Čeští a moravští biskupové ve svém nedávném stanovisku k ústavní krizi uvedli, že chápou rozhořčení, a vyzvali k modlitbě za vyřešení. Podle kněze Tomáše Halíka je to málo. „Kdysi arcibiskupové Beran, Tomášek i Vlk v podobných situacích neváhali a šli do toho, snažili se naplnit to, co bývalo součástí biskupského svěcení – závazek statečně nazývat dobro dobrem a zlo zlem,“ říká v rozhovoru držitel prestižní Templetonovy ceny. Sám se podle svého přesvědčení chová.
Při výročí čtvrt století od pádu komunismu jste na vzpomínkové akci v Oxfordu řekl, že vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, Blízkém východu či v Rusku, můžeme být rádi, že žijeme v České republice. Jak hodnotíte současné společenské klima?
Vzhledem k tomu, že tu nemáme ruské okupanty jako na Ukrajině, nepadají na nás bomby jako na Blízkém východu a nejsou na ulicích likvidováni opoziční politici a novináři jako v Rusku, žijeme relativně jako v ráji. Ale jsou tu také už hadi s lákavými jablky a jedovatými sliby.
Nejen u nás, ale i na Západě sílí různá protestní hnutí a politici bojují proti establishmentu či systému „kamenných“ politických stran – ať už ve Francii, USA, Španělsku či Rakousku. Neselhaly či neztratily u lidí důvěru dosavadní politicko-společenské elity, jež jsou postupně nahrazovány skupinami jinými?
Proces globalizace, u nás se zpožděním po roce 1989, vynesl rychle nové elity, finanční a mocenské elity i elity vlivu, včetně „celebrit“ v médiích, některé zaslouženě, protože byli opravdu schopní, jiné spíš proto, že byli „schopni všeho“. Hněv a frustrace části společnosti, která se cítila znevýhodněná, dostaly před nedávnem nové médium – sociální sítě na internetu, kde je možné anonymně urážet kohokoliv, šířit pomluvy a nenávist.
Tuto šířící se morální nákazu využívají populističtí politici a extremistická hnutí, která nabízejí cíle pro vybití nenávisti a uměle vyvolávají strach a nabízejí se za zachránce. Místo celospolečenské diskuse, která je základem demokratické kultury, se společnost rozpadá do uzavřených „bublin“. Jiným důsledkem štěpení společnosti je slábnutí střední třídy, která vždy byla oporou demokracie.
V době „klipů“, kdy mnozí přestávají vůbec číst a kriticky myslet, slaví úspěchy primitivní fundamentalistické ideologie nabízející jednoduché odpovědi na složité otázky. Svou roli hraje i krize rodiny – kdo si v rodině nevytvoří osobní identitu, často hledá „kolektivní identitu“ v sektářských hnutích extremistů.
Nakolik k neklidu přispívá dění za hranicemi? Které země či regiony považujete vzhledem k případným dopadům na Českou republiku za problematické?
Rusko a Čína si nás vytipovaly jako nejslabší článek EU a NATO, Rusko proti nám vede vytrvalou propagandistickou válku s nemalými úspěchy. Zjistili, že je zde malá odolnost vůči dezinformačním kampaním, zejména šíření paniky. Některá hesla, která na Západě slyšíte jen od krajně pravicových xenofobních uskupení, je u nás možné slyšet od „levicového prezidenta“. Na druhé straně je to možná příčina toho, že fašizoidní nacionalistická uskupení u nás při volbách nedosáhla takového úspěchu jako v Maďarsku, Polsku či na Slovensku.
Kde se v lidech bere tolik zášti a nenávisti? Zemi před čtyřmi lety polarizovaly prezidentské volby a jejich výsledek. Jak to, že nyní už společnost štěpí i parlamentní politika, v níž je zastoupeno mnoho názorů a skupin, tudíž by situace neměla být tak vyostřená?
Nenávist skoro vždycky pramení ze strachu. A v dnešním světě musí mít člověk mnoho víry a naděje, a zároveň odvahy klást si kritické otázky a stále studovat, aby nepropadl úzkosti, panice a dezorientaci a nenechal se nachytat na vějičky demagogů a jejich konspiračních teorií.
V takové atmosféře lidé, kteří se odmítají nechat zmanipulovat většinovým míněním, musejí počítat s tím, že se stanou předmětem naprosto zuřivé a iracionální nenávisti. A čím méně ti zuřivci toho „na vás mají“, tím více vás budou nenávidět, protože s lidmi opravdu morálně pochybnými se budou ve skutečnosti podvědomě ztotožňovat. Lidé si také dnes často pletou kritiku a nenávist, podobně jako si pletou lásku se sentimentální emocí. Kritika je nutná, nenávist je vždy toxická.
V posledních týdnech proběhlo několik demonstrací proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Loni na podzim vyjadřovali lidé na Staroměstském náměstí nesouhlas s přístupem Hradu a ČSSD ke vztahům s Čínou. Tehdy se lidé stavěli za ministra kultury Daniela Hermana a prezidentem neoceněného Jiřího Bradyho. Nechybí teď podle vás současným protestním shromážděním konkrétní morální vzor, s nímž se dá ztotožnit?
Určitě by se teď, kdy krize důvěry v politické instituce dosáhla kritického bodu, nějaká charismatická osobnost s jistou morální autoritou ve společnosti, nespojená s žádnou politickou stranou, mohla snadno stát vůdcem demokratické opozice. Ovšem další krok, pokud by takový člověk chtěl skutečně změnit momentální politický stav, by byl rychlý vstup do praktické stranické politiky.
Pro nové strany tu není místo a do současných se těm několika málo osobnostem, které by tuto roli mohly sehrát, pochopitelně nechce, protože by přišly o svou hlavní devízu – kredit stranické neposkvrněnosti. Stejně snadno však mohou „tekutý hněv“ zneužít primitivní demagogové, podobní současným populistickým politikům. Teď je místo pro lidi, jako byl Jan Patočka v okamžiku zakládání Charty 77, spíše v určitých mozkových trustech a institutech, z nichž může vyrůst odlišná politická kultura, ale to chce čas.
Před posledními parlamentními volbami jste v našem rozhovoru uvedl, že Českou republiku čekají nejdůležitější volby od pádu komunismu. Tehdy jste varoval před spojením ČSSD s KSČM a kritizoval ODS za politiku klientelismu. Co očekáváte od současné předvolební kampaně, a o čem podle vás bude příběh sněmovních voleb roku 2017?
Zatím vnímám nadcházející volby jako předpolí pro prezidentskou volbu, která, i když prezident u nás nemá příliš velké pravomoci, bude důležitá jako signál, kterým směrem se chce naše země vydat a jakou politickou kulturu zvolí – zda evropskou, anebo bude předsíní čínských a ruských zájmů a jejich trojským koněm v EU a NATO. Od kampaně očekávám především spoustu špíny, která může dále prohloubit nedůvěru občanů v parlamentní demokracii a nahrávat extremistům.
Mají lidé vůbec šanci se v současné politické krizi plné lží, dezinformací a konspiračních teorií zorientovat? Jak situaci čtete vy?
Já si na rozdíl od zesnulého přítele Václava myslím, že „pravda a láska zvítězí“ až na posledním soudu, nicméně pevně věřím, že přesto musíme proti lži, hlouposti a zaslepenosti teď a tady bojovat až do posledního dechu. Byly občas doby, kdy se o to náš národ poměrně statečně snažil.
Čeští a moravští biskupové vydali prohlášení, v němž vyzývají k modlitbě za vyřešení současné politické krize. Jak takový krok hodnotíte?
Prohlášení biskupů bylo krásnou ukázkou církevnického „umění“, jak slavnostně pozdvihnout hlas a neříci vůbec nic. Bezzubě anonymní sdělení „situace je vážná, modlíme se a žehnáme těm, kdo hájí správné hodnoty“ jistě nikoho neurazí. Kdysi však arcibiskupové Beran, Tomášek i Vlk v podobných situacích neváhali a „šli do toho“, snažili se naplnit to, co bývalo součástí biskupského svěcení - závazek statečně nazývat dobro dobrem a zlo zlem.
Nemohu zradit to, oč nám šlo v naší skupině kolem kardinála Tomáška a co stále platí. Vzpomínám na Růženu Vackovou, která nám v „podzemní církvi“, v křesťanském disentu sedmdesátých a osmdesátých let, říkala, že je jako stará vojenská kobyla, která když slyší hlas trubky, zase vstane a jde do toho. I dnes signál k obraně morálního zdraví společnosti a politického směřování země musí jasně a zřetelně zaznít.
Máte pocit, že by se o těchto věcech mělo hovořit i v kostelech například při kázáních? Mají věřící zájem, aby tato témata zazněla, nebo naopak nechtějí o politice a dění ve společnosti raději ani slyšet?
Církev je součástí společnosti, takže není divu, že náboženská scéna je dnes stejně různorodá jako politická. Mezi některými farnostmi – napříč církvemi a dokonce náboženstvími – je podobný rozdíl jako mezi politickými stranami, i když různice poznáte spíš jen na internetu, otevřená debata se v tomto prostředí nekoná.
Snad s výjimkou studentských farností, kde je místo pro diskusi a kritické myšlení, bych dnes do většiny českých kostelů tato témata rozhodně nevpouštěl, zejména když si představím, co by o nich někteří faráři říkali a jak by na to mnozí tradiční farníci reagovali. Sociální učení církve, křesťanská politická etika včetně významných společensko-etických apelů papeže Františka jsou větší části tradičních návštěvníků kostelů u nás lhostejné. A už to nemůžeme svalovat jen na léta komunismu.
Jak by podle vás měla katolická církev ve vypjatých dobách na veřejnosti vystupovat a jakým způsobem by měla přispět ke stmelování společnosti? Čeho by se naopak měla vyvarovat?
Katolická církev u nás vystupuje tak, jaká je. Varovat některé hierarchy, aby se nedávali vlákat do pastiček lidí, jako je Klaus a Zeman, aby se vyvarovali líbánek s mocí a triumfalistických slavností utvrzujících veřejnost v představě, že náboženství patří do oblasti folkloru, komerčního zábavního průmyslu a nostalgie po světě, který už není, je zbytečná ztráta času – stejně si nedají říct.
Naštěstí tyto nebezpečně povrchní trendy v poslední době probudily určitou část mladšího kléru – především řeholníků, kteří studovali na zahraničních univerzitách a poznali svět – i vzdělaných laiků, hlavně mladých, že se dávají dohromady, studují, diskutují, meditují, prohlubují svůj duchovní život a promýšlejí alternativní cesty pro budoucnost. Společným heslem je umění duchovního rozlišování a kritické čtení „znamení doby“. Myslím, že odtud v budoucnosti vzejde inspirace pro rostoucí počet duchovně hledajících lidí v našem světě.
Jste farářem akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora, která je populární mezi mladými lidmi. O Velikonocích u vás přijalo křest kolem 60 lidí. Naplňuje vás to nadějí, že lidé mají zájem o stav a kvalitu svého duchovního života?
Kdybych tuto naději ztratil, nemohl bych tu práci dělat. Momentální stav politických i církevních institucí ve mně mnoho nadějí nevzbuzuje, ale práce s mladými lidmi na univerzitě a v univerzitní farnosti a kontakt se čtenáři mých knih doma i v zahraničí ano. Proto dělám to, co dělám.
Uvažoval jste také o tom, že když se neobjeví ideální prezidentský kandidát, že byste hledal vhodného kandidáta, který by měl šanci prezidenta Zemana porazit. Pustíte se, či jste tak už učinil, do takové iniciativy?
Zeman se úspěšně poráží sám, žije dnes prakticky jen z ostud, které ho udržují v hledáčku médií. Rychle by ho zničilo to, kdyby o něm média a jeho kritici přestali mluvit. I jeho vesnické estrády lidi přestávají bavit a hejtmani je už nechtějí financovat. Sebekriticky vyznávám, že i já bych měl toho člověka ignorovat, i když se mne na něj média stále ptají.
Kdybyste měl šanci „naprogramovat“ ideálního kandidáta na prezidenta, jaké vlastnosti byste mu navolil?
Vyvětrat Hrad od zápachu nikotinu, kořalky, lží, vulgarit a hulvátství může jen člověk, který má vnitřní noblesu. Pojem džentlmen pro mne neznamená jen etiketu, reprezentativní chování, ale především etické hodnoty a životní moudrost. A dnes také velkou dávkou statečnosti, protože určité kruhy se nezastaví před ničím.
Zatím nejvýraznějšími tvářemi Zemanových soupeřů jsou Michael Horáček a Jiří Drahoš. Kdo z nich by podle vás byl vhodnějším prezidentem, respektive kdo z nich má větší šanci proti Zemanovi uspět? Očekáváte, že se objeví ještě někdo nový a výrazný?
Půjde o to, zda to bude tvrdý souboj dvou zcela odlišných kultur, jako tomu bylo v případě minulé volby, v tom případě zvítězí ten tvrdší a odolnější a – vzhledem k Zemanovu viditelnému chátrání – ten mladší. Ale je možné, že lidé budou mít sprostot už dost a budou hledat zklidňujícího kompromisního kandidáta mimo politické tábory, nejspíš z akademické sféry.
Jak si vysvětlujete, že mezi nejpopulárnější politiky v současnosti patří Miloš Zeman, Andrej Babiš či Tomio Okamura? Proč ostatní ztrácejí?
Vypovídá to o momentálním stavu české společnosti něco, co bych z přirozené úcty k svému národu, jehož jsem součástí a za nějž nesu spoluodpovědnost, raději nepojmenoval – s nadějí, že tenhle stav nebude trvat navěky. Na Masaryka a Havla se bude vzpomínat po staletí, tahle jména brzy odnese čas. A to, že extrémní populisté prohráli v Holandsku, Rakousku i Francii, že ani Trump to nebude mít lehké a že duo Zeman Babiš tuhle bitvu u nás nevyhrálo, svědčí o tom, že se možná zas svět začíná otáčet trochu lepším směrem.
Publikováno v "papírovém" vydání LN 20.5.2017 (str. 2) pod názvem "Zeman žije prakticky jen z ostud",
elektronicky pak na webu Lidovky.cz pod názvem "Vyvětrat Hrad od zápachu nikotinu, kořalky, lží, vulgarit a hulvátství může jen člověk s noblesou"
a na webu Česká pozice pod názvem "Pravda a láska zvítězí až na posledním soudu".
