Zhruba před deseti lety, když se chýlila ke konci prezidentská éra Václava Havla, se mimo jiné hovořilo o možnosti, že by se v nepřímé volbě prezidenta mohlo objevit i vaše jméno. Nepohrával jste si nyní před první přímou volbou na Hrad s myšlenkou, že byste si vyzkoušel kandidaturu? Co by vás na prezidentské funkci lákalo a naopak co vás odrazuje?
I před touto volbou mne překvapující množství lidí vyzývalo, abych do toho šel a i teď skoro denně mi lidé na ulici či v elektronické poště sdělují, že je jim líto, že nejsem mezi kandidáty. U mne převážily hlavně tyto argumenty: 1. To, čím v posledních letech žiju, co mne nejvíc zaměstnává a co považuji za nejdůležitější, není česká politika, nýbrž ohromný úkol, najít v dnešní západní civilizaci rozumnou alternativu vůči dvěma extrémům: na jedné straně je náboženský fundamentalismus a nacionalismy, na druhé straně podobně agresivní sekularismus, který provokuje a radikalizuje „náboženskou pravici“ i islámský svět. Ve svých knihách a přednáškách, k nimž jsem nyní zván do řady zemí, se snažím vytvořit filozofickou bázi pro mezikulturní dialog a kulturu spolužití v pluralitním světě. 2. V době hysterické proticírkevní kampaně po restitucích – i když já sám, ani naše farnost ani křesťanská akademie nebudou mít z restitucí ani korunu a já jsem ten poslední, kdo by tady chtěl mít bohatou a mocnou církev – si dovedu představit, čemu by musel v kampani čelit kandidát, spojený s církví (i když bych podle církevního práva musel zřejmě před převzetím úřadu požádat o propuštění z kněžského stavu). 3. Nechtěl jsem, aby se tříštila podpora pro dobrého kandidáta pozitivní alternativy vůči Klausovi – a toho jsem od počátku viděl v Karlu Schwarzenbergovi. Já bych oproti němu mohl nabídnout jen to, že jsem mladší, umím lépe mluvit a nejsem spojen se současnou politikou, ale on má mnohem víc politických zkušeností a mezinárodních kontaktů. Nezapomeňme, že to byl on, kdo po listopadu 1989 vybudoval administrativní strukturu Hradu, tady to nikdo neuměl. Klaus ji pak zaplevelil figurami typu Hájka a Jakla.
Je podle vás dobře, že byla přijata přímá volba? Zejména ze strany odborné veřejnosti byla tato změna kritizována. Na druhou stranu nepamatuji, kdy by se lidé v takové míře jako dnes zajímali o českou politiku. Jen si nejsem jistý, zda je pro ně lákadlem zájem o institut prezidenta, nebo zda veřejnost zaujalo, že se kampaň místy podobá nějaké televizní estrádě…
Naprosto stejně vnímám tuto ambivalenci: na jedné straně oživení zájmu o politiku, na druhé straně přístup k volbě jako k napínavému sportovnímu zápasu nebo zábavnému show. Myslím, že konečný názor na vhodnost přímé volby si udělám podle toho, zda zvítězí populismus nebo noblesa. Bude to jistě cenný test politického a kulturního vkusu společnosti a uvidíme, zda rizika s tím spojená se neukážou jako příliš nebezpečná. Druhé kolo volby dost dramaticky vyostřuje polarizaci společnosti a prvním úkolem nového prezidenta bude pokusit se společnost opět sjednotit.
Když před rokem zemřel Václav Havel, při kázání jste na jedné mši pronesl: „Když jsem viděl dnes mladé lidi, kteří v těch dnech roku 1989 ještě zdaleka ani nebyli na světě, vzpomněl jsem si na text dnešního čtení ‚Vzbudím ti potomstvo‘. Václav Havel neměl potomstvo ve smyslu fyzickém, ale jistě všichni, kdo byli zasaženi jeho životním příkladem, se stávají svého druhu jeho duchovním potomstvem.“ Jak probuzení mladé generace a její (ne)zájem o věci veřejné vidíte s ročním odstupem? Který z prezidentských kandidátů by dokázal lépe motivovat mladé lidi k péči o dění kolem sebe?
O tom nemůže být pochyb – u mladých a vzdělaných lidí jasně vítězí „kníže“. Jeden z důvodů, proč podporuji Schwarzenberga, je právě to, že se k jeho kandidatuře znovu probudila tato nejmladší generace, která poprvé vešla do ulic po smrti Václava Havla – tam je ohromný pozitivní potenciál. Pokud by jejich naděje, které nyní vkládají do Schwarzenberga, byly zklamány – ať už tím, že by vyhrál pokračovatel arogantního stylu politiky Zeman, nebo kdyby Schwarzenberg nebyl schopen se obklopit lidmi, kteří vnesou do veřejného prostoru jiný styl a jinou politickou kulturu, bylo by to obrovské promarnění nejcennějšího kapitálu, který tato země má. Doufejme, že k tomu nedojde.
Myslíte si, že Češi si opravdu přejí politickou změnu, respektive jsou na ni připraveni? V posledních několika volbách to tak nevypadalo. Vždyť i Schwarzenberg a Zeman jsou představitelé určitých vlivových skupin, které se tu střídají u moci de facto od pádu komunismu. Přitom v prvním kole měli lidé možnost vybrat si kandidáty, kteří by svou „nezavedeností“ nebyli tuzemským mocenským silám zrovna po chuti…
Je tu obrovská žízeň po jiné politické kultuře. Voliči dobře rozpoznali, že (jinak v lecčems sympatičtí) „představitelé občanské společnosti“ Franz a Fischerová se pro vysokou politiku nehodí. Sympatická a kvalitní Zuzana Roithová asi také se reálně nemohla probojovat do druhého kola mezi známější kandidáty. Dienstbier, který mne nakonec pozitivně překvapil, také asi pro prezidentský stolec není zralý – ten však má před sebou historickou šanci vytvořit alternativní variantu sociální demokracie, modernější a západnější, než je nyní zbolševizované, populistické vedení ČSSD, parazitující jen na odporu proti vládě. To dnešní vedení ČSSD svou volbou jen potvrdí, že se nyní skutečně mentálně vrací do časů zemanovského populismu, doby zemanovsko-šloufovského napojení na „kmotry“, kdy –zejména vinou „opoziční smlouvy“ – byla ČSSD siamským dvojčetem staré klausovské ODS. A o propojení Zeman - Klaus dnes už nikdo nemůže mít pochyby.
V knize Stromu zbývá naděje jste dnešní dobu nazval dobou postoptimistickou, jakýmsi bankrotem novověkého optimismu. Napsal jste, že pesimismus je často kocovinou rychle vystřízlivělých optimistů. Že optimismu podléhají snadněji lidé naivní a lehkověrní, a naopak že pesimismus bývá nemocí či pokušením moudrých, zkušených a vědoucích lidí. Jakým způsobem byste doporučil, aby lidé vnímali dnešní dobu? Do jaké noty by nás mohli naladit prezidentští kandidáti?
Pesimismus je jedem, rozšířeným v dnešní společnosti. Daří se mu také proto, že poměrně málo lidí zná to, co je skutečným protijedem. Tím není optimismus, nýbrž křesťanská ctnost naděje. Optimismus je často spojen s iluzí, že vše půjde víceméně automaticky nakonec k dobrému; naděje je síla, která umožňuje obstát i tam, kde věci k dobrému nejdou.
Jak jste spokojen s působením Karla Schwarzenberga v Topolánkově a nyní Nečasově vládě? Neměl daleko více tlačit na vysvětlení různých kauz týkajících se členů vlády a případně odstoupit? Není dnešní pobláznění „Karlem“ způsobeno tím, že Zeman se pro Schwarzenbergovi voliče jeví jako čisté zlo, a kdybych to řekl zjednodušeně, sáhli prostě jen po lepším kandidátovi, který je k mání? Nejsou očekávání části veřejnosti a mladých lidí přehnaná, což by nakonec mohlo vést k deziluzi?
Žádný kandidát není bez stínů a vad a vždy vybíráme nikoliv ideál, ale toho relativně lepšího, který je momentálně k mání. To, že politici se stávají projekčním plátnem pro naše osobní ideály či démony a zejména v emocionálně vypjaté předvolení kampani se mnozí uchylují k černobílému vidění mne jako psychologa nepřekvapuje. Nečasova vláda byla špatná, ale bez Schwarzenberga by byla mnohem horší a kdyby místo ní nastoupil blok dnešní ČSSD s podporou komunistů, bylo by vše ještě mnohem horší. A na Hrad nekandiduje Kalousek, nýbrž Schwarzenberg – za nejvtipnější moment kampaně považuji to, když si Schwarzenberg (právem !) připjal na klopu placku, vyrobenou zemanovci: Nechci Kalouska na Hradě! (A kdo vyčítá Schwarzenbergovi spojení s Kalouskem, musel by obhájit Zemanovo spojení se stokrát horším Šloufem.)
Jak si vybavujete éru opoziční smlouvy? Miloš Zeman ji v prezidentské kampani dává často na odiv, prezentuje ji jako skvost české politiky, která v době jeho vlády byla stabilní. Dokonce v televizní debatě u Václava Moravce doporučil do budoucna koncept menšinové vlády ve stylu opoziční smlouvy jako vhodný instrument? Nemáte obavu, že by znovu mohlo dojít k něčemu takovému? Nelze ani zaručit vyloučení sci-fi varianty, kdy by vytvoření vlády prezident Zeman pověřil Václava Klause…
Opoziční smlouva byla klíčovým momentem v procesu zničení nadějí, spojených s pádem starého režimu. Tím aktem byla zničena přirozená demokratická soutěž mezi vládou a opozicí a nastolen mocenský kartel, který otevřel dokořán vrata korupci. Tehdy byl položen základ toho, čeho se právem děsíme: skutečnou moc převzaly mafiánské a kriminální kruhy, které si politiky pronajímají k sledování svých cílů. Pokusy nastolit vládu práva byly nyní zesměšněny cynickým Klausovým pardonem pro jeho ideové žáky a souputníky. Oba spolupachatelé opoziční smlouvy by už opravdu neměli dostat šanci k nějakému opakování téhož.
Ve své nové knize Chci, abys byl píšete, že jednou z nejtypičtějších vlastností naší kultury je narcismus. Konkrétně: „Opakem lásky není nenávist, nýbrž sebeláska. Opakem víry není ateismus, nýbrž sebezbožnění. Láska i víra nabízejí pravou svobodu, osvobození z nejtěžšího žaláře: z uvěznění člověka v sobě samém.“ Je podle vás narcismus jednou z příčin, proč politici často působí dojmem, že tu slouží všem a všemu, jen ne svým voličům a ve jménu obce? Kterému z prezidentských kandidátů hrozí více, že uvízne v onom žaláři, v sobě samém?
Jistou míru narcismu má prakticky každý, kdo se pohybuje v médii nasvětleném veřejném prostoru a určitá míra je tolerovatelná, možná i nezbytná. U Klause i Zemana však vidím míru těžko snesitelnou.
Slyšíme časté námitky, že Karel Schwarzenberg „není dost Čech“, nežil stále v Čechách a nemluví dost dobře česky a nemá českou manželku..
Schwarzenberg jistě má velký handicap v lámané češtině a mluveném projevu, tady se rétorovi Zemanovi určitě bude dařit získat lidi, kteří dávají pozor na to, jak se mluví a ne na to, co se říká. Doufám, že se Karla Schwarzenberga herec a učitel Zdeněk Svěrák – jak slíbil – ujme podobně jako učitel ve filmu Králova řeč. Karel Schwarzenberg je ovšem skutečný vlastenec, podobně jako jeho otec, který působil v odboji proti nacismu. To, že nemohl žít dlouho ve své vlasti, si přece nevybral – a v exilu se velice zasloužil o pomoc kulturnímu disentu a o upozorňování na porušování svobody a občanských práv v bývalém Československu. Ostatně Karel IV. i Masaryk také velmi dlouho žili mimo vlast a oba měli také za ženy cizinky a Masaryk v Hovorech s Čapkem vzpomíná, jak se mu studenti po návratu po letech z Vídně smáli pro špatnou češtinu.
Ani spánek na veřejnosti bych mu příliš nevyčítal – ve skutečnosti mu závidím mu jeho schopnost relaxovat při nudných jednáních a hned okamžitě reagovat, když to je třeba. A když temné kruhy kolem vydavatele antisemitských plátků Bartoše šíří mezi katolíky pomluvy, že „Schwarzenberg je zednář“, měli by si ověřit, že týž novinář rozšiřoval podobné pomluvy o Janu Pavlu II. – už jsem po zkušenostech s Petrem Hájkem sám přesvědčil, že lidé okolo D.O. S.T. se prostě neštítí ničeho a používají nejšpinavější metody.
Na co by se voliči při rozhodování před druhým kolem prezidentských voleb měli u kandidátů zejména zaměřit?
Největší chybou kampaně je stálé probírání otázek, které vůbec nespadají do kompetence prezidenta. Prezident u nás má převážně symbolickou roli – ale právě tím je nesmírně důležitá. Svým stylem vystupování výrazně ovlivňuje morální a psychologické klima země.
Těšíte se, že pokud vyhraje Karel Schwarzenberg, byl by to již druhý český prezident, který tu a tam usedá v lavicích vašeho kostela?
Myslím, že víra v Boha může politikovi výrazně připomínat, že on sám není bůh. V jaké lavici, v kterém kostele a v které církvi k modlitbě usedá, je druhotné.
