. Vyděšené prvoplánové reakce by však měly ustoupit – zejména u reprezentantů duchovní kultury – moudřejšímu, klidnějšímu a hlubšímu uvažování.
V době prolínání civilizací a proměn kulturních paradigmat se pochopitelně vynořují pokusy nově promyslet postoje k sexuálním menšinám, k chápání genderových rolí a struktury rodiny. Církve, skládající se většinou z konzervativněji smýšlející lidí, jistě mohou a mají vnést do veřejné debaty o těchto tématech kritické postřehy. Má-li jejich hlas být brán vážně, neměly by se předem v této debatě diskvalifikovat tím, že si vytvoří schématické „obrazy nepřítele“, nálepky typu „homosexualismus“, „genderové ideologie“, „neomarxismus“, které mají druhou stranu především dehonestovat bez patřičné znalosti a ochoty k dialogu.
Nedávno jsme na toto téma v České křesťanské akademii měli velmi klidnou a věcnou odbornou rozpravu mezi křesťanskými teology a sociology a kulturními antropology, specialisty na genderová studia, kde jsme si vyjasnili mnohá nedorozumění a vzájemné předsudky. Když konzervativní křesťané na jednostrannosti sekulární levice odpoví opačným extrémem, pak místo dorozumění v seriózní debatě přilévají olej do ohně „kulturních válek“.
Kulturní spory mají své politické konsekvence. Ve světě i u nás vidíme rostoucí nebezpečné snahy pravicového extrémismu politicky využívat rétoriku a symboly křesťanství. Nedávno se na jednom českém zámku konal pokus o koalici extrémistů pravice i levice pod vlajkou nacionalismu, v doprovodu bohoslužby katolického tradicionalisty. Ta akce sama sice ukázala trapnost této koalice, nicméně je varovným signálem. Afinita určitého typu katolického tradicionalismu k autoritativním režimům a nacionalistickým ideologiím ukázala svou nebezpečnou tvář už v třicátých letech minulého století.
Zcela souhlasím s článkem polského dominikána Tomasze Dostatniho, který o slovech arcibiskupa Jedraszewského napsal, že taková kázání odporují evangeliu a vyhánějí lidi z církve. Obsahují absurdní tvrzení, srovnávání nesrovnatelného a snad se chtějí vlichotit vládnoucí straně PiS, která na předsudcích vůči LGTB+ chce postavit předvolební propagandu. Podobně agresivní rétoriku a neseriózní argumentací použil loni probošt Piťha ve svatováclavském kázání v pražské katedrále. Místo zvěstování evangelia se spíše podobalo útočnému politickému projevu, který by se stylem i obsahem snad lépe hodil mezi fake news Parlamentních listů; nenašel jsem v něm ani stopu křesťanského ducha. Tenkrát kardinál Dominik Duka Piťhu bezvýhradně podpořil. Tedy nepřekvapuje, že obhajobou arcibiskupa Jedraszewského pokračuje v politickém kursu, který zahájil spojenectvím s Václavem Klausem a později Milošem Zemanem. Rád používá vytržené citáty z projevů papeže Františka, ačkoliv si musí být dobře vědom, že zejména svými společensko-politickými postoji je daleko bližší církevní opozici vůči papeži a populistickým českým politikům než základnímu poselství tohoto důležitého pontifikátu. Mezi ideologií Klause staršího i mladšího a bývalého Klausova ministra pátera Piťhy a křesťanstvím v podání papeže Františka je nepřeklenutelný rozdíl dvou odlišných hodnotových světů; člověk se musí rozhodnout, do kterého z nich chce patřit. Právě zde, jak jsem si loni uvědomil, jsme s Dominikem Dukou zřejmě udělali opačnou volbu.
Jeden motiv kardinálova vyjádření je ovšem hodný pozornosti. Dominik Duka ve svém prohlášení vyzývá své slovenské i maďarské kolegy, aby se rovněž postavili na podporu výroků krakovského arcibiskupa. O potřebě spojenectví církví visegrádských zemí ostatně pražský arcibiskup hovořil už letos na Velehradě. Myšlenka vytvořit z episkopátu visegrádských zemí jakousi konzervativní alianci, brzdící reformní kurs papeže Františka, která by kopírovala snahy populistických politiků těchto zemí brzdit proces evropské integrace, však nepochází z hlavy kardinála Duky, to bychom mu křivdili. Zde je třeba znát širší politický kontext takového projektu.
Hlavním ideologem konzervativně politického „katolicismu bez křesťanství“ a „neliberální demokracie“ (tedy např. orbánovského pokusu o nahrazení demokracie autoritativním státem) je bývalý poradce prezidenta Trumpa Steve Bannon. Nepřekvapuje, že tentýž politik byl blízko také bývalému nunciovi v USA, který nedávno požadoval abdikaci papeže Františka. Bannon se nedávno pokusil vytvořit v jednom bývalém italském klášteře jakési mezinárodní školicí středisko populistických politiků k podpoře nacionalistů, podrývajících Evropskou unii. Své hlavní spojence tento směr hledá právě v konzervativních biskupech postkomunistických zemí, vyděšených z nynější vlny odcírkevnění, na kterou nebyli teologicky ani pastoračně připraveni.
Ještě radikálnějším spojencem v protiliberálních útocích je ideologie pravoslavného křesťanského fašismu, o jejímž vlivu na Putinův režim v Rusku píše zejména historik Timothy Snyder. Ostatně nejvyhledávanějším cílem současné ruské protizápadní propagandy jsou vedle komunistů právě konzervativní katolíci postkomunistických zemí. Vztah většiny ruské společnosti a represivního ruského režimu k homosexuálům je jim předkládán jako vzor.
Opakuji: Je zřejmé, že některé recesistické a nepříliš vkusné projevy, doprovázející karnevalové akce komunit LGBT, záměrně provokují církevní představitele. Bylo by však prozíravější, aby se představitelé církve těmito okrajovými jevy nenechávali strhnout k prvoplánovým emocionálním reakcím, které je mohou nakonec zavléci do zatuchlých a nahnědlých politických vod. Spíše by se měli snažit vytvářet v církevním prostředí důstojné místo pro křesťany s menšinovou sexuální orientací, jak k tomu ostatně vyzývají oficiální dokumenty církve.
Není tajemstvím, že právě v řadách katolických duchovních je nemalé procento mužů s homosexuální orientací a že ne všichni se s ní naučili žít. Právě za nejagresivnějšími homofobními útoky stojí často ti, kdo nebyli schopni přijmout vlastní homosexualitu a nepřijetí sebe kompenzují touhou „kamenovat hříšníky“. Nedávno odhalená vlna sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními osobami staví teologii před nutnost znovu a hlouběji promyslet vztah církve a jejího učení k sexualitě.
Církvi, která se dosud pomalu uzdravuje z oněch dlouho zakrývaných nezhojených ran, by zejména v postojích k sexualitě slušela spíše pokora, pokání a sebekritické zpytování, než laciné moralizování, natož agresivita, strašení a démonizování. Za fanatismem bývá často pokrytectví – o tom ostatně mluví už Ježíš v evangeliích.
Papež František vyvolává odpor tím, že znovu objevuje ducha evangelia: Místo moralizovaní, odsuzování a poplašeného pokřiku v hysterických kázáních učí v Ježíšově duchu cestě milosrdenství, chápajícího a pohostinného přijímání lidí na okraji, pochopení a obvazování ran. Rozdíl mezi triumfalistickým klerikálním chápáním církve a Františkovou vizí „církve jako polní nemocnice“ už nelze zakrývat.
Psáno pro Deník N, publikováno 15. srpna 2019
