Dnes už je skutek Jana Palacha součást historie a je nějak začleněn do kánonu národních vyprávění, ale jak to tehdy na lidi zapůsobilo? Ten samotný syrový fakt?
Čin Jana Palacha byl obrovský šok, protože to bylo něco, co se vymykalo našim kulturním zvyklostem. Lidem to připomínalo sebevraždy vietnamských buddhistických mnichů, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu. Možná i to byl jeden zdroj inspirace Jana Palacha. Nejdřív to byl takový šok, pak lidem začalo docházet, že se tady otvírá nějaká úplně nová dimenze této dějinné kapitoly. Uvědomil jsem si, že tady už nejde o to, jestli a nakolik se udrží výdobytky Pražského jara, jak dlouho se udrží dubčekovská garnitura, nebo nastoupí neostalinisté.
Tušili všichni, jak zlá doba přichází?
Po okupaci přece jenom zavládla představa, že teď jsou tady Rusové, mnoho věcí bylo zakázáno, ale že to časem poleví a ta omezení jako cenzura a podobně zase odvolají. Už to nebude totéž jako Pražské jaro, ale nebude to tak zlé. Skutečně to tak vypadalo, řada těch nejlepších knížek vycházela až po okupaci, konaly se přednášky a mnohé, co se do okupace nestačilo zrealizovat, tak proběhlo až v tom období potom.
To pak ale vzalo za své. Kdy to bylo zjevné?
To skončilo velkými čistkami na počátku 70. let. V roce 1971-72 to začínalo tuhnout, a pořád jsme si ještě mysleli, že je to na chvilku a pak se to zase rozvolní. A ono to bylo rok po roce horší. Do této nálady, že ještě není tak zle, přišel Palachův čin, který varoval před tím, co může přijít. A že když si toho nebudeme všímat, tak nás postupně uvaří jako tu žábu, která nevidí, jak jí postupně zvyšují teplotu. Měl jsem pocit, že tady do dějin vstoupilo něco, co mělo metafyzický charakter. Že je to opravdu souboj dobra a zla a už to není jenom spor mezi reformními komunisty a neostalinisty, ale že jde o něco zásadního, etického, posvátného.
Takhle to vnímalo víc lidí?
Lidem to došlo asi především kolem toho pohřbu, kdy tam stály mlčenlivé zástupy a lidé čekali hodiny a hodiny a přijeli z celé republiky. Myslím, že to byl Václav Bělohradský, který kdysi napsal esej o pohřbech v Čechách. Ty mají velmi specifický charakter. Masarykův pohřeb a pohřeb Karla Čapka, to bylo takové rozloučení s první republikou. Potom pohřeb Jana Masaryka jako loučení s nadějí, že přece jen se po válce demokracie obnoví. Pohřeb Jana Patočky uzavřel prvotní nadechnutí po vzniku Charty 77. Při pohřbu Václava Havla jsem měl podobný pocit, že období euforie po listopadu skončilo. Jako by se také tady objevilo něco jako závan věčnosti, který i tento sekulární národ vycítil. Pamatuji se na ten Havlův pohřeb den před Štědrým dnem, kdy jsou narvané obchodní domy a ulice a teď země najednou na několik hodin zmlkla.
Jaký to mělo nakonec dopad? Palach zemřel a doba temna stejně nastala…
Tehdy jsem se vrátil z Anglie, kde jsem se rozhodoval, zda se vrátit. Pak jsem přijel, ale ještě jsem měl v lednu otevřená dvířka, stejně jako mnoho dalších studentů. Nám v době okupace na ambasádách automaticky prodlužovali výjezdní doložku na rok. Mnoho lidí, kteří studovali na Západě, se sem ještě přišlo podívat kolem Vánoc. V hospodách studenti debatovali, jestli zase odjet na Západ, nebo zůstat tady. V té době dělal pater Jiří Reinsberg duchovní cvičení v arcibiskupském paláci, kam jsem si taky přinesl k rozvážení tuto otázku. Poslední den byl ten Palachův čin a já jsem spoluorganizoval rekviem.
Jak to vnímali věřící? Přece jen to byl dobrovolný odchod ze života, to „se nesmí“ a je to hřích…
Pamatuji se na ty debaty, kde někteří křesťané říkali, že to byla sebevražda. Takový ten typ křesťanů, co když narazí na něco neobvyklého, tak jsou s tím brzo hotovi a zdémonizují to. Na to jsem vždycky odpovídal Chestertonovým citátem, že sebevrah je ten, kdo pohrdá životem, kdežto mučedník je ten, kdo pohrdá smrtí.
Takže Palach nepohrdal životem…
Viděl jsem, že Palach nebyl ten, kdo vrátil lehkomyslně vstupenku do života, ale chtěl ukázat, že mu na tom, aby se národ nezlomil, záleží víc než na vlastním životě. Abychom si uvědomili, jakou máme hodnotu. Skeptikům, kteří říkali, že se nic nestalo a lidé si šli stoupnout do fronty, aby se podívali na rakev a pak šli stejně kolaborovat, mohu říci, že my jsme to někteří cítili jako závazek. Když jsme chodili na výslechy v letech 80., tak jsme si vzpomněli na Palacha. Už kvůli němu jim nic nepodepsat. Myslím, že tuto roli to hrálo v životě řady lidí. Po dvaceti letech to vydalo svůj plod o Palachově týdnu a mělo to i bezprostřední politický dopad. Otevřelo to dění, které vedlo k listopadu 1989. Vzpomněl jsem si na biblický citát, že zrno pšeničné, které padne do země a odumře, mnohý užitek přinese.
publikováno 19. ledna 2019 na serveru Forum24
