(Referát na mezinárodní konferenci ve Výmaru)
Církve hrály a hrají v české společnosti – např. ve srovnání s Polskem – relativně malou roli.
Snad nikde jinde v celém sovětském bloku - s výjimkou Albánie - nebylo náboženství tak drasticky vytěsněno z veřejného prostoru. Sovětský komunismus si zřejmě vybral Československo za terén experimentu totální ateizace společnosti – a to proto, že k tomu byly vhodné dějinně-společenské předpoklady. Už za první republiky (1918-38) byl v Čechách silný antiklerikalismus a antikatolictví. Byl to pozůstatek protihabsburské nacionální ideologie, která se zrodila v českých elitách ve druhé polovině 19. století a vyvrcholila na přelomu 19. a 20. století. Souvisela s formováním a emancipací moderního českého národa, významně k tomu byl využíván jednostranný výklad – jistě složitých a tragických – českých náboženských dějin. Česká společnost byla pod hávem navenek dominantního standardního katolictví vnitřně značně sekularizovaná (v důsledku industrializace a pozvolném mizení tradiční venkovské kultury a její lidové zbožnosti. K protestantismu – byť měl v Čechách vždy určitý respekt - se vždy však hlásilo poměrně velmi malé procento obyvatel (i dnes tvoří z oné menšiny věřících cca 90 procent katolíci a zbytek je rozdroben mezi malé protestantské církve, z nichž největší je Českobratrská církev evangelická, vytvořená v prosinci 1918 sloučením luteránů a kalvinistů).
Komunistický režim tyto dlouhodobé procesy antipatií vůči katolické církvi plně využil a posílil tvrdou perzekucí v 50. letech. Během komunistické perzekuce však pomalu narůstala morální autorita křesťanů, zejména katolické církve. Od 60. let přibývalo zvláště mezi studenty, intelektuály a umělci ve velkých městech konvertitů a sympatizantů. Vznikla pestrá síť „podzemní církve“ s tajně svěcenými biskupy a kněžími, rozsáhlý náboženský samizdat (desítky časopisů a stovky knížek, tištěné tajně doma nebo pašované ze zahraničí) a část křesťanů se aktivně zapojila do politického disentu.
Zejména na půdě iniciativy Charta 77 se stalo pravidlem, že jeden ze tří mluvčích (kteří se od r. 1977 až do revoluce 1989 střídali cca 1x ročně) byl aktivní křesťan (další reprezentovali liberály a euro-marxisty, resp. levici). Mezi mluvčími Charty tak byli např. katolický kněz (zbavený „státního souhlasu“ ke kněžské službě) Václav Malý (dnes světící biskup pražský ), protestantský filozof Ladislav Hejdánek, protestantský farář Miloš Rejchrt, katolický laický aktivista Václav Benda (po r. 89 zakladatel Křesťansko-demokratické strany a senátor) aj.
Od počátku 80.let se symbolem duchovního odporu proti komunistické totalitě, uznávaným nejen křesťany a nejenom ve své vlasti, stával do té doby velmi opatrný pražský arcibiskup kardinál Tomášek; na změnu jeho postojů měl vliv jak pontifikát Jana Pavla II. (a ústup Vatikánu od dřívější „Ostpolitik“), tak někteří kněží podzemní církve, zejména významní teologové Josef Zvěřina (vězeň za nacistického i komunistického režimu, signatář Charty 77 a v listopadu 89 zakládající člen Občanského fora) a Oto Mádr.
Od poloviny 80. let se aktivity křesťanů, které měly dopad na celkové morální klima společnosti, odvíjely především v těchto oblastech: obrana nespravedlivě stíhaných disidentů (vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož aktivisté byli pak sami uvězněni), petice za náboženskou svobodu (petice z iniciativy Augustina Navrátila z r. 1987 se stala nejrozsáhlejší petiční akcí v komunistickém světě), velké poutě, které se stávaly manifestacemi za náboženskou svobodu (anebo přímo manifestace, jako na Velký pátek 88 v Bratislavě, brutálně rozehnaná policií) a pak iniciativa Desetiletí duchovní obnovy národa před miléniem sv. Vojtěcha, vyhlášená 1987 kardinálem Tomáškem (a připravovaná léta 2 kněžími podzemní církve, Tomášem Halíkem a Petrem Piťhou - jako výraz toho, že církev nechce hájit jen své vlastní zájmy, ale cítí odpovědnost za celek společnosti a její morální zdraví).
V listopadových událostech samých sehráli křesťané a křesťanství nikoliv zcela okrajovou roli. Těsně před těmito událostmi proběhla v Římě v listopadu 1989 kanonizace Anežky České, vnímaná většinou společnosti (např. tehdy poprvé byla bohoslužba z Říma, jíž se účastnilo 11 000 Čechoslováků, přenášena Československou televizí, podobně jako o týden později – už uprostřed revolučních událostí – děkovná mše kardinála Tomáška z pražské katedrály). Někteří tenkrát nazývali „sametovou revoluci“ revolucí sv. Anežky. (Připomínalo se prastaré proroctví, že až bude Anežka svatořečena, nastanou v Čechách dobré časy.) Při oné mši přečetl kardinál Tomášek jeden ze svých listů, určených celé společnosti, v němž stálo: V této rozhodující chvíli našich dějin stojím já i celá katolická církev na straně národa!
Nejviditelnější osobností z křesťanských řad se v klíčových listopadových událostech – demonstrace na Václavském náměstí a na Letenské pláni v Praze, přenášené záhy televizí – stal moderátor těchto akcí s desetitisícovou účastí, katolický kněz Václav Malý.
Církev dosáhla v době kolem převratu sympatie společnosti v celých moderních českých dějinách nebývalé. Ovšem také tato popularita, resp. nerealisticky velké očekávání, že církev sehraje významnou roli v procesu dekomunizace společnosti, vedla pak k rozčarování v následujících letech a k prudkému poklesu sympatií, když se ukázalo, že církev je příliš zdecimovaná a málo připravená na působení v pluralitní svobodné společnosti. K poklesu společenské prestiže církve ovšem záměrně přispěly také určité politické síly a média, v nichž tato popularita církve vzbudila obavu z možného politického vlivu katolicismu, z možné politické konkurence.
Většina národa v okamžiku převratu zřejmě očekávala vývoj, který v duchu „perestrojky“ nějak naváže na ideály „demokratického socialismu“ Pražského jara 68 (znovu se také objevil Dubček a lidé kolem něho); komunistická tajná bezpečnost zřejmě připravovala svou variantu pro případ pádu staré komunistické nomenklatury – v této souvislosti se někdy poukazuje na Prognostický ústav Akademie věd, v němž působili mnozí, kteří pak skutečně zaujali důležitá místa v novém režimu – Miloš Zeman, Václav Klaus, Miroslav Ransdorf, Vladimír Dlouhý a další.
Ovšem osobnost Václava Havla – do té doby známá především intelektuálům a lidem spojeným s disentem, což byla menšina společnosti - na sebe strhla během listopadových dní většinu pozornosti a sympatií a ukázala jinou cestu – k svobodné demokratické společnosti západního typu (včetně radikálních ekonomických reforem, které tenkrát ještě prakticky nikdo neočekával). Komunistický režim překvapivě rychle kapituloval. Mnozí jeho protagonisté, zejména aktivní spolupracovníci tajných služeb, kteří v důsledku převratu a později přijatého „lustračního zákona“ ztratili šance v politickém životě, však rychle vyžili svůj kapitál – finanční zdroje, informace, kontakty - a získali důležité pozice především v ekonomické oblasti.
Církve – zejména majoritní katolická církev – udělaly v době brzy po listopadu 1989 řadu chyb. Převládla v nich tendence restaurovat církevní struktury a strategie z minulosti, které neodpovídaly situaci a potřebám společnosti na prahu třetího milénia. Nedokázaly čelit vlivu médií, která se zaměřila především na problémy restitucí církevního majetku a upevnila ve veřejném mínění představu, že znovuzískání majetku je hlavním zájmem církve. Církve nedokázaly sehrát terapeutickou roli při „vyrovnání s minulostí“ – je jistě dobře, že se politické změny odehrály bez násilí a „ducha pomsty“, avšak namísto procesu odpuštění a smíření nastoupila spíše „bagatelizace“ a zamlčování vin. To platí o situaci v celé společnosti, ale i uvnitř církví samých. Mnohé rány minulosti tak zůstaly nezhojené. Mnohé věci vycházejí najevo až dnes. Na druhé straně však církve vykonaly také mnoho dobrého – např. v procesu česko-německého usmíření.
