„Nejen jedovatá ideologie panslovanství, ale i Benešova poválečná utopie o mostu mezi ‚Východem a Západem‘ byly a jsou neobyčejně nebezpečné,“ říká profesor Tomáš Halík v rozhovoru, který LN poskytl před vzpomínkovou akcí na Oxfordské univerzitě u příležitosti 25. výročí pádu komunismu. Úřad prezidenta? Spíš někdo jiný.
„Vyvětrat důkladně Hrad a vrátit Masarykovu stolci jeho důstojnost, to bude těžká práce. Měl by se jí spíš ujmout někdo mladší,“ říká o své případné kandidatuře Tomáš Halík.
rozhovor s Ondřejem Koutníkem pro LN
Nevyděsil jste se – v uvozovkách tedy –, když jste se dozvěděl, že oxfordská posluchárna byla pojmenována podle vás? Nestává se často, že nějaká instituce či lokalita nese jméno žijícího člověka.
Okamžitě mne napadla první věta proslovu, který mě čeká při té příležitosti: Domnívám se, že takové pocty se mají udělovat učencům již dlouho mrtvým; rád bych se vám proto omluvil, že dosud žiju.
Co pro vás tento akt znamená? Zavazuje vás k častějším návštěvám Oxfordu?
Oxford je po Praze mé nejmilovanější město. Poprvé jsem sem putoval v létě 1968, shodou okolností dva dny před ruskou okupací. Když jsem pak dvacet let nesměl působit na žádné univerzitě a cestovat na Západ, po léta se mi několikrát týdně o Oxfordu zdálo. V roce 2001 se mi splnil životní sen, když jsem byl pozván působit jeden semestr v Oxfordu jako hostující profesor. Přijedu sem rád, kdykoliv to bude možné.
Teď se mi těch závazků ale nahromadilo přespříliš, nevím, kdy se sem příště dostanu. Tak aspoň tady bude viset můj obraz. V Oxfordu se vše dělá na staletí, takže možná za čtyři století, když sem zase přijde nějaký student z Čech, potěší ho, že na zdi v koleji Harris-Manchester najde svého krajana z dávné minulosti.
Jak byste popsal svůj vztah k podnikateli Luďku Sekyrovi, který tuto akci zastřešil organizačně i finančně?
S doktorem Sekyrou mne spojuje hlavně láska k Oxfordu. Vážím si toho, když podnikatel věnuje peníze na tak ušlechtilou věc, jako je univerzita, a když tím vpisuje české jméno do historie tak slavné univerzity. Oceňuji také to, že doktor Sekyra celou tuto akci skvěle zorganizoval.
V té budově bude také jeho obraz coby mecenáše univerzity. Někteří lidé se ptají, zda vám to nevadí, protože jste byl disident a pan Sekyra v mládí člen komunistické strany?
Z dějin víme, že člověk si zřídka vybírá lidi, vedle kterých bude viset.
Jak hodnotíte obrat vlády a Hradu v zahraniční politice, vezmeme-li v potaz například návštěvu prezidenta v Číně?
Mým nejhlubším politickým a kulturním vyznáním je přesvědčení, že naše země bytostně patří k Západu a ne k Východu, že nejen jedovatá ideologie panslovanství (z níž nás už léčil Karel Havlíček Borovský po své návštěvě Ruska), ale i poválečná utopie Edvarda Beneše o „mostu mezi Východem a Západem“ byly a jsou neobyčejně nebezpečné.
Nedovedu si představit, že by například představitel Polska úplně ztratil hrdost, ostražitost a pevnost ve vztahu k Rusku, vedoucímu podlou agresivní válku na Ukrajině, že by se servilně podbízel čínským médiím a tvrdil, že se jezdí do Číny učit, jak stabilizovat ze mi!
Nejvýznamnějším plodem pádu komunistického režimu v roce 1989 bylo naše přijetí do svazku evropského a severoatlantického spojenectví a nyní, místo abychom byli zde aktivními činiteli, se chováním a projevy některých našich politiků stáváme stále více nevěrohodnými partnery v očích našich spojenců.
V Oxfordu byla odhalena lavička Václava Havla. Co říkáte na výrok Václava Klause, který svého předchůdce označil za reformního komunistu?
Při výročí listopadu ’ 89 si svět znovu připomíná s úctou Václava Havla a jeho nástupce se nikdy nevyrovnal s tím, že ve srovnání s ním působí jako trpaslík. TH Dnes už na sebe nedokáže obrátit pozornost jinak než nehoráznými výroky. Pobavila mne pohotovost novinářů, kteří ho filmovým záběrem okamžitě usvědčili ze lži, že Havlovu projevu v americkém Kongresu netleskal. Myslím, že se pomalu připodobňuje lidem, jimiž se v závěru své dráhy obklopil, a to je opravdu smutný konec. Dřív jsem se na něho hodně zlobil, teď už je mi ho spíš líto.
Nakolik jsou pro společnost škodlivé vulgární výroky Miloše Zemana v Českém rozhlasu? Prý se tím snažil přiblížit myšlení a vyjadřování svých odpůrců…
Pokud se Zeman chtěl přiblížit úrovni myšlení svých odpůrců, neměl si po léta ničit mozek alkoholem. Teď se spíš přiblížil úrovni společenské a mravní spodiny. Lokajská nahrbenost v Číně ak Rusku a hulvátská arogance doma. Inu, Havel neměl štěstí ani na předchůdce, ani na následovníky. Tak má aspoň lavičku v Oxfordu.
Když vidíte, co předvádí bývalý a současný hradní pán, nesvrbí vás ruce a neposunul jste se kupředu v případě rozhodování o prezidentské kandidatuře?
Vyvětrat pak důkladně Hrad a vrátit Masarykovu stolci jeho důstojnost, to bude těžká práce. Měl by se jí spíš ujmout někdo mladší.
Jak hodnotíte duchovně-společensko-politickou situaci v České republice v předvečer 25. výročí od zhroucení komunismu?
Zdá se mi, že většina lidí vnímá subjektivně stav společnosti a státu jako mnohem horší, než ve skutečnosti je. Ano, je tu hodně špíny ve veřejném životě, zejména znepokojivě stoupá bláto barbarství a hrubosti v mezilidských vztazích – proto tak zazlívám prezidentovi, který by měl být arbitrem noblesy, že tyto věci svým příkladem ještě povzbuzuje a legitimizuje. Ale podívejte se na to, co se děje na Ukrajině, jaké strašné věci se dějí pod rozpínající se nadvládou arabských extremistů, jak Rusko pod masáží prolhané putinovské propagandy propadá nacionalismu a jak se putinizuje i Maďarsko!
V tomto srovnání děkujme, že žijeme tady, ale dávejme pozor: demokracie je křehká, a kdo narušuje mravní klima společnosti, podkopává její základy. Demokracie je určitá kultura mezilidských vztahů. Kde chybí morální vzory a přirozené autority a lidé ztrácejí důvěru k institucím a zejména k vymahatelnosti práva, tam se otvírají dveře populismu a sílí volání po diktatuře.
Ve svém nedávném článku „Kdo je tady uvědomělý“ jste napsal, že duchovní krajina se u nás zpestřuje. Vidíte vývoj země do budoucna optimisticky?
Říká se, že optimista je člověk, kterému chybí informace. Člověk, který ve zpovědní místnosti hodiny a hodiny naslouchá lidským bolestem a problémům – v poslední době zejména rozpadům dlouholetých manželství –, dostává hlavně ty nepotěšující informace, takže pokud z našeho rozhovoru dýchá dost podzimní melancholie, i když bych čtenáře raději potěšil a povzbudil, snad to připište tomu, že i já občas musím dost těžce bojovat o naději.
Radost mi dělají někteří mladí Češi, studenti, hlavně ti, s nimiž se setkávám na zahraničních univerzitách – v poslední době v Lovani, ve Skotsku, na mnoha německých univerzitách a teď tady v Oxfordu. Jsou to Evropani – a češství vynikne vždycky až tehdy, když dostane evropský kontext a rozměr, když se nenechá zpráchnivět v zápecnickém provincionalismu, když se nadechne Evropy a světa. Snad se nám tihle mladí vrátí domů. A když chci získat hodně inspirace a naděje, podívám se na papeže Františka. Takové lidi potřebuje svět, takové bychom potřebovali i doma!
Změnil se váš život značně po získání Templetonovy ceny letos na jaře?
Ano, zkomplikoval se. Dostávám ze zahraničí množství pozvání k přednáškám a článkům a ne všechny lze odmítnout. Už ani nepamatuji, kdy jsem skončil práci u počítače před jednou hodinou po půlnoci. Jistěže mne těší, že všude možně vycházejí mé knížky – naposled ve Španělsku, Turecku a Číně –, ale pak ze všech těch míst přicházejí pozvání k přednáškám a já opravdu nemohu všechno stačit.
Také si uvědomuji, že být nositelem Templetonovy ceny je zavazující, tak ve svých filozofických a teologických textech vážím slova pečlivěji a pomaleji než dřív. Takže vám děkuji za možnost odlehčení a ulevení si při pohledu na domácí politický dvorek.
(publikováno v LN 7.11.2014, str.2)
