Občas ste obviňovaný z toho, že v snahe zaujať obchádzate konkrétne problémy, napr. otázku interrupcií či homosexuality. Je táto kritiky, zväčša z radov vašich kolegov, oprávnená? To vskutku oprávněná není, protože k těmto otázkám jsem se vyjadřoval mnohokrát, kdykoliv jsem byl tázán (zejména v diskusích s mladými lidmi na gymnásiích) nebo kdykoliv opravdu šlo o věc (např. jsem se v tisku vyjádřil k diskutovanému zákonu o registrovaném partnerství, viz mé www.halik.cz); zmiňuji tyto otázky i ve své |poslední knize Prolínání světů. Je však pravda, že právě s těmito problémy zásadně nikdy sám nezačínám rozpravu, jednak proto, že názor křesťanů je všeobecně znám a zejména proto, že nechci utvrzovat předsudek, že se křesťané k složitým problémům dnešního světa neumějí vyslovit jinak, než stokrát obehranými stereotypními lamentacemi proti potratům a homosexualitě. Nikoho asi nepřekvapí, že v těchto věcech sdílím stanovisko církve; ovšem na rozdíl od těch, kteří se vyjadřují jen emocionálními výkřiky či dogmatickým boucháním pěstí do stolu, se snažím argumentovat pro stanovisko církve věcně a přiměřeně tomu, s kým diskutuji – v diskusi s evangelíkem tedy budu hledat hlavně argumenty z Písma, v diskusi s katolíky uvedu také doklady v tradici, v učení církve, v debatách se sekulární veřejností se zas musím odvolávat na poznatky soudobé psychologie, sociálních a lékařských věd. Bylo by přece kontraproduktivní používat argumenty a prameny, které můj partner v dialogu nezná, neuznává nebo jim nerozumí.
Jen jednou jsem se odmítl vyjádřit „stručně“ (tedy nutně zjednodušeně) k diskusi o homosexualitě v jednom časopise, protože na složité otázky nejde dát jednoduché odpovědi a vím, co z diferencovaného stanoviska udělají často média: pak se na vás z jedné strany sesypou křesťanští fundamentalisté, kteří nevědí nic o tom, co soudobá genetika a sexuologie zjistila o původu homosexuální orientace, nejsou schopni rozlišit mezi geneticky danou sexuální orientací a mezi lehkovážným sexuálním experimentováním lidí, schopných heterosexuálních vztahů (na něž – na rozdíl od těch prvých – lze vztáhnout biblická odsouzení „chlapcomilců“) a šmahem by všechny poslali do pekla a zas z druhé strany na vás útočí extrémní libertinisté, protože nesouhlasíte s homosexuálními sňatky a adopcí dětí homosexuálními páry. Bohužel nemohu dávat černobílé odpovědi – nemohu zapřít to, co o těchto věcech vím nejen z teologického, ale i psychologického studia a zejména ze své mnohaleté praxe klinického psychologa a zpovědníka, který duchovně doprovázel jak řadu žen, týraných svědomím po potratu, tak lidí s homosexuální orientací (včetně obětí „letničních“ křesťanů, kteří je na stadionech chtěli z homosexuality „vyléčit Duchem svatým“ – a leckdy to končilo sebevražednými pokusy těchto „vyléčených“.)
Vyjadrili ste sa, že chcete osloviť predovšetkým mestského agnostika. Prečo ste si vybrali práve túto „cieľovú skupinu?“ Podľa niektorých by sa kňaz mal snažiť osloviť všetkých bez rozdielu. Pokladáte to za správne? Myslím si neskromně, že se opravdu snažím „být všem vším“ a že se mi také podařilo oslovit nemálo lidí z různých vrstev, a to i (možná nejvíce) těch, kteří si obvykle před hlasem křesťanů předem zakrývají uši. Ale nejsem zas tak pyšný a tak naivní, abych si myslel, že jsem schopen „oslovit úplně všechny bez rozdílu“. Ve vysoce diferencované soudobé společnosti se i kněz musí specializovat – a má specializace je pochopitelně omezená, soustředěná hlavně na prostředí, z něhož jsem vyšel, v němž jsem se narodil, byl vychován a strávil v něm celý život – a proto ho dobře znám a rozumím mu (a ono rozumí mně).
V jednej z kníh píšete o potrebe rekontextualizácie viery v dnešnej dobe... Čo si pod týmto pojmom môže bežný čitateľ predstaviť? Křesťanství je neustálé „vtělování“ a „překládání“ – jeho mnohé formy se ustavičně v dějinách mění, podle kulturního a společenského kontextu, do něhož víra vstupuje; celé dějiny církve jsou toho dokladem. Kdyby tomu tak nebylo, stačila by kniha Písma a církve by už nebylo zapotřebí. A tento pohyb, o němž věříme, že jeho nejhlubším zdrojem je Duch svatý, uvádějící nás postupně – podle Ježíšova příslibu – „do celé pravdy“, se nemůže zastavit ani dnes. Není to laciné přizpůsobování poslední intelektuální módě, nýbrž zodpovědná vykladačská služba Slovu a těm, kteří se ptají po jeho významu podobně, jako se kdysi ptali apoštolů.
Pôsobíte ako kňaz v jednej z pražských farností. Nezdá sa vám, že kresťanské cirkvi v Čechách oslovujú skôr intelektuálov ako bežných ľudí? Tak o naší farnosti (s oficiálním s názvem „Akademická farnost Praha“) to nesporně platí, protože je to v Čechách první „kategoriální“ (tj. neúzemní) farnost; myslím, že v budoucnosti bude tento celosvětový trend přechodu od územních ke „kategoriálním“ franostem pokračovat, protože to odpovídá difereciaci moderní společnosti. (Samozřejmě, že při vstupu do našeho kostela nevyžadujeme studentský index či diplom, ale návštěvníci našeho kostela vědí, co tam mohou a nemohou hledat: lidé, jejichž povoláním je intelektuální práce - a samozřejmě všichni přemýšliví lidé i mimo vysokoškolské prostředí! - si kladou určité specifické otázky, týkající se víry a mají právo očekávat takový pastorační styl, který jim pomůže nalézat kompetentní odpovědi. Ti, které spojení víry s myšlením popuzuje, se zas mohou našemu kostelu bezpečně vyhnout.)
A na druhou část Vaší otázky: ano, nejen v Čechách, ale v celé Evropě úměrně probíhajícímu procesu modernizace nezadržitelně mizí tradiční venkovské prostředí a zároveň ten typ tradiční „zděděné“ religiozity, který s ním byl spojen. Dnešní církev ztratila z velké části dělnické prostředí a oslabuje se i „vesnická zbožnost“ – dřívější „lidová zbožnost“ zřejmě neumí obstát na trhu dnešní „populární kultury“. Tlaku sekularizace odolává a odolá jen „promyšlená víra“, víra na základě vlastní zdůvodněné volby – asi také proto jsou křesťanské víře dnes otevřenější spíš vzdělaní lidé a umělci. Jen to konstatuji, nehodnotím – má to celou řadu dalších aspektů., o nichž by bylo možné diskutovat.
Česká republika je považovaná za jednu z najateistickejších európskych krajín. Ktoré faktory jej k tomu podľa vás dopomohli? Nemyslím si, že bychom neochotu přihlásit se k existujícím církvím měli příliš rychle označit za ateismus. Jde spíš o nedůvěru k náboženským institucím, hlavně katolické církvi – to je dáno jak složitým náboženským vývojem Čech v dávné minulosti (náboženské války, částečně násilná rekatolizace), tak vlivnou protikatolickou interpretací národní identity v protihabsburském nacionalismu, silném i za první republiky, na níž pak navázala komunistická propaganda, vytěsněním církví z veřejného prostoru v letech 1948-89 a také skandalizujícím obrazem církví v bulvárních médiích po r. 1989 podnes. Jistě se na tom podepsalo i nerealisticky velké očekávání společnosti, že po r. 89 křesťané sehrají významnou pozitivní roli v nové společnosti – a následně řada chyb ze strany církví, které (částečně oprávněně, částečně pochopitelně) vyvolaly dojem „křesťané naše velká očekávání zklamali“. Ale i s těmi, kteří mají určitý odstup k církvím (a nejspíš si ho v určité míře zachovají), je možné pracovat – ti přece proto nejsou ztraceni pro nebeské království.
Vnímate rozdiely v spiritualite Slovákov a Čechov? To první, co mi vytane na mysli, vás asi nepotěší: u mnoha Slováků (i když opravdu nechci zevšeobecnovat) jsme se v Čechách (hlavně v době komunismu, ale občas dodnes) setkávali s tím, že jejich náboženskost spíše spočívala ve zvykovosti a konformitě s okolím – když přišli v Čechách do ateistického prostředí, tak se stali konformní zas vůči němu a svou víru s překvapivou rychlostí odložili jako nemoderní či obnošené šaty, nebo se s ní skrývali, protože nedokázali s nevěřícími diskutovat, žili pak de facto „dvojí život“. Dnes se však hlavně ve studentské farnosti setkávám s tím, že krize formální, dětské, „folklorní“ náboženskosti hodně studentů ze Slovenska přivede k tomu, že v našem prostředí vlastně teprve objevují hloubku osobní víry, procházejí vlastně konverzí. (Z dopisů mnoha svých čtenářů ze Slovenska a Polska vím, že jim mé knížky pomohly právě v této situaci: jejich dosavadní zbožnost už odumřela, ztratila svou „biosféru“, avšak rozhodně se nechtěli vzdát Krista a víry, ani se pokoušet o křečovitou fundamentalistickou recidívu naivní zbožnosti (ta končívá špatně, v bigotním sektářství) – toužili po nějaké inspiraci, jak žít svou víru hlouběji, v čestném dialogu a plodném napětí s dnešním světem a jeho kulturou.) Myslím, že něco podobného se děje i ve studentských pastoračních centrech na Slovensku: obrat k dospělejšímu křesťanství. V tomto smyslu čekám, že se v dalším vývoji společnosti budou nejspíš česká a slovenská spiritualita přibližovat: „lidová zbožnost“ se bude dostávat spíš na okraj, fundamentalistická a sektářská religiozita jistě půjde čile na odbyt, ale také přibyde osobnější, promyšlenější, individualističtější víra a ovšem v celém západním světě silný přesun od rituálně-moralizujícího náboženství k spiritualitě, orientované na meditaci, mystické zkušenosti apod. (Pokud se křesťanství nerozpomene na svou vlastní mystickou tradici – počínaje mystickými prvky v janovských a pavlovských spisech Nového Zákona, nastane odliv těchto lidí od křesťanství k orientální spiritualitě – a žádné démonizování východní spirituality ze strany křesťanů zde nepomůže, naopak!)
Kostoly sa na jednej strane čoraz viac vyprázdňujú, no na strane druhej rastie dopyt po ezoterike, astrológii či východných náboženstvách. Nemá už kresťanstvo duchovne hľadajúcim čo ponúknuť? Na tuto otázku jsem víceméně právě odpověděl. Děsí mne záplava laciné esoteriky a její popularita – ale to je z velké části vina křestanů, kteří zanedbali autentickou mystickou dimenzi křesťanské víry a tradice. Nejen evangelíci, ale i katolíci tady musí mnoho co dohánět a zbavit se mnoha předsudků. V Čechách je nyní poměrně rozšířený jev (byť se o tom moc nemluví), že evangeličtí a husitští faráři absolvují v katolických klášteřích (od jezuitů a karmelitánek) duchovní cvičení (včetně slavných ignaciánských exercicií) a cítí to jako úžasné obohacení pro svou službu evangeliu (i když s úsměvem dodávají, že jejich předkové, plní předsudků a neznalostí těchto věcí, by byli podobně šokováni, jako starší katolické generace změnami katolické církve po 2. vatikánském koncilu) – prostě, musíme se jedni od druhých učit a doplňovat se, to je, jak jsem hluboce přesvědčen, slovo, které dnes „duch praví církvím“.
Kresťanstvo je v kríze, mnohé cirkevné spoločenstvá sa premenili na skanzeny cirkevnej minulosti. Je však riešením „predávať“ jeho zvesť marketingovými praktikami, ako sa o to mnohí snažia? Proboha ne, pokud se tím míní podbízivé klauniády evangelikálních tele-kazatelů z amerických obrazovek a stadionů a jejich evropští napodobitelé, hlavně z letničních kruhů!! Je třeba „zajet na hlubinu“ a zachovat si lidskou přesvědčivost, danou osobní věrohodností a čestným úsilím o srozumitelnost v dialogu. To je úplně jiná cesta!
Súhlasíte s tým, že sekularizovaná Európa by si mala brať príklad zo „zbožnej“ Ameriky? Ne. V knize Vzýván a nevzýván a Noc zpovědníka jsem to vyjádřil jasně: Když srovnám, jak lehce a familiérně hovoří G. W. Bush ve svých válečnických projevech o Bohu s tím, jak se v sekulární Evropě těžce diskutuje o „zmínce o Bohu“ v ústavě EU, zdá se mi, že Evropa bere Boha daleko vážněji. I ten odpor vůči některým formám náboženskosti v sekulární Evropě může někdy svědčit o tom, že ti lidé nějak cítí, že nelze si Bohem tak lehce „vyplachovat ústa“. Tím ovšem nechci veškerou zbožnost Ameriky degradovat na úroveň ideologie „Religious Right“ – v USA naleznete prostě všechno, od skvělých věcí (jimiž se inspirovat máme a můžeme) až po onen kýč, jimiž nás zaplavují naše komerční televize (a který pak také pochopitelně v arabském světě vytváří zjednodušený negativní obraz USA jako Velkého Satana).
Medzi autormi, ktorých citujete, sa objavuje aj F. Nietzsche, ktorý je všeobecne vnímaný skôr ako protiklad kresťanského svetonázoru. Je ateizmus skutočným nepriateľom, ktorého by sa kresťania mali obávať? Hlavním nepřítelem víry v biblickém slova smyslu je pověra, modloslužba a také lhostejnost – a dodávám: „laciná, povrchní víra“ a sektářská bigotnost, diskreditující křesťanství a také líbivá ezoterika, diskreditující duchovní orientaci vůbec.
Z Písma víme, že Hospodin miluje mnohé z těch, kteří s ním zápasí - jako Jákob či Jób. „Ateismus“ tohoto druhu (a já sem Nietzscheho počítám) není náš nepřítel. (Ovšem dnes za etiketou masově rozšířeného ateismu spíš než ony vášnivé zápasníky s Bohem objevíme myšlenkově a mravně líné ignoranty, kteří o tom, co „popírají“, vlastně nic nevědí.)
Niekedy ste obviňovaný z určitého narcizmu. Necítite za touto kritikou štipku závisti? Asi ano, o závisti mezi kněžími se píše už po staletí a nevím, proč bych zrovna já měl být těchto jedovatých šípů ušetřen. Ale i kritika, motivovaná závistí, může mít kus pravdy – nikdy jsem se nepovažoval za dokonalého a nekritizovatelného. A kdybych podsouval všem svým kritikům, včetně těch, kteří ustavičně za každým mým jednáním a názory hledají nějaké špatné charakterové vlastnosti, že to oni mají jen špatné úmysly a motivy, byli bychom pak na tom stejně – vždyť pro nás všechny platí Ježíšůvu příkaz Nesuďte! Bůh vidí do srdce.
Vyjadrili ste sa, že účasť na farárskych schôdzach vnímate ako vhodnú formu trestu za svoje hriechy. Myslíte si, že v dnešnej dobe kňazi už neovládajú umenie sprevádzať ľudí na ich duchovnej ceste? Sú schopní byť akýmsi prorockým hlasom súčasnosti? Někteří ano, někteří ne. Proroci a svatě trpěliví pastýři byli asi v každé době „nedostatkové zboží“.
Ešte stále pôsobíte ako spovedník – človek, ktorý načúva druhým, keď sa vyznávajú zo svojich pádov. Kto je však spovedníkom spovedníka? Kto načúva vám? Můj zpovědník, moji přátelé – a můj Bůh.
Kríza je podľa vás šanca zájsť na hlbinu. Kedy ste boli vo svojom osobnom živote najhlbšie a čo vám pomohlo dostať sa späť „nad hladinu“? Když jsem se v určitých strukturách vlastní církve setkal se stejnými mechanismy zneužívání moci a ideologické zaslepenosti, jaké jsem znal z byrokracie komunistického totalitního aparátu. Pomohlo mi setkání s mystikou kříže – z níž vychází jak mystika „temné noci“ svatého Jana od Kříže, tak Lutherova (hluboce mystická a z tradic německé mystiky vycházející) „theologia crucis“.
Významnú časť svojho záujmu venujete otázkam medzináboženského dialógu. Podľa niektorých ste položili kresťanstvo na jednu úroveň s ostatnými svetovými náboženstvami a v snahe o dialóg ste obetovali to, čím je výnimočné... To mohou tvrdit jen ti, kdo mé knihy nečetli nebo četli nepozorně, bez schopnosti rozlišovat „žánry“: když píšu o náboženstvích z pohledu sociologie, samozřejmě se musím zaměřovat na jevovou stránku bez možnosti odvolat se na „předporozumění víry“, kdežto například v kázání se pohybuji ve vyznavačké oblasti, v horizontu víry. (Když lékař píše kolegovi lékařskou zprávu o své manželce, popisuje její zdravotní stav „objektivistickou řečí“ a píše o příznacích, srovnatelných s jinými pacienty; když mu bude vyprávět o své lásce ke své ženě, pak může vyznat, že je pro něj jedinečná a nesrovnatelná.) Spatřuji velkou výhodu v tom, že se na křesťanství mohu dívat jak „zevnitř“ a plně vychutnat jeho jedinečnost, tak zároveň „zvnějšku“ v kontextu s ostatními náboženstvími, z nichž každé je zároveň v něčem jedinečné a v něčem podobné těm ostatním – mohu mu tak určitě rozumět mnohem lépe než ti, kdo se na něj dívají jen zevnitř nebo jen zvenku – a snažím se tuto výhodu plně využít jak ve své vědecké práci, tak ve své pastoraci; tyto dvě stránky chápu jako „nerozdělitelné a nesmíšené“ (jak praví nauka Chalcedonského koncilu o dvou přirozenostech v Kristu).
Čo čítate v tejto dobe? Nyní např. studii amerického politologa Francise Fukyamy „Velký rozvrat“ o stavu základních hodnot západní společnosti.
Hladinu verejnej mienky na Slovensku nedávno rozvíril arcibiskup Ján Sokol, keď v rozhovore pre jednu komerčnú televíziu povedal, že si váži prezidenta slovenského štátu, kňaza Jozefa Tisa a poznamenal tiež, že v tom čase bol na Slovensku blahobyt. Sú podľa vás tieto vyjadrenia hodné arcibiskupa? Sleduji-li některé výroky a činy arcibiskupa Sokola (nejsou-li zkresleny médii), pak nemám pocit, že bych tohoto hierarchu slovenským katolíkům příliš záviděl. Chápu, že někteří pamětníci chtějí ukázat, že Tiso nezapadá tak úplně do obrazu „válečného zločince“ (i jednomu z mých přátel, který se jako student účastnil povstání a protiněmeckého odboje, Tiso svou přímluvou zachránil život), ale ignorovat např. Tisovu politickou odpovědnost za deportace Židů a argumentovat blahobytem vlastní rodiny, to je - mírně řečeno - poněkud zarážející.
Knihu Noc spovedníka ste okrem iných venovali aj bratovi Rogerovi z Taizé, ktorý zomrel priamo na bohoslužbách rukou násilníka. Aký životný odkaz tomuto svetu zanechal, na ktorý by nikdy nemal zabudnúť? Přistupovat k druhým s úctou a snahou naslouchat a porozumět.
Otázky kladla Emilia Mihočová
