říká Tomáš Halík, farář od Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Tomáše Halíka lze těžko zastihnout. Pokud právě nepřednáší na univerzitě, cestuje po světě, dává duchovní cvičení, v nějakém skrytém útočišti píše knihu a vymýšlí, jak uskutečnit desítky zajímavých nápadů. Vždy má co říci. Chce-li jej ale někdo vidět ve skutečnosti, musí zajít do „Tomášova kostela“, k Nejsvětějšímu Salvátorovi v Praze, kde pater Halík působí v první personální farnosti v naší zemi.
Kdybys měl vydestilovat z Tomáše Halíka větu, která jej nejlépe charakterizuje, jak by zněla? „Víra je odvaha přijmout pravdu života bez iluzí, s důvěrou, že každá životní situace je Boží dar a úkol.“ Anebo s Janem Pavlem II.: „Víra bez myšlení i myšlení bez víry mohou být nebezpečné.“
Po roce 1989 jsi vyzval k pokání za selhání, jichž se církev dopustila za socialismu. Ta výzva nepadla na úrodnou půdu. S odstupem doby se však ukázala jako prorocký hlas, protože církev ztratila dobré renomé, které tehdy měla. Při vzpomínce na proroka Jonáše, který trpěl představou, že se blamoval, bych se nerad tvářil jako prorok, který si naopak škodolibě lebedí, že na jeho slova, která zůstala kdysi oslyšena, nakonec došlo. Ale pokoušen jsem k tomu občas byl, to přiznám. Ono totiž nešlo jen o výzvu k pokání. Varoval jsem tehdy, že porevoluční euforie nebude trvat věčně, že se zas vrátí starý český antiklerikalismus, zvláště nebudeme-li včas a rozumně řešit problémy, které se skrývají za otázkou restituce majetku, integrace „podzemní církve“, „vyrovnání s minulostí“ (Pacem in terris apod.), nesvoláme-li včas plenární synod a nepředložíme-li na něm k široké diskusi dlouhodobější vizi, opřenou nejlépe o program Desetiletí duchovní obnovy národa, neučiníme-li prioritním úkolem vzdělání kněží a laiků – zkrátka nepřesvědčíme-li společnost, že církev jí spíš něco nabízí, než jen požaduje. Nechci být protivný, ale když jsem si po letech četl tohle všechno, co jsem řekl v revolučních dnech 1989 kněžím olomoucké a pak pražské arcidiecéze a později publikoval v Katolických novinách, ve světle toho, co se pak stalo, zdálo se mi, že bych ty tehdejší podněty a varování nemusel moc měnit. Čekal jsem tehdy nějakou věcnou diskusi, zda je to správná, nebo špatná vize, a pokud je správná, co konkrétně udělat pro její uskutečnění. Ale místo toho se diskuse stočila jen na otázku „jaký je ten Halík“ a když jsem v následujících letech napsal ještě řadu kritických článků o směru, jímž se jaksi samospádem vydala naše církev, že takhle brzy prohospodaříme autoritu církve, draze zaplacenou utrpením mučedníků z komunistické doby, vše se párkrát opakovalo. Tenkrát jsem si řekl, že nezahořknu, nerezignuji,že se však v církvi zaměřím jen na to, zač nesu přímou odpovědnost – pastoraci u Salvátora a na Křesťanskou akademii a že místo polemik napíšu pár inspirativních knížek - pokusím se prostě spíš pozitivně ukázat, jak by se to dalo dělat jinak. A po letech ať se po ovoci pozná, jestli ta cesta je správná, anebo zda měli pravdu moji oponenti a kritici.
Mnozí vkládali velké naděje do plenárního sněmu. Hlas lidu i hlas účastníků hovoří o zklamání. Co tobě osobně sněm přinesl, či vzal? Sněm se dnes jeví jako zmeškaná příležitost, zvláště jeho druhé jednání. Ale když uvážím celý kontext, vidím, že to asi těžko mohlo dopadnout jinak. Není mi to jedno, protože jsem byl (skoro se to stydím přiznat) asi první, kdo o potřebě sněmu – a to už v „podzemních diskusích“ před listopadem 1989, pak v „revolučních dnech“ a zejména na prvním zasedání nové biskupské konference – naléhavě mluvil; ten námět byl zaprotokolován, ale nechal se zahnít, první kroky k realizaci přišly už v době, kdy se církev samospádem vydala na cestu restaurace a nebyl tu už nikdo, kdo by měl vůli a zároveň reálnou šanci připravit sněm jako opravdu sněm reformní. Za důležitější než jednání a usnesení sněmu jsem od počátku považoval „předsněmovní proces“ – a potěšilo mne, že se podařilo iniciovat práci mnoha „sněmovních kroužků“ a v nich množství lidí bylo ochotno nést spoluzodpovědnost za církev. Varoval jsem ale před tím, aby přílišné očekávání nevyprovokovalo následnou frustraci. Kapitál iniciativy mezi laiky je tak vzácné zboží, že zklamat vzbuzené naděje je hrozná věc. Protože jsem od vlastního jednání sněmu mnoho neočekával, byl jsem nejprve příjemně překvapen například tím, že tam zavládla opravdu dobrá atmosféra – poměrně reprezentativní zastoupení celé církve budilo dojem, že jde o lidi, kteří jsou si vědomi, že situace není růžová a že „jsme na jedné lodi“ a alespoň bychom se neměli vyčerpávat vzájemnými spory. Tahle „jednota“, zdálo se mi, vcelku vládla i na druhém jednání, byla však trochu jalová, nic kloudného ze sebe nevydala. Do očí bijící byla téměř naprostá pasivita biskupů při celém druhém jednání, to nebylo moc povzbudivé. Zatímco na konci prvního jednání jsem se trochu nutil do optimistického pohledu, že jsme se snad už odrazili od dna, při druhém jsem měl dojem, že to dno je bahnitější a louže, do níž jsme spadli, hlubší, než se zdálo.
Mám za to, že církev u nás je spíše jakousi údržbářskou organizací, která poskytuje servis věřícím. Nemyslíš, že jsme rezignovali na tu skutečnou úlohu církve, totiž pracovat s nevěřícími, hlásat jim evangelium a získávat je? Možná, že trochu má pravdu škola „ekonomického přístupu“ v sociologii náboženství, která rozdíl mezi vysokou religiozitou v USA a nízkou v Evropě vysvětluje takto: kde jsou církve zbavené jakékoliv státní podpory a kde jsou v situaci radikální plurality a konkurence nuceny „sebou mrskat“, aby v té konkurenci obstály,tam se snaží vyvinout mnoho různých specializovaných aktivit, které by co nejpřesněji odpovídaly rozrůzněným duchovním potřebám současných lidí – a pak přinášejí ovoce! Kde se však církve chovají jako „líné firmy“, kde nabízejí jenom jeden stereotypní program, „mají své jisté“ a vůbec si nekladou otázku, jaké jsou skutečné duchovní potřeby dnešních lidí, tam o ně přestává být zájem. Představitelé takových církví jen moralisticky lamentují nad údajně bezbožnými, materialisticky založenými lidmi – ale hluboce se mýlí: dnešní lidé mají opravdovou žízeň po duchovních věcech, ale jsou nároční – poptávka tu pořád je a spíše roste, ovšem ta nabídka ze strany církví bývá nuzná. Obávám se, že mnoho věcí v naší církvi je jen Potěmkinova vesnice, mlýn, který ještě klape, ale už nemele. Do byrokratických formulářů je možné zapisovat počty svatých přijímání, počty křtů a pohřbů – ostatně už i tato data by mohla být alarmující! - ale to podstatné se děje mimo tento „provoz“. Lidé dnes jinak vnímají svět, Boha, lásku, smrt, jinak si kladou velké životní otázky a jsou tu především zcela nové závažné otázky. Lidé nás budou brát vážně jen tehdy, budeme-li v tomto hledání kompetentní partneři, nikoliv obehrané gramofonové desky s odpověďmi na otázky včerejška. Vůbec nevyzývám k nějaké laciné modernizaci církevní karoserie, ta vede jen ke kýči – nýbrž k obratu na hlubinu: je třeba „z gruntu“ nově promyslet a promodlit to, co nám Bůh chce říci tím, že nás postavil do této doby a do takové situace. Je smutné, že někteří, od nichž bychom směli čekat prozíravé a inspirující slovo, nedovedou teologicky myslet, a pak produkují fráze a chovají se jako byrokrati. Ale je tu už také hodně dobrého, některé živé farnosti, školy, klášterní komunity, charitní zařízení, vojenští kaplani…
Tím, že kněz je uprostřed lidí, musí s nimi a jejich představami vycházet, dostává se mnohdy do nezáviděníhodné situace závisti a pomluv. Máš nějaký použitelný recept, jak to člověku nemá být líto, jak nezuřit? Jedna věc je docela užitečná: mít čisté svědomí. Když člověk ví, že se snaží žít a pracovat poctivě, že na něj nepřátelé nemohou vytáhnout nic, zač by se opravdu musel stydět, a zároveň klidně přizná své skutečné slabosti, chyby a omyly, na které má přece právo, pak ať si závistníci, pomlouvači a donašeči puknou zlobou, je to jejich problém, ne můj. Ještě celá devadesátá léta jsem se dost trápil projevy zloby, hlavně v církvi, snažil jsem se nějak obhajovat, vysvětlovat jim to – ale dnes vidím, že to bylo zbytečné. Někdy kolem padesátky jsem to úplně přestal sledovat. Prospělo mi, že jsem v jednu dobu dostával rány ze všech stran: od komunistů, že jsem pravičák, od klausovců a sládkovců, že jsem levičák, od liberálů a zednářů, že jsem fanatický katolík a zakulený jezovita, od fanatických katolíků, že jsem liberál a zakulený zednář, církevním disidentům jsem se zdál příliš mádrovsky diplomatický a Otovi Mádrovi příliš svobodomyslný a rebelantský... Tak jsem si vzpomněl na Chestertonův výrok, že když vás hubení mají za příliš tlustého a tlustí za příliš hubeného, tehdy můžete předpokládat, že jste docela normálně rostlý. Dnes už na tehdejší spory vzpomínám s úsměvem.
Podařilo se ti vybudovat první personální farnost u nás. Jsi první vlaštovka a budou další, nebo jsi jen výjimka potvrzující pravidlo? Když se díváme na pastorační situaci střízlivě, věcně a se statistikou v ruce a nenecháme se ukolébat zbožnými frázemi a opovážlivým spoléháním na zázrak, musí nám dojít, že klasický systém územních farností se během jedné generace prakticky úplně rozpadne. Ale nemohu se ubránit tušení, že rozpad současné podoby institucionální stránky církve půjde ještě mnohem dál a hlouběji (ostatně současný papež, který se mi líbí čím dál tím víc, něco podobného ještě jako kardinál Ratzinger řekl také, ve velkém kontrastu k optimismu Jana Pavla II. mluvil o blížící se podobě církve jako „malém stádu“). Přinejmenším v Evropě ta nynější institucionální podoba církve vypadá jako koráb, který už neopravitelně klesá ke dnu – avšak stále veze mnoho pokladů, které je třeba uchovat pro nějakou další podobu církve, která se jednou vynoří třeba jako fénix z popele. Dějiny církve znají mnoho bodů obratu, v tom dramatickém toku, plném přeměn, kterému říkáme tradice, jde vždy o různý poměr kontinuity a diskontinuity – zdá se mi, že té diskontinuity bude v té příští kapitole asi víc než kdykoliv předtím. Vůbec totiž nevěřím na „modernistickou vizi“, že církev zachrání nějaká „demokratizace“, ty „progresivistické“ utopie mi vždy připadaly (a stále víc připadají) stejně hloupé, povrchní a zavádějící jako romantické vize tradicionalistů a lefebvristů. „Obnova církve“ nepřijde ani zprava, ani zleva, ani „shora“ (jako Deus ex machina), ale jen z hloubky, z velké spirituální a intelektuální obnovy. Pokud si některé z „personálních farností“ toto vezmou za své poslání – být školami křesťanské moudrosti, místem, kde se bude systematicky promýšlet, co to znamená být dnes svědkem evangelia - budou možná nejen prvními vlaštovkami, ale i holubicemi, které nad vodami potopy nesou ratolest nové naděje.
Co všechno tě v nejbližší době čeká? Myslím plány na práci, přednášky, cesty... Pracuji s Martinem Kratochvílem na osmnáctidílném seriálu pro ČT 2 o světových náboženstvích, nebo spíš o lidském životě v pohledu různých náboženství, který by měl být vysílán na podzim, je to strašná práce, a navíc jsem slíbil k tomu vydat před Vánoci knihu s mnoha fotografiemi z celého světa. Proto ostatní věci – kromě univerzitních a farních – silně redukuji, ale přesto mne čeká například v květnu přednášení na jedné univerzitě v Kanadě, v červenci v Cambridge, v srpnu na celosvětové misionářské konferenci v Paříži – a pár dalších, raději nelistuji v hororovém diáři.
Jak mít radost z úspěchů, a přitom se úspěšně bránit pýše? Nejdůležitější pravidlo sebeobrany zní: ve svém vlastním srdci sám sebe nebrat příliš vážně, mít ke svému egu ironický a humorný vztah. To jsem dlouho neuměl,ten osvobozující nadhled přicházel postupně jako doprovodný dar stárnutí, teď si to opravdu užívám – a určitě se tu mám ještě mnoho co učit. Vzpomínám na svůj životní vzor, kardinála Königa. Když jsem uváděl jeho přednášku v jeho 95 letech, komentoval mé laudatio: „Mluvil jste o mně moc hezky, klidně v tom pokračujte, v mém věku mi to už nemůže uškodit.“
Připravil MILAN BADAL, publikováno v Katolickém týdeníku v dubnu 2006
