T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Text

ROZHOVOR PRO LN (červen 2018)

K jubileu 70. narozenin jste napsal autobiografickou knihu To že byl život? Hned na jejím začátku líčíte, jak se vás vaše spolupracovnice Scarlett zeptala: „To už zase píšeš o sobě?“ Co jste jí na to řekl?

Řekl jsem, že píšu nejen o sobě, ale také o více než půlstoletí dějin společnosti a církve a píšu také o Bohu. Nejsem historik, abych se snažil o odtažitou „objektivitu“ a nepíšu teologický traktát – podávám osobní svědectví, nic víc a nic méně. Byl jsem často ve správném čase na správném místě a potkal správné lidi a ty zkušenosti – včetně zkušeností duchovní povahy – snad mohou někoho dalšího obohatit. Ten rozhovor se Scarlett proběhl nad jednou ze dvou knih, kterými jsem před zhruba dvaceti lety zahájil svou spisovatelskou dráhu. Jejich části jsem do této knihy zakomponoval, protože nemohu o tom prvním půlstoletí svého života říkat dvakrát úplně jiné věci. Při psaní těch knih – Ptal jsem se cest a Co je bez chvění, není pevné, jsem si zvolil žánr, který objevil svatý Augustin svými Vyznáními: kombinaci autobiografie s filozoficko-teologickou reflexí. Ohlas na ty knihy mne povzbudil k dalšímu psaní. Vzpomínám na pár mladých lidí, kteří mi řekli, že se nad mou knihou smířili se svými rodiči, protože pochopili, v jaké době žili. Některým čtenářům svědectví o mé víře jako neustálé cestě hledání umožnilo nové chápání náboženství: že nejde o soubor „názorů a přesvědčení“, o ideologii, ani o nekritickou identifikaci s nějakou institucí a jejími dogmaty. Víra a pochybnosti se potřebují navzájem jako dvě vzájemně se doplňující a vyvažující sestry. Víra bez myšlení a kritických otázek může degenerovat v bigotnost, fundamentalismus a fanatismus, ale stejně tak neschopnost pochybovat o svých pochybnostech a nemít odvahu vkročit s nadějí a důvěrou do oblaku tajemství za vším „ohmatatelným a dokazatelným“ může vést k cynismu, zahořklé skepsi či povrchnímu materialismu. Zralá víra je cesta od povrchu života k hloubce. Není to ani sentimentálně-folkloristická nostalgie „tradicionalistů“, ani podbízivý „progresivismus“, ani komerční nabídka esoteriků a sektářů.

Míníte, že vyprávěním svého příběhu lze hledat sebe a Boha, a že nutné je nezakrývat své chvění. Na jaké chvění jste narazil vy?

Vždycky mnou otřese, když slyším o víře mluvit velkohubě ve stylu pouťových vyvolavačů, těžce nesu snahy „obránců naší křesťanské civilizace“ dělat z víry politickou ideologii. V Americe jsem si dosyta užil pouliční i televizní „evangelizátory“. To se pak se studem a hrůzou ptám, mám-li s takovým vulgárním náboženstvím něco společného. Ve víře jde o tajemství, které je nemožné spoutat do slov a pojmů, je lépe užívat cudnou, poetickou řeč metafor. Křesťané by se neměli snažit překřičet reklamy tohoto světa, ale spíš vést do ticha, do svatyně svědomí, kde Bůh mluví „v jemném vánku“. Ano: Zuj si opánky, neboť země, na které stojíš, je svatá.

Vaše knihy se překládají do desítek cizích jazyků. Vaši spisovatelskou kariéru jste zahájil před 20 lety. Co pro vás psaní znamená, co vám přináší? Čím vás naplňuje rýnská poustevna, kam se každoročně na několik týdnů uchylujete?

Mám rád všechno, co dělám a co po pádu komunismu už mohu dělat veřejně: mou vědecko-pedagogickou práci na univerzitě, liturgii, kázání a duchovní doprovázení v akademické farnosti, přednáškové a studijní cesty po světě, besedy se čtenáři. Ale psaní knih mi dělá největší radost. Samozřejmě to souvisí s prostředím, v němž všechny mé knihy vznikly, s lesní poustevnou, kde pět týdnů nevidím člověka, televizi, rádio či noviny, kde psaní je mou formou modlitby a meditace: před psacím stolem je oltář s vystavenou eucharistií, někdy píšu doslova v kleče. Během akademického roku mohu psát články, polemiky, výzkumné zprávy, ale pořádná kniha musí vzniknout zcela jinak. Ten čas je jakási malá exkurze do nebe. V tichu a samotě jinak pracuje mozek a smysly, jinak vnímám barvy a vůně lesa, zpěv ptáků, chuť chleba a vína, teplo z otevřeného krbu, ale i sny a spánek: někdy při ulehnutí nevím jak dál a ráno při probuzení mám novou kapitolu v hlavě.

Byl jste sice jako dítě pokřtěn, nevyrůstal jste však v katolicky praktikující rodině. Co vás v osmnácti letech přivedlo na cestu k církvi? Co způsobilo vaši konverzi?

To byla dlouhá cesta. Nevylučuji, že na počátku byl také protest proti vnucované ateistické ideologii protivného režimu. Vždy jsem měl chuť zpochybňovat vše vnucované a dívat se na věci také „z druhé strany“. V šedivé, plesnivě zatuchlé atmosféře „reálného socialismu“ mne okouzlila katolická kultura: duchovní hudba, sakrální architektura, literatura velkých katolických romanopisců a básníků, jak přebohatá pokladnice minulých věků, tak moderní umění. Když jsem lidi uváděl do tajemství víry, používal jsem nahrávky se Stravinského mší, reprodukce Ukřižování a Poslední večeře od Salvadora Dalího, romány Mauriaca, Bernanose a Grahama Greena. Velký objev byl pro mne Chesterton a anglický katolicismus. Pak teprve filozofie a teologie. Avšak k církvi jako instituci jsem měl stále daleko – to muselo přijít osobní setkání s moudrým, laskavým, civilním páterem Reinsbergem, plným humoru a smyslu pro krásu, pak za Pražského jara 68 setkání s celou generací velkých kněžských osobností, kteří strávili léta v komunistických (někteří i v nacistických) žalářích, koncentrácích a uranových dolech – to byli moji intelektuální a mravní učitelé. Celá generace pražských studentů, intelektuálů a umělců šedesátých let by nikdy nepřekročila práh církve, kdyby je přes něj neprovedl otec Reinsberg a pak Zvěřina, Mandl a Bouše. Odkázali mi tuto službu dveřníka pro další generace a já za to cítím vděčnost, pokoru a odpovědnost.

Proč jste si vybral zrovna římsko-katolickou církev? Vaši rodiče tíhli k masarykovskému humanismu, vy jste se zajímal v mládí o husitství…

Přesvědčila mne ohromná pluralita katolické kultury – pestrost jednotlivých církevních řádů, jejich spiritualit, teologií i výtvarných vyjádření, různorodost katolictví v různých národních kulturách. Prostota a jednoduchost evangelického prostředí mne hluboce dojímá, ale bojím se, že by mi tam bylo trochu těsno. Pravoslaví má mystickou hloubku, ale také odpudivé spojení s ruským nacionalismem. Já katolicitu (všeobecnost, univerzalitu) vnímám jako ekumenickou otevřenost, římský katolicismus je jen její částí.

V létě roku 1968 jste studijně pobýval ve Walesu. Vrátil jste se v prosinci, tedy po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Co vás přimělo se vrátit a nezůstat na Západě?

Na Západě, zvláště v Británii, jsem byl dokonale šťasten, já jsem bytostně člověk západní kultury. Ale zavolal mne dopis, že je i po okupaci stále možné dělat potřebné věci doma. A pak mne přesvědčila oběť Jana Palacha - tím, že chtěl probudit svědomí národa strašlivou obětí, nás všechny, kdo jsme pochopili smysl jeho činu, postavil do pozice „pochodně č. 2“. Já jsem pro sebe neviděl lepší formu oběti a duchovního zápasu s režimem, rozleptávajícím charakter národa, než v náboženském disentu, v kněžství podzemní církve.

Kněžské svěcení jste zažil ve svých 30 letech. Co takto mladého člověka přiměje stát se knězem, navíc v době komunistické perzekuce?

Jistě příklad velkých kněžských osobností, které jsem poznal. Bylo by divné jít jen za nějakým abstraktním ideálem kněžství, vyčteným ze zbožných knih. Spíš si člověk řekne: Já bych chtěl být jako on. I když si pak ten svůj ideál trochu demytologizuje a pochopí, že musí být sám sebou. Nechtěl jsem s vírou jen povrchně a nezávazně koketovat – chtěl jsem se dát, nasadit sebe celého.

Jak a kde k tajnému vysvěcení došlo? Nepřipomínaly okolní podmínky k tomuto aktu špionážní film?

Ano, vezli mne k biskupovi v autě přikrytého kabátem, protože i tam mohli být biskupové sledováni. V roce 1977 jsem přijal v soukromé kapli biskupa Aufderbecka v Erfurtu jáhenské a o rok později tamtéž kněžské svěcení. V televizním filmu „13. komnata“ o tom vydává svědectví očitý svědek, biskup Reinhard Koch. Druhý den se v uzavřené kapli jednoho kláštera konala má první mše – a odtud jsme šli s biskupem Meisnerem, pozdějším kardinálem, sledovat v televizi současně probíhající první papežskou mši Jana Pavla II.

Proč jste si vybral působení v podzemní církvi, a nikoliv v té „nadzemní“, oficiální? Jaká byla pravidla podzemní církve, co se týká konspirace? Nebyl až zázrak, že vás policie nikdy neodhalila? Trápilo vás, že ani vaše matka nesměla vědět, že jste se stal knězem?

Pro člověka, který už absolvoval jinou vysokou školu a navíc měl kádrové kaňky, protože se stýkal s disidenty a odmítl souhlasit s okupací, nebylo v sedmdesátých letech jiné cesty. Do semináře, kontrolovaného režimem, by mne tenkrát nevzali. A především já jsem nikdy necítil povolání být „panem farářem“, navíc dosazovaným zvůlí komunistických „tajemníků pro věci církevní“. Cítil jsem jasné povolání k akademické pastoraci ve spojení kněžství s civilním povoláním. A tomuto povolání jsem zůstal věren až podnes.
Naše skupina měla velmi přísná konspirační pravidla, k přípravě na tu službu v ilegalitě patřilo nejen studium a duchovní formace, ale též kurs konspirace. Měli jsme – podobně jako v padesátých letech – tzv. „mexické fakulty“, které dal Vatikán pronásledovaným kněžím v Mexiku, např. možnost sloužit mše ve velmi netradičním prostředí. Patřil k tomu přísný zákaz říci o svém kněžství rodinným příslušníkům, tam totiž nejčastěji docházelo k prozrazení. V naší skupině se nenašel žádný zrádce. I když, jak se později ukázalo, si na mne StB postupně vedla tlustý spis jako na nepřítele režimu, neměla v ruce žádné důkazy. Byl jsem vyslýchán, nesměl jsem cestovat a pracovat na univerzitě, ale na proces jim materiály nestačily.

Jak těžké pro vás bylo nepodepsat Chartu, abyste tím neohrozil podzemní církev?

Nebylo to lehké, protože mnozí z mých nejbližších přátel patřili k zakladatelům Charty. Ale moji církevní představení mi dali jasně na vybranou: buď politický disent s trvalým závěsem tajné policie, anebo setrvání v celé pečlivě zakonspirované síti podzemní církve. Zvolil jsem to druhé. Ale pak v druhé polovině let osmdesátých, kdy jsem se stal členem nejužší trojice spolupracovníků kardinála Tomáška, který se díky tomuto zázemí stal z opatrného hierarchy mezinárodně známým symbolem odporu vůči režimu, jsem stejně musel opustit ty dřívější struktury a hrát „vabank“ - ale to už StB tušila, že má režim na kahánku, vše evidovala, ale už málo zasahovala.

Vedle tajného kněžství jste měl civilní povolání. Byl jste podnikovým sociologem a následně psychoterapeutem na protialkoholické klinice. Byla to pro vás dobrá kombinace, že jste mohl šířit náboženské svědectví nenápadně uprostřed mraveniště nevěřících?

Já považuji spojení kněžství s civilním povoláním za model, k němuž se za čas církev vrátí. Svá dřívější povolání jsem musel na nátlak StB opustit, jedině kliniku pro alkoholiky a narkomany zřejmě považovali za prostředí, kde nemohu nikoho ideologicky zkazit. Já jsem se tam nesnažil pacienty „obracet na víru“, to bych považoval za zneužití role psychoterapeuta. Svědectví lidské blízkosti jsem však považoval za integrální část svého kněžského poslání. Člověk více působí tím, jaký je, než tím, co konkrétně vykonává.

Když se komunismus v 80. letech začal bortit, pracoval jste na vizi Desetiletí, ve které jste nabízel možnosti, jak by katolická církev mohla pomoci duchovní obrodě naší společnosti. Podařilo se vizi alespoň z části naplnit? Nakolik se katolické církvi povedlo využít potenciálu, který jí zhroucení režimu a Sametová revoluce nabízely? Jak církev využila náboženské vyhladovělosti?

Špatně. V církvi zvítězily restaurační tendence, iluzorní snahy vrátit se do doby před komunismem. Starosti o vlastní institucionální zájmy zastínily vědomí odpovědnosti za celek společnosti. Mé zoufalé výkřiky počátkem devadesátých let, že kormidlo lodičky české církve je třeba stočit úplně jiným směrem, nebyly nic platné, jen mi způsobily řadu nepřátel.

Jak vzpomínáte na první osobní setkání s papežem Janem Pavlem II.? Jaký vzkaz jste mu tehdy předal? Jak důležité byly takové kontakty pro nahlodání komunismu v ČSR?

Mé pohnuté první setkání s Janem Pavlem při soukromé večeři den před pádem Berlínské zdi podrobně popisuji ve své nové knížce, stejně jako měsíc pobytu na Státním sekretariátu ve Vatikánu při přípravě první papežské návštěvy v roce 1990, kdy jsem s papežem pracoval na té přípravě skoro každý den a pak i velmi mnohá setkání a rozhovory v dalších letech, až prakticky do jeho smrti. Kolem té první návštěvy jsem fungoval trochu jako styčný důstojník mezi Janem Pavlem a prezidentem Havlem, protože tenkrát jsme ještě neměli diplomatické styky se Svatým stolcem. Ano, vyřídil jsem několik vzájemných vzkazů mezi nimi, ale pokud si je oba odnesli do hrobu, já asi budu to tajemství respektovat.

Vaši primici po pádu režimu koncelebroval současný kardinál Dominik Duka. Jakou cestu za tu dobu urazily vaše vztahy? Ačkoliv se názorově v poslední době rozcházíte, považujete ho stále za přítele?

Dominika jsem nepřestal mít rád jako přítele a spolubratra z těžkých časů a nepřestal jsem ho respektovat jako svého biskupa, byť si někdy myslívám, že mi plnění kněžského slibu úcty vůči biskupovi v posledních letech udělal snad zbytečně poněkud těžkým. Vím, že na něj padla obtížná a nevděčná role v době složitých jednání se státem a že tedy vůči držitelům moci neměl takovou svobodu, jako mám já. Teď jsem byl zas na něj chvíli pyšný, když se na mši za kardinála Berana „pochlapil“ a zkritizoval skandální politiku Miloše Zemana. Pak se zřejmě trochu lekl své vlastní odvahy. Škoda, mohl přece vědět, že mstivý a ješitný prezident mu ta jednou pronesená slova stejně už nikdy nezapomene. Ocenil jsem, že Dominik i v době, kdy to mezi námi trochu politicky jiskřilo, mi zavolal, když jsem ležel v nemocnici. Myslím, že se zas víc sblížíme, až mu zakrátko spadne z ramen kříž nelehké služby.

V knize píšete o otřesu a dotknutí se dna, které vám způsobilo po revoluci dění na dejvické teologické fakultě, ze které vás donutili odejít. Zklamala vás tehdy církev?

Ano, byla to pro mne těžká zkouška víry v církev, trpké vystřízlivění po době, kdy jsem v disentu snil o jiné podobě církve. Ale dnes jsem za to vděčný: Tehdejší vedení fakulty mne jako velryba Jonáše (byť jsem je značně tlačil v břiše) přenesla z tehdy ztuchlého klerikálního prostředí na filozofickou fakultu, kde jsem studoval v šedesátých letech (za doby Patočky, Machovce, Kosíka, Václava Černého, Milana Petruska a Milana Sobotky). To mi to umožnilo také postup na akademické dráze a možnost postupně přednášet a získat ocenění na prestižních univerzitách několika kontinentů – o tom by se mi, kdybych tenkrát na teologické fakultě zůstal, nemohlo ani zdát. Potvrdilo se španělské přísloví: Bůh píše rovně i křivými čarami. Kdysi mi jeden charismatický kněz předpověděl, že ti, kteří mi budou chtít uškodit, mi nakonec nejvíc prospějí.

Jak těžké pro vás bylo vyrovnat se s celibátem? Potkal jste v životě ženu, kvůli které by byl pro vás celibát těžkou zkouškou? Není celibát přežitek, respektive je podle vás nutný pro misi kněze a duchovního?

Celibát je vždycky těžký a pro některé lidi neúnosný. Já nejsem ze dřeva, nemám v žilách inkoust či svěcenou vodu místo krve, nejsem ani eunuch, ani homosexuál, jsem normální muž; v určitých letech žít v celibátu bylo pro mne těžké, ale nikoliv neúnosné. Nepatřím k těm kněžím z limonádových románů, kteří odešli do kláštera nebo semináře z nešťastné lásky. Závazek celibátu jsem na sebe vědomě a dobrovolně vzal ve 30 letech a nikdy jsem ho neporušil. Věděl jsem, že bych riskantní službu v „ilegalitě“, kdy jsem byl stále jednou nohou v kriminále, těžko na sebe vzal, kdybych ještě cítil odpovědnost za ženu a děti. A také v polistopadové době až podnes žiji v tak plném pracovním nasazení od rána do noci, že by se mi rodina asi brzy rozpadla. Nepatřím tedy mezi bojovníky proti celibátu, pro určitý typ nasazení je ne-li nutný, tedy vhodný. Člověk nemůže mít všechno. A celibát přece neznamená, že člověk nemůže mít nikoho rád.
Na druhé straně si myslím – jak to trochu naznačuje papež František –, že přišel čas, kdy by už opět, jako před staletími, nemusel být celibát nutně svázaný s kněžskou službou. Ostatně už dnes má katolická církev mnoho ženatých kněží, jednak ve své východní větvi, jednak z např. kněží, kteří přestoupili z anglikánské církve. Poznal jsem mnoho mužů, kteří by byli dobrými kněžími, ale kvůli celibátu se jimi nestali, a také dost těch, kteří se asi kněžími stát nikdy neměli, ale stali se jimi, aby za zástěnou celibátu ukryli vědomou či nevědomou homosexuální orientaci či podobné problémy. Je asi dobře, že odhalení sexuálních skandálů provětrává církevní prostředí a asi by mělo vést v církvi ke zdravějšímu vztahu k sexualitě vůbec. Jako zpovědník mnoha a mnoha set lidí za těch 40 let služby o těch věcech vím své.

Vaši rodiče byli intelektuální elitou První republiky. Nejlepší přítel vašeho otce byl údajně předním redaktorem Lidových novin, kterým nyní poskytujete rozhovor. Na jaké další persony masarykovského Československa vzpomínáte? Máte zážitky s Čapkovými?

Bratři Čapkové i hrabě Dohalský, ten redaktor Lidovek, popravený nacisty, zemřeli už dlouho před mým narozením. Ale dobře si pamatuji Olgu Scheinpflugovou a její sourozence a řadu spisovatelů z toho okruhu, Františka Langra, Františka Kupku, v Anglii v roce 1968 jsem poznal Jaroslava Stránského. Později Jana Patočku, Václava Černého a další. Díky tomu, že moji rodiče byli bezmála ve věku prarodičů, mám trochu delší „rodovou paměť“.

Ve své knize s úctou a obdivem hovoříte o rodinných předcích. Jak těžké pro vás bylo přijmout fakt, že jednou nebudou děti, vnoučata a pravnoučata, která by hovořila s takovým obdivem o vás a šířila váš příběh?

O svém příběhu jsem toho v knihách a rozhovorech, jako je tento, napovídal už sám až přespříliš; a asi bych zakázal vnoučatům, aby tím mne nebo kohokoliv jiného otravovali. Ale přiznám se, že myšlenka, že mnou vlastně vymírají dva staré chodské rody, je smutná a občas se mi vrací otázka, zda Hospodin opravdu chtěl, aby ten genofond rodu nepokračoval. Avšak existuje také „potomstvo duchovní“ a to moje se má celkem čile k světu a dělá mi radost.

Je pro vás výzvou být knězem v české společnosti, kde náboženství není samozřejmostí? Nebo byste raději působil ve společnosti, jak píšete, nábožensky „přesolené“? Necítíte se mezi českými kněžími občas jako cizinec?

To jsou dvě věci. Hospodin dobře věděl, kam mne poslal a kdy. V tradičně katolickém prostředí „masové církve“ bych asi moc provokoval a narážel. Já mám bytostnou nedůvěru k „většinové kultuře“, „veřejnému mínění“, „hlasu lidu“ apod. Většina se většinou mýlí – proto jsem radikální odpůrce „referend“ a „přímé demokracie“ a zdůrazňuji, že demokracie se nesmí zvrhnout v diktaturu většiny, že jejím bytostným rysem je ochrana menšin a legalizace opozice. Všechny velké věci – v kultuře, náboženství, vědě, umění – vždy začínaly jako věc posmívané a mnohdy pronásledované menšiny a když se staly pro většinu „samozřejmostí“, tak už často byly tak zvulgarizované, že bylo na čase, aby přišla nějaká reforma. Dějiny křesťanství jsou dějiny neustálých reformací, to tvrdil už svatý Augustin. Křesťanství musí být otevřené pro všechny, ale zároveň Ježíš realisticky řekl, že je to strmá a úzká cesta, kterou nemnozí kráčejí. I to podobenství o soli také není žádnou výzvou k masovému křesťanství. O tom už výstižně psal Kierkegaard, jeden z mých nejmilejších náboženských myslitelů.
To, že jsem se dlouho v českém klerikálním prostředí cítil jako cizinec, zatímco mezi kněžími na Západě jsem byl zpravidla hned doma, četli jsme stejné knihy a vnímali svět podobně, to je pravda. Ale jak v mladší generaci přibývá kněží, zejména řeholních, kteří studovali v cizině, více se seznámili se soudobým myšlením a zažili už na teologické fakultě trochu akademické atmosféry, mám mezi nimi víc přátel a roste i kruh mých přímých žáků a spolupracovníků. Také ten současný křečovitý konzervatismus části mladého kléru u nás i ve světě pokládám za „dětskou nemoc“, z níž většina snad zase vyroste. To je zas jejich protest vůči většině, psychologicky tomu rozumím.

Co pro vás znamená fenomén Salvátor, který budujete od začátku 90. let? Považujete jej za duchovní hnutí?

Salvátor je dnes spíš duchovní škola. Už dávno není one man show, dílo jednoho muže. Vyrostla tu generace lidí, které jsem snad nějakým způsobem inspiroval a kteří aktivně ve farnosti působí. Někteří z nich vstoupili i do duchovního stavu. Mnozí mimopražští, včetně krajanů v cizině, sledují naše kázání a přednášky přes webovou stránku. Kromě liturgie, kázání, katecheze pro dospělé, přednášek a debat má v naší farnosti místo současné umění, výstavy a umělecké intervence, koncerty, divadelní hry, literární večery. Máme dvě „detašovaná pracoviště“ s bohatým programem - exerciční dům v Kolíně a Dům Edith Stein sester karmelitek. Velice důležitá, ba možná nejdůležitější, je služba pravidelných osobních duchovních rozhovorů a zpovědí.

Když jste slavil 50. narozeniny, otevřel jste si noviny a dočetl se, že Václav Havel vás zmínil jako vhodného adepta na prezidentskou funkci. Jak moc jste v uplynulých 20 letech řešil vábení politiky? Napsal jste, že jako dítě jste chtěl být ledním medvědem a možná i prezidentem. Už se ve vás prezidentský sen nikdy poté neprobudil? Nelákalo vás být filozofem na trůně?

V dnešní době bych byl zas skoro raději ledním medvědem než českým prezidentem. Teď není čas pro „filozofa na trůně“. I když si myslím, že s pohrůžkou Miloše Zemana, že bude žít do devadesáti let, to dopadne podobně jako s jeho ostatními sliby, tak stejně příští prezident – ať za rok, nebo za pět let – bude muset obětovat mnoho času a energie nejprve na důkladné vyvětrání Hradu po jeho současné posádce.
Co mne se týká, myslím, že jsem pro naši společnost v této době nejužitečnější tam, kde jsem – a to nejen doma, ale především v zahraničí, kde naši zem na mnoha fórech reprezentuji – a asi ne špatně.

Slavíte 70. narozeniny. Kde vidíte své místo pro další dekádu? Budete se zabývat „duchem, co říká církvím?“ jak naznačujete v knize? Napsal jste, že současná společnost je vykořeněná, frustrovaná a zmítaná v chaosu. Budete bádat po léku, který by ji pomohl vyléčit?

Budou-li mi hlava a tělo sloužit jako dosud, ještě budu nějakou chvíli pokračovat na univerzitě, v akademické farnosti i v čele Křesťanské akademie a také jako viceprezident Rady pro výzkum hodnot a filozofie ve Washingtonu a předseda Centra pro politickou filozofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově. Chci trochu omezit zahraniční přednáškové cesty – jen v posledních třech letech jsem byl kromě řady evropských zemí v Austrálii, Africe, Asii, USA, čeká mne ještě letos Kanada a Brazílie – ale některá pozvání jsou výzvy, které se neodmítají. Mám rozpracovanou zásadní knihu a tři mezinárodní výzkumné projekty. Ano, velmi mne inspiruje myšlenka papeže Františka, že církev má být „polní nemocnicí“ – rozumím tomu tak, že má rozvinout terapeutickou roli víry, věnovat se také diagnóze, prevenci a léčení oněch „infekčních nemocí a patologických závislostí“ v současné společnosti, k nimž patří populismus, šovinismus, xenofobie a náboženský fundamentalismus, včetně zneužívání náboženských symbolů, rétoriky a emocí k šíření strachu, nenávisti a ospravedlňování násilí.
Nedávno jsme s profesorem Zulehnerem z Vídeňské univerzity zahájili iniciativu na podporu reformních myšlenek papeže Františka a podařilo se nám vytvořit mezikontinentální síť více než 1.400 profesorů teologie z celého světa a několik desítek tisíc další podporovatelů a začínáme ji využívat: shromáždili jsme inspirující podněty z padesáti zemí pěti kontinentů a na základě toho chceme vypracovat konkrétní návrhy praktických kroků k rozvíjení „terapeutické role náboženství“ a k prevenci jeho destruktivních podob. Nemyslím, že bych se v další dekádě nudil, když mi Pánbůh zdraví dá.

publikováno 2.6.2018 v příloze Orientace, str. 24 a 25

Rozhovory

CÍRKEV JE JAKO NĚMECKO PO HOLOCAUSTU (březen 2019)
.
ČAPUTOVÉ JSEM SE OMLUVIL ZA ÚTOKY NA JEJÍ ADRESU Z JISTÝCH KATOLICKÝCH KRUHŮ (březen 2019)
.
VAŘILI SI NÁS JAKO ŽÁBY A POSTUPNĚ ZVYŠOVALI TEPLOTU (leden 2019)
.
ROZHOVOR PRO AHA/BLESK - 50. VÝROČÍ JANA PALACHA (leden 2019)
.
O JEŽÍŠKOVI NELŽETE. DÍTĚ NENÍ MALÝ HLUPÁČEK (prosinec 2018)
.
VĚŘIT ZNOVU – A JINAK (prosinec 2018)
.
STOLETÉ DĚDICTVÍ NÁS VŠECHNY ZAVAZUJE (prosinec 2018)
.
CÍRKVI PŘÍSLUŠÍ POKORA (říjen 2018)
.
50. VÝROČÍ SRPNOVÉ OKUPACE ČESKOSLOVENSKA (srpen 2018)
.
ROZHOVOR PRO LN (červen 2018)
.
ROZHOVOR PRO ČTK (květen 2018)
.
ROZHOVOR PRO KT (květen 2018)
.
MÁME ODVÁŽNÉHO PAPEŽE (březen 2018)
.
KOHO BY DNES JEŽÍŠ HNAL BIČEM Z CHRÁMU (březen 2018)
.
ROZHOVOR PRO LN (leden 2018)
.
PŘEDVOLEBNÍ ROZHOVOR PRO EUROZPRÁVY.CZ (říjen 2017)
.
ZEMAN CHÁTRÁ. PROKREMELSKÉ MAFIE SI MOŽNÁ NAJDOU NÁHRADNÍKA (květen 2017)
.
PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ AŽ NA POSLEDNÍM SOUDU (květen 2017)
.
NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? LIDÉ HLEDAJÍ PŘIROZENĚ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI NA SLOŽITÉ OTÁZKY (únor 2017)
.
DOSAVADNÍ CÍRKEVNÍ PRAXE JE NELIDSKÁ A NEKŘESŤANSKÁ (leden 2017)
.
ROZHOVOR PRO EURO (srpen 2016)
.
ZEMAN NENÍ HODEN VYKONÁVAT FUNKCI PREZIDENTA (červen 2016)
.
SPOJIT NÁBOŽENSTVÍ S POLITICKOU MOCÍ JE OHROMNÉ POKUŠENÍ (červen 2016)
.
RUSKO ZA BREŽNĚVA BYLO MENŠÍ HROZBOU (červen 2016)
.
ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. UŽ NELZE USTUPOVAT (duben 2016)
.
FRANTIŠEK JAKO LAKMUSOVÝ PAPÍREK (duben 2016)
.
ROZHOVOR PRO STUDENT TIMES (prosinec 2015)
.
PŘEDVÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO PRÁVO (prosinec 2015)
.
VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ! (únor 2015)
.
V REFERENDÁCH VIDÍM NEBEZPEČNÝ NÁSTROJ POPULIZMU (únor 2015)
.
ROZHOVOR PRO DENNÍK N (leden 2015)
.
NOVINÁŘ BY MĚL UMĚT ROZLIŠIT MEZI SATIROU A URÁŽKOU (leden 2015)
.
FANATICI SE JIŽ SPOJILI, ROZUMNÉ TO ČEKÁ (prosinec 2014)
.
NAŠE ZEMĚ PATŘÍ NA ZÁPAD (listopad 2014)
.
ROZHOVOR PRO ECHO24 (září 2014)
.
TEĎ UŽ NA MĚ NEDOPLIVNOU / ZEMANOVI PŘIROSTLA MASKA PŘIHLOUPLÉHO STRÝCE (červenec 2014)
.
BŮH NENÍ POKLADNIČKA (květen 2014)
.
CENU CHÁPU JAKO MORÁLNÍ ZÁVAZEK, ABYCH DÁL POKRAČOVAL VE SVÉ PRÁCI (březen 2014)
.
PŘEVLÁDÁ TU NÁBOŽENSKÝ ANALFABETISMUS (březen 2014)
.
PŘÍBĚH JEDINÉHO SYNA (březen 2014)
.
ROZHOVOR PRO LN (prosinec 2013)
.
ROZHOVOR PŘED VOLBAMI (říjen 2013)
.
ROZHOVOR PRO "ČESKOU POZICI" (leden 2013)
.
PŘED VOLBOU PREZIDENTA (leden 2013)
.
TOMÁŠ HALÍK: K PREZIDENTSKÉ VOLBĚ (leden 2013)
.
SPÁSA JE NA CESTĚ DO HLOUBKY (prosinec 2012)
.
ROZHOVOR S RENÁTOU KALENSKOU A VÝTVARNÍKEM DAVIDEM ČERNÝM PRO ČAS. TÝDEN (prosinec 2011)
.
ČESKÉ SPOLEČNOSTI CHYBÍ KULTURA PRÁVA (leden 2012)
.
BŮH SI CENÍ SVOBODY – VAŽME SI JÍ TAKÉ (prosinec 2011)
.
LÁSKA JE BEZPEČNÝ PROSTOR (prosinec 2011)
.
DUKA TO S KLAUSEM PŘEHÁNÍ (listopad 2011)
.
ROZHOVOR PRO INT. PORTÁL VAŠE LITERATURA (říjen 2011)
.
PŮVODNÍ TEXT ROZHOVORU PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
NOVINKY.CZ - CHAT (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO DENÍK E15 (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (srpen 2011)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (srpen 2011)
.
DIALOG O TRANSFORMACI (březen 2011)
.
KLAUS MÁ PORUCHU OSOBNOSTI (březen 2011)
.
I DNES JE V ŽIVOTĚ MÍSTO NA ZÁZRAK (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO BULLETIN SALVATORE (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO KULTURNÍ NOVINY (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROZHLAS (prosinec 2010)
.
ROZHOVOR PRO WEB CESTOMILA (léto 2010)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (září 2010)
.
ROZHOVOR PRO FINANČNÍ KOŠER PORTÁL SHEKEL (srpen 2010)
.
ROZHOVOR PRO DOMAŽLICKÝ DENÍK (srpen 2010)
.
CESTA KAŽDÉHO KONVERTITY JE NEZAMĚNITELNÁ (březen 2010)
.
VŠECHNO VYZKOUŠEJTE, CO JE DOBRÉ, TOHO SE DRŽTE (březen 2010)
.
POLITIKY KONTROLUJME, ALE PORAĎME SI BEZ NICH (leden 2010)
.
ROZHOVOR PRO PROFIT (leden 2010)
.
SE SATANEM NELZE VYJEDNÁVAT (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS ROVNOST, BRNĚNSKÝ DENÍK (prosinec 2009)
.
BÝT PŘIPRAVEN, TOŤ VŠE (prosinec 2009)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (listopad 2009)
.
KRIZE JAKO ŠANCE (listopad 2009)
.
VZPOMÍNKA NA SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ (listopad 2009)
.
VZTAH VÍRY A FILOZOFIE (říjen 2009)
.
PAPEŽ MÁ KUPODIVU SMYSL PRO HUMOR (září 2009)
.
O VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ (2009)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LN (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR S M. URBANEM PRO JEHO DIPLOMOVOU PRÁCI O FILOZOFICKÝCH ASPEKTECH DÍLA V. HAVLA (prosinec 2008)
.
ROZHOVOR O K. ČAPKOVI PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2008)
.
O FRANCII (říjen 2008)
.
TOMÁŠ HALÍK: "MNOHO ČECHŮ SE ZA ATEISTY POKLÁDÁ VLASTNĚ OMYLEM." (září 2008)
.
ROZHOVOR O HUSOVI (červenec 2008)
.
TRPĚLIVOST SE SVĚTEM, CÍRKVÍ A MLČÍCÍM BOHEM (červen 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (červen 2008)
.
NENECHTE SI VYMÝVAT MOZEK (březen 2008)
.
NEJSEM ANI HOMOSEXUÁL, ANI EUNUCH (březen 2008)
.
TŘI AKTUÁLNÍ DIALOGY (březen 2008)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS 25FPS, TÉMA: DUCHOVNÍ FILM (březen 2008)
.
O VEŘEJNÉM SLYŠENÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU (leden 2008)
.
ROZHOVOR PRO CHRISTNET (leden 2008)
.
O HUSOVI A ČESKÉM CIVILNÍM NÁBOŽENSTVÍ (2008)
.
O KÁZÁNÍ – ODPOVĚĎ DO ANKETY ČASOPISU SALVE (leden 2008)
.
NAŠE DĚJINY NEKONČÍ NA VELKÝ PÁTEK ODPOLEDNE (prosinec 2007)
.
NESMÍME ZTRÁCET NADĚJI (prosinec 2007)
.
ROZHOVOR NEJEN O VÝSTAVĚ MRTVÝCH TĚL V PRAŽSKÉ LUCERNĚ (květen 2007)
.
TĚLO NENÍ ŽÁDNÉ ZAVAZADLO, PATŘÍ MU ÚCTA (květen 2007)
.
NAPREPAROVANÉ MRTVOLY BANALIZUJÍ SMRT (květen 2007)
.
NA PREZIDENTA JE MĚ ŠKODA (23.4.2007)
.
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER (březen 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS „EVANJELICKY POSOL SPOD TATIER“ (únor 2007)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS REGENERACE (leden 2007)
.
KŘÍŽ A UKŘIŽOVANÁ MADONNA (září 2006)
.
K TELEVIZNÍMU SERIÁLU >PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ< (září 2006)
.
SPOR MUSLIMŮ S BENEDIKTEM XVI. (září 2006)
.
CÍRKEV A MÉDIA (červen 2006)
.
PRO LIDI MUSÍME BÝT PARTNERY V JEJICH HLEDÁNÍ (duben 2006)
.
ODPOVĚDI V ANKETĚ MEZINÁRODNÍHO ČASOPISU GEO (2006)
.
ŽIVOT SÁM JE BOŽÍ HLAS (prosinec 2005)
.
SV. TOMÁŠ A KRÁLÍK, KTERÝ HRAJE NA HOUSLE (listopad 2005)
.
ČASOPIS CHRISTNET (listopad 2005)
.
CÍRKEV MUSÍ ROZVÍJET SOLIDARITU I SPIRITUALITU (duben 2005)
.
PAPEŽ OSLOVIL CELÝ SVĚT (duben 2005)
.
NÁDEJ NA POROZUMENIE NIE JE STRATENÁ (únor 2005)
.
ČASOPIS ANTHROPOS (2005)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NAŠE RODINA (duben 2004)
.
ROZHOVOR S JANEM PAULASEM PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (prosinec 2003)
.
ROZHOVOR S JAKUBEM HUČÍNEM PRO ČASPIS PSYCHOLOGIE DNES (prosinec 2003)
.
„S POŘÁDNĚ ODŘENOU KŮŽÍ“ (září 2003)
.
ROZHOVOR PRO JIHLAVSKÉ LISTY (únor 2003)
.
ROZHOVOR S RENATOU KALENSKOU PRO LIDOVÉ NOVINY (prosinec 2002)
.
ROZHOVOR PRO INTERNETOVÝ ČASOPIS CHRISTNET (říjen 2002)
.
ROZHOVOR S JANEM JANDOURKEM PRO MF DNES (září 2002)
.
ROZHOVOR PRO LIDOVÉ NOVINY (červenec 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (květen 2002)
.
ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA (únor 2002)
.
ROZHOVOR S JOSEFEM GREŠEM PRO ČASOPIS RESPEKT (nepublikováno, červenec 2001)
.
ROZHOVOR PRO STUDENTSKÝ ČASOPIS (březen 2001)
.
O ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. (listopad 2000)
.
MLÁDÍ A STÁŘÍ (duben 2000)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS XANTYPA (prosinec 1999)
.
ROZHOVOR PRO ČASOPIS NOVÁ PŘÍTOMNOST (1999)
.

3. března 2019

Trignis 2019 - s V. Malým
29. dubna 2019 ČRo Plus
Hostem pořadu "Interview Plus" - s Janem Bumbou
.
17. března 2019 ČRo Plus
Vertikála: Tomáš Halík a Jan Jandourek v rozhovoru s Evou Hůlkovou
.
4. listopadu 2018 ČRo Plus
Hostem pořadu "Hovory" - rozhovor s Evou Hůlkovou
.
3. června 2018 ČRo Plus
Hostem pořadu "Hovory" - rozhovor s Evou Hůlkovou
.
5. ledna 2018 Radio Proglas
Hostem pořadu "Všimli jsme si"
.
27. prosince 2017 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
20. června 2017 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
24. dubna 2017 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
15. února 2017 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
15. ledna 2017 ČRo2, 10.30
Na návštěvě u Karla Čapka
.
21. prosince 2016 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
19. prosince 2016 ČRo Brno, 15.04
Hostem "Rendez-vous s Marcelou Antošovou"
.
16. listopadu 2016 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
10. srpna 2016 ČRo Plus 7.10
DUEL: Tomáš Halík a Milan Badal
.
1. července 2016 ČRo Plus 11.34
Interview Plus
.
28. června 2016 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
18. května 2016 ČRo2, 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
26. dubna 2016 ČRo1 17.05
Hostem pořadu "20 minut Radiožurnálu"
.
30. března 2016 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
18. března 2016 ČRo2, 22.30
Hostem Nočního mikrofóra
.
13. března 2016 ČRo Plus 22.35
Hostem pořadu "Hovory"
.
17. února 2016 ČRo2 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí..."
.
25. prosince 2015 ČRo Plus 14.05
Hostem E. Hůlkové ve specálu Studia Leonardo
.
23. prosince 2015 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
19. prosince 2015 ČRo Plus 11.10
Hostem pořadu "Osobnost Plus"
.
12. června 2015 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
20. května 2015 ČRo2 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
14. dubna 2015 ČRo2 8.30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
11. března 2015 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
30. ledna 2015 Frekvence 1
Zeman? Po Klausovi nemohlo přijít nic horšího!
.
29. ledna 2015 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
14. ledna 2015 ČRo1 17.05
Tomáš Halík není Charlie. Novinář by měl umět rozlišit mezi satirou a urážkou (Dvacet minut)
.
25. prosince 2014 ČRo2 11.05
Hostem pořadu Host do domu (25.12.2014 11:05)
.
21. prosince 2014 ČRo Brno 15.05
Hostem Rendez-vous s Marcelou Antošovou 2014
.
23. října 2014 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
25. června 2014 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
28. května 2014 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
24. dubna 2014 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
20. dubna 2014 ČRo HK
Hostem pořadu "Návštěva"
.
6. dubna 2014 Frekvence 1
Hostem "PressKlubu"
.
25. března 2014 ČRo2 8:30
Hostem pořadu "Jak to vidí"
.
15. března 2014 ČRo 1
Hostem "Doteků víry" - 22.05
.
3. ledna 2014 ČRo 1
Hostem pořadu "Host Radiožurnálu"
.
21. prosince 2013 ČRo Brno
Rendez-vous s Marcelou Antošovou (21.12.2013)
.
18. prosince 2013 ČRo2 8:30
Jak to vidí... Výročí Václava Havla
.
20. listopadu 2013 ČRo2 8:30
Jak to vidí... Výročí sv.Anežky a 17.listopadu
.
30. října 2013 ČRo2 8:30
Jak to vidí... Česko po volbách, potřebovali bychom svého Františka...
.
18. září 2013 ČRo2 8:30
Jak to vidí... Forum 2000 v roce 2013 (audio, přepis)
.

10. června 2019

TV Noe: Dům ze skla

29. dubna 2019

ČRo: Interview Plus

12. března 2019

Pod lampou

16. srpna 2018

Rozhovor pro StylTip

10. dubna 2018

Fokus VM: Závislosti

17. ledna 2018

Rozhovor pro Echo TV

26. června 2017

Rozhovory v knihovně: ČKA

9. června 2017

Noc kostelů 2017

5. března 2017

Rozhovor pro StylTip 3/3

16. ledna 2017

Rozhovor pro StylTip 2/3

16. prosince 2016

Rozhovor pro StylTip 1/3

15. června 2016

Hovory o nás

22. dubna 2016

Hostem "Inteview ČT24"

29. listopadu 2015

ČT1: 168 hodin: Oleandr moci

17. března 2015

Hostem TN.cz

14. března 2014

Hostem "Interview ČT24"

11. února 2013

Hostem "Inteview ČT24"

1. ledna 1996

7 čili 7 dní

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Uvažujeme-li o Bohu, jdeme jako provazochodec po tenoučkém laně mezi dvěma propastmi: „To, co můžeš popřít, není Bůh“ (svatý Bonaventura) a „To, co můžeš pochopit, není Bůh“ (svatý Augustin). Po té tenoučké hraně jako po ostří nože může skutečně projít jen víra, podpíraná nadějí a láskou, jen víra, nesená milostí.