Na jaké společenské výzvy by se měla pokoušet odpovídat dnešní římskokatolická církev v českých zemích? A jak k tomu případně sám přispíváte?
V českých zemích se komunisté pokusili nahradit křesťanství ateismem: místo ateismu se však nejrozšířenějším náboženstvím v České republice stal „něcismus“ (věřím v „něco“) – široká škála od kýčové ezoteriky a pověrčivosti po poctivé a upřímné duchovní hledání. Budoucnost církve závisí na tom, nakolik dokáže komunikovat s hledajícími – nenažit se „ulovit“, nýbrž doprovázet je v dialogu vzájemné úcty (podle zásady „všichni jsou pozváni, nikdo není nucen“) a učit se i od nich.
V tomto duchu jsem vybudoval pražskou Akademickou farnost a Českou křesťanskou akademii, dvě živá centra dialogu víry se současnou kulturou, filozofií, vědou a uměním a mnoho lidí pozval svými knihami, přednáškami a pastorační péčí (jako kazatel, zpovědník a duchovní rádce) k zamyšlení nad sebou a k svobodnému nalezení vlastní duchovní cesty. Snažil jsem se ukázat, že víru je třeba spojit s kritickým myšlením, duchovní hloubkou, smyslem pro krásu a občanskou angažovaností.
S počátkem uprchlické krize i v sekularizované české společnosti stále častěji slyšíme, že se lidé hlásí ke „křesťanským tradicím“. Je to jen obecná proklamace, nebo se tyto tendence konkrétně projevují i ve vašem okolí (farnosti atd.)?
Mnozí z těch, kteří se dnes stavějí do role „obránců křesťanství proti muslimům“, nevědí o křesťanství vůbec nic, jejich Krédo je nenávist k muslimům, uprchlíkům, homosexuálům, liberálům a papeži Františkovi – Ježíš by takové lidi hnal bičem jako svatokupce z chrámu. Ale jsou i lidé, kteří se opravdu ptají, co to znamená být křesťanem dnes a kde přistěhovalci z jiných kultur v naší zemi najdou věrohodně žité hodnoty, kterých by si mohli vážit a které je mohou inspirovat.
Veřejnost přes média nedostává úplně pozitivní informace o vnitřní stabilitě římskokatolické církve v českých zemích, může za to třeba i medializovaný údajný rozpor mezi vámi a panem Dukou, případně dopis Dukových odpůrců papeži Františkovi. Jak tento aktuální mediální obraz církve vnímáte osobně?
Církev je součástí společnosti a je rozdělená podobně jako společnost – a hranice nevedou mezi jednotlivými církvemi a náboženstvími, nýbrž skrze ně, napříč. Mezi věřícími katolíky, protestanty, židy, muslimy i buddhisty jsem při svých cestách po všech kontinentech planety Země poznal opravdové světce, lidi hluboké moudrosti a lásky, ale také bigotní omezence, arogantní „majitele jediné pravdy“ i pokrytecké podvodníky. Tak je tomu ve všech náboženstvích.
S Dominikem Dukou jsme přátelé padesát let, spolupracovali jsme v disentu, v centru „podzemní církve“. Rozumíme si v mnohém – s výjimkou vztahu církve k politické moci. Vím, že arcibiskup ve svém postavení nemůže být ve vztahu k hlavě státu tak svobodný jako já, nicméně náš názor na to, kde je hranice mezi vstřícnou loajalitou a zahanbující servilitou se prostě liší. Dopisy kritických věřících i prezidenta Zemana do Vatikánu nemají žádnou cenu, jsou spíš kontraproduktivní – Vatikán je alergický na nevyžádané rady a zejména na zasahování státu do jmenování či odvolávaní biskupů – o to se snažily diktatury, včetně komunistických papalášů. Nejde o to, zda kardinál Duka půjde do penze za tři nebo dvacet tři měsíců, ale o to, jak bude církev vypadat za deset nebo dvacet let. A to je třeba připravovat už nyní.
Mediální obraz církve u nás je většinou povrchní a komicky zkreslený, většina českých médií postrádá odborníky na náboženské záležitosti, kteří jsou v zahraničí samozřejmou součástí prestižních redakcí.
Laická veřejnost také často slyší, že část církve má větší či menší výhrady k papeži Františkovi, případně má tendenci jeho pontifikát veřejně porovnávat s érou Jana Pavla II. Je to opět jen zkreslený mediální hlas, nebo i skutečný problém pro část duchovenstva?
Ano, nemalá část kléru se nechce vzdát role soudců a „majitelů pravdy“ a nechce přijmout výzvu papeže Františka, aby byli spíš chápajícími terapeuty, kteří se místo povýšeného a laciného moralizování budou snažit povzbudit věřící, aby vychovali své svědomí a řídili se jím. Papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. důstojně zakončili dlouhou etapu dějiny církve, jejímž tématem bylo vyrovnání s modernitou. Moderna je však za námi, papež František zahajuje novou kapitolu dějin křesťanství v globální postmoderní společnosti. Obrací se znovu k poselství evangelia a podle Ježíšova příkladu ukazuje, že církev místo napomínání a neurotického zabývání se sexem má být spíš „polní nemocnicí“, která léčí rány dnešního světa, zasazuje se za sociální spravedlnost, smíření, nenásilí a odpovědnost za zdravé přírodní, sociální i kulturní prostředí pro život všech lidí.
Na Velikonoce život vítězí nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. Kdy jste se během své pastorační služby naposledy setkal s nějakým konkrétním příkladem, že se tak stalo i v reálném životě?
Jsem letos čtyřicet let knězem, z toho jedenáct let v riskantní „ilegální“ práci v podzemní církvi a zbytek v náročné práci na veřejnosti. Už osmadvacet let připravuji poměrně náročným dvouletým kurzem dospělé, většinou univerzitní studenty, na velikonoční křest. Touto přípravou prošlo už v naší Akademické farnosti víc než tisíc pět set mladých lidí a jejich počet se „v ateistických Čechách“ rok od roku zvyšuje. Je strhující naslouchat jejich životním příběhům, podobně jako příběhům mnoha lidí, které doprovázím jako zpovědník a duchovní rádce. Ano, u řady těchto lidí došlo k zásadnímu životnímu obratu, vyšli ze svého sobectví, strachu a závislostí všeho druhu do svobody a radosti zralých lidí, kteří dokážou žít pro druhé, spojovat svobodu s odpovědností, nalezli odvahu naslouchat Božímu hlasu ve vlastním svědomí a řídit je jím, nebýt konformní s povrchním způsobem života. To jsou ty opravdové zázraky a opravdové vzkříšení – a já jsem toho neustále žasnoucím svědkem.
Otištěno v magazínu TÝDEN č. 14/2018 v pondělí 26.3.2018, str. 38, v takto upravené podobě:
Veřejnost nedostává přes média zrovna pozitivní informace o stabilitě v římskokatolické církvi. Může za to třeba i často medializovaný rozpor mezi vámi a Dominikem Dukou. Jak to vše vnímáte?
Církev je součástí společnosti a je rozdělena podobně jako ona. Hranice nevedou mezi jednotlivými církvemi a náboženstvími, nýbrž skrze ně, napříč. Mezi věřícími katolíky, protestanty, židy, muslimy i buddhisty jsem při svých cestách po všech kontinentech planety Země poznal opravdové světce, lidi hluboké moudrosti a lásky, ale také bigotní omezence, arogantní „majitele jediné pravdy“ i pokrytecké podvodníky. Tak je tomu ve všech náboženstvích. S Dominikem Dukou jsme přátelé padesát let, spolupracovali jsme v disentu, v centru podzemní církve. Rozumíme si v mnohém, s výjimkou vztahu církve k politické moci. Vím, že arcibiskup ve svém postavení nemůže být ve vztahu k hlavě státu tak svobodný jako já, nicméně náš názor na to, kde je hranice mezi vstřícnou loajalitou a zahanbující servilitou, se prostě liší.
Jak se díváte na dopis Dukových odpůrců papeži Františkovi a jak na list prezidenta Miloše Zemana do Vatikánu, v němž mezi řádky doporučuje prodloužení Dukova mandátu?
Dopisy kritických věřících i prezidenta Zemana do Vatikánu nemají žádnou cenu, jsou spíš kontraproduktivní. Vatikán je alergický na nevyžádané rady a zejména na zasahování státu do jmenování či odvolávaní biskupů. O to se už snažily diktatury včetně komunistických papalášů. Nejde o to, zda kardinál Duka půjde do penze za tři nebo dvacet tři měsíců, ale o to, jak bude církev vypadat za deset nebo dvacet let. A to je třeba připravovat už nyní.
Jakou roli hrají v obrazu dnešní katolické církve média?
Mediální obraz církve u nás je většinou povrchní a komicky zkreslený. Většina českých médií postrádá odborníky na náboženské záležitosti, kteří jsou v zahraničí samozřejmou součástí prestižních redakcí.
S počátkem uprchlické krize i v sekularizované české společnosti stále častěji slyšíme, že se lidé hlasitě přihlašují ke „křesťanským tradicím“. Jsou to jen obecné proklamace, nebo se tyto tendence konkrétně projevují i ve vašem okolí?
Mnozí z těch, kteří se dnes stavějí do role „obránců křesťanství proti muslimům“, nevědí o křesťanství vůbec nic. Jejich krédo je nenávist k muslimům, uprchlíkům, homosexuálům, liberálům a papeži Františkovi. Ježíš by takové lidi hnal bičem jako svatokupce z chrámu. Ale jsou i lidé, kteří se opravdu ptají, co to znamená být dnes křesťanem a kde přistěhovalci z jiných kultur v naší zemi najdou věrohodně žité hodnoty, jichž by si mohli vážit a které je mohou inspirovat.
Laická veřejnost často slyší, že část církve má větší či menší výhrady k papeži Františkovi, případně jeho pontifikát kriticky porovnává s érou Jana Pavla II. Je to skutečný problém pro část duchovenstva?
Ano, nemalá část kléru se nechce vzdát role soudců a „majitelů pravdy“ a nechce přijmout výzvu papeže Františka, aby byli spíš chápajícími terapeuty, kteří se místo povýšeného a laciného moralizování budou snažit povzbudit věřící, aby vychovali své svědomí a řídili se jím. Papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. důstojně zakončili dlouhou etapu dějiny církve, jejímž tématem bylo vyrovnání s modernitou. Moderna je však za námi, papež František zahajuje novou kapitolu dějin křesťanství v globální postmoderní společnosti. Obrací se znovu k poselství evangelia a podle Ježíšova příkladu ukazuje, že církev místo napomínání a neurotického zabývání se sexem má být spíš „polní nemocnicí“, která léčí rány dnešního světa, zasazuje se za sociální spravedlnost, smíření, nenásilí a odpovědnost za zdravé přírodní, sociální i kulturní prostředí pro život všech lidí.
Na jaké společenské výzvy by se tedy měla pokoušet odpovídat dnešní římskokatolická církev v českých zemích? A jak k tomu přispíváte vy sám?
V českých zemích se komunisté pokusili nahradit křesťanství ateismem, místo ateismu se však nejrozšířenějším náboženstvím v České republice stal „něcismus“, tedy víra v „něco“, což je široká škála – od kýčové ezoteriky a pověrčivosti až po poctivé a upřímné duchovní hledání. Budoucnost církve závisí na tom, nakolik dokáže komunikovat s hledajícími. Nemá se snažit je „ulovit“, nýbrž doprovázet je v dialogu vzájemné úcty podle zásady „všichni jsou pozváni, nikdo není nucen“, a také se od nich i učit.
Jak prožíváte velikonoční poselství v reálném životě?
Jsem letos čtyřicet let knězem, z toho jedenáct let v riskantní „ilegální“ činnosti v podzemní církvi a zbytek v náročné práci na veřejnosti. Už osmadvacet let připravuji poměrně náročným dvouletým kursem dospělé, většinou univerzitní studenty, na velikonoční křest. Je strhující naslouchat jejich životním příběhům, podobně jako příběhům mnoha osob, jež doprovázím jako zpovědník a duchovní rádce. Ano, u řady z nich došlo k zásadnímu životnímu obratu, vyšli ze svého sobectví, strachu a závislostí všeho druhu do svobody a radosti zralých lidí, kteří dokážou žít pro druhé a spojovat svobodu s odpovědností. Našli odvahu naslouchat Božímu hlasu ve vlastním svědomí a řídit se jím, nebýt konformní s povrchním způsobem života. To jsou ty opravdové zázraky a opravdové vzkříšení a já jsem toho neustále žasnoucím svědkem.
