Když se řekne Tomáš Halík, většina lidí bez delšího přemýšlení odpoví katolický kněz. Po chvíli dodají kandidát na prezidenta, občas si někdo ještě vzpomene na občanské sdružení IMPULS ´99 Profesor Halík ještě navíc vyučuje na filosofické fakultě University Karlovy. Na jediného člověka aktivit až dost. Rozmlouvali jsme spolu právě na půdě filosofické fakulty, v jeho kabinetě, odkud přede mnou vyšli studenti, které pan profesor zkoušel.
Jak dlouho působíte jako profesor na FF UK? "Na filosofické fakultě přednáším od roku 1993, nejprve jako docent, od r. 1997 jako profesor.
Jaké předměty zde učíte? "V rámci oboru religionistiky, jehož koncepci jsem pomáhal vytvářet, zde učím sociologii náboženství, filozofii náboženství a psychologii náboženství. Také vedu kursy, které se týkají křesťanství."
A jak vzpomínáte na svá studia? Sám jsem zde vystudoval ve velice příznivých létech 1966 - 1971. Filosofická fakulta byla místem, kde se intelektuálně připravovaly mnohé události pražského jara a po letech se sem pak vrátili profesoři vyloučení po roce 1948 jako byl zejména Jan Patočka a Václav Černý. Sestava učitelů v této době byla vynikající, patřili k nim i Milan Machovec a Karel Kosík. Bohužel jsem zažil v závěru studia i období politických čistek po srpnu 68, kdy při postupné "normalizaci" musela řada učitelů odejít. Můj první výraznější konflikt s komunistickým režimem byl v roce 1972 při mé doktorské promoci, kdy jsem měl pronést projev za studenty, měl jsem odrecitovat text, který obsahoval dík komunistické straně atd. Strčil jsem ho do kapsy a místo toho jsem přednesl proslov o závaznosti pravdy, končící citátem z Karla Čapka "Pravda je silnější než moc, protože je trvalá." V proslovu jsem také poděkoval profesorům, kteří museli z fakulty odejít. Samozřejmě to vyvolalo veliký skandál. Důsledkem toho zákáz působení na vysoké škole a ten trval do změny v roce 89. Vystřídal jsem řadu zaměstnání, i když mým původním cílem a velikým snem bylo působit jako vysokoškolský učitel. Ten sen se mi splnil až po listopadu ´89. Na teologické fakultě v Litoměřicích bohoslovci vyzvali kompromitované učitele, aby odešli. Poslali tenkrát kardinálu Tomáškovi seznam lidí, které si přáli mít za učitele a mezi nimi bylo mé jméno. Tak jsem 1. února 1990 nastoupil zároveň jako studentský duchovní do duchovní správy v kostele u Nejsvětějšího Salvátora a na Litoměřickou teologickou fakultu. Ale jelikož mé pojetí studia a vůbec celého oboru se neshodovalo s názorem vedení fakulty, rozešli jsme se a v akademickém roce 92/93 jsem začal externě učit na FSV a konečně nastoupil na nově vzniklé pracoviště religionistiky na Filozofické fakultě.
Vzpomínáte na vůbec první hodinu, kterou jste vyučoval? "Bylo to na teologické fakultě v té pohnuté době, kdy vládla velká euforie. Byla to pro mne veliká výzva. Pak jsem ale pochopil, že teologická fakulta si nesla ještě velkou zátěž z doby, kdy byla mimo svazek univerzity a já měl za sebou odlišnou zkušenost ze Západu. V roce 1968 mne zastihla okupace v Anglii, mohl jsem tam studovat a pak jsem se rozhodoval, zda se vrátím nebo tam zůstanu. Studoval jsem tam jeden trimestr a poznal jsem úplně nový styl výuky. Tudíž se mé zkušenosti hodně odlišovaly a dost to na sebe narazilo. Byl jsem zvyklý na participativní styl výuky, kdy studenti neustále kladou otázky, píšou permanentně eseje a sami se vehementně dožadují "domácích úkolů"- podobnou zkušenost mám s americkými studenty z nedávné doby, kdy jsem učil na Pittsburghské univerzitě a na pražské pobočce Newyorské univerzity. Pokud by američtí studenti nedostali na příští přednášku nějaký úkol, považovali by se za ošizené. Tady se studenti v šedesátých letech při přednáškách často neodvažovali ani pípnout, o diskusi ani nemluvě. Dnes už to je poněkud bližší tomu západnímu modelu. Část studentů už pochopila, že socialistický model pasivního přežívání na škole a jen před zkouškami se učit je naprostá ztráta jejich času a sil.
Vaše tvář je známá i díky tomu, že se aktivně účastníte veřejného života. Poslední dobou se v souvislosti s Vaším jménem vyskytuje sousloví " nepolitická politika." Jak byste člověku, který vůbec netuší, co si pod tím má představit, vysvětlil co to znamená? "Já jsem se nikdy ke konceptu nepolitická politika sám nehlásil. Dnes se to spíš chápe jako útočný termín, kterým označují lidé zejména kolem ODS skupinu lidí blízko prezidenta republiky. Oni samozřejmě netuší, že jeden z prvních, kdo tento koncept hlásal, byl Karel Havlíček Borovský. Později ho převzal Tomáš Garrigue Masaryk, Ferdinand Peroutka a řada dalších. Zdůrazňovali, že v době, kdy se nemohl plně rozvinout politický život, má jakákoliv činnost pro národ, třeba v oblasti kulturně osvětové, svůj politický dopad. To byla a je pravda. Také Václav Havel jako disident a velmi okrajově jako prezident se přihlásil k tomu pojetí, které ukazuje, že politika není jenom záležitost stranicko-mocenská, ale že k politice patří i širší pohyb ve společnosti. Jistěže to, co představitelům občanských iniciativ dnešní politické špičky předhazují, ať už bezbřehou naivitu intelektuálských donkichotů či naopak intrikaření vůči politickým stranám, vůbec nesedí. Víme, že nelze do dnešní situace přenášet havlíčkovsko-masarykovský styl nepolitické politiky. Pohrdání politickými mechanismy,parlamentní demokracie by bylo něco skutečně naivního, k tomu se opravdu nehlásím. Ale je třeba rozlišovat politiku v užším, parlamentním smyslu a působení v "předpolí politiky" - i politické strany, chtějí-li pružně reagovat na názory a zájmy různých skupin a proudů ve společnosti, musí vzít v úvahu občanské iniciativy, organizace.... Politické strany by neměly mít monopol ve veřejném prostrou. Tento prostor má být přirozeně spoluvytvářen nejrůznějšími občanskými sdruženími, které nikdo nemá právo z tohoto prostoru vykazovat se slovy, že nejsou legitimovány volebními hlasy. Demokracii nelze redukovat na stranicko-politickou sféru."
Jak byste se zachoval, kdyby lidé, kteří s vámi sympatizují, Vás chtěli prosadit do nějaké vyšší funkce, ať už je to třeba tolik zprofanovaný prezident, nebo třeba předseda vlády...? "Vždy jsem se vstupu do profesionální politiky bránil a bráním. Opakovaně jsem dostal nabídku kandidovat do senátu od několika politických stran a pokaždé jsem se rozhodl, že nepůjdu touto cestou. Ne snad proto, že bych pohrdal profesionální politikou. Je třeba, aby tam byla řada slušných, zodpovědných a vzdělaných lidí a myslím, že několik lidí tohoto typu v politice už je. Já se samozřejmě vždy v nové situaci znovu ptám, kde je mé místo, kde mohu společnosti nejvíce prospět. Zatím si stále myslím, že toto spojení práce pro studenty v rovině pastorační a v rovině univerzitního učitele, spolu s občanskou angažovaností nezávislého intelektuála, vstupujícího občas do veřejné diskuse, je optimální. Je mi bližší pohybovat se spíše v oblasti morálního vlivu než výkonu moci. Lidé vědí, že všechno, co dělám v oblasti politiky, dělám zadarmo a podle svého svědomí a přesvědčení, nikoliv jako tlampač nějaké organizace. Tím je to snad věrohodnější a více to odpovídá mému založení a přesvědčení. Samozřejmě, že názor na vstup do vysoké politiky mohu změnit tváří v tvář nějaké naléhavé nové situaci. Člověk si nemůže sám jednou provždy nalinkovat svou životní dráhu, a proto nevylučuji, že může nastat okolnost, kdy by bylo třeba, abych na sebe vzal nějakou konkrétní politickou odpovědnost - ale zatím nic takového neplánuji, neusiluji o to a nepovažuji to za příliš pravděpodobné. Pokud bych však došel k názoru, že tak mohu víc prospět, udělal bych to"
Angažoval jste se i ve sporu o Českou televizi. Jste spokojen s tím, jak to celé dopadlo? "Krize v televizi byla jenom epizodou v rámci daleko hlubších pohybů na české politické scéně a v české společnosti. Určitě tam šlo ještě o víc, než jenom o obsazení postu generálního ředitele. V první fázi je možné říci, že krize přinesla pozitivní efekt, především tím, že zmobilizovala společnost a tím česká veřejnost dala signál politikům a zahraničí, že jí nejsou lhostejné takové věci, jako je nezávislost médií. Ochota veřejnosti angažovat se, a to nikoliv destruktivním způsobem, je pozitivní. Je zde celá řada dalších aspektů - kdo bude definitivním generálním ředitelem, konečná podoba mediálního zákona, který je stále nedokonalý, kdo a jak bude volit tzv. velkou radu.... Myslím, že to napětí bylo celkem zdravé a že - byť polarizovalo společnost - nakonec ukázalo neudržitelnost oposmlouvy a tento spor dal šanci některým politikům z řad ČSSD se nově profilovat a alespoň její část se nadechla k poněkud samostatnější politice, než byla ta, ke které byla odsouzena podivným politickým konkubinátem, kterému se říká opoziční smlouva."
Jak moc jste se vzdálil tomu, čím jste chtěl být jako kluk? "Původně jsem chtěl být ledním medvědem. Když jsem zjistil, že je to poměrně nereálné přání, tak jsem slevil na polárního badatele a pak jsem asi od páté třídy chtěl být spisovatelem historických románů a historikem husitství. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal ve zcela areligiózní rodině, tak mě nikdy nenapadlo, že bych mohl být knězem. Moje dětství a puberta probíhaly ve znamení horlivého husitství a stejně horlivého antikatolictví, takže moje rozhodnutí ke kněžství je až záležitostí zralejšího věku a dlouhého vývoje." A co vás tedy nakonec přimělo k tomu, stát se knězem?
"Tady odkazuji na knížku rozhovorů Ptal jsem se cest, kde to vyprávím velice podrobně. Samozřejmě prvním krokem byla nejprve filosofická konverze k myšlence křesťanství, později setkání s živoucí, tehdy velmi potlačovanou církví v šedesátých letech a až krátce poté, v průběhu mého studia na univerzitě, jsem se začal zajímat o kněžské poslání. Ale pro člověka, který už vystudoval nějakou vysokou školu, bylo nemožné být přijat do kněžského semináře. Nevíc jsem měl díky styku s disidenty a angažovanosti ve Studentském hnutí v roce 1968 řadu kádrových kaněk, takže bylo v komunistickém režimu nemožné nastoupit klasickou cestu ke kněžství, tudíž zbývala ta podzemní církev. Nebylo jednoduché najít ty náležité kontakty, absolvovat mnohaletou přípravu v naprosté ilegalitě, jak tu intelektuální přípravu, tak tu osobnostní a spirituální přípravu. Celé to trvalo skoro deset let a až ve svých třiceti letech jsem mohl být tajně vysvěcen. Dokonce to nevěděla ani moje matka. Po jedenáct let jsem toto povolání vykonával v naprosté ilegalitě a samozřejmě s jednou nohou v kriminále. Ovšem za tuto zkušenost jsem nesmírně vděčný, protože jsem vždy spojoval kněžství s civilním povoláním a je tomu tak dodneška, protože jsem na plný úvazek universitním profesorem a jen na částečný úvazek duchovním. Kněžství chápu ne jako profesi, zaměstnání, ale spíš jako poslání, a právě tato kombinace kněžského poslání a civilní profese mi připadá velice perspektivní."
Zpovídal jste někdy člověka, který sáhl druhému na život? "Ano."
Chodí do kostela Nejsvětějšího Salvátora hodně studentů? "V kostele Nejsvětějšího Salvátora se koná řada nejen bohoslužeb, ale i nejrůznějších diskusí, setkání studentů. Je to místo, kam chodí nejen katolíci, ale i lidé z ostatních církví, i ti, kteří nejsou církevně zakotveni, a přesto jim účast na těch bohoslužbách a diskusích patrně hodně dává. Měl jsem tu čest během těch jedenácti let už několik set lidí provázet na cestě hledání víry, hodně mladých lidí jsem tam pokřtil. Každý čtvrtek jsem tam s ostatními kněžími k dispozici nejen ke zpovědím, ale i k duchovním rozhovorům s lidmi, kteří přicházejí se svými problémy a otázkami. Je to práce, která je velice zodpovědná a mne velice těší i proto, že při styku se studenty nemůže člověk zestárnout"
xxx
Při těchto slovech jsem si nemohla nevzpomenout na slova pana Wericha, že na světě je spousta třicetiletých, co už tu čtyři sta padesát let nemuseli být. Zahřálo mne vědomí, že existují lidé, kteří mají - a vždy budou mít - duši mladší, než o nich vypovídá datum narození.
