Velmi kriticky se v posledním čísle Katolického týdeníku vyjádřil k vývoji i k současné situaci v České republice profesor Tomáš Halík. Jeho slova vzbudila velkou společenskou diskuzi. Zareagoval na ně například europoslanec Jan Zahradil, který je označil za „povýšené, elitářské a nabubřelé moralizování“. Novinář a teolog Jaroslav Lenert zase na Svobodném fóru napsal, že se Halík svými výroky dopustil podněcování k nenávisti.
Co konkrétně vzbudilo diskuzi? Zde je pasáž jedné z Halíkových odpovědí pro Katolický týdeník: „Země bývalého komunistického bloku přišly ke svobodě většinou příliš lacino. Hrdinný odpor proti totalitě byl záležitostí nepatrné menšiny, pro většinu, jak se nyní ukazuje, touha po svobodě byla jen touhou po výhodách Západu bez ochoty převzít se svobodou také odpovědnost. Evropská unie nám věnovala stovky miliard, téměř každá vesnice profitovala z evropských zdrojů (a profitovala by mnohem více, kdyby velkou část dotací nerozkradla „neviditelná ruka“ mafiánské české cesty ke kapitalismu) – ale my jsme si nechali prolhanými ideology vsugerovat obraz EU jako „nového Sovětského svazu“. Tato urážlivá lež se ujala, protože mnoha lidem vyhovovala – pokud máme nad sebou nějakou cizí velmoc, máme alibi pro vlastní lenost a nezodpovědnost, můžeme jen sedět u piva a nadávat. Stydím se za chování velké části našich politických elit a smýšlení velké části veřejnosti ve vztahu k EU.“
Po kritice za jeho slova se Tomáš Halík rozhodl poskytnout exkluzivně deníku ECHO24.cz své obsáhlé vyjádření.
Pane profesore, jak vnímáte kritiku, která se na vás sesypala? Máte pocit, že byste se nějak klamně vyjadřoval či podněcoval k nenávisti?
Vítám vždy kritické připomínky, pokud jsou věcné a slušné. Reakce pana Lenerta věcná není. Myslím, že každý, kdo si v klidu přečte celý můj článek a poté jeho zlovolnou misinterpretaci, musí si sám udělat názor. Na svůj článek jsem dostal řadu pozitivních reakcí od lidí, kterých si vážím. Na to, že ať řeknu cokoliv, objeví se na jistých serverech vulgární osobní útoky včetně pokusů o zastrašování, jsem už zvyklý a nebojím se toho. Naše země je vystavena agresivní systematické propagandistické válce ze strany spolupracovníků Ruska, část nepřátelských reakcí jde jistě z těchto zdrojů; pak jsou lidé, kteří z principu nemají rádi Pražáky, intelektuály, katolíky či příznivce Václava Havla – a pro ty jsem ideální terč k vyzvracení jejich zloby, protože to vše mají před sebou v jedné osobě.
Ne, nechovám žádné pohrdání vůči svému národu. Slova, která o něm vyřkl Miloš Zeman v roce 1992, že „třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt“ bych nikdy nepoužil. Ale kladu si otázku, do jaké míry sedí ta Zemanova slova na tu část společnosti, která ho dosud horlivě podporuje. Vždyť všichni mohli vidět, jak prezident poté, co se vrátil z ruské ambasády zpitý jako mužik, div nepozvracel korunovační klenoty, všichni mohli slyšet, že mluví v rozhlase tak vulgárně, že rodiče odvádějí děti od přijímačů, všichni mohli číst skandální slova, jimiž se v rámci servility k Číně vyjádřil o našich západních spojencích a potvrdil tak, že bez mandátu voličů, parlamentu či vlády svévolně a nebezpečně obrací kormidlo zahraniční politiky od Západu na Východ, všichni mohli slyšet, jak děkuje policii, která se dopustila řady právě vyšetřovaných přestupků proti občanům, kteří protestovali proti chování najatých čínských tleskačů vůči našim občanům, a dle sovětského vzoru přirovnává své politické odpůrce k psychicky nemocným. Co si mám myslet o lidech, které takové chování hlavy státu nechává lhostejnými, anebo ho dokonce schvalují?
Na přelomu kalendářního roku jste pobýval delší dobu v USA. Jak jste přímo na místě vnímal nárůst sympatií k Donaldu Trumpovi?
Pohyboval jsem se v USA převážně v univerzitním prostředí a tam jsem nenarazil ani na jediného člověka, který by s Trumpem sympatizoval. Ale to je podobné jako u nás: nikdo z mých přátel, kolegů a zřejmě ani studentů nevolil Miloše Zemana. Přesto je v obou zemích nemalý segment obyvatel, kteří na tyto populisty a demagogy slyší. Česká i americká společnost je rozdělená jako málokdy v moderních dějinách. Není to dáno pouze rozdílem vzdělání a rozhledu, generací, regionů, sociálních skupin, ale zejména mírou osobní frustrace.
Zamýšlím se nad tím, co je skutečnou příčinou iracionálního strachu z uprchlíků (jak jsem předpokládal, nám opravdu nehrozí islamizace – i z toho mála migrantů, kteří k nám přišli, mnozí zas od nás odcházejí a ani v západních státech nezpůsobil nápor uprchlíků předpovídanou katastrofu). Uvažuji, co si lidé do migrantů nevědomě promítají, čemu z neseriózních zdrojů jsou ještě ochotni věřit, ptám se, kde zůstalo střízlivé kritické myšlení, které je v době vzedmutých emocí tak potřebné. Kde jsou lidé, kteří mají dost odvahy se postavit předsudkům a hysterii ve „většinovém mínění“, jako to kdysi dokázal např. Masaryk v podobné situaci kolem hilsneriády?
Pokud se nezkultivuje morální klima ve společnosti a nebude tu systematická péče o občanské vzdělávání, demokratická politická kultura má malé šance. Tvoření bojůvek „domobrany“ při extrémních stranách a skupinách (podle vzoru SA či Lidových milic) v zemích Vyšegradu je krajně alarmující jev. Nápadně podobná rétorika slovenského fašisty Kotleby a lidí jako Konvička, s nímž ostentativně vystupuje Zeman, či antisemity Adama Bartoše, kterého velebil Klaus, ukazuje, že se nemůžeme spoléhat na to, že jsme přece národ Masaryka, Čapka a Havla, kde se fašismus přece nemůže ujmout. Ujal se i v zemi Goetha a Kanta. Úrodnou půdou pro extrémisty nejsou jen doby hospodářských krizí, ale především krize kulturní a morální identity.
V rozhovoru pro Katolický týdeník jste rovněž prohlásil, že si „začínáte velmi vážit premiéra Sobotky, který ve své funkci opravdu vyrostl.“ Co přesně na Sobotkovi oceňujete?
Já z přesvědčení stojím nad spory pravice a levice, protože vím, že naše politická kultura by potřebovala jak solidní sociální demokracii západního typu, tak solidní konzervativně liberální stranu. Dlouho jsem si myslel, že intelektuál má zachovávat politickou neutralitu a snažit se překlenovat názorové spory. Zeman však tak tragicky rozdělil společnost, že „politická neutralita“ už není možná. Hledám však stále seriózní politiky v obou táborech, napravo i nalevo.
Bohuslava Sobotky si vážím osobně – jednak za statečná slova, že ČSSD nebude parazitovat na strachu z uprchlíků, jednak proto, že se dovedu vžít do situace, v níž se snaží zachovat alespoň zbytky úcty a důvěry našich spojenců, otřesené bezprecedentním chováním a nezodpovědnými výroky prezidenta a musí čelit jak podrazům a vulgárním útokům z jeho strany, tak útokům jak od pravicové opozice, tak od té prozemanovské části vlastní strany, která má mentálně blíž k postavám jako Doubrava či Veleba, kteří více připomínají Gottwaldovy stalinistické „karlínské kluky“ než senátory demokratického státu.
Jak hodnotíte politiku KDU-ČSL? Není podle vás například ve vztahu k Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO málo kritická?
Nemohu být interpretem lidovecké politiky. Jako vnější pozorovatel se domnívám, že KDU cítí odpovědnost za to, aby se současná koalice nerozpadla, protože hrozící alternativa koalice babišovců, zemanovců a komunistů by pro slušné lidi tuto zemi učinila neobyvatelnou. Važme si toho, že jsme součástí Evropské unie a NATO, že patříme k západní civilizaci – nesmíme se za žádnou cenu dopustit zrady na odkazu těch, kteří statečně a za cenu nejvyšších obětí odporovali pokusům vyrvat nás z této kultury a dostat do ruského područí. Choutky dnešního Kremlu a snahy „stabilizovat společnost podle čínského vzoru“ nelze podceňovat. Politikům, fascinovaným velmocemi Východu, kde neplatí právo, nýbrž rozhodují mafie oligarchů, už nelze dál ustupovat. Je znovu čas osvědčit občanskou odvahu.
