Co pro Vás znamená možnost přednášet na prestižní Boston College?
Ta katedra (Duffy Chair in Global Christianity) byla vytvořena proto, aby dala prostor pro vícehlas současného křesťanského myšlení, pro reflexi zkušeností ze zcela různých kulturních prostředí. Pro mne je to závazek v tomto případě reprezentovat - a zároveň kriticky reflektovat - nejen české, ale evropské duchovní zkušenosti. A jak zdůrazňuje text ustanovení té katedry, jde o to nejen shrnout stav teologického bádání v daném regionu, nýbrž nabídnout nové perspektivy, nové vhledy, položit nové otázky. Vždycky mne přitahovaly obtížné úkoly - a tohle je nepochybně jeden z nich.
Je nějaký důvod pro to, proč si na letošek zvolili právě evropského teologa z Univerzity Karlovy?
Na to by asi nejlépe odpovědělo vedení Boston College. Předpokládám, že mnohé překvapí, že za Evropu má mluvit občan země, která je obecně považována za jednu z „nejateističtějších“ zemí nejen Evropy, ale i světa, kde akademická teologická práce byla po desetiletí zakázána a drastické vytlačení náboženství z veřejného prostoru nepochybně způsobilo „náboženský analfabetismus“ velké části společnosti. Když někdy slyším i renomované odborníky v jiných oborech (zejména přírodovědných) mluvit o náboženství, někdy nevím, zda se smát či plakat - jejich naivní představy o této dimenzi evropské kultury jsou leckdy politováníhodně nekryté žádnou solidní vědomostí či osobní zkušeností.
Mně osobně však prostředí, kde je víra nesamozřejmá, připadá mnohem zajímavější a více inspirativní než tradičně „náboženské země“. Nutí člověka kultivovat a prohlubovat vlastní stanovisko stálým dialogem se skepsí, pochybnostmi, ateismem. Možná jsem byl pozván právě proto, že ve svých knihách rozvíjím právě tento dialog víry a nevíry. Já velmi respektuji mnohé ateisty, uznávám, že člověk může mít pro svou nevíru přinejmenším subjektivně čestné důvody, ale nedokážu si vážit naprosté ignorance v této oblasti, zvláště když se projevuje agresivně (podobně jako se projevují fanatičtí náboženští fundamentalisté).
Ve svých přednáškách se budete věnovat největším teologickým výzvám našeho kontinentu. Můžete zmínit, která z těchto výzev je pro Vás osobě nejpalčivější?
Souvisí to s tím, co jsem právě řekl. Kulturní a politické dějiny Evropy už od osvícenství charakterizuje vztah dvou dědictví tradičního premoderního křesťanství - jsou to konfesionální náboženství a sekulární humanismus. Obě vyrostly na troskách středověké Christianitas podobně, jako na troskách jeruzalémského chrámu a starého izraelského náboženství také vyrostla dvě různá dědictví (a dva různé hermeneutické přístupy k hebrejské Bibli) - rabínský judaismus a mladé křesťanství.
Tragédie 20. století otřásly nejen tradiční náboženskostí, ale i sekulárním humanismem, vírou v pokrok apod. Nastává čas pro to, co můj učitel Jan Patočka nazýval „solidarita otřesených“. Víra i sekulární humanismus ve svých nejlepších představitelích prošly změnou, uzrály - a mohou se potkat na vyšší úrovni. Mně blízký filozof náboženství Richard Kearney - kterého na Boston College konečně osobně potkám – mluví o anateismu: věřit „znovu“, ale „hlouběji“, nevracet se ani k starému premodernímu teismu, ani k novověkému ateismu. Proto mluvím o době „postreligiózní a postsekulární“. Kearney říká, že se znovu ocitáme v situaci Pascalovy sázky, víry jako volby - tentokrát nikoliv jen intelektuální, nýbrž existenciální.
Hovoříte o tom, že sekularizace není koncem dějin náboženství, ale výzvou k transformaci pozice náboženství v naší společnosti. Jakou roli bude podle Vás hrát náboženství v životech jednotlivců do budoucna?
Sekularizace nezanechala po sobě nikde společnost bez náboženství, avšak náboženství se podstatně transformovalo. Nejživější je na dvou opačných pólech spektra: jako politický instrument vyjádření skupinové identity (tam spadají zejména fundamentalistické formy náboženství) a na druhé straně jako spiritualita, „cesta na hloubku“, často přes hranice náboženství a bez pevné vazby na náboženské instituce. Oba póly je nutné kultivovat. Proti politické ideologizaci a instrumentalizaci náboženství je třeba rozvinout „veřejnou teologii“ (public theology), která jazykem srozumitelným i sekulární veřejnosti se ujímá kriticko-prorocké role víry: ukazuje na nebezpečí idolatrie absolutizace a sakralizace relativních hodnot (jako je národ, strana, nositelé politické moci apod.). Také žízeň po spiritualitě by neměla být komercionalizována do podoby módního zboží (psychologické „wellness“), nýbrž je třeba ji spojit s hledáním smyslu, zejména v mezních a krizových situacích. Proto tak oceňuji kategoriální pastoraci - kaplany v nemocnicích, vězeních, armádě i na univerzitách: jsou tam pro všechny, nejen pro „věřící“. Slouží lidem v hledání smyslu.
Odolá katolická církev současnému společenskému vývoji a zachová si svůj pohled např. na celibát a sňatky stejného pohlaví nebo se bude „reformovat“?
Katolická církev za pontifikátu papeže Františka navazuje na reformy 2. vatikánského koncilu a odpovídá na znamení doby, jako je odpovědnost za životní prostředí, rodinu, dialog kultur, sociální odpovědnost, solidarita se sociálně marginalizovanými apod. Naráží samozřejmě na odpor jistých církevních kruhů.
Velkou zkouškou bylo a je odstranění hlubších kořenů jevů, jako bylo sexuální zneužívání ze strany duchovních. Zde jde papež odvážně ke kořeni problému – ke „klerikalismu“ (mocenskému chápání náboženství), zatímco zastánci klerikálních postojů tyto problémy bagatelizují a zastírají. Já se snažím - i v přednáškách v Bostonu - rozvíjet Františkův obraz církve jako „polní nemocnice“. Ukazuji, jak je třeba rozvíjet diagnostickou úlohu teologie (provádět teologickou hermeneutiku kulturních a společenských změn), preventivní péči (církve, univerzity a svobodný tisk by měly vytvářet „imunitní systém“ proti infekcím populismu, nacionalismu, rasismu aj.), terapii a rehabilitaci (hojení ran minulosti, osobních traumat, usilovat o smíření a odpuštění v rozdělených společnostech) aj. Víc než klasická misie (získávání členů církve) je potřebné dialogické doprovázení duchovně hledajících ve vzájemném respektu, učit se jedni od druhých.
Ty mediálně atraktivní otázky, které zmiňujete - celibát a vztah k LGBT - osobně považuji proti tomu za druhořadé; také mají rozdílnou váhu. Celibátní závazek pro všechny kněze je středověké opatření, o jehož užitečnosti pro dnešek se v církvi debatuje, a dřív nebo později latinská církev bude následovat svou východní větev a bude světit ženaté muže - už dnes to jako jisté „výjimky“ i v latinské církvi existuje. Oproti tomu manželství z podstaty věci zůstane vždy v katolickém pojetí svátostným spojením výhradně muže a ženy; avšak církev zároveň hledá cestu větší pastorační vstřícnosti ke stejnopohlavním párům.
(ptalo se iForum UK)