Tomáš Halík se narodil 1.6.1948 v Praze, vystudoval sociologii, filozofii, klinickou psychologii, tajně studoval teologii. Do příchodu Sametové revoluce pracoval v mnoha zaměstnáních, jako například psychoterapeut alkoholiků a narkomanů na Protialkoholní klinice FN UK. V roce 1978 byl tajně vysvěcen na kněze a posléze působil v ilegálních strukturách katolické církve, byl blízkým spolupracovníkem kardinála Tomáška a jedním z iniciátorů Desetiletí duchovní obrody.
Po roce 1989 se mnohostranně veřejně, vědecky i kulturně angažuje: je rektorem univerzitního kostela Nejsv. Salvátora v Praze; prezidentem České křesťanské akademie; přednáší na institutu pro filozofii a religionistiku FF UK; publikoval na 200 prací u nás i v zahraničí; je členem Evropské akademie věd a umění; jako host přednášel na univerzitách v Itálii, Anglii, Rakousku, USA, Indii, Latinské Americe; je externím poradcem prezidenta republiky; angažuje se na poli česko-německého usmíření; je signatářem Impulsu´99 atd.
Tomáš Halík je člověkem, který se zasazuje o mezinárodní prestiž České republiky, a to v oblastech náboženství, vědy, kultury i politiky. Je zastáncem mezináboženského a mezikulturního dialogu. Díky širokému rozhledu, hlubokému vzdělání a poznání, sociální empatii a kladným lidským hodnotám, které prosazuje je v myslích mnohých občanů naší země vhodným kandidátem na úřad prezidenta České republiky.
Česká republika v loňském roce "slavila" Rok seniorů, který měl poukázat na vztah společnosti ke spoluobčanům seniorského věku, jak jste tuto akci vnímal? Přiznám se, že jsem Rok seniorů příliš nezaregistroval. Viděl jsem nějaké články, ale neměl jsem dojem, že by to společnost jako celek příliš vnímala. Osobně mám k otázce stáří zvláštní vztah, který je dán mojí životní historií. Narodil jsem se relativně starým rodičům jako první dítě, mamince bylo 45 a otci skoro 50. Sourozenci rodičů byli všichni bezdětní a mě se jako poslední ratolesti dvou starých chodských rodů všichni velice věnovali, takže jsem své dětství a mládí prožil mezi samými starými lidmi. Vzpomínám na to velmi rád, protože to byli lidé vzdělaní, osobnostně vyzrálí, kteří se mi snažili poskytnout co nejlepší výchovu, vzdělání a přípravu na život. Mělo to dokonce ten efekt, že mne jako školáka ani moc nebavilo prostředí mých vrstevníků, které mi připadalo jednobarevné a bez jakýchkoli intelektuálních impulsů. V době kolem dvacítky jsem poznal i druhou stránku stáří, kdy mi tito lidé postupně odcházeli. Protože nebylo v mých fyzických silách, abych je všechny uchránil před zařízeními pro staré lidi (strýc například umíral jako slepý), poznal jsem jejich značnou bezútěšnost. Později jsem dostal jednu z nejlepších rad v životě: "do čtyřiceti se drž se starými a od čtyřiceti s mladými". Přirozenou cestou se ta slova naplnila, protože kolem čtyřicítky přišla revoluce a mě se otevřely možnosti vrátit se na univerzitu a být se studenty. Posledních deset let trávím devadesát procent své energie s mladými lidmi jako profesor na FF UK nebo v universitním kostele. Nicméně to rozhodně neznamená, že by se nějak vytratil můj zájem o staré lidi a úcta ke stáří.
Myslíte si, že mají senioři v naší zemi rovnoprávné postavení jako jiní spoluobčané nebo že se na ně trochu (např. v médiích) zapomíná? Mám nepříjemný pocit, že se naše doba, zvláště v posledních deseti let, vyznačuje kultem zdravých až dravých podnikavých mladých lidí což je samozřejmě přirozené vzhledem k tomu, že se otevřela oblast svobodného podnikání, stejně jako nových společenských a ekonomických možností. Je třeba, aby tady byla mladá, schopná generace, ale všechno má svoji míru. Když sleduji televizní reklamy nebo billboardy, tak se mi zdá, že je nám vsugerovávána zvláštní filozofie, v níž se až zbožňuje jedna etapa života, symbolizovaná dobře oholenými, optimisticky a sportovně vyhlížejícími mladými muži v bílých košilích, nažehlených oblecích s kufříčky v rukou. Málo kdy se ukazuje, že stačí málo a člověk, například díky tělesnému problému či přirozenému stárnutí vypadne ze světa dravých a úspěšných lidí. Tento kult mládí je někdy až trapný, zvláště tehdy stane-li se diktátem, kterému se přizpůsobují lidé, kteří jsou v jiné životní etapě, jako například staré ženy, jenž svým oblečením a chováním chtějí působit stále juvenilně, jakoby neviděly, že i stáří má svoji krásu a estetiku. Když se z komerčních důvodů vše točí okolo úspěšného mládí, tak se potom mnoho lidí s obavami a beznadějí dívá na období stáří a neuvědomuje si, že jako každé životní období, tak i stáří má nejen svoje stinné stránky, ale také svoje šance. Může to být období, kdy člověk překročí svoje každodenní starosti, může se dívat na život s určitým odstupem a vnitřní svobodou. Ke kultuře tradičních civilizací patřila i úcta ke starým lidem. Staří lidé byli chápáni nejen jako oběti soucitu a péče, ale jakožto přínosní, požívající vážnost.
Jak v tomto smyslu vnímáte vztah mezi současným mládím, do velké míry ovlivněným komercionalizovanou kulturou a seniory, kteří jsou myšlenkově možná zasaženi komunistickou minulostí naší země? Jsem přesvědčen o tom, že mezigenerační dialog je něco nesmírně důležitého a to v každém období. V dnešní době je to obzvlášť důležité, protože stáří představuje jakousi kontinuitu. Nemůžeme dost dobře porozumět dnešní době bez znalosti doby která jí předcházela. Nemůžeme ji poznávat pouze prostřednictvím literatury a psaných dokumentů, ale především prostřednictvím osobního svědectví. Starší generace může předávat určitá dějinná varování. Musíme realisticky vnímat, že k psychologii mládí patří i potřeba a nutnost hledat si svoji vlastní cestu. K osobnostnímu vývoji člověka patří i etapa, kdy programově odmítá předchozí generaci. Myslím si však, že jestliže osobnostní vývoj probíhá zdravě, tak i období odmítání má být překonáno a člověk, který dozraje, tak najde se svými rodiči, pokud je to fyzicky možné, docela nový a zdravější vztah. V této souvislosti mne velmi potěšilo, že když jsem publikoval svoji knížku vzpomínek, tak se nad ní usmířilo několik rodin, protože příslušníci mladé generace díky tomuto svědectví pochopili, v jaké době žili jejich rodiče, když byli ve věku jako jsou oni a začali jim více rozumět. Myslím si, že rodinné hovory jsou něco nesmírně důležitého a závažného pro zrání osobnosti, k rodině prostě mezigenerační komunikace patří. Považuji za tragedii, že se tato komunikace málo pěstuje, a že do jejího prostoru vstupuje pasivní konzum televize. Komunikace v rodině je ohromný zdroj kultury. Starší lidé si ještě pamatují, když se v rodině hrálo, zpívalo a co to vlastně znamenalo pro žitou kulturu národa. Současné mezigenerační napětí považuji za jeden z nejvážnějších signálů. Dokonce mne naplňují obavy, zda napětí mezi generacemi nenastoupí na místo, na němž byly v uplynulých dvou stoletích konflikty sociální, třídní či nacionální. Pokud vezmeme v úvahu, že náš kontinent pomaličku vymírá, a že bude stále těžší, aby menší počet ekonomicky produktivních lidí uživil rostoucí počet důchodců a srovnáme to k tomu, jak klesá úcta ke stáří a k lidskému životu vůbec a jak se posiluje taková ta utilitaristická a sobecká orientace v lidech, tak se dá očekávat, že napětí mezi generacemi může patřit k těm nejzávažnějším sociálním problémům budoucnosti. V tomto kontextu mne velice znepokojují diskuse o eutanasii, která se může stát opravdu ničivou zbraní. Vidím tady určitou analogii k debatě o potratech, když se na počátku hovořilo o tom, že to bude opatření naprosto výjimečné pro případy vážně zdravotně indikované, ale pak se začaly brát v úvahu i ohledy sociální. Nerad bych se dožil toho, že by se nastupující mladá generace měla rozhodovat, jestli svého dědečka neodveze na "přerušení života" z důvodu, že jim je sociálně obtížný a nevidí nikde smysl toho, aby ten člověk dále žil.
Nastínil jste zde určité morální a etické problémy naší společnosti. Co soudíte o postavení vícegenerační rodiny a rodiny jako takové vůbec? Tváří v tvář velkým sociálním přeměnám se snažím vyvarovat nějakým paušálním soudům o tom, jaká je naše společnost jako celek. O zásadních trendech můžeme hovořit u tradičních společností, ale moderní společnost je pluralistická, což ve svém důsledku znamená, že vedle sebe žije celá řada životních stylů a hodnotových orientací. Můžeme proto sledovat velké rozdíly mezi lidmi. Jedni mohou ten nový prostor chápat jako šanci k obohacení, a využívají toho, že je ve společnosti méně sociální kontroly. Na druhé straně je celá řada lidí, kteří se po zhroucení komunismu snaží žít kvalitnějším životem a nové možnosti využívat kvalitně a dobře. Jsou u nás i lidé, kteří se systematicky snaží o obnovu kulturních a morálních hodnot na nejrůznějších úrovních. Existuje celá řada iniciativ působících i na poli péče o rodinu. Je evidentní, že se rodina upevňuje, pokud nepropadne "rodinnému sobectví". Už Saint-Exupéry řekl, že k dobrému manželství patří nejen to, že se lidé dívají jeden na druhého, ale že se dívají jedním směrem. Myslím, že dívají-li se lidé jedním směrem, který je přesahuje, tak se posilují dobré rodinné, přátelské, ale i společenské svazky.
Jaký je váš názor coby sociologa, psychologa, filozofa, ale i teologa na působení náboženství v tom obecném slova smyslu na znovu utváření a znovu objevování etických hodnot? Když se skutečně poctivě díváme na dějiny křesťanství, tak vidíme v oblasti charity a sociální péče obrovské a úctyhodné dílo církví. Já jsem velmi rád, že papež v poslední době připomenul i stinné stránky dějin církve. Na druhou stranu nesmíme zapomenout na to pozitivní. Do naší společnosti se čtyřicet let "pumpoval" jednostranný a černobílý pohled na dějiny církve a zamlčovala se pozitivní stránka věci, která podle objektivního pozorovatele daleko a daleko převyšuje stránku temnou. K pozitivním stránkám patří dějiny křesťanské charity a sociální péče, ale také zápasu velkých křesťanských osobností za sociální spravedlnost. Marxismus vidí klíč k lepší společenské budoucnosti pouze ve změně socioekonomických struktur. Východní spirituality se většinou starají pouze o stav mysli a duše. Křesťanství chápe sociální zodpovědnost integrálně. V křesťanství je péče o duši současně spojena se zájmem o nouzi světa. V této souvislosti chci připomenout, že Nový Zákon zná tzv. implicitní víru: člověk ze svých skutků může ukázat svoji víru a naopak, víra bez skutků ve prospěch bližních je chápána jako bezcenná, pokrytecká, mrtvá. Je jedno důležité místo v evangeliu, v němž Kristus říká těm, kteří se starali o vězně, lidi v nouzi či opuštěné, že skrze svoji péči se vlastně setkávali s ním, i když o něm třeba nevěděli. Myslím si, že křesťanský důraz péče o bližní je něco, co výrazně poznamenalo naši kulturu, a že je i v dnešní době nápadný počet věřících v tzv. pomáhajících povoláních. Často se setkáváme i s věřícími rodinami, které byly ochotny adoptovat například těžce postižené děti nebo romské děti, které nikdo nechtěl. Je to velké množství lidí, kteří svými skutky dokazují, co pro ně znamená víra. Je třeba se nedívat jen na instituční stránku církví, ale především na svědectví tisíců obyčejných křesťanů, kteří se angažují v sociální oblasti. Mohu pozorovat i to, že u mladých lidí, s kterými se setkávám a kteří uvěřili, s prohlubováním jejich víry roste i jejich sociální citlivost a ochota starat se o druhé lidi. Vidím také to, že si tito mladí lidé při volbě povolání nevšímají pouze zaměstnání, kde mohou vydělat mnoho peněz, ale že si všímají především těch zaměstnání, kde mohou být užiteční druhým, zvláště lidem v nouzi. Jsem přesvědčen, že křesťanství je tím pozitivním mravním zdrojem energie, která se odrazí v sociální oblasti. Chci zdůraznit, že se nemám na mysli pouze lidi tradičně církevně věřící. Mezi lidmi, kteří se věnují sociální práci jsou také mnozí, kteří sice nechodí pravidelně do kostelů a neztotožňují se se všemi body křesťanského učení a často se sami nepovažují za věřící, ale uznávají takové hodnoty, díky nimž můžeme říci, že jsou tzv. anonymní křesťané. Sdílejí vlastně životní styl i hodnotovou orientaci, kterou křesťanství do našeho kulturního prostoru přineslo, i když si to třeba sami ani neuvědomují. Tím rozhodně nechci říci, že by jedna církev nebo jedno náboženství mělo mít monopol na morální obrodu nebo sociální péči. To vše je obrovský úkol, který stojí před celou společností a musí být vyřešen na základě celospolečenské aliance lidí dobré vůle. Osobně jsem si to dobře uvědomil a zažil na vlastní kůži, ještě před rokem 1989, kdy jsme připravovali projekt Desetiletí duchovní obrody národa, který vyšel z přesvědčení, že dříve či později dojde ve společnosti ke změnám, které by neměly zůstat pouze na úrovni změn ekonomicko-sociálních struktur, ale že bude třeba změny mentality a morální atmosféry. Bylo třeba vytvořit jakousi laboratoř nového životního stylu pro přicházející milénium. Smyslem projektu bylo zaměřit se každý rok na jednu oblast společenského života. Jednotlivá témata vycházela z přikázání desatera, která byla interpretována pozitivně, tzn. nezabiješ - péče o život a zdraví; nezcizoložíš - rodinný život; nevydáš křivé svědectví - pravda a spravedlnost; nepokradeš - práce a sociální odpovědnost; atd. Hned ten první rok, který vycházel z přikázání nezabiješ byl právě věnován zdravotní a sociální péči. V roce 1988 kdy probíhala příprava kanonizace blahoslavené Anežky České, která je patronkou charitativní činnosti díky své celoživotní práci, současně proběhlo velké zemětřesení v Arménii. Začaly se dělat sbírky v kostelech a mě se podařilo přesvědčit kardinála Tomáška, aby dal podnět k zakládání výborů křesťanské pomoci, které vznikaly jako odpověď na potřeby křesťanů v Arménii. V této době ale současně bylo třeba uchovat tyto iniciativy při životě, protože i v naší zemi existovalo velké množství lidí, kteří potřebovali péči. A tak se na úrovni mnoha farností po celé zemi začaly tvořit zárodky polistopadových farních a diecézních charit, které posléze učinily obrovský kus práce například v době povodní, na Balkáně či v Čečensku.
Zmínil jste desatero, a tak by mne zajímalo jaký je váš výklad přikázání: Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouť Hospodin bůh tvůj dá tobě. Desatero vyjadřuje hodnoty, které jsou nezbytné proto, aby spolu lidé mohli žít. Aby společný život na zemi byl snesitelný a důstojný. Desatero bylo dáno Izraelskému národu při Exodu ze země otroctví do země zaslíbené. Vždy zdůrazňuji, že desatero je jakýmsi zvnitřněním Exodu - přechodu z otroctví ke svobodě. Člověk, který se řídí desaterem, tak ze zotročení novodobými modlami světa, ale i svého sobectví a fixace na své vlastní já může přejít do svobodného prostoru, v němž přesáhne svůj úzký sobecký zájem. Jedním z aspektů je i úcta k rodičům. Často říkám lidem, kteří se zpovídají z toho, že mají problémy se svými rodiči, a že s nimi často prožívají konflikty, že kdyby to bylo tak lehké ctít otce i matku, tak by na to nebylo zvláštní přikázání. Je jasné, že v životě existují etapy, kdy je těžké zachovat úctu právě k těm nejbližším, a že tyto vztahy zákonitě procházejí krizí. Dětská důvěra je často otřesena, když děti vidí, že se rodiče liší od představy, kterou si o nich učinily. Velmi často se jedná o reálné chyby rodičů, kteří nedovedou včas rozpoznat okamžik, kdy musí dítěti dopřát jistý prostor svobody, aby je naučili zodpovědnosti. Je proto jasné, že vztah dospívajících dětí a stárnoucích rodičů je často zatížen, ale přesto je třeba usilovat o to, aby byla zachována úcta, z níž vyplývá i odpovědnost a starost o rodiče v jejich stáří. Mám obavu, že rodiče často necítí odpovědnost za své děti a nevěnují jim dostatečný čas. Léta jsem pracoval s alkoholiky a narkomany a uvědomil jsem si, že mnozí z nich přicházeli z rodin skutečně rozvrácených, ale že dost významná část pocházela z rodin velmi dobře situovaných. Veřejně angažovaní rodiče neměli dostatek času na své děti a špatné svědomí, že se jim dostatečně nevěnují upláceli tím, že děti zahrnovali velkým materiálním blahobytem. Disproporce mezi materiálním přebytkem a nedostatkem lidského vztahu a blízkosti měla velký vliv na vznik například drogové závislosti.
Můžete mi říci, co vás přivedlo k tomu dělat psychoterapeuta narkomanů a alkoholiků na Protialkoholní klinice FN UK? Musím poctivě přiznat, že tím prvním podnětem nebyla vnitřní volba, ale spíše vnější okolnosti. Já jsem tenkrát na nátlak StB musel opustit místo, které odpovídalo mé kvalifikaci. Po určitou dobu jsem nemohl získat žádné místo, protože mi vždy, když jsem udělal nějaký konkurs, s rozpaky řekli, že mne nemohou přijmout. V té době mi jedna kolegyně řekla, že se uvolnilo místo v Apolináři. Nakonec jsem se dozvěděl, že páni od STB usoudili, že někde být zaměstnaný musím, a že toto místo bude taková ta poslední štace, kde mezi alkoholiky už nebudu moci nikoho ideologicky kazit. Takže toto mé působení bylo zpočátku dáno politickými okolnostmi. Jako mnohokrát v životě se ukázalo, že náhoda je pouze pseudonymem Božím, že se za ní skrývají jeho záměry, mám-li to vyjádřit náboženským jazykem. Slovy mého oblíbeného autora, psychoterapeuta C.G. Junga bych řekl, že každá krize je šance. Otevřela se mi tam nesmírně cenná osobní zkušenost. Dostal jsem se do úplně jiného prostředí, než v kterém jsem žil doposud. Dětství a mládí jsem prožil v prostředí intelektuálním a najednou jsem byl konfrontován se světem lidí sociálně deklasovaných. Naučil jsem se vážit si i těch lidí, kterých si společnost neváží. Po sedm let jsem měl možnost velmi zblízka nahlížet do životních osudů několika tisíců lidí, s nimi jsem trávil řadu hodin denně. Dnes vím, že bych nikdy nehodil kamenem po člověku, který je na dně. Samozřejmě, že to neznamená nějakou romantickou obhajobu jevů jako je alkoholismus či drogová závislost, ale viděl jsem tu složitost lidského života. Propadne-li člověk droze nebo alkoholu, tak zpravidla přijde o všechno - rodinu, zdraví, peníze, místo, kariéru, lidskou důstojnost a bývá z něj troska ve všech oblastech. Už v té době jsem byl tajně vysvěcený kněz a uvědomoval jsem si, že jedním rozměrem kněžské služby je právě solidarita s trpícími a blízkost chudým a tyto lidi jsem opravdu chápal jako nejchudší z nejchudších.
Vy jste ve svém životě přednášel na mnoha zahraničních univerzitách v mnoha zemích. Co považujete za nejzásadnější pozitiva zahraničních sociálních systémů, z kterých bychom si mohli vzít v tom dobrém slova smyslu příklad? Je samozřejmě nápadné, že například v Anglii a Německu je věnována velká pozornost technickému řešení objektů tak, aby nebyli omezeni fyzicky handicapovaní. Víc než jednotlivá opatření mne zaujalo vnímání dobrovolné práce v sociální oblasti, která má souvislost s náboženskou tradicí země. Například v USA, když jdou lidé každou neděli do kostela, tak často slyší o praktické lásce k bližnímu. Lidé v těchto zemích "sají sociální citlivost s mateřským mlékem", jsou k ní vychováváni. Je patrné, že v zemích, kde křesťanství je opravdu živé, kde je zakořeněno v historii, tam mají lidé více zažitou zásadu, že nebudou plnohodnotnými lidmi a občany, jestliže se budu starat pouze sami o sebe a nepomohu lidem, kteří se nemohou a nebo neumějí sami o sebe postarat. Příklad si můžeme vzít i z Německa, které bylo po desetiletí velkorysé k uprchlíkům z jiných zemí a odkud plynou obrovské finanční zdroje ze sbírek pro lidi ve třetím světě, pro oběti války, ale i pro iniciativy kulturní, vzdělávací atd. V USA lidé chápou dobročinnost jako otázku osobní cti a přispívají jako soukromé osoby nebo jsou činní jako členové dobročinných spolků. Dobrovolnost a filantropie je součástí kultury svobodné společnosti, která nenechává vše na státu, ale považuje to za projev vlastenectví. Velký počet bohatých lidí na Západě chápe dobročinnost také v tom biblickém slova smyslu, že od toho, komu je hodně dáno, také hodně požadováno, jsou si vědomi toho, že i bohatství je dar, který nemá každý. Myslím si, že dobrovolnictví bychom v naší zemi neměli propagovat se zdviženým prstem a říkat: "ty musíš", ale že bychom měli lidem nabídnout tu báječnou zkušenost, že práce pro jiné je zdrojem obrovské radosti. Jsem rád, že řada mladých lidí u nás už toto začíná pociťovat a sama se dobrovolně zapojuje do práce se sociálně slabými lidmi, ať už to jsou tělesně postižení, vězni, bezdomovci... V nedávné době jsem byl v jednom zařízení pro bezdomovce, kde jsem měl možnost s nimi hovořit. Od té doby, když jdu například po Karlově mostě tak na mne mnozí z dálky halekají. Když vidím žebráka, tak se u něj někdy zastavím a popovídám si s ním. A až tam si člověk uvědomí, že mnozí tito lidé nepotřebují primárně desetikorunu, ale spíše lidský kontakt a určitý projev úcty, protože to je to, v čem jsou nejvíce zraněni. Když posloucháte příběhy bezdomovců, tak často zjistíte, že je mezi nimi celá řada středoškoláků i vysokoškoláků. Mnozí z nich se díky nějakému shluku okolností přeměnili z těch prosperujících lidí podobných úspěšným mladíkům na bilbordech v bezdomovce, kteří spí na lavičce a nemají nic. Proto si myslím, že jsou velmi důležité instituce, které vedle toho technického zabezpečení poskytují i něco navíc, nějaký lidský rozměr. V této souvislosti myslím například na hospice, kde se děje velmi krásná a důležitá služba člověku v těch nejtěžších chvílích konce života. Jsem rád, že se po roce 1989 otevřela možnost i pro nestátní organizace, které do velké míry vyplňují prostor služeb, který nebyl obsazen institucemi státními. Hluboce se skláním před lidmi, kteří pracují na poli sociálních služeb ať už státních nebo nestátních, před lidmi, kteří nejsou ani dostatečně ohodnoceni a přesto mají v sobě velký kus osobní statečnosti, trpělivosti a obětavosti. Myslím si, že by se mělo o této práci více mluvit, vycházet jí vstříc, a že by jí také média měla dát mnohem větší prostor. Kdyby se lidé naučili vnímat a oceňovat hodnoty, které dosvědčuje služba mnoha profesionálních i dobrovolných pracovníků v oblasti sociální péče, posunula by se naše společnost o velký kus dál.
