Stalo se tradicí, že první večer Zvěřinových dnů se snažím úvodní přednáškou uvést do tématu konference a zároveň vám nabídnout něco z toho, o čem jsem přemýšlel a psal během posledního roku. To, o čem jsem uplynulém roce hodně přemýšlel, dostalo literární tvar knížky, která se jmenuje Vzdáleným na blízku.
Námět této knížky se zrodil v jednom mrakodrapu na Manhattanu, kde jsem podepisoval smlouvu pro anglické vydání mé knížky Noc zpovědníka. Šéfredaktora nakladatelství zaujal název souboru kázání Oslovit Zachea. Navrhl mi, abych Zacheův příběh rozvedl v knížce esejů, zaměřené na duchovní problémy dnešní doby.“ A tuto výzvu jsem přijal.
oslovit neidentifikované
Před řadou let jsem byl pozván do Parlamentu České republiky, abych tam proslovil předvánoční meditaci pro senátory a poslance. Vybral jsem pro ně právě ten příběh Zacheův z 19. kapitoly Lukášova evangelia. Ježíš prochází Jerichem a zpozoruje malého muže, vrchního celníka, který sedí ve větvích stromu, protože byl malé postavy - a Ježíš ho osloví jménem, řekne mu: „Zachee, slez dolů, dnes musím večeřet v tvém domě.“ A Zacheus je tím natolik zasažen, že změní svůj život – nahradí čtyřnásobně všem, které ošidil a podělí se o své bohatství s chudými. A dodal jsem: když církev u nás po roce 89 poprvé vstupovala do svobodného, veřejného prostoru, často si všímala těch lidí, kteří jí tleskali, snad i těch (tehdy ještě nemnohých), kteří nám hrozili pěstí. Nevšimla si však, že „stromy okolo byly plné Zacheů“ – že tam bylo mnoho těch, kteří nebyli ani nepřátelští ani lhostejní, kteří si však udržovali určitý odstup, z nějakého důvodu se nemohli a nechtěli zařadit mezi jásající zástupy příznivců. Měli zájem, ale byla v nich zároveň jistá plachost, potřebovali mít jistý odstup a nadhled. Církvím u nás se nepodařilo tyto Zachee „oslovit jménem“ - a proto mnozí časem ztratili zájem či šli hledat jinam.
V parlamentu jsem tenkrát varoval naše politiky, aby neudělali stejnou chybu. Řekl jsem jim, že je stále mnoho lidí - to bylo v polovině devadesátých let - kteří mají zájem o veřejné dění, ale zároveň mají své výhrady, vyčkávají. Prosil jsem politiky, aby se nevyčerpávali jenom tím, že budou shánět ovečky do svého stáda nebo se prát se svými odpůrci, nýbrž aby dokázali tyto lidi „oslovit jménem“. Oslovit Zachea jménem – to znamená ukázat, že mu rozumím, že ho respektuji a že alespoň tuším, proč zaujímá tu pozici, kterou zaujímá.
Ještě dlouho poté mi Zacheův příběh vůbec nešel z mysli. Pak jsem pochopil, že je to možná velmi osobní oslovení mne samotného, že je to klíč k pochopení toho, co mi bylo svěřeno jako určité poslání a co má spojit různé obory mé činnosti - na universitě, ve studentském kostele, v Křesťanské akademii, v médiích a tak dále; že tu nejde o tradiční misii („obracení pohanů“) ani o apologetiku a polemiky s odpůrci, nýbrž jde o to oslovit tyto „vzdálené“. A to s vědomím, že ne všichni se patrně stanou spořádanými ovečkami našeho stáda - přesto možná půjdou kus cesty s námi.
A to je ono téma letošní konference. Jsem totiž přesvědčen, že na tom, podaří-li se „oslovit Zachee“, do značné míry závisí osud naší církve, její postavení ve společnosti a že to dokonce do značné míry rozhodne také o morálním osudu této společnosti.
Jsem přesvědčen, že pro církev velmi důležité, aby si uvědomila specifiku tohoto úkolu a nezaměňovala ho s jinými - to není klasické misie, zde nejde o to, z onoho „zájemce“ udělat za každou cenu „řadového katolíka“ (případně evangelíka atd.). Jistě, je třeba misií. Je třeba přivádět lidi do řad církve seč vším, co k tomu patří, církev se nemůže skládat jenom z těchto Zacheů - tím by ztratila svou identitu a rozbředla by v moderní společnosti. Avšak kromě klasické misie je třeba také toto „oslovení“ - oslovení těch, kteří s námi třeba půjdou jen kus cesty, kteří se s námi budou indentifikovat jenom do určité míry. Je třeba u nich respektovat to, že oni sami si určí tu vzdálenost nebo blízkost, kterou chtějí zaujmout vůči stávajícím strukturám církve, ať už to jsou myšlenkové struktury, nebo instituční.
Když uvažujeme o aktivitě církve „navenek“ , tak máme často na mysli dvě oblasti – misii a diakonii ve smyslu charity, sociální péče, péče o chudé. To jsou nesporně dva důležité úkoly Ježíšových následovníků. Ale není to všechno. Musí nám jít ještě o jiné „lidi na okraji“.
Ježíš vždycky měl zájem o lidi na okraji. Ale to nejsou jenom ti chudí pouze v sociálním slova smyslu. Jsou také lidé na okraji společenství víry - se svými otázkami a pochybnostmi. Jsou lidé, kteří jsou „chudí“ co do náboženské jistoty.
A pochopme toto: Ježíš nepřišel proto, aby z chudých udělal bohaté. Pomáhal ubohým, ale nepřišel proto, aby všechny hladové rázem nasytil - dokonce odmítl na poušti tuto nabídku jako ďábelské pokušení. Nepřišel také jen nabízet nějaké opium útěchy až na onom světě. Když mluvil o chudých, viděl v chudobě metaforu pro otevřenost vůči Bohu a jeho lásce. To jsou ti „blahoslavení chudí“.
Položme si otázku, zda ti „chudí v oblasti náboženských jistot“ , ti „vzdálení“, pochybující a hledající nejsou také obrazem a výrazem otevřenosti pro Boží tajemství. V protikladu k těm „sytým“, kterým je „všechno jasno“- ať už žijí v onom typu náboženství, jaké v Ježíšově době reprezentovali „zákoníci a farizeové“ (pokládající se za ty, kdo mají monopol na věci, týkající se zbožnosti a mravnosti), anebo podobně sebejistí ateisté, kterým je také „všechno jasné“.
Možná, že i nás křesťany mohou ti „hledající“, ti lidé „na okraji společenství víry“ něco naučit, podobně jako nás mohou učit chudí. Nemáme i my mít stále ducha začátečníků? A jako existuje teologie osvobození, která chce „číst Písmo očima chudých“, možná by měla vzniknout - a možná právě z té naší dějinné zkušenosti - také jistá „teologie vnitřního osvobození“ – ano, osvobození od těch přílišných jistot! Teologie, která by četla Písmo a tradici očima hledajících.
Jsem hluboce přesvědčen, že víra tu není proto, aby nabízela jistoty, nýbrž aby učila žít s tajemstvím.
církev je svatyně i náměstí
O biblickém Zacheovi není psáno, že by se stal Ježíšovým učedníkem. Zřejmě ho nenásledoval, pravděpodobně byl dál celníkem. O jeho dalším životě nic nevíme. V knížce „Vzdáleným nablízku“ nabízím tři apokryfy, tři fantazie o tom, jak to mohlo se Zacheem pokračovat dál.
Ti lidé, kteří se nechtějí stát „standardními katolíky“ (event. protestanty atd.), nemusí být „pyšní“, ani to nemusejí být přelétaví motýlci či lidé, kteří si by si svévolně vyráběli koláž z různých náboženství, jak se s tím dnes často setkáváme. Současný papež, ještě jako kardinál Ratziger napsal hezkou větu, že člověk, který chce být následovníkem Ježíšovým, by se měl také naučit snášet „nepohodlí jeho rodiny“, církve. Šifrou „Zacheové“ nemám na mysli ty, kteří se z nějaké pýchy či pocitu výlučnosti a nadřazenosti nechtějí identifikovat s onou „Ježíšovou rodinou“. Avšak můžeme všechny, kteří mají z nejrůznějších důvodů obtíže se plně identifikovat s tou podobou církve, s níž se setkali, „házet do jednoho pytle“ a soudit?
To, co rozlišuje církev od sekty, je právě ten vztah k těm, kteří nejsou plně identifikováni. Sekta se skládá pouze z toho „tvrdého jádra“, vyžaduje od lidí, aby byli se vším plně identifikováni a ty, kteří jsou nějakým způsobem „mimo“, často zatracuje a démonizuje. Ano, existují i katolíci a evangelíci, kteří mají podobnou sektářskou mentalitu. Ale kdyby celá církev propadla této sektářské mentalitě, pak by se stala sektou. Církev musí mít nějaký prostor také pro ty „lidi s odstupem“. Napadlo mi to jednou na cestě do basiliky sv. Petra v Římě, když jsem si uvědomil, že k té basilice patří i ten prostor náměstí s kolonádou - takže vlastně i ti lidé, kteří proudí tou kolonádou, jsou nějakým způsobem v chrámě, i když o tom vlastně pořádně nevědí. Jsem přesvědčen, že to je výmluvný obraz katolické církve. Kdyby místo té kolonády církev postavila neprostupnou zeď a chtěla se uzavřít pouze v tom vnitřním prostoru baziliky, tak to by nebyl obraz katolicity – k ní přece patří také tato otevřená náruč, tento otevřený prostor, i „předsíň víry“ - a také o tu je třeba také pečovat!
„Zacheové“ vytvářejí meziprostor mezi církví v užším slova smyslu a celkem společnosti. Církev je – sociologicky viděno - velice specifický útvar. Vlastně nemá analogii v jiných náboženstvích – tam není podobná instituce, která reprezentuje celou obec věřících a přitom je určitým způsobem oddělena od celku společnosti nebo národa. Ale vezmeme-li v úvahu i teologické sebeporozumění církve, pak zjistíme, že sama relativizuje ony sociologické, institucionální hranice: už svatý Augustin tvrdil, že někteří, kteří si myslí, že do církve nepatří, k ní vlastně patří – a že to platí i naopak.
Ve svých úvahách o „meziprostoru“ se můžeme opřít i o jeden důležitý rys tomismu – o uznávání sféry „přirozenosti“. Tomismus – v protikladu jistému typu protestantské teologie, opřené o radikalizaci jistých myšlenek Augustinových, tvrdí, že tu nejsou jenom dvě sféry, boží a démonická, nýbrž existuje také jakási „neutrální“ přirozená sféra. (Na tom rozvinul svou spiritualitu také např. sv. Ignác z Loyoly, který učil, že jsou mnohé věci, které jsou samy o sobě „nelišné“ (indiferentní) a stávají se dobrými nebo zlými podle toho, jak – zejména s jakým úmyslem - jsou užity. To bylo pak karikováno a nespravedlivě vykládáno jako zásada, že „účel světí prostředky“.) Druhý Vatikánský koncil pak na podobném základě formuloval zásadu legitimní autonomie „světských skutečností“ a přispěl tak k odvaze církve zříci se pokušení triumfalismu a touhy po klerikální dominanci a otevřít se k dialogu s okolním světem.
(Svým způsobem je tento krok obtížnější v prostředí ortodoxního a neortodoxního protestantismu s jeho zátěží „antropologického pesimismu“, přesvědčení, že lidská přirozenost je zcela zkažena prvotním hříchem. Tradice protestantské liberální teologie typu Schleiermachera, která byla samozřejmě otevřenější a komunikativnější, je už vyčpělá – a tak nejvhodnější bází pro vstřícný dialog se světem a necírkevním prostředím v rámci protestantismu patrně představuje existenciální teologie ve stopách velkého protestantského teologa Paula Tillicha.)
Když se díváme na ten problém z hlediska teologie církve, pak je třeba zdůraznit, že církev je eschatologické znamení jednoty všeho lidstva. Toto je myšlenka, ke které se znovu přihlásil zejména II. Vatikánský koncil, že církev je eschatologickým znamením - to znamená svátostí („prasvátostí“), znamením, symbolem a zároveň účinným nástrojem konečného sjednocení všeho lidstva v Kristu. To znamená, že církev má připomínat celému lidstvu, že je povoláno k jednotě, ale zároveň, že tato jednota je eschatologický cíl, tudíž něco co není možné dosáhnout uprostřed dějin, nýbrž až na jejich konci a za jejich časným horizontem („ve věčnosti“). Církev se má snažit o to, aby pracovala na této jednotě - aby se např. různé kultury nějakým způsobem sbližovaly - , ale zároveň si má být realisticky vědoma toho, že tento cíl není v naší režii a rozhodně není „na dosah ruky“. Má tedy odporovat všem formám triumfalismu (včetně pokušení ke „křesťanskému triumfalismu“) a všem naivním euforiím či nebezpečným slibům revolucionářů či „inženýrů lidských duší“ vybudovat vlastními silami „nebe na zemi“ a ustrnout na cestě duchovního hledání. Ano, církev je a musí zůstat stále „na cestě“ – její konečný tvar a také konečný a úplný tvar jejího poznání je vyhrazen až stavu „blaženého patření tváří v tvář“, zda na Zemi – podle slov sv. Pavla – jsme jen poutníky, vidíme věci Boží jen částečně, jako v zrcadle a v hádankách. Nesmíme zapomenout na „eschatologické rozlišení“ mezi plností Pravdy, jež nám byla zjevena a naší schopností této pravdě plně porozumět a pojmout ji v mezích omezené kapacity struktur našeho jazyka, našeho myšlení a vyjádření.
Tato pokora též vede k toleranci: uprostřed dějin je třeba respektovat skutečnost, že půjdeme ke konečnému cíli různými cestami. Jistě máme právo a povinnost nabízet druhým svou duchovní zkušenost, ale zároveň bychom měli s respektem naslouchat i tomu, co vidí a slyší oni ze své odlišné perspektivy a jak tomu oni rozumějí. „Pravda je kniha, kterou nikdo z nás nedočetl do konce“, říká jeden výrazný představitel katolického konzervativního myšlení, Rocco Butiglione a já v tom s tímto svým přítelem plně souhlasím.
pastorační důsledky
Své varování před „uzavřeným katolicismem“ bych chtěl podpořit několika úvahami pastoračně-sociologického charakteru.
Také na Moravě – konkrétně v brněnské diecézi - statistiky ukázaly, že v posledních letech rapidně poklesla návštěvnost kostelů. Proč asi? Protože jistý typ katolicismu byl vázaný na určité sociokulturní prostředí, které postupně v procesu modernizace společnosti mizí. Pro jistý typ náboženství byla „biosférou“ tradiční venkovská subkultura. Tato religiozita byla leckde ještě schopna odolat politickému tlaku v době totality, stát se jakousi kontra-kulturou, ale už není schopna obstát v pluralitní kultuře dneška. Věřící tohoto typu často už nejsou schopni tento typ religiozity předat svým dětem, které už žijí v jiném, kulturně mnohotvárném prostředí, jsou vystaveni nejrůznějším vlivům médií a často pestrým duchovním vlivům; chtějí-li zůstat věrni své víře, tak pro to musí mít argumenty. Nejde už jenom mechanicky pokračovat v tom, „jak se to vždycky dělalo“, co bylo „zvykem“ apod. Lidová religiozita - vázaná na svátky a zvyky, bez reflexe, bez argumentů - má dnes příliš velkou konkurenci v té soudobé lidové zábavě, kterou především nabízejí masmédia. Zdá se mi, že dnes má církev daleko větší šanci oslovit právě lidi přemýšlivé a vzdělané, než nabídnout nějakou alternativu té lidové religiozity – ta opravdu ztrácí svůj původní kulturní kontext a v tom prostředí je dnes příliš mnoho nabídek, které strhnou pozornost lidí , kteří nejsou připraveni o své víře přemýšlet a pěstovat její hlubší než jen zvykové a folklorní kořeny.
Britská socioložka Grace Davie upozornila na dvě velké změny v religiozitě dneška. Zaprvé: končí to, čemu říká „vicarious religion“, čili „zástupné náboženství“. Dříve totiž lidé, kteří chodili do kostela, byť jich byla menšina, věděli, že prakticky všichni ostatní lidé vědí, proč oni tam chodí, a že ta většina lidí má pocit, že by tam možná taky měla jít, avšak z nějakého důvodu se jim tam nechce, nemají čas apod. - ti, kteří tam chodí, tam jdou jaksi „zástupně“ i za ně. Ti aktivní věřící se chápali jako menšina, ale taková, která je zástupcem celku („pars pro toto“). To skončilo - protože ta většina už dneska zpravidla neví a nechápe, proč ti lidi jsou v kostele. A když se aktivní věřící už necítí jako ti „zástupci většiny“, nýbrž tuší, že jsou vnímáni jako určitá kuriózní menšina, nastává velký psychologický přelom.
Druhá věc, na níž Grace Davie upozorňuje, je tato: v jedné a půl generaci se silně změnila motivace lidí pro návštěvu bohoslužeb. Ještě před několika desítiletími značný počet lidí chodil do kostela proto, že se to nějakým způsobem „sluší“, že je to povinnost, čeká se to od nich, plní tím Boží, církevní či společenskou povinnost.
Dnes převažují v kostele lidé, kteří tam jsou, protože tam chtějí být, protože se pro to sami rozhodli. Ovšem člověk, který jde do kostela, ne z nějakého tlaku povinnosti nebo ze zvyku, nýbrž protože tam chce být, má také jiné očekávání toho, co se mu tam dostane. Je náročnější. Mnoho kněží si toto neuvědomuje a nedoceňuje. Stálou návštěvou těch, kteří chodili na bohoslužby automaticky, protože si přišli „splnit nedělní povinnost“, si kněží mohli být jisti. Velká část současných návštěvníků, budou-li opakovaně slyšet hloupé kázání, tam už nepřijdou a nebudou se za to cítit vinni. Je možné je za to odsuzovat, ale to na věci málo změní.
Ano, mnoho věcí se mění, ať se nám líbí či nikoliv - kostel vypadá víceméně pořád stejně, obřady taky vypadají pořád stejně, avšak motivace věřících je jiná a celý ten kontext toho, co se tam děje, je v mnohém odlišný od dřívějška. Je třeba to vzít na vědomí.
Cambridgeský katolický filozof Nicolas Lash říká, že by se ty kostely měly stát školami, kde se bude vyučovat křesťanské moudrosti. Nejde jen o to klasické vyučování a poučování jako při katechismu v minulých dobách - jde také o to, učinit prostor pro ty lidi s otázkami, pochybnostmi, nejasnostmi, vytvářet prostor také pro ty, kteří složitě hledají svou vlastní duchovní cestu.
Respektovat tu „nestoprocentní identifikaci“ v praxi vyžaduje velkou pastorační moudrost: projít mezi Skylou a Charibdou, mezi extrémem laciné nenáročnosti („vlastně je nám jedno, v co lidé věří“) a extrémem rigoróznosti („ty, kteří nebudou přesně zapadat do našich představ, prostě vyloučíme, nebo jim dáme na vědomí, že sem nepatří“). Obě krajnosti jsou stejně nebezpečné, obou se vyvarujme!
Přiznám se, že nevím, co můžeme nabídnout v té rovině lidové kultury. Snad je určitá naděje v tom, že řada lidí se dnes už stěhuje z velkých měst na okraj a přinášejí někdy i do těch přilehlých vesnic nového ducha, někdy právě oni se začínají víc zajímat o místní tradice a zvyky a chtějí je obnovit. Před Vánocemi vždy dostávám telefonáty od různých starostů, zda bych nepřišel na náměstí pod vánoční strom nějakým způsobem vysvětlit, „o čem ty Vánoce jsou“, co je to advent apod. Je otázka, jak na to reagovat, abychom se nestali součástí jakéhosi zvláštního folklóru. Je otázka, zda je možné ten folklór nějak „pokřtít“ a naplnit smyslem.
Co se týče těch vzdělanějších lidí, tak tam mohou sehrát významnou úlohu společnosti jako je např. naše akademie. Měly by nabídnout „mediating structures“, zprostředkující struktury, neměly by se stát „spolky katolíků“. Ten „spolkový katolicismus“ - po němž toužili někteří po roce 1989, protože ho znali z doby před rokem 1948 - je model, který je víceméně mrtvý. Nejde také o to, abychom pouze suplovali ony „Bildungshäusern“, vzdělávací střediska katolíků. Máme ještě daleko důležitější a náročnější úkol: vytvořit onen meziprostor, kde se – jak se to děje při našich kolokviích v Emauzích - mohou setkávat jak představitelé církví a teologové, tak také lidé za akademického světa a z veřejné sféry, často i takoví, kteří by na církevní půdu nikdy nevstoupili.
Už jsem zde v minulosti jednou zmiňoval odpověď skupiny sociologů na to, proč je takový rozdíl mezi silnou religiozitou v USA a značně ochablou, vyschlou religiozitou evropskou. Spočívá prý v tom, že pro Ameriku je charakteristická pluralita, také náboženská pluralita a církve, které si v této situaci navzájem konkurují, musí prostě nabídnout množství programů, které cílí na diferencované duchovní potřeby dnešního člověka. Dnešního člověka nelze paušálně označit za ateistu a materialistu - má „duchovní potřeby“, ale ty jsou diferencované, mnohotvárné. „Poptávka“ je velká, ale v Evropě církve zpravidla nejsou vystaveny takové konkurenci, tedy se leckdy chovají jako „líné firmy“, které mají jeden sortiment. Tedy jejich úzká nabídka se míjí s širokou poptávkou. Potom lidé samozřejmě hledají někde úplně jinde.
I toto bych chtěl znovu připomenout na konci těchto úvah, jejímž smyslem bylo upozornit na nezanedbatelný úkol církve v této době: oslovit i ty, kteří si udržují ( a možná zachovají) jistý odstup od tradičních podob církve a zbožnosti, nicméně jsou lidmi upřímně hledajícími a tázajícími se. Nečekat, až oni sami přijdou, ale přijít k nim a vstoupit s nimi do partnerského dialogu „bez předběžných podmínek“. Riskovat, že mnozí budou reptat, jako reptali, když Ježíš v oné scéně z Lukášova evangelia „vstoupil k hříšníkovi jako jeho host“.
Zkrácený záznam z přednášky na XV. Dnech Josefa Zvěřiny v Brně, podzim 2007, uveřejněno in: Universum, 4/2007
